Francouzských, anglických, ruských i německých pamětí na války s revoluční a napoleonskou Francií se zachovalo bezpočtu, v habsburské monarchii, která se v těchto bojích bila nejdéle, jich ale vzniklo překvapivě poskrovnu a vzpomínek vojáků z českých zemí je jak šafránu. Nejspíš pouze tři, jedny z pera důstojníka a známého obrozence, druhé z pozůstalosti prostého kyrysníka a třetí, které po sobě zanechal poddůstojník pěchoty. Osudy měli ti tři vojáci rozdílné, všechny ale byly dramatické a oni je dokázali vyprávět živě, bez vychloubání, s mnoha podrobnosti nejen z bojů, ale i z vojenského života. Ani jeden z nich se sice neproslavil činem, který by vešel do dějin, to, co prožili a přežili, z nich ale dělá hrdiny, byť zapomenuté.
Tranquillo Mollo
Joseph Müller, narozený 31. ledna 1779 v Liberci, jeden z několika synů truhláře, vstoupil v roce 1803 z touhy po vojenském suknu jako čtyřiadvacetiletý k řadovému pěšímu pluku IR24 Auersperg, odkud byl po zhruba půl roce služby přeložen kvůli urostlé postavě ke kyrysnickému pluku KR4 Kronprinz Ferdinand. Roku 1805 unikl obklíčení u Ulmu, projel s jezdci knížete Rohana až do Tyrol a odtud šel do francouzského zajetí. Roku 1809 podstoupil těžké boje v Bavorsku, ústup k Řeznu, přesun přes české země k Dunaji, jarní bitvu u Aspern i letní u Wagramu. V obou se dostal do nejprudší seče a na boje u Řezna vzpomínal takto:
„Tento třetí útok překonal co do prudkosti a trvání všechny dosavadní, přesto jsme ale zůstali vítězi. Na konci každého útoku jsme se otáčeli po našich kamarádech; už při druhém jich notný počet scházel a při třetím útoku naše řady znatelně prořídly. Vydrželi jsme tři útoky, koně a lidé se začínali motat, náš plukovník dal ale znovu troubit shromáždění a vedl nás počtvrté na nepřítele. Francouzské jezdectvo se na nás sesypalo ze všech stran a myslím, že jsem za celý dlouhý vojenský život nezažil útok tak zuřivý a nesmiřitelný, jako tento. Milost se nedávala. Vpadl jsem mezi Francouze rozhodnut prodat život co nejdráže, prvního útočníka jsem srazil z koně, v té chvíli mě však druhý zranil na bradě, a zatímco jsem po něm seknul, bodl mě ten první, který ležel na zemi a stále třímal palaš v pěsti, skrze botu do lýtka. V té nebezpečné chvíli mi přispěchali dva kamarádi na pomoc a naštěstí mě vyprostili.
Když jsem se zařazoval, křikl na mě rytmistr Beraun:
,Müllere, sesedněte, kůň vám krvácí!‘
Teprve teď jsem si koně všiml, měl dva seky od palaše na zadku, aniž jsem o tom věděl. Ke konci se jen málo dával pardon, proto se mnozí z nás vrhali do Dunaje, aby dosáhli druhého břehu, řeka se však stala dík tajícímu sněhu z hor tak divokou, že nejeden z nich našel ve vlnách smrt.“
V bitvě u Aspern
Nedlouho po bojích u Řezna došlo za Dunajem proti Vídni k bitvě u Aspern, v níž arcivévoda Karel Napoleona donutil k ústupu. Rakouské jezdectvo ve dvoudenních bojích útočilo či se bránilo mnohokrát a na jednu epizodu vzpomínal kyrysník Müller následovně.
„Ve dnech 21. a 22. května, na svatodušní neděli a pondělí, se náš regiment střetl k osmé hodině ranní s francouzskými kyrysníky, jimž se říkalo Železní muži, a my je tvrdě odrazili. Když nás trubka svolávala, spatřil jsem v dálce jednoho kamaráda, jak bojuje s jedním francouzským kyrysníkem; rozeznal jsem jej jen podle koně, který měl na zadních dvě bílé skvrny.
,Toho nerozsekáš snadno,‘ pomyslel jsem si, neboť Pycha, Čech rodem, byl zatraceně dobrý voják.
Zasadil jsem koni ostruhy a chvátal mu na pomoc. Když jsem ale dojel, padl už Pycha z koně; utržil sek přes obličej. Chtěl jsem ujet nazpět, ale francouzský kyrysník mi to nedovolil a mezi námi dvěma došlo k velice dlouhému boji. Jeden i druhý jsme střídali útočné i obranné seky. Francouz herkulovského vzezření byl skutečným šermířským mistrem, takřka nepřemožitelným. Už jsem mu uštědřil pár seků, bylo však nemožné proseknout pancíř. Nechtěl mě nechat vyhrát, já jeho také ne, snažil se mít mě po pravici, já jeho též, jeden druhého jsme nespouštěli z očí, jemu se řinul po tváři pot, mně rovněž, neprosil o pardon, já také ne. Pak se mi povedlo přeseknout mu otěž, on uchopil udidlo a já se tak dostal pravou rukou k němu. Musel bych být věru neobratný šermíř, kdyby mi teď unikl. Francouz byl ztracen, byl bych mu dal rád pardon, ale on vypadal, že o žádné slitování nestojí, možná si také myslel, že bych mu stejně milost nedal, když mi srazil kamaráda před očima. Jako dobrý šermíř musel vědět, co jej čeká. Rozpřáhl jsem se k seku; první sek se odrazil od hřebenu přilby, druhý jsem mu zasadil do podbřišku a on se skácel z koně s výkřikem:
,Mon Dieu! Mon Dieu! Můj Bože! Můj Bože!‘
Koně bych byl rád vzal s sebou jako kořist, ten však uprchl, sotva ztratil jezdce.“
Další osudy tří vojáků
Hejtman Jan Jeník z Bratřic – „Bílý oficír“ (podle barvy císařské uniformy) z Jiráskova F. L. Věka a povídky Písničky žil po opuštění vojenské služby v Praze jako soukromník, bavil se sběratelstvím a psaním. Francouzskou revolucí pohrdal a jeho češství bylo vlastenectvím bývalého důstojníka, věrného monarchii. Zanechal německy psaný životopis a nejspíše i první sbírku českých lidových písní, mnohdy lechtivých. Zemřel v Praze 26. 8. 1845. Výbor z Jeníkových pamětí vydal ELK v r. 1947.
Šikovatel Pešek se v březnu 1813 v Popovicích (dnes Velkých Popovicích) oženil, už koncem léta ale vytáhl na Francouze do Saska. V bitvě u Drážďan 26. a 27. srpna byl raněn, prohlášen za mrtvého, přežil však, došel přes Krušné hory do Čech a ohromil truchlící vdovu. Účastnil se i tažení roku 1814 do Francie, do výslužby odešel roku 1835, po smrti své ženy žil u jedné z dcer, roku 1854 ale raději odešel do azylu vojenských vysloužilců v karlínské Invalidovně, kde 27. 1. 1863 zemřel. Jeho rukopisné vzpomínky objevil a roku 2001 zveřejnil vlastivědec ze Sázavska Otakar Wlasák.
Kyrysník Müller, který po Aspern přežil i bitvu u Wagramu, pak dostal na neurčitý čas dovolenku (což znamenalo přechod do zálohy) a roku 1811 se stal libereckým měšťanem i truhlářským mistrem. Do armády jej povolali znovu roku 1813, leč tak pozdě, že válečné akce, vrcholící Bitvou národů u Lipska, nestihl. Účastnil se tažení do Francie roku 1814 i počátku války 1815, která ale v důsledku Napoleonovy prohry u Waterloo rychle skončila. Krátké Müllerovy vzpomínky vydal r. 1903 jeho syn. Do češtiny byly přeloženy v rámci roku 2015 vydaných pamětí Johanna Gruebera Císařský kyrysník.
Jiří Kovařík