III. Jezdectvo
Jezdectvo francouzské armády se dělilo na těžké (grosse cavalerie), tvořené karabiníky (carabiniers) a kyrysníky (cuirassiers), řadové (cavalerie de ligne), tvořené dragouny (dragons) a lehké (cavalerie légère), tvořené husary (hussards) a jízdními myslivci (chasseurs à cheval); 22. prosince 1803 nařídil první konzul Bonaparte považovat težké jezdectvo, dragouny a lehké jezdectvo za tři různé zbraně, což znemožnilo vzájemné převelování důstojníků – důvodem byl odlišný charakter služby a rozdílný účel tří druhů kavalerie.
Trubač a kyrysník 1. pluku, trubač 6. pluku, kyrysníci 5. a 8. pluku (rok 1810 – Alfred de Marbot)
Francouzské jezdectvo se potýkalo s několika velice vážnými potížemi. Coby nejprestižnější zbraň královské armády jej nejvíce zasáhla emigrace důstojníků v letech 1789 – 1792, což vedlo k rozpadu výcvikového systému a ochromilo akceschopnost jezdectva v poli. Snaha postavit je na nohy narážela na nedostatek vhodných koní (v roce 1795 měla armáda koně jen pro polovinu jezdců, v roce 1805 na tom nebyla výrazně lépe), výstroje i výzbroje. To vedlo k nedostatečnému výcviku mužstva. Přičteme-li nezkušenost mladých revolučních důstojníků, je zřejmé, že jezdectvo jako celek bylo, či spíše by mělo být, nejslabším článkem armády. V poli navíc muselo čelit velice kvalitnímu a nadto výrazně početnějšímu jezdectvu pruské, rakouské a ruské armády. Pro zlepšení stavu byla založena Versailleská jezdecká škola (Ecole d’équitation de Versailles), v roce 1799 přibyly další dvě (Lunéville a Angers). Postupně se podařilo zlepšit výcvik nováčků, důstojníci byli zkušenější a kvalita jezdectva se výrazně zvýšila, byť potíže s nedostatkem koní přetrvávaly.
Dragouni 20., 9., 1., 14. a 30. pluku, medvědice a červené epolety pro elitní rotu (rok 1810 – Afred de Marbot)
V roce 1805 bylo jezdectvo již na evropské úrovni. Co mu chybělo v jezdeckém umění, nahrazovalo dobrým výcvikem v zacházení se zbraní a dobrou organizací – nejen administrativní, ale především taktickou. Mělo velice dobré důstojníky, kteří je dokázali vést tak, aby bylo využito slabých míst a chyb nepřítele. Ve spolupráci s pěchotou a dělostřelectvem dokázalo porážet i kvalitnější a početnější jezdectvo nepřítele. V osamocených srážkách měli spojenci zpravidla stále navrch, ve velkých střetech však byla taktická převaha na francouzské straně.
Husaři 2. a 5. pluku a elitní roty 9. pluku (Alfred de Marbot)
Organizačně se těžké, řadové a lehké jezdecké pluky příliš nelišily, a také základ manévrování a boje ve formaci byl společný. Rozdíl spočíval v účelu, způsobu nasazení – těžké jezdectvo sedlalo největší a nejtěžší koně, někdy bylo nazývané záložní a bylo jako primárně bitevní určeno k útokům na rozhodujících úsecích bitevní linie k rozvrácení formací a prolomení linií nepřítele; v defenzívě pak k odrážení protivníkova těžkého jezdectva. Úkoly lehkého jezdectva, jehož koně byli naopak menší a hbitější, byly pestřejší. Vedle podpůrné role na bitevním poli (zejména diverzní útoky, krytí vlastních manévrů, taktický průzkum, podpora útoků těžkého a středního jezdectva) to byl zejména průzkum, pronásledování ustupujícího nepřítele, formování předvoje, zadního voje, křídelního zajištění, předních stráží, hlídek, zajišťování spojení, klamné manévry, apod.
Jízdní myslivci 1. a 6. pluku (Alfred de Marbot)
Dragouni představovali univerzální druh jezdectva, schopný účinného nasazení v bitvě v roli těžkého jezdectva i plnění podobných úkolů jako lehké jezdectvo. Zároveň byli cvičeni v pěším boji, a to pečlivěji než ostatní druhy jezdectva. Bylo to dáno jednak tradicí (dragounské pluky původně vznikly jako pěchota využívající koně jen k přesunu), jednak (a to na počátku 19. století především) nedostatkem koní, o němž již byla řeč. Relativně nejvíce jej odnesly právě dragounské pluky.
III.1 Organizace jezdeckých pluků (viz také příloha C a Pravidelné jezdectvo francouzské armády – organizace (1791-1803))
Organizace jezdeckých pluků platná v roce 1805 byla stanovena konsulárním výnosem z 1. vendémiairu roku XII (24. září 1803) a upřesněna 20. vendémiairu (13. října) stejného roku, a pro lehké jezdectvo také 3. fructidoru roku XIII (21. srpna 1805). Pluky těžkého, řadového i lehkého jezdectva se skládaly ze štábu (état-major) a čtyř eskadron (escadrons) po dvou rotách (compagnies). Rotu těžkého jezdectva (86 mužů) tvořily čtyři družstva (escouades). Dragounské (140 mužů, z toho 52 pěších), husarské a jízdní myslivecké (po 116 mužích) roty byly tvořeny osmi družstvy. Dvě družstva dragounské roty byly pěší, šest bylo jezdeckých. První rota první eskadrony dragounských, husarských a jízdních mysliveckých pluků byla tzv. elitní (compagnie d’élite). Pluky těžkého jezdectva byly celé považované za elitní formace. Přepravu munice a proviantu pluku zajišťovaly povozy dělostřeleckého trénu (viz oddíl IV) a vojenského vozatajstva (viz oddíl X).
Francouzská armáda měla 2 karabinické pluky (tabulkově 1416 mužů a 1500 koní v 8 eskadronách; ke 4. srpnu 1805 to bylo 1276 mužů a 1063 koní, tedy 90 a 70 %), 12 kyrysnických pluků (tabulkově 8496 jezdců, 9000 koní ve 48 eskadronách; ke 4. srpnu 1805 to bylo 7476 mužů a 6024 koní, tedy 87 a 66 %), 30 dragounských pluků (tabulkově 34230 vojáků, 23460 koní ve 120 eskadronách; ke 4. srpnu 1805 to bylo 24758 mužů a 14179 koní, tedy 72 a 60 %), 10 husarských pluků (tabulkově 9470 jezdců, 9180 koní ve 40 eskadronách; ke 4. srpnu 1805 to bylo 7630 mužů a 4939 koní, tedy 80 a 54 %) a 24 jízdních mysliveckých pluků[i] (tabulkově 22728 jezdců, 22032 koní v 96 eskadronách; ke 4. srpnu 1805 to bylo 15966 mužů a 11958 koní, tedy 70 a 54 %).
Jezdectvo celkem mělo tedy ve válečném stavu mít 76340 mužů a 65.172 koní, 78 pluků a 312 eskadron. Reálné stavy ke 4. srpnu 1805 činily 57106 mužů (75 %) a 38163 koní (59 %). Situace se zlepšila až po bitvě u Slavkova, kdy francouzské jezdectvo částečně doplnilo své stavy o rakouské koně. Po celou dobu tažení byly pluky následovány opěšalými eskadronami (podle rozkazu ze srpna 1805 měl každý jezdecký pluk postavit 100 opěšalých vojáků), jejichž příslušníci byli určeni k doplňování ztrát eskadron v sedle a k sedlání ukořistěných koní. Drtivá většina jezdeckých pluků měla ještě u Slavkova jen tři eskadrony (a to značně početně oslabené; k 22. listopadu 1805 činil průměrný stav lehkého jezdectva 44 %, dragounů 55 % a těžkého jezdectva 47 %).
III.2 Divize pěších dragounů
V roce 1803 byly založeny dvě divize pěších dragounů (divisions de dragons à pied) po třech brigádách pod velením divizních generálů Kleina a Baraguey d’Hillierse. V roce 1805 byli pěší dragouni pro tažení do Německa reorganizováni podle instrukcí ministra války z 7. fructidoru roku XIII (25. srpna 1805). Ve Strasbourgu byla založena jedna divize o čtyřech plucích. Každý pluk pěších dragounů měl dva bataliony po šesti rotách.
Každý z 24 pluků tvořících čtyři dragounské divize Velké armády dodal dvě roty pěších dragounů. Sestava divize pod velením divizního generála Louise Baraguey d’Hillierse byla následující:
1. brigáda – brigádní generál Joseph-Fidèle Lesuire
1. pluk pěších dragounů, plukovník Ythier-Sylvain Privé[ii] (pluky od 1. dragounské divize generála Kleina):
- batalion – roty od 1., 2. a 20. pluku
- batalion – roty od 4., 14. a 26. pluku
2. pluk pěších dragounů, plukovník Jacques Lebaron[iii] (pluky od 2. dragounské divize generála Walthera):
- batalion – roty od 10., 13. a 22. pluku
- batalion – roty od 3., 6. a 11. pluku
2. brigáda – brigádní generál Etienne Brouard
3. pluk pěších dragounů, plukovník Louis Beckler[iv] (pluky od 3. dragounské divize generála Beaumonta):
- batalion – roty od 5., 8. a 12. pluku
- batalion – roty od 9., 16. a 21. pluku
4. pluk pěších dragounů, plukovník Nicolas-Martin Barthélemy[v] (pluky od 4. dragounské divize generála Bourciera):
- batalion – roty od 15., 17. a 25. pluku
- batalion – roty od 18., 19. a 27. pluku
Celková síla divize činila bez dělostřelectva (4. rota 6. pluku pěšího dělostřelectva, 4. a 5. rota 5. bis batalionu dělostřeleckého trénu), 5. roty 2. sapérského batalionu a Pultièrovy divize lehkého jezdectva (1. a 2. husarský pluk, 1. a 2. myslivecký) 6.000 pěších dragounů; k 19. srpnu 1805 to bylo 5808 (97 %). Vedle Baraguey d’Hilliersových dragounů postavil jeden batalion pěších dragounů také maršál Masséna v Itálii (pěší dragouni z pluků č. 23, 24, 28, 29 a 30 – pluky dragounské divize generála Mermeta). Divize pěších dragounů Velké armády bude rozpuštěna již 8. prosince 1805, Massénův batalion v lednu 1806, a dragouni se vrátili ke svým mateřským jednotkám (částečně již doplněným kořistními rakouskými koňmi). Pěší dragouni bojovali podle stejných zásad jako pěchota, ale formovali se ve dvou řadech. (viz také Pochod přes Šumavu a přepad Klatov roku 1805)
III.2 Formace a taktika jezdectva
Základ boje jezdectva ve formaci vycházel v roce 1805 stále ještě z nařízení a předpisů královské armády, jež byly v průběhu revoluce několikrát doplněny a aktualizovány[vi]. Velkou pozornost však věnovala francouzská armáda boji v součinnosti mezi jednotlivými druhy zbraní. Jezdectvo bylo útočnou zbraní. Defenzíva znamenala protiútok, nebo hrozbu útokem, která přinutila nepřítele upustit od svého záměru, případně jej provést opatrněji, a tedy pomaleji.
III.2.1 Formace jezdectva na bitevním poli (viz také Generál Bonie, Francouzská taktika – jezdectvo v boji)
Půlrota jezdectva formovala v poli peloton (peloton) o dvou řadech (první tvořili nejvyšší a nejbystřejší vojáci na nejklidnějších koních), dva pelotony divizi (division) a dvě divize eskadronu (escadron), která byla základní taktickou formací jezdectva. Rozchod mezi sevřenými řady (měřený od nosu zadního k ocasu předního koně) byl 2/3 m. Základní formace jezdectva byly podobné formacím pěchoty, lišil se však jejich účel i způsob vytváření. Pluk stavěl pelotony, divize i eskadrony do linie (zprava, případně zleva)[vii], do stupňovité linie (s levým, nebo pravým křídlem vpředu), do kolon po eskadronách, po divizích i pelotonech, s rozchody podle stejných principů jako pěchota (sevřená kolona měla rozchod 10 m). Kůň podle ordonance zabíral v řadu šířku 1 m (pro jednoduchost výpočtu, a tedy šířka eskadrony představovala teoreticky polovinu jejího stavu, v praxi méně s ohledem na důstojníky a poddůstojníky mimo řady a poněkud menší reálnou šířku koní).
(myslivecká eskadrona v bitevní sestavě)
A) Linie byla útočnou formací, která dovolovala využít na linii střetu maximální počet šavlí.
B) Princip útoku ve stupňovité linii spočíval v postupném zapojování se dojíždějících jednotek do boje, kdy první útočící jednotky naruší jeho sestavu a další ji již mohou rozrazit, případně upravit směr útoku podle vyvíjející se situace. V případě neúspěchu mají poslední útočící jednotky možnost krýt ustupující čelo formace. Útočilo se tak zejména proti pěchotě v karé a v linii.
(čtyři eskadrony stupňovitě s pravým křídlem vpřed na vzdálenost divize)
C) Kolony sloužily jednak k manévru, jednak jako útočné formace proti batalionu pěchoty v koloně a karé (zde se užívalo zpravidla kolony po eskadronách) – tedy proti relativně malým cílům, nebo jako útočná formace v obtížném terénu, který nedovoloval rozvinutí do linie. Rozchody mezi eskadronami byly větší, aby měly první eskadrony v případě neúspěchu čas uvolnit prostor následujícím.
(eskadrona těžkého jezdectva v koloně po pelotonech)
Sevřené kolony byly jednou z mála zbraní lehkého jezdectva ohroženého nájezdem těžkého – sevřený úzký tvar dokázal prorazit útočící linii, která nemohla využít celé své síly, následně pohyblivé lehké jezdectvo zaútočilo do týlu těžké kavalerie.
(dragounská eskadrona v koloně po divizích)
V kolonách se také prováděl průchod rozestupy mezi jednotkami předních linií, ať už jezdectva, nebo pěchoty. Tímto způsobem nastupovaly čerstvé síly a zálohy proti nepříteli.
D) Do předsunutého řetězce tirajérů se francouzské jezdectvo rozvíjelo po pelotonech. Tirajéři operovali stejně jako u pěchoty ve dvojicích (u jezdectva se pohybovali vedle sebe). Jejich úkolem bylo krýt palbou formující se vlastní řady a narušovat řady nepřátelské, provádět průzkum terénu, apod.
(rozvinutí čtvrtého pelotonu eskadrony do řetězu tirajérů)
Na brigádní a divizní úrovni se stavěly dvě, nebo tři linie, každá byla tvořená plukem, nebo brigádou. První měla za úkol alespoň narušit nepřátelské formace, druhá je již prorážela, třetí byla záložní. Při masovém nasazení těžkého jezdectva krylo lehké jezdectvo křídla útočící formace a odráželo případné protiútoky.
III.2.2 Rychlost přesunu, manévru, útok a protiútok
Francouzské jezdectvo užívalo krok (pas, 5,8 – 6,4 km/h); klus (trot, 11,4 km/h) a podle okolností zrychlený klus (grand trot, 12,8 km/h); cval (galop, 18 km/h); a trysk (na povel chargez! – nejvyšší rychlost koní byla individuální, lišila se podle váhy jezdce a výstroje a únavy koně). Přesun probíhal vždy hodinu krokem a dvě hodiny klusem. Změny formací a přesuny na bitevním poli se prováděly v klusu.
Útočící jezdectvo se rozjelo krokem, ve velitelem stanovené vzdálenosti přešlo v klus, v co nejmenší vzdálenosti od protivníka (zpravidla 150 m) bylo nařízeno tasit a jednotka přešla ve cval, ve vzdálenosti asi 50 m zazněl povel chargez! a následovala srážka. Čím později jednotka přešla do cvalu, tím čerstvější koně měla, což hrálo ve střetu mimořádnou roli. Hmotnost koně, jezdce a výstroje násobená rychlostí dávala kavalerii obrovskou sílu.
Proti pěchotě v linii útočilo jezdectvo proti křídlům, kde na ně musela pěchota pálit šikmo, a tedy méně účinně. Karé bylo napadáno ze stejného důvodu v rozích. V případě prolomení nepřátelské linie se jezdci dostali obráncům do týlu a nastal poměrně nerovný souboj. Pokud se prolomení tvaru nezdařilo, první linie uvolnila, měla-li k tomu příležitost, prostor pro nájezd druhé linie, byla svolána do výchozího postavení, kde se znovu seřadila.
V defenzívě vyhledávali velitelé jezdectva postavení za skrytými terénními překážkami, jež pomohly zbrzdit a narušit útočící formace nepřítele. Bránící se jezdectvo se rozjíždělo do protiútoku později než nepřítel do útoku, a mělo tak výhodu odpočatějších koní. Bylo proto třeba útok jezdectva proti rovnocennému soupeři dobře připravit, zajistit křídla a pokusit se o obchvat.
Hlavní zbraní jezdce byla šavle, nebo palaš. Palné zbraně byly doplňkovou výzbrojí – pistole využíval jezdec v osobních soubojích jednotlivců, musketony a pušky pak v pěší službě a jako tirajéři v předsunutých řetězech. Palby musketonů a pušek se také někdy užívalo při pokusu o zastavení nepřátelského nájezdu, s diskutabilní účinností.
III.3 Výzbroj
A) Chladné zbraně: karabiníci byli vyzbrojeni palašem[viii] vzorů An IV a An IX; kyrysníci kyrysnickým palašem vzoru An XI a An IX; dragouni měli dragounský palaš vzorů An IV, An IX, An XI, nebo An XII (rozdíly byly minimální); husaři byli vyzbrojeni husarskou šavlí (sabre de hussards) vzorů 1786, An IV a An IX (šavlemi lehkého jezdectva až od roku 1807); jízdní myslivci měli husarské šavle, nebo šavle lehkého jezdectva (sabre de cavalerie légère) vzorů An XI a An XIII.
Důstojníci nosili různé zdobenější varianty zbraní mužstva, důstojníci těžkého jezdectva měli zpravidla těžké šavle à la Montmorency. Ke společenské a vycházkové ústroji kordy.
B) Palné zbraně: jezdecké pistole (pistolets) byly zejména vzorů 1766, An IX a An XIII. Karabiníci měli mít dvě pistole a dragounskou pušku vzorů An IX a An XIII (možná i dělostřeleckou pušku vzorů 1777 a An IX); kyrysníci měli dvě pistole (musketon dostali až v roce 1811); dragouni měli rovněž dvě pistole a dragounskou pušku vzorů An IX a An XIII; husaři a myslivci byli vyzbrojeni také dvěma pistolemi a husarským musketonem vzoru 1786, nebo musketonem lehkého jezdectva vzorů An IX a An XIII. Důstojníci měli v holstrech jezdecké, nebo důstojnické pistole vzor 1777. Pistolí nebyl dostatek a jezdci bez hodnosti tak měli často jen jednu, případně chyběla zcela.
[i] Číslované od 1 do 26, čísla 17 a 18 zůstala nevyužita.
[ii] Plukovník 2. dragounského pluku.
[iii] Plukovník 6. dragounského pluku.
[iv] Plukovník 8. dragounského pluku.
[v] Plukovník 15. dragounského pluku.
[vi] Zejména Instruction Provisoire Arrêtée Par Le Roi Concenrant L’exercice & Les Manoeuvres Des Troupes A Cheval z roku 1788, Ordonnance Provisoire Sur l’Exercice Et Les Manoeuvres De Cavalerie z roku 1800, Instruction Concernant L’exercice Et Les Manoeuvres De La Cavalerie Légère Redigée Sur Les Ordonnances Actuellement En Activité, Et Suivie De Cent Trente-Sept Planches (pro lehké jezdectvo) z roku 1798, a totéž z roku 1802 vydané pro celé jezdectvo – obě byly vydané jako soukromá iniciativa, ale, ač neměly účinnost oficiálního předpisu, jejich ustanovení se obecně u jezdectva užívala. 1. vendémiairu roku XIII (23. září 1804) byla vydána oficiální Ordonnance Provisoire Sur l’Exercice Et Les Manoeuvres De Cavalerie, Rédigée Par Ordre Du Ministre De La Guerre, jež platila až do roku 1829.
[vii] 1. eskadronu tvořila 1. a 2. divize (1. a 5. rota), 2. eskadronu 3. a 4. divize (2. a 6. rota), 3. eskadronu 5. a 6. divize (3. a 7. rota) a 4. eskadronu 7. a 8. divize (4. a 8. rota). Pelotony byly číslovány 1. – 4. v rámci eskadrony.
[viii] Ve francouzštině se palaši, kromě v literatuře neužívaného výrazu latte, říká sabre droit (rovná šavle), nebo sabre de grosse cavalerie (šavle těžkého jezdectva), sabre de cuirassiers a sabre de dragons.
[ix] Rousselot, Lucien. L‘Armée Française. Planche 44, Carabiniers 1804-1810.