Navážeme na předchozí článek O francouzských pěchotních puškách, prachu a olovu, a budeme se věnovat balistickým vlastnostem francouzské pěchotní pušky vz. 1777, a obecně zásadám účinně vedené palby pěchoty přelomu 18. a 19. století. Jde o zásady, jež, pokud se jich jednotky držely, vedly k úspěchu nebo alespoň limitovaly neúspěch. Když se od nich začaly odchylovat nebo se dokonce snažily proti nepřátelské palbě stavět dojem o převaze chladné zbraně – bajonetu – se zlou se zpravidla potázaly.
Předně krátké resumé k dobovým mírám a váhám. Jakkoli byl v roce 1795 zaveden metrický systém, následovalo dlouhé období, kdy se nové míry překrývaly se staršími, a pro orientaci ve starších textech, a zejména abychom se vyhnuli záměnám s dodnes platným systémem v anglosaském světě, je užitečné vyjmenovat alespoň základní míry a váhy užívané ve Francii v letech 1791-1815. Pokud jde o délky, jeden sáh (toise) byl dlouhý tři kroky a měřil 1,9488 m. Jeden krok (pas) se rovnal dvěma stopám a měřil 64,96 cm, jedna stopa (pied) dvanácti palcům, tedy 32,48 cm, palec (pouce) dvanácti čárkám a měřil 27,067 mm, a čárka (ligne) odpovídající dvanácti bodům měřila 2,256 mm. Bod (point) pak odpovídá přibližně 0,188 mm. Pařížská libra (livre de Paris), která byla vybrána referenční jednotkou hmotnosti při zavádění metrického systému, odpovídá 489,5 g a dělí se na 16 uncí (onces, 30,59 g), unce na 8 hrstí (gros, 3,82 g) a hrsť na 72 zrn (grains, 0,053 g).
Francouzská pěchotní puška vz. 1777 má ráži 17,48 mm (7 čárek, 9 bodů), délku hlavně 1136,8 mm (42 palců; 65 ráží), průměr kule je 16,54 mm (7 čárek, 4 body), kule váží 27,2 g (do libry olova se jich vejde 18), hmotnost prachu v náboji je 12,24 g (do libry prachu se jich vejde 40).
Počáteční rychlost projektilu závisí na mnoha faktorech a kromě množství prachu především na jeho kvalitě, a také na způsobu nabití. Pro pěchotní pušku se standardní náloží přibližně 10 g dobového střelného prachu, kule výše popsaných parametrů s papírovou ucpávkou, upěchované nabijákem dvěma předepsanými silnými rázy, je uváděna úsťová rychlost 420 m/s (tento údaj je třeba brát jako orientační; mezi vlastnosti křesadlových zbraní mj. patří, že prachová nálož není konstantní – střelec trhá papírový náboj zuby, a přibližně 2 g sype na pánvičku).
Tato hodnota má spolu s hmotností a tvarem projektilu a vnějšími podmínkami vliv jednak na dostřel, a jednak na účinek v cíli v závislosti na vzdálenosti, vzájemné pozici střelce a cíle a dalších faktorech. Účinek v cíli, a to zřejmě nikoho nepřekvapí, lze měřit jen v případě zásahu, což je u těchto zbraní s hladkým vývrtem hlavně dosti obtížný úkol. V sevřeném řadu míří voják především vertikálně a upravuje tak dostřel své zbraně podle svého odhadu vzdálenosti cíle – prostor pro horizontální míření má velmi omezený, přičemž literatura uvádí rozptyl pěchotní pušky vz. 1777/An 9 až jeden metr na sto metrů vzdálenosti. A zároveň samozřejmě platí, že pro vojáka v sevřeném řadu bude primárním cílem jiný sevřený řad, a horizontální (ne)míření na konkrétní postavu tedy není problémem. Ve zcela rozhodující míře jde neúspěch na konto nedostřelení nebo přestřelení cíle.
Důležité jsou dvě hodnoty dostřelu zbraně: 1) vzdálenost, kterou kule urazí „přímo“, francouzsky de but en blanc, tedy než kule vlivem gravitace a odporu vzduchu začane (sledovatelně) klesat; 2) hranice účinného dostřelu, tedy vzdálenost, na kterou je s ohledem na balistický výkon zbraně reálné cíl zasáhnout, a současně dosáhnout žádoucího efektu. Maximální dostřel křesadlové pěchotní pušky naopak pro službu a nasazení zbraně význam nemá, přičemž více než trojnásobně převyšuje dostřel účinný, ovšem s takovým náměrem a proti individuálně tak malému cíli (a tím je myšlena i formace mnoha stovek mužů), že je zcela nevyužitelný a nemá smysl se jím zabývat. Generál Gassendi uvádí, že může přesahovat hranici 500 sáhů, tedy přibližně 1 km.
Pro výcvik střelby na terč francouzský výcvikový předpis z 1. srpna 1791 stanovoval, že do vzdálenosti 100 sáhů, tedy přibližně 200 m, bude voják mířit do pasu (resp. na barevný pruh umístěný v polovině terče o rozměrech dospělého muže), a na vzdálenost 150 sáhů, tedy přibližně 300 m, bude mířit na hlavu (tedy na pruh na horním okraji terče). Traité de balistique z pera Isidora Didiona z roku 1848 uvádí, že do roku 1840 nesly pěchotní pušky přímo na vzdálenost asi 120 m (ač měla první vzorová perkusní puška, tedy model 1840, stále hladkou hlaveň, zejména odstranění zátravky, kvůli níž projektil křesadlové zbraně ztrácí část energie, prodloužilo tuto vzdálenost až na 150 m). Vidíme zde určitý nesoulad: puška nenese přímo na 200 m, a přesto předpis chce, aby voják na takovou vzdálenost mířil nepříteli do pasu. Současně je třeba uvést, že jde o značnou vzdálenost, na kterou se v praxi palba spíše nepovede, byla by neúčinná a plýtváním municí. Tím méně na 150 sáhů. Na druhou stranu byly předepsané parametry výcviku nepochybně vedeny principem „těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“
Pěchotní příručka majora Bardina v 6. lekci (prvních vydání; ve vydání posledním jde o 5. lekci) věnované obecným zásadám přesné střelby říká něco jiného než předpis z roku 1791. Kromě samozřejmého pevného zapření pažby do ramene, které zdůrazňuje i předpis, a stanovení zásady nikdy nemířit cíli nad hlavu (tak, aby kule nikde po své dráze nepřekonala výšku 1,60 m, 5 stop nad horizontem, což také odpovídá zásadám obsaženým v předpisu), především říká, že mířit do pasu znamená mířit příliš nízko, a doporučuje to jen pro situace velmi těsného boje. Odkazuje zde přitom na Guibertův Essai général de tactique z roku 1770.
Ten ve IV. kapitole I. dílu říká, že ač může dostřel horizontálně, tedy rovnoběžně se zemí zamířené pušky dosahovat až 180 sáhů (asi 360 m, a pozor: nejde samozřejmě o de but en blanc), dobrý účinek lze podle něj očekávat jen do 80 sáhů (160 metrů), což se zdá dobře potvrzovat výše uvedených 120 m přímého letu kule. Za hranicí 80 sáhů považuje účinek palby za nejistý. Zdůvodňuje to tím, že voják nabíjí a míří špatně.
Zpochybňuje tvrzení o účinné palbě pruské pěchoty a účinek její pověstné úvodní zdrcující salvy přisuzuje faktu, že své zbraně nabila před bitvou, v klidu, a řádně. Následně však již ve stresu z boje a především podle přijaté, a chybné, zásady střílet co nejrychleji, nabíjejí vojáci chvatně, nepoužívají nabijáky, a ledabyle míří, často nedostřelují; a protože pruská pěchota byla úspěšná, a ještě spíše než úspěšná sebevědomá a imponující, stala se vzorem, a její postupy, včetně chyb, se snaží přebírat ostatní armády, včetně francouzské – čemuž se Guibert snaží, v tom, co považuje za špatné, bránit: „Střílejte rychle, říká se vojákům, jako kdyby hluk zabíjel; miřte na střed těla, jako kdyby tato zásada měla obecnou platnost bez ohledu na vzdálenost a situaci cíle; jako bychom se podle této vzdálenosti a situace nemuseli snažit mířit více či méně nahoru, v závislosti na křivce projektilu. Miřte nízko, říká se jim jindy, rána pušku vždy dostatečně zvedne, jakoby se kule mohly zvednout nad linii výstřelu, jakoby neplatil zákon setrvačnosti a gravitace, kterým jsou podřízena všechna tělesa v pohybu a padají k zemi. Je poté překvapující, jsou-li naše pěchotní palby tak špatné, a je-li v bitvě vypáleno 150 tisíc ran z pušek, aniž by způsobily smrt dvou tisíc vojáků na bojišti?„
Vrátíme-li se k Bardinově příručce, autor dále říká, že rovně zamířená puška zasahuje účinně do 200 i více kroků (130 m). A dále říká, a v souladu s Guibertem i obecnou logikou, že četnost a rychlost výstřelů ve válce nemůže vést k nejvražednějšímu efektu. Citlivějším duším snad na tomto místě připomeňme, že ve válce jde v první řadě o situace „buď já, nebo on, tedy raději on“. Smyslem existence pěchoty je na linii střetu s nepřítelem vést účinný boj, nejlépe účinnější než protivník. Toho může dosáhnout jedině kvalitní, tedy především přesnou palbou. Hluk a kouř opravdu nepřátele nepobíjí, ostatně to by nás během rekonstrukcí již na historických bojištích mnoho v řadách KVH nezbývalo.
Jak Bardin dále uvádí, na přesnost palby má vliv celá řada věcí: od terénu a vzájemného postavení protivníků, různého počasí, kvality střelného prachu, správného kalibru kule, po, a to je velmi důležité, řádné upěchování náboje v hlavni nabijákem. Vojákům vysvětluje rozdíl mezi linií míření a linií střelby (francouzsky libozvučně ligne de mir vs ligne de tir), kde první je přímkou, zatímco druhá nevyhnutelně křivkou. Odhaduje dostřel horizontálně zamířené pušky na 400 kroků (260 m), což je tedy hranice účinného dostřelu. Zde je velmi důležité uvést, že hovoříme stále o pěchotě v sevřené formaci. Individuálně bojujícímu střelci vůbec nic nebrání, aby podle svého talentu a zkušeností (a také s povědomím o nesené zásobě munice) odhadoval náměr i libovolnou vzdálenost a pokoušel se zasahovat protivníka i za hranicí stanoveného účinného dostřelu pro horizontálně zamířenou pušku. Bardin opakuje, že nejúčinnější palbu vede pěchota do 130 m (a připomíná, že podle takových parametrů také Vauban projektoval prvky svého opevňovacího systému). A nabízí následující přehled pro různé vzdálenosti:
Na 800–900 kroků (520–585 m) měl voják mířit tři stopy (cca 1 m) nad cíl; na 600 kroků (390 m) jednu a půl stopy nad cíl. Vzdálenost 450 kroků (cca 290 m) příručka označuje jako „trochu přehnanou“, a doporučuje mířit na klobouk. Při palbě na 300 kroků (195 m) na opasek a na 150 kroků (necelých 100 m) na kolena. Poslední dva údaje přitom zcela popírají, co bylo řečeno o dvě stránky dříve s odkazem na Guiberta. Laskavý čtenář, instruktor, důstojník a poddůstojník si vybere. V každém případě je zde řeč výhradně o řádně nabité pušce a nabijákem upěchovaném náboji.
Viděli jsme, že nabíjení bez použití nabijáku v zájmu co nejrychleji vedené palby zmiňuje Guibert v případě pruské pěchoty (sedmileté války), další příklad zmiňuje britský poručík Anburey u britské pěchoty během americké války za nezávislost. Kromě horších výkonů takový způsob nabíjení vede mnohem snáze k tomu, že voják nabije svou zbraň, která může opakovaně selhat, několikanásobně; a může-li si takový postup dovolit voják s britskou Brown Bess, jež je se svým kalibrem pomalu na hranici ručního děla (což se projevuje v jejích relativně špatných výkonech při palbě na větší vzdálenost), voják se zbraní menší ráže bude mít tím spíše tím dříve problém s tím, že nečistoty v hlavni zabrání propadnutí kule až na prachovou nálož, což v nejhorším případě povede k roztržení hlavně při výstřelu. Kromě palby na velmi malou vzdálenost, a i při ní se projevují nevýhody, nelze tento populární literaturou (a seriály) propagovaný postup při nabíjení vnímat než jako obecně nevhodný a s jistotou velmi vzácný, šetřící několik málo vteřinek nutných pro vyjmutí nabijáku, upěchování náboje dvěma silnými rázy, a vrácení nabijáku zpět do jeho uložení.
Závěrem lze říci, že palbu pěchoty bylo záhodno vést do vzdálenosti přibližně 130 m, že zásadní pro její efektivitu byla chladnokrevnost a přesnost při nabíjení a následně při míření, a že uspěchaná palba vedla jen k rychlejšímu spotřebování munice bez odpovídající dopadu na cíl. V praxi efektivitu palby ovlivňuje tak pestré a nepřeberné množství faktorů, že jakékoli snahy vypočítat procentuální úspěšnost zásahů podle vzdálenosti nebo velikosti cíle lze celkem snadno mít za nesmyslné. Podívat se však můžeme na skutečné výsledky bitvy u Slavkova: Palba pěchoty: deset tisíc kulí na jednoho zabitého? Asi ne. Ale až 99 % kulí skutečně nezasahuje