Jak to bylo s odsuny zraněných před dobou slavných létajících ambulancí Dominiqua Larreye a „würstwagenů“ Pierra Percyho? V počátku vzniku prvotní péče o zraněného vojáka a jeho odsunu z bojiště? Vysvětlují další řádky.

V předrevoluční době byla tato problematika řešena reformátorem francouzské vojenské medicíny Jeanem Colombierem (1736-1789). Ve svém Code de médicine militaire popisuje, že k odsunu raněných se mají používat voskovým plátnem kryté vozy vystlané slámou nebo závěsnými postelemi pro čtyři vojáky. Nákres, podrobnější popis a způsob získání těchto vozů však chybí. Naopak je velmi přesně řešena administrativa příjmu zraněného, jeho propuštění a evidence.

Revoluční dění ve Francií nejen že odsunulo tuto problematiku logistického zabezpečení armády do ústraní, zapříčinilo při všeobecném nedostatku téměř všeho i nedostatek jak kvalifikovaného, tak pomocného lékařského personálu.

Zajímavá je Vyhláška z 16. listopadu 1792, která uvádí, že Národní pokladna uvolní ministru války 300 000 liber na pořízení krytých vozů, postavených pro přepravu nemocných a zraněných vojáků. Na základě tohoto byla vyhlášena soutěž o 200 000 liber na konstrukci těchto ambulančních vozů. Vítěze měla určit komise složena z lékařů a chirurgů a nejznámějších odborníků na mechaniku. Tato komise obdržela a prozkoumala jedenáct modelů a čtyři plány, avšak žádný návrh nesplnil očekávané zadání.

Začátkem roku 1793 byla vyhlášena nová soutěž. Mezi tím byl vládou schválený požadavek ministra války na výrobu potřebných ambulančních a transportních vozů, a jejich doplnění na počet potřebný pro zvětšující se armádu. Aby se proces výroby a doplnění urychlil, byla navržena výroba experimentálních vozů podle plánů z neúspěšné soutěže.

Další Vyhláška týkající se zdravotnictví armád a vojenských nemocnic ze dne 3. Ventôse II (21. února 1794) opět jen upřesňuje, že pokud nebude možné používat vozy určené k přepravě nemocných, budou tyto vozy na žádost válečného komisaře rekvirovány. Musí být lehké a pohodlné, dobře vybavené slámou a kryty plátnem. Tímto bude zabráněno používání vozů a beden určených k přenášení munice a potravin.

S velkými náklady vyrobená experimentální vozidla tažená osmi koni byla podle doktora Monéryho neskutečná monstra, která byla schopna poskytovat požadované péči jen na silnicích kolem Paříže.

Vzhledem k absenci jakýchkoliv administrativních opatření, personálu a vybavení, je možné se domnívat, že odsun zraněných z bojiště v průběhu boje byl skutečně chaotický. Jak to ve skutečnosti probíhalo, popisují kusé vzpomínky v příbězích sepsaných v různých memoárech. A. Chuquet popisuje žalostnou situaci raněných v průběhu obléhání Valenciennes (14. června – 30. července 1793), kdy se zranění modlili a prosili spolubojovníky, aby je usmrtili.

Dále popisuje, jak při bombardování města vyděšení nosiči raněných zanechali v nosítkách zraněné granátníky přímo na náměstí. Lze se však jen domnívat, kdo byli tito nosiči zraněných. Pravděpodobně to byli civilisté, kteří v nebezpečí radši zachraňovali své životy než vojáků. Tím je možné vysvětlit i jejich zbabělé chování.

Podobné události se vyskytují během obléhání Landrecies (17. – 30. dubna 1794). Na příkaz komisaře byli ženy umístěny za řadami vojáků s nosítky, židlemi a matracemi, aby odnášeli zraněné a dopravovali je do nemocnice.

Jak vypadal přesun vozy na delší vzdálenost, popisuje vládní agent Gadollé: „Prapory měly s sebou 20 až 22 vozů, tato vozidla byla tak plná žen a dětí, že nezůstal žádný prostor pro zraněné a postižené.“

Na základě těchto svědectví je možné přijmout, že zanechání zraněných a zmrzačených vojáků na bojišti se stalo pravidlem. Výjimkou byl generál Adam-Philippe de Custine, zvaný generál knír, který nařídil, aby jednotky za sebou nezanechávaly žádné vojáky a ani koně, a také aby se vybavily vozy pro transport raněných. Toto však bylo přímo v rozporu s nařízením ministra války Jeana-Baptista Bouchotta, a po jeho odvolání mu to značně přitížilo v soudním procesu.

Uvedené ukazuje složitost procesu vzniku funkčního systému odsunu zraněných vojáků v počátku francouzské republiky.

Jaroslav Janúšek, Les Marines Brno

(s použitím článku Alaina Gerárda v Revue Nord 1993)