Co musí voják umět? Pochodovat vedle svého souseda, otáčet doprava a doleva, nabít svou pušku a střílet!

7. 3. 2021 Jakub Samek Austerlitz.org | CZ » Historie » II. Vojenská historie » I. Francouzská armáda

Mohlo by se zdát, že téma malé pěchotní taktiky, nadto ještě v užším slova smyslu mechanického, pořadového drilu a zásad manévrů jako technických prostředků vedení boje 18. a 19. století nevzbudí převeliké vášně. Přesto několik reakcí na článek o „Královně bitev o Evropu“ publikovaný na novém webu Válečníci starých časů (militaryhistory.eu) přišlo, a jednou z tezí, které může být užitečné rozvést a pokračovat tím v debatách, je tvrzení, že mezi armádami mocností, jež se utkaly v koaličních válkách let 1792-1815, nebylo z hlediska úrovně vycvičenosti pěchoty zásadního rozdílu. Problém má několik rovin. Zkusím je v následující úvaze nastřelit a uvidíme, kam se dostaneme.

Jean-Baptiste-Edouard Detaille, Aux avant-postes, 1796 (Musée de l’Armée)

Předně si ale definujme lépe, o čem bude řeč. Je zbytečné připomínat, že úroveň vycvičenosti není a nikdy nebyla v čase konstantní a že se přirozeně liší napříč ozbrojenými silami, jejich jednotlivými složkami nejen podle jejich zaměření (důstojníci dělostřelectva, ač pěchotní taktiku musejí ovládat, nemohou mít srovnatelnou příležitost praxe), má samozřejmě vazbu na rozpoložení a schopnosti velícího plukovníka, potažmo generála (na úrovni divize a armádního sboru). Otázka, o kterou nám ale půjde, zní, zda lze mezi jednotlivými národními armádami spatřovat v oblasti pěchotního výcviku rozdíly natolik významné, že by se měly projevit převahou, nebo naopak nedostatečností na bitevním poli, a to s takovou pravidelností, že by bylo možné takový rozdíl dané národní armádě přiřknout jako jednu z jejích charakteristik.

Musíme si úvodem rovněž říci, co „vycvičeností pěchoty“ rozumíme. Inspirací k sepsání této úvahy byl pro mě výrok, že „francouzská pěchota v období napoleonských válek byla tvořena odvedenci, kteří čelili v mnoha bitvách a konfliktech, ve většině případů, profesionálním protivníkům.“ Odhlédněme nyní, že nejde o výrok pravdivý z hlediska prostého faktu, že konskripce nebyla pro období napoleonských válek francouzskou specialitou. Naznačuje totiž, aniž by ji tedy doložil, nedostatečnost jen v jedné úrovni vycvičenosti, tedy vycvičenost jednotlivce, prostého vojáka, odvedence. Protože však výsledek pravidelného polního střetnutí popisovaného období na individuálních kvalitách, ať již jakýchkoli, závisí nemnoho, resp. zdaleka nejen, je takový výrok zavádějící.

Vycvičenost pěchoty nespočívá ani zdaleka jen v přesnosti provádění individuálních pohybů

Do protikladu zde implicitně staví dva obecné příklady postavené na dojmu, který zřejmě lze označit za správný: představu, pro jejíž ilustraci si vypůjčíme přísně k dokonalosti v duchu frederikánských tradic cepovaného vojáka pruské armády, který se v roce 1792 utkává s dobrovolníkem francouzské národní gardy. Již méně je podobnou situaci možné nacházet o desetiletí později, je-li řeč o napoleonských válkách, jakkoli i tam, zejména v roce 1809 a následně pak v letech 1813 a 1814 vidíme v řadách francouzské pěchoty obrovské množství velmi čerstvých odvedenců, kteří vzhledem k okolnostem nemohli projít standardním výcvikem. Jenže úroveň pěchoty období definovatelného hladkou hlavní křesadlové pušky coby hlavní zbraní nespočívá jen či především na vycvičenosti jednotlivce a jeho schopnosti přesných pohybů, ať již při zacházení se zbraní, nebo z hlediska jeho nasazení v sevřené formaci. Mimořádně důležitá je zde připravenost kádrů základních taktických podjednotek a jednotek, tj. poddůstojníků v roli šikovatelů či krajníků, a násobně pak důstojníků. A to jak na nižší úrovni do hodnosti kapitána, tak samozřejmě, a to především, na úrovni velitele batalionu. A zde je důležité připomenout podstatný fakt, že až k této úrovni je v zásadě stále řeč o mechanice manévrů, o malých manévrech. Teprve plukovník a v praxi především generál kombinující nasazení většího počtu batalionů a další prostředky se pohybuje na poli válečného umění.

A jestliže připustíme, že kvalita velícího důstojníka, který velmi přesně ovládá zásady manévrů a současně dlouhodobě působí na kvalitu struktury pod sebou, zná své podřízené, a dokáže je motivovat, má nezměřitelně vyšší vliv než sebepřesněji prováděné pohyby jednotlivce v sevřených řadech, může nám být jasnější, že poměřování pěchoty různých národních armád z perspektivy rozdílu mezi předpisy nebo časové dotace pro základní výcvik a jeho intenzity bude nevyhnutelně zavádějící a pravděpodobně bez velké hodnoty. Pod jednou obecnou podmínkou, totiž že pěšáci dosáhnou alespoň základní úrovně vycvičenosti. Ta laťka je ovšem, jak uvidíme dále, pro mnohé možná nečekaně nízko.

Nechme promluvit instruktory pěchoty

Z následujících výroků zkušených instruktorů pěchoty aktivních v popisovaném období může být zřejmé, o čem je řeč, a v čem ve skutečnosti spočívají principy úspěšného nasazení pěchoty. Přesněji řečeno efektivní nasaditelnosti pěchoty, protože úspěch jejího nasazení ze všeho nejvíce závisí, znovu to připomeňme, na tom, co se v konkrétní situaci odehraje v hlavě generála.

21. května 1793, při vyhodnocování průběhu manévrů předchozího dne generál Schauenbourg, pověřený výcvikem batalionů dobrovolníků 1. divize Moselleské armády, napsal, po krátkém úvodu, kde podřízeným vyčetl nedostatečnou koncentraci při sledování cílů manévru nařízeného celé divizi a přílišný důraz věnovaný přesnosti provádění individuálních pohybů v tom či onom zástupu: „Generál rád během velkého manévru povede sám batalion složený z posledních příchozích nováčků, a vedle sebe nechá postavit ten nejvycvičenější batalion armády, kterému do čela postaví velitele, o němž je přesvědčen, že je nejneschopnější. Nejvycvičenější batalion bude provádět jen hlouposti svého velitele, a batalion nováčků půjde tam, kam jej povede jeho velitel.“

Odhlédneme-li od jiskřičky ješitnosti, k níž ovšem generálovi přiznáme plné právo, i od faktu, že svým způsobem ve své pozici divizního generála se později Schauenbourg jako velitel divize (zdůrazněme že ve zcela odlišné roli) osvědčil ne o mnoho lépe než onen „nejneschopnější velitel batalionu“, jde o vyjádření důležitého jevu. A odpustíte-li mi vsuvku re-enactmentových zkušeností, u nichž naprosto přijímám očekávatelné námitky, pak ze své osobní mnohaleté zkušenosti nemohu než potvrdit, že batalion pěchoty se skutečně chová tak, jak schopný je jeho velitel. Nevyhnutelně provede jen ty manévry a pohyby, které mu jeho velitel nařídí, a způsobem, kterým je nařídí. Bude-li váhat, nemůže svou nejistotu nepřenést na sebepřipravenější podřízené. Bude-li se dopouštět chyb, není v moci podřízených je napravit. Nebude-li s jistotou ovládat potřebné penzum manévrů, jeho batalion se bude v prostoru pohybovat těžkopádně a neefektivně. Vraťme se ke zmíněné podmínce, za níž toto platí, tj. k dosažení potřebné minimální úrovně vycvičenosti.

A o té pertinentně promluvil jiný instruktor a následovník Schauenbourga, generál François-Nicolas Fririon: „Co voják musí umět, aby byl schopen ihned nastoupit válečné tažení? Pochodovat vedle svého souseda, otáčet doprava a doleva, nabít svou pušku a střílet. Tento výcvik je nově odvedenému muži dán velice brzy.“ Lakonické a po rychlé reflexi mu musí dát za pravdu každý. Fririon nepopírá, že výcvikové předpisy zcela správně do nejmenších podrobností popisují přesné provedení jednotlivých pohybů. Jen k tomu dodává zásadní zkušeností, praxí a zdravou úvahou podepřené tvrzení, že cílem této teoretické přesnosti není ji vnucovat nováčkům při základním výcviku. Jejím smyslem je vyjádřit ideální stav, který zajišťuje čisté, efektivní, nejrychlejší možné a plynulé provádění nařízených pohybů, aniž by si vojáci vzájemně překáželi. Tohoto cíle ovšem nemá smysl snažit se dosahovat na cvičišti při seancích základní školy vojáka nebo pelotonu: „Zkušenost nám dokazuje, že v jednotce (voják) pochoduje dobře, až když manévroval delší dobu,“ říká Fririon, a chce, aby po co nerychlejším zvládnutí základů postoupil nováček co nejdříve do školy pelotonu a především batalionu, kde zcela přirozenou cestou zjistí, že předepsaná přesnost jednotlivých pohybů není samoúčelná, a postupně si ji v potřebné míře a za asistence zkušenějších vojáků a pod dohledem poddůstojníků osvojí.

Srovnejme náznakem roky 1805, 1809, 1813-1814 a 1815

Slavkovský triumf podpořený různými mýty a legendami bezprostředně účelově vzniklými a z francouzského pohledu nadpřirozeně skvěle provedená obě tažení roku 1805, které se nadto podařilo zúročit v následujících diplomatických řešeních konfliktu (s využitím oněch mýtů a legend), vytvořily obecný dojem, že Napoleonova první Grande Armée vzniklá pod označením Armée des Côtes de l’Océan v roce 1803 jako hrozba Velké Británii, byla po všech stránkách dokonalá. Pokud jde o mužstvo, při ustavení armády bylo v jejích řadách 43,5 % vojáků, kteří měli zkušenost z předchozích tažení. Jinými slovy, 56,5 % byli nováčci. Ve skutečnosti byli inspektoři ke kvalitě probíhajícího výcviku a jeho výsledkům velice kritičtí, zejména pokud jde o výše zdůrazňovanou úroveň kádrů, což může působit paradoxně. Byl mezi nimi ostatně také generál Schauenbourg. Alombert s Colinem citují řadu briskních odsudků vyšších i nižších důstojníků pěších pluků jako nedostatečných, neschopných, neznalých.

Průběh tažení nicméně jednoznačně ukáže, že inspektoři byli, jistě zcela právem a správně, nicméně příliš nároční (lze-li to takto vyjádřit). V souladu s předpisy žádali přesnost a dokonalost, a viděli přibližnost a neúplnost. Ty se ovšem na bitevních polích ukázaly být nejen dostatečné, ale ve srovnání s protivníkem více než dostatečné. Bylo by skutečně za vlasy přitažené snažit se během války 3., ale také navazující 4. koalice, hledat situace, v nichž nějaká relativní nedostatečnost výcviku francouzské pěchoty vedla k neúspěchu. Neúspěchů zažila Velká armáda několik. Jejich příčiny byly různé. Nedostatečnost výcviku pěchoty, a zejména ve srovnání s rakouskými či ruským protivníkem lze ovšem vyloučit. Ostatně u Slavkova to byla rakouská, nikoli francouzská armáda, jejíž pěchotu alespoň z části tvořily depotní bataliony, tedy bataliony tvořené z velké části čerstvými odvedenci. A i tyto šesté bataliony rakouských pluků se na bitevním poli s respektovaným protivníkem byly schopné utkat se ctí.

Rok 1809 je pak z francouzského pohledu specifický. Velká část původní Velké armády byla nasazena na Pyrenejském poloostrově, a kromě Davoutova sboru a spojeneckých především německých či italských formací bylo třeba sáhnout hluboko do rezerv a vrhnout proti agresívnímu Rakousku narychlo ustavené provizorní jednotky opřené o čerstvé odvedence mladých odvodních ročníků. Ovšem podobně jako je v případě roku 1805 armáda a s ní pěchota nadhodnocována, v roce 1809 je zdůrazňována její nedostatečnost, která se ovšem na bojištích, opět, neprojevila. Jsou známé anekdoty jako výrok maršála Massény u Esslingu, kde nařizuje: „Opijte mi ty prcky!“ Důvodem neúspěchu ovšem nebyla nedostatečná vycvičenost pěchoty, která pochodovala, manévrovala, střílela, již citovanými slovy generála Schauenbourga: „batalion nováčků šel tam, kam jej vedl jeho velitel.“

Současně je mezi bitvami u Aspern/Esslingu a Wagramu obnoveno ve francouzské pěchotě plukovní dělostřelectvo. Částečně v protikladu k dřívějším koncepcím, které je odmítají jako prvek těžkopádný a pěchotu zejména ve složitějším terénu zdržující, což diskutabilní palebná síla několika lehkých kusů nemůže vyrovnat. Především díky tomu, že Francie nově disponovala množstvím takových lehkých kusů – dílem díky zavádění 6liberních kanónů systému roku 11, a tedy vyřazováním 4liberních kusů systému Griebeauval z dělostřeleckých parků, dílem kořistních, především rakouských, a mohla si tedy dovolit posílit palebnou sílu své pěchoty s minimálními náklady. A ono posílení palebné síly je skutečně uváděno jako důvod; a má jistou souvislost s možným relativním poklesem účinnosti palby pěchoty. Zvládnutí ovládání křesadlové pušky a získání schopnosti efektivně vést palbu lze označit za nejdůležitější prvek základního výcviku, a je jisté, že zkrácený proces musel mít určitý efekt. Nelze jej změřit. Je ovšem pravdou, že plukovní děla jsou přirozeně zaváděna i ve formacích, které se základním výcvikem problém neměly s jistotou žádný, jako v Davoutově armádním sboru, který za Pyreneje odeslán nebyl. Do jisté míry zde přesto obnova plukovního dělostřelectva naznačuje vnímaný obecný pokles kvality pěchoty.

Je zřejmé, že byl vynucen specifickými okolnostmi vývoje situace na jaře roku 1809. Plukovní dělostřelectvo s sebou pak francouzská pěchota veze ještě do Ruska v roce 1812. Ze známých důvodů o své vybavení prakticky kompletně přichází, a to je pak důvodem jeho definitivního zániku. Přínos několika lehkých děl nebyl velký, a spočívat měl snad v tom, že pěchota, vedle níž burácejí byť lehká vlastní děla, má více sebedůvěry. Takový efekt nestál za velké investice, a to ani v případě, že by se prostředků dostávalo, což rozhodně nebyl případ roku 1813 při hektické snaze obnovit akceschopnost armády, resp. postavit armádu zcela novou.

V letech 1813 a 1814 se setkáváme s explicitními případy nedostatečnosti základního výcviku nováčků. V některých doložených případech nezvládají nabíjet pušky, případně je nabíjejí postupně několika ranami, a mají štěstí, nedojde-li následně k výstřelu. Přesto jde spíše o výjimky, resp. i v těchto extrémních podmínkách, kdy poměr nezkušených mladých odvedenců převyšuje počet veteránů u některých jednotek zcela zásadně, a kdy armáda stojí proti několikanásobné přesile, četné lokální úspěchy dokládají, že ona mladá pěchota byla stále vedena schopnými kádry podle osvědčeného a funkčního systému. Armády protivníka na tom byly o něco lépe a měly více klidu, pominulo ohrožení jejich území; nicméně i ony byly narychlo doplňovány mimořádným počtem nováčků. Zajímavý byl v tomto ohledu přístup pruské armády, která byla po roce 1807 početně i prostředky z vůle vítěze velmi omezena, což řešila propracovaným systémem výcviku a odesíláním vojáků do zálohy.

A naopak v roce 1815 již ve francouzských řadách nenajdeme žádný principiální problém; armáda je menší (hypotetické pokračování konfliktu by nevyhnutelně vedlo k problémům konstatovaných pro roky 1809 a 1814), opřená o zkušené a dobře připravené kádry, a počet vojáků, kteří prodělali válečné tažení byl vyšší. V průběhu belgického tažení obtížně najdeme okamžik, kdy by měl být neúspěch zapříčiněn nedostatečností základního výcviku mužstva.

Závěr

Svinutí do sevřené kolony, její rozvinutí, pochod v koloně, změny směru, formování karé proti kavalerii a palba. Těžko v letech 1803-1815, ale ani dříve, hledat explicitní případy, kdy by takového počínání nebyl batalion francouzské pěchoty schopen, resp. schopen pro nedostatečnou připravenost mužstva. Neúspěchy, podobně jako dříve úspěchy, nebyly dány (ne)dostatečnými prostředky tohoto charakteru, ale rozhodnutími a přístupem generálů, jejich kombinacemi a situací.

Odolnost pěchoty a účinnost jejího nasazení na základním výcviku jednotlivce závisí relativně nejméně, pokud je tento výcvik dostatečný. Naopak držet vojáky v základním výcviku do jejich naprostého zdokonalení se v reálných situacích válečného pole nemůže pozitivně projevit ani ve zlomku více než zkušenost. Podíváme-li se přitom, dovolíte-li, opět k re-enactmentu, funguje to dodnes stejně. Vojáci a jednotky zvyklé častým manévrům ve škole batalionu jsou vždy v „bitvě“ platnější než teoretikové schopní citovat odstavce předpisu, nosící v hlavě veškeré míry a tempa, tvrdící o sobě, že dokážou přesně odměřit právě 76 kroků v minutě.

V praxi není měřítkem dokonalost provedení ve vztahu k ustanovením předpisů, ale plynulost, efektivita a pohotovost pohybů – jak na úrovni jednotlivce, tak podjednotky, tak celého batalionu. Předpis je metou, k níž je třeba směřovat, která ukazuje cíl. Přístup, který jej hodlá dosahovat v okamžiku základního výcviku, je chybný, resp. zbytečný. Dovolit si jej může jen někdo, kdo na něj má neomezený čas a prostředky. Profesionální armáda v době míru – a i ona jej může lépe dosáhnout velkými manévry, které vojákům nabídnou možnost, aby sami pochopili smysl všech předepsání, a lépe si je zažijí, než při mechanickém drilu na dvoře kasáren.

A Britové?

Britská pěchota byla početně výrazně slabší než francouzská. Ustavená podle jiných principů. Do pole byl zpravidla vysílán jeden batalion, druhý působil na domácích ostrovech. Přes rozsáhlost britského impéria nebyla britská armáda ve srovnatelné pozici s francouzskou, která byla nasazena na mnoha místech Evropy, a početně byla nepoměrně větší. Diskusi ke srovnání specifického britského přístupu a francouzské malé pěchotní taktiky si ovšem necháme na některou z příštích příležitostí.

Vybrané prameny:

Odkazy: