Vývoj aplikace Předpisu o výcviku a manévrech pěchoty z 1. srpna 1791 (I. část – Formace pluku v bitevní sestavě) | Austerlitz.org

V podcastu, který jsme provedli na Mohyle míru během akce Austerlitz 2020, kromě dalšího zaznělo i něco úvah nad rozdílem v možnostech dnešní francouzské a rakouské pěchoty re-enactmentu při aplikaci výcvikových předpisů platných na přelomu 18. a 19. století. Jednou z výhod těch, kdo se věnují francouzské (a italské, polské, holandské, vestfálské, neapolské a jakékoli další „napoleonské“) pěchotě, je, že se můžeme opírat o zásady předepsané 1. srpna 1791, které měly obecnou platnost až do vydání ordonance ze 4. března 1831.

V průběhu koaličních válek v letech 1792-1815 tedy na francouzské straně nedochází v systému pěchotního výcviku a manévrů k žádné obecně platné změně, zatímco v Rakousku (na základě předpisů publikovaných v letech 1806 a 1807), Prusku (po roce 1812) a Rusku (1796 a 1811) proběhly v tomto ohledu významné reformy. Ve Velké Británii byla formálně situace podobná francouzské (Rules and Regulations for the Movements of His Majesty’s Infantry z roku 1792 budou nahrazeny následujícím předpisem až v roce 1824), nicméně zkušenosti promítající se do systému jej činily na první pohled poněkud živějším než ve Francii.

V důsledku toho se mohou kluby vojenské historie zabývající se francouzskou pěchotou věnovat pro celé období koaličních válek na poli výcviku a manévrů jedné ucelené množině zásad ve všech čtyřech hlavních oblastech: tj. ve škole vojáka jako základním výcviku jednotlivce se zbraní, pohybech na místě a základních principů pohybu v sevřené formaci; ve škole pelotonu jako budoucí základní taktické podjednotky batalionu; ve škole batalionu, která předepisuje pohyby pro základní taktickou jednotku pěchotu; i v tzv. evolucích linie, v níž nalezneme principy pro mechanicky svázaný manévr většího počtu batalionů (které jsou z pochopitelných důvodů využitelné v re-enactmentu jen ve velice omezené míře). To vše však neznamená, že by byl Předpis o výcviku a manévrech pěchoty z 1. srpna 1791 ve všech ohledech dokonalý, opomenutí prostý, nebo snad v každé době a u všech armád stejným způsobem aplikovaný.

Ve své základní, nosné kostře ano. Pohyby příliš komplikované nebyly využívány, zejména ne před nepřítelem či dokonce pod jeho palbou. Naopak některé prvky, které neobsahoval, ale které byly předepsány dřívějšími předpisy, se podle individuálního přístupu velitelů prokazatelně užívaly. Některá opomenutí v detailu řešili velitelé po svém, případně se v tomto mohli opřít o publikované dílčí příručky, jež nabízely různé alternativní postupy. Užitečným pro jejich zhodnocení je podívat se na konečnou podobu všech předepsaných pohybů a manévrů, jak je přinese královská ordonance ze 4. března 1831. Ta je posledním předpisem o výcviku a manévrech pěchoty vyzbrojené křesadlovou puškou s hladkým vývrtem hlavně a uzavírá dlouhou řadu textů, které začínají s „Exercice pour toute l’infanterie de France et autres mouvemens reglez par la main de Sa Majesté“ z 2. března 1703.

Změny aplikace předpisu z 1. srpna 1791 v letech 1792-1815

V každém případě má význam se změnami, jimiž aplikace předpisu z roku 1791 v letech 1792-1815 prošla, zabývat. Lze je rozdělit do několika základních kategorií a první z nich jsou změny, které byly podmíněny měnící se organizační strukturou pluku francouzské pravidelné pěchoty (a analogicky gardové pěchoty, jakékoli nepravidelné pěchoty a pěchoty spojeneckých armád).

Formace pluku v bitevní sestavě

První kapitola předpisu je nadepsána Formace pluku v bitevní sestavě a je nevyhnutelně poplatná době svého vzniku. Výcvikový z 1. srpna 1791 je v tomto ohledu psán pro pěchotu organizovanou podle dvou organizačních předpisů, a sice z 1. ledna 1791, který popisuje mírový stav pluků, a z 1. dubna 1791, který popisuje válečný stav.

Pluk tvořily dva bataliony. Každý měl v mírovém stavu tabulkově 504 mužů, ve válečném 777 mužů, v osmi rotách fyzilírů a jedné rotě granátníků. Oproti předchozímu období šlo o významnou změnu ve struktuře pěchoty a do jisté míry návrat před rok 1776. Od vydání královské ordonance z 25. března 1776 a navazující ordonance o výcviku z 1. června 1776 totiž až do aplikace předpisu z 1. ledna 1791 byl batalion pěchoty tvořen čtyřmi početně silnějšími rotami fyzilírů. Z nich každá formovala v poli základ pro dva pelotony (granátnické a myslivecké pelotony stály na křídlech pluku, ale nebyly administrativní součástí batalionů jako po roce 1791). Početní stavy rot se v letech 1776-1791 vyvíjely a pohybovaly se od 104 mužů v mírovém do 174 mužů v tzv. velkém válečném stavu definovaném ordonancí ze 17. března 1788. Počet důstojníků a poddůstojníků ovšem vždy odpovídal potřebě zformovat na základě každé roty dva pelotony, a za tím účelem rota čítala šest nižších důstojníků, a 14-17 poddůstojníků.

1. ledna 1791 je mírový stav fyzilírské roty stanoven na 56 mužů (z toho tři důstojníci a devět poddůstojníků) a od 1. dubna 1791 pak její válečný stav navýšením počtu družstev na šest činí 89 mužů. Lichá granátnická rota má stejný mírový stav jako fyzilírská, a ve válečném stavu pak 65 mužů.

Pořadí rot a pelotonů

Předpis z 1. srpna 1791 stanovuje na úvod zásady pro bitevní sestavu, tj. výchozí formaci pluku v linii. První batalion vpravo, druhý vlevo s rozestupem osmi sáhů (necelých 16 m, resp. 24 kroků). Roty pluku jsou přiděleny batalionům předpisem z 1. ledna 1791 v pořadí stanoveném služebním stářím velících kapitánů, což byla zásada platná i v předchozích úpravách, a má svůj důvod v teoreticky ideálním rovnoměrném rozmístění zkušenějších a méně zkušených důstojníků na linii pluku. První batalion tedy tvoří roty 1., 9., 3., 11., 5., 13., 7. a 15. kapitána fyzilírů, druhý batalion roty 2., 10., 4., 12., 6., 14., 8. a 16. kapitána fyzilírů.

Když si toto pořadí zakreslíme do schématu, důvod takového uspořádání je okamžitě zřejmý. V bitevní sestavě se výše popsané roty stavějí do linie zprava doleva, a máme tedy:

16., 8., 14., 6., 12., 4., 10., 2. – 15., 7., 13., 5., 11., 3., 9., 1.

Každá rota tvoří jádro pelotonu, všechny pelotony jsou mezi sebou početně vyrovnány převodem přebytečných zástupů k slabším rotám. V rámci batalionu jsou pak pelotony očíslovány zprava doleva od 1 do 8, a na pravé křídlo prvního a na levé křídlo druhé batalionu nastupují granátnické pelotony formované 1. a 2. granátnickou rotou. Dva fyzilírské pelotony vedle sebe tvoří divizi; šéfem pelotonu je kapitán, velitel roty, a šéfem divize pak služebně starší z obou kapitánů, tedy ten, který stojí na jejím pravém křídle a velí současně jejímu prvnímu pelotonu:

G (2.), 8., 7., 6., 5., 4., 3., 2., 1. – 8., 7., 6., 5., 4., 3., 2., 1., G (1.)

Pokud bychom tuto výchozí taktickou strukturu chtěli porovnat se stavem platným v předchozím období, uvidíme v podstatě totéž. Velké roty mezi roky 1776 a 1791 měly každá dva kapitány, z nich jeden byl velícím kapitánem, šéfem prvního pelotonu a šéfem divize. Na pravém křídle pluku by stály dva granátnické pelotony, resp. granátnická divize, ovšem v tabulkové síle nijak zásadně nepřevyšující stav granátnického pelotonu po roce 1791 (74 mužů podle ordonance z roku 1788), a na levém křídle pak dva myslivecké pelotony, myslivecká divize (ve stejném stavu jako granátnická; byť původně v roce 1776 silnější a odpovídající fyzilírům).

Předpis z 1. srpna 1791 nad rámec uvedeného říká, že v případě, že budou oba bataliony nasazeny zvlášť, bude granátnická rota 2. batalionu přiřazena k prvnímu batalionu, kde společně s jeho granátníky vytvoří granátnickou divizi manévrující z pravého křídla, a druhý batalion zůstane v síle osmi fyzilírských pelotonů. A to je také důvodem, proč na schématech školy batalionu, která ilustrují předpis z 1. srpna 1791, vidíme batalion o deseti pelotonech.

Toto opatření v podstatě potvrzuje či využívá následující předpis z 15. března 1792, vydaný v předvečer první koaliční války (tu Francie vyhlašuje „králi českému a uherskému“ 20. dubna), který se věnuje batalionům určeným pro polní tažení. Deset pelotonů prvního batalionu má tabulkově 859 mužů a manévruje v pěti divizích, osm pelotonů druhého batalionu, který zůstává k plnění úkolů v posádce a k doplňování prvního batalionu v poli, čítá tabulkově 718 mužů.

V letech 1793-1796 projde francouzská pěchota zcela zásadní reorganizací, tzv. prvním a druhým amalgamem, tj. sloučením jednotek pravidelné, ex-královské armády, a jednotek dobrovolníků národní gardy, rekvizičních batalionů, mysliveckých batalionů a různých nepravidelných dobrovolnických útvarů. Původní pluky přestanou existovat. Jejich bataliony jsou rozpuštěny. Reorganizace probíhá podle principu, že jeden bývalý královský voják a dva národní gardisté znamenají dohromady tři vojáky republiky. Nově ustaveny jsou roty, bataliony, a nad nimi tzv. půlbrigády, která každá pojme teoreticky jeden batalion pravidelné armády a dva bataliony národní gardy. V praxi bude tento proces pestřejší, a během druhého amalgamu zahájeného v roce 1796 bude třeba výsledný počet půlbrigád racionalizovat.

Podstatné je, že zásady předepsané v srpnu 1791 bylo velmi snadné aplikovat i na takto radikálně změněnou strukturu pěchoty. Nové bataliony budou mít i nadále osm rot fyzilírů a jednu rotu granátníků. Jedinou změnou, kromě navýšení početních stavů, je, že budou v každé půlbrigádě tři, a tedy pořadí rot určené pro pluky o dvou batalionech, bude v nové organizaci vypadat takto:

1. batalion – 1., 13., 4., 16., 7., 19., 10., 22.

2. batalion – 2., 14., 5., 17., 8., 10., 11., 23.

3. batalion – 3., 15., 6., 18., 9., 21., 12., 24.

V rámci každého batalionu budou roty v tomto pořadí podle zásad amalgamu schválených Národním konventem 12. srpna 1793 očíslovány od 1 do 8, a řazené v batalionu zprava doleva podle předepsaného postupu (tedy jako 1., 5., 2., 6., 3., 7., 4., 8.). Místo roty v batalionu a půlbrigádě je definitivní, resp. definitivní do další reorganizace, bez ohledu na měněné služební stáří kapitánů. Při obrovském početním nárůstu pěchoty byly z celkového pohledu rozdíly mezi schopnostmi rychle povýšených kapitánů a jejich zkušenostmi pramálo zásadní a jejich služební stáří o nich příliš nevypovídalo, a průběžné měnění pořadí rot, nebo jejich přečíslovávání by vedlo jen k neproduktivním zmatkům.

A 22. listopadu 1793 přijde významný text (předpis podle zákona z 2. frimairu roku 2), který určí tabulkový stav roty francouzské pěchoty až do roku 1808. Fyzilírská rota bude nadále mít tabulkově 123 mužů, granátnická 83 mužů, obě po třech důstojnících a shodně také 14 poddůstojnících.

Tento stav bude platit až do vydání císařského dekretu z 18. února 1808. Některé půlbrigády, a od roku 1803 pluky, budou mít odlišný počet batalionů – najdeme pluky o dvou batalionech i o čtyřech batalionech, a najdeme i samostatné bataliony. Jejich vnitřní struktura však bude neměnná a neustále půjde v poli o formaci osmi fyzilírských pelotonů a jednoho pelotonu granátnického. Tabulkový stav batalionu bude činit 1067 mužů. Mírový stav bude znovu definován až s ukončením nepřátelství v roce 1801 – granátnická i fyzilírská rota v něm budou tabulkově čítat 75 mužů, batalion tedy 675.

Voltižéři

13. března 1804 jsou zřízeny v rámci batalionů lehké pěchoty tzv. voltižérské roty, jako druhé elitní, určené pro zdatné a zkušené vojáky menšího vzrůstu, kteří neměli naději být přijati do granátnických (karabinických) rot. Omylem text de facto navyšoval počet rot v batalionu na deset, což bylo napraveno dekretem z 13. srpna 1804: nově ustavená voltižérská rota nahradila 2. rotu fyzilírskou (mysliveckou), která bude rozpuštěna. Voltižérů bude tabulkově 123 i v mírovém stavu (a mírový stav středových rot je tedy za účelem zachování celkového stavu batalionu snížen na 68 mužů). Stejně budou v průběhu tažení roku 1805 na základě dekretu z 19. září 1805 ustaveny voltižérské roty v batalionech řadové pěchoty.

Explicitní potvrzení, že mají voltižérské pelotony nastupovat na levém křídle batalionů, přichází až s dekretem z 18. února 1808. Jiná pozice pro ně ovšem s ohledem na potřebu moci je kdykoli detašovat a/nebo rozvinout před čelem batalionu do tirajérského řetězu nepřipadá do úvahy, a je vyloučeno, aby zaujímali místo dosavadního 3. pelotonu (2. roty), protože by v takovém případě stáli vprostřed pravého půlbatalionu a jejich vyslání vpřed by vytvořilo v sestavě nežádoucí interval. Kromě toho jde de facto o návrat do doby, kdy královská pěchota před vytvořením mysliveckých rot v roce 1776 formovala tzv. piket (piquet) vybraných fyzilírů určených pro službu rozptýlených střelců a/nebo plnění specifických úkolů mimo sestavu – a tyto pikety se rovněž stavěly na levé křídlo batalionů.

Protože ovšem z batalionů mizí 2. rota, a voltižéři na levém křídle tvoří 8. peloton jako součást 4. divize, vypadá struktura batalionu nadále následně:

V., 5., 8., 4., 7., 3., 6., 1., G.

Období 1808-1815

V této podobě pěchota vybojuje slavkovské tažení (lehká pěchota již ulmské), válku s Pruskem a Ruskem v letech 1806 a 1807, a v období relativního klidu (s výhradou událostí na Pyrenejském poloostrově) přichází zmiňovaný císařský dekret z 18. února 1808.

Ten jednak stanovuje počet batalionů v každém pluku na pět, jednak mění tabulkový válečný stav rot. První čtyři bataliony budou mít nadále šest rot, z toho granátnickou, voltižérskou a čtyři fyzilírské. Pátý batalion bude označen jako depotní, doplňovací či posádkový, a bude mít jen čtyři fyzilírské roty. V budoucnu některé pluky vytvoří také šestý i sedmý válečný batalion.

Snížení počtu rot z devíti na šest je velkou změnou pro taktickou strukturu batalionů – nicméně ne tak velkou, aby opustila meze stanovené zásadami předpisu z 1. srpna 1791. Každá rota, včetně křídelních či elitních rot granátníků a voltižérů, bude nadále mít tabulkově 140 mužů. Počet důstojníků a poddůstojníků zůstane nezměněn. Znamená to, že batalion bude nadále formován ze šesti pelotonů. Současně granátnická rota přestává být lichou a mimo strukturu divizí stojící, ale spolu s 3. fyzilírskou rotou tvoří 1. divizi. Struktura válečného batalionu bude vypadat následně:

V., 2., 4., 1., 3., G. – pelotony jsou číslované zprava doleva od 1 do 6, granátníci tvoří 1. peloton. Jsou-li elitní roty detašovány, manévruje batalion výhradně po pelotonech.

Reorganizace bude trvat s ohledem na nasazení armády na velké části kontinentu dlouho. Popsaný stav zůstane v platnosti až do roku 1815. První restaurace v roce 1814 jen sníží počet batalionů v pluku a převede pěchotu na mírový stav (75 mužů v rotě), a Napoleon po svém návratu z Elby na jaře 1815 zvýší dekretem z 28. března 1815 stav roty na 100 mužů, ale ani to na taktickou strukturu batalionu a aplikaci zásad předpisu z 1. srpna 1791 nebude mít vliv.

Poddůstojníci a stráž praporu

Předpis z 1. srpna 1791 určuje kromě pořadí rot a pelotonů batalionu také místo pro všechny důstojníky a poddůstojníky. Ta v principu rovněž žádnou změnou neprojdou, ale protože následující organizační předpisy v letech 1793-1815 budou měnit počet mužů v rotě a navýší počet poddůstojníků, bylo třeba na to v duchu předepsaných zásad reagovat a nově zřízeným poddůstojníkům místo určit. To bude provedeno v následujících vydáních předpisu formou poznámky pod čarou, případně zmíněno v dílčích příručkách. Jde především o vytvoření postu 4. seržanta v listopadu 1793 (navýšení stavu rot na 123, resp. 83 mužů) – následující texty jej doporučují/nařizují postavit za pravé křídlo první sekce.

Důležitější a svým způsobem s počtem seržantů související změny se týkají tzv. stráže praporu. To byly tři zástupy umístěné na levém křídle 4. pelotonu každého batalionu, tedy uprostřed batalionu. V prvním řadu v prostředním zástupu stál praporečník, plukovníkem vybraný seržant-major. A okolo něj pak podle předpisu z 1. srpna 1791 osm kaprál-furýrů fyzilírských rot. Granátníci do stráže praporu stavěni nebyli s ohledem na to, že jejich roty mohly být podle potřeby od batalionu detašovány. S tím souvisí první, velice drobné až zanedbatelné, opomenutí předpisu: text nestanovuje místo v bitevní sestavě pro kaprál-furýra granátnické roty.

Instrukce generála Schauembourga, generálního inspektora pěchoty Rýnské armády, z roku 1798 jej umísťuje do 4. řadu šikovatelů (serre-files) za 2. sekci mezi poručíka (stojícího za středem sekce, které velí) a seržant-majora (který stojí za pravým křídlem sekce).

To souvisí s mnohem důležitější změnou, kterou Schauembourg navrhuje. Namísto kaprál-furýrů chce do stráže praporu postavit první seržanty (a tedy potřebuje definovat místo v bitevní sestavě pelotonů pro furýry). Důvod je nasnadě a logický. Kaprál-furýr je poddůstojníkem pověřeným administrativními úkoly: vede soupisy, sestavuje přehledy, a vykonává úkoly ubytovatele roty. Do této důležité poddůstojnické funkce se tedy kvalifikuje předpoklady a zkušenostmi, které ničím nesouvisejí s jeho schopností přesně pochodovat. Zatímco právě přesnost pochodovat je ve stráži praporu, podle které se pohybuje v linii rozvinutý batalion, velice důležitá.

Ještě důležitější změna pro stráž praporu přichází, a tentokrát oficiálně a všeobecně závazně, s císařským dekretem z 18. února 1808. Ten ponechává plukům jedinou orlici s praporem. Neměla být původně nesena v sestavě žádného z batalionů, a roli původních praporů měly převzít batalionní praporky. Dekretem z 25. prosince 1811 pak byla posvěcena praxe, že orlici nesl orlonoš (důstojník zpravidla v hodnosti poručíka) při prvním batalionu, a praporky byly neseny poddůstojníky u ostatních batalionů. Podstatné je, že snížením počtu rot při zachování počtu poddůstojníků v rotách se snížil celkový počet poddůstojníků fyzilírů pro stráž praporu.

Nadále byli k dispozici jen čtyři kaprál-furýři fyzilírů. Ty museli doplnit seržanti, nebo kaprálové. Po boku 1. orlonoše pak stáli 2. a 3. orlonoš, poddůstojníci vyzbrojení espontonem a pistolemi.

Hlavní krajníci batalionu

Předpis pracuje ve škole batalionu a evolucích linie s tzv. hlavními krajníky batalionu, guides généraux. Ale nestanovuje, kdo to má být, ani jim neurčuje místo v bitevní sestavě. Je možné, a nic tomu nebrání, že byli takto velitelem batalionu určeni vybraní šikovatelé pravého a levého pelotonu. Bardin v Cours d’instruction à l’usage des élèves sous-officiers d’infanterie appelés à l’école de Fontainebleau z roku 1814 navrhuje stavět je dva kroky za šikovatele za první a poslední zástup batalionu.

Sapéři

A stejně tak předpis z 1. srpna 1791 neupravuje místo tehdy neustavených sapérů. V příslušné kapitole Cours d’instruction à l’usage des élèves sous-officiers d’infanterie appelés à l’école de Fontainebleau z roku 1814 čteme: „V roce 1808 byli ustaveni čtyři sapéři a jeden kaprál v každém batalionu (kaprál v pluku, pozn. překl.); jejich místem, pokud defilujeme, je šest krok od tambor-majora, před nímž budou pochodovat v jednom řadu za svým kaprálem. V bitevní sestavě se kaprál a dva sapéři drží dva kroky za hlavním krajníkem pravého křídla, dva ostatní sapéři se drží dva kroky za levým hlavním krajníkem levého křídla; protože takto postavení mohou rychle přejít na čelo batalionu, ať již v přímém nebo převráceném uspořádání, a protože na tomto místě potřebují adjutant-major a adjutant nalézt během manévrů potřebné směrníky: funkce směrníků patří mezi funkce sapérů.“

V poznámce k jednomu z pozdějších vydání předpisu z roku 1791 (chez Savy v Lyonu, 1815) je uvedeno: „Bude-li třeba manévrovat, místo sapérů v bitevní sestavě každého batalionu bude na úrovni třetího řadu, v rozestupech, které rozdělují bataliony. Pokud bude jednotka pochodovat po cestě, nebo když bude mít defilovat, nebo když budeme daleko od nepřítele, budou moci být sapéři shromážděni na pravém křídle pluku, od něhož budou vzdáleni na vzdálenost pelotonu, a na úrovni třetího řadu. Ve všech případech budou ve dvou řadech. Sapéři prvního batalionu budou mít vedle sebe kaprála. Budou defilovat před tambor-majorem, od kterého budou vzdáleni na rozchod pelotonu.“

Druhá možnost se nezdá být příliš jasnou ani užitečnou a neříká nic o roli, jakou by sapéři mezi bataliony měli plnit. A podobně se k ní vyjadřuje i Bardin ve svém Slovníku. A nejen tedy proto, že má zřejmě pravdu, ale také proto, že je autorem výše citovaného Cours d’instruction z roku 1814.

Závěr

Z dosud uvedeného je zřejmé, že z hlediska taktické struktury batalionu a rozmístění důstojníků a poddůstojníků nebylo třeba do zásad stanovených 1. srpna 1791 zasahovat, a drobné nedostatky byly snadno řešitelné různými vhodnými způsoby, které na fungování batalionu nemohly mít zřetelný vliv. V další části se podíváme na změny či doplnění týkající se pohybů a manévrů v roce 1791 předepsaných.