Jedním ze zajímavých a poměrně nezvyklých svědectví o bitvě u Slavkova je úryvek z pamětí francouzského malíře a generála barona Lejeuna, který nám ve svém díle předkládá barvitý a až nevojenský pohled na téměř všechna hlavní tažení a události napoleonských válek.
Dnes již máme k dispozici poměrně slušné množství různých analýz tohoto střetnutí, ve kterých jsou více či méně přesně a detailně rozepsány pohyby jednotlivých útvarů, včetně stroze vyčíslených vojenských a někdy i politických důsledků takového manévru. Pro umělce, kterého v sobě Lejeune nezapře snad v jediné větě, jsou však vojáci protivníka, jdoucí do útoku, prostě „nádhernou scenérií“, boj samotný je „skvělý“, vojáci si vedou „bravurně“ a barevné kontrasty zimní přírody jsou jedním z výrazných znaků a kvalit bojiště. Laskavý čtenář pak – pokud přijme tuto nadsázku a s ní spojený poněkud odlišný pohled na okolní svět – autorovi snad odpustí nepřesnosti a drobná vylepšení typu jeho osobní přítomnosti na všech důležitých místech střetnutí (resp. vydávání těchto míst za nejdůležitější), přibarvování skutečných událostí (závěrečná „katastrofa na rybnících“) apod., a přijme tento text jako osobní svědectví o tažení r. 1805, viděném „trochu jinak“.
Následující článek je překladem anglické verze pamětí. Byl poprvé publikovnán v roce 2004 ve sborníku Třetí koaliční válka 1805.
Paměti barona Lejeuna
Svazek I, kapitola III
Slavkov a Jena
Lejeunův obraz předvečeru Slavkova (detail)
Byl jsem právě mimo Paříž a zabýval se malbou, když mne povolali, abych následoval maršála Berthiera do Buloňského tábora ve funkci řádného pobočníka.
Je už všeobecně známo, jak Napoleon – když se až prostřednictvím invaze Rakušanů na území našich spojenců, Bavorů, dozvěděl o vyhlášení války – vedl svou armádu z tábora u Boulogne ke břehům Dunaje.
Co se mne týče, dostal jsem svůj lví podíl na horečném rozesílání depeší, organizaci naloďování, manévrech jednotek, atd., a sotva jsem svému podkonímu stačil poručit následovat císařský hlavní stan do Alsaska, když mi maršál Berthier předal Císařův rozkaz neopouštět Boulogne, dokud nebude 300 000 párů bot (které mi budou dodány pro vojenské sklady) odesláno nejkratší cestou do Německa. Při slovech „zůstat“ a „boty“ jsem byl jako omráčený a upadl do naprostého zoufalství. K čemu všechno mé studium, říkal jsem si, pokud se mám stát pouhým „doprovodem bot“? Přesto však jsem se té věci věnoval celým svým srdcem, ale obtíže byly při té práci opravdu velké a já se nedokázal připojit k Císaři dříve, než 14. října 1805, když už byla elchingenská bitva v plném proudu.
Při hlášení o výsledcích mé mise Císaři, říkaje mu „Boty jsou zde“, jsem si nemohl pomoci a otevřeně reptal, že mou osobu snížil do postavení pouhého armádního dodavatele, zbavující mne té cti být přítomen začátku kampaně, na což on se smíchem odpověděl: „Co jste to za dítě! Zdá se, že plně nechápete význam služby, kterou jste mi právě prokázal; boty pomáhají při pochodu a pochody vyhrávají bitvy; svou příležitost dostanete stejně jako každý jiný“.
Za den či dva, 17. října 1805, generál Mack podepsal ulmskou kapitulaci. Byl to krásný pohled na všechny ty nádherné rakouské a uherské pluky, oblečené do kompletních uniforem, všechny stále vyhlížející tak svěže jak jen bylo možno, neboť pouhých osm dní uplynulo od začátku tažení. Francouzská armáda stála po divizích vyrovnána proti městu, čelem k výšinám Michelsberg, zvedajícím se za městem jako amfiteátr a shlížejícím dolů na levý břeh Dunaje, kudy pochodovali Rakušané. Pro nás to, samozřejmě, bylo velmi slavné představení, které však na nás současně učinilo hluboký dojem, neboť jsme si nemohli než připomenout, jak vrtkavá je válečná štěstěna.
Armáda okamžitě poté pokračovala ve svém pochodu. Maršál Murat, s energií, která učinila hodně pro zajištění našeho vítězství, hnal nepřítele před sebou. Přivyklý překonat všechny překážky, staral se jen málo o osud těch, co mu zkřížili cestu. Náš postup však nebyl zcela bez obtíží; psal se 4. listopad 1805, byla zima a jak zem, tak i stromy amstettského lesa byly pokryty vrstvou sněhu, která silně zapůsobila zejména na ty z nás, kteří pocházeli z jihu Evropy a nikdy nepoznali, jak krásná může být příroda v zimě. V tomto zvláštním okamžiku bylo vše oděno v nejblyštivějším hávu, stříbřitá jinovatka zjemňovala bohaté barvy opadávajících dubových listů a temnou masu porostu borovic. Zmrzlá drapérie, kombinovaná s mlhou, do níž bylo vše více či méně zahaleno, dávala lehce mystické kouzlo předmětům, které nás obklopovaly, vytvářejíc ten nejkrásnější obraz. Tisíce dlouhých, sluncem osvícených rampouchů, podobných těm, co někdy padají z našich fontán a mlýnských kol, visely ze stromů jako zářící křišťálové lustry. Žádný bál nikdy nezářil takovým množstvím démantů; dlouhé větve dubů, borovic a jiných lesních stromů klesaly dolů pod tíhou vrstvy jinovatky, zatímco sníh změnil jejich vrcholky v okrouhlé střechy, formujíc pod nimi krápníkové jeskyně, podobné těm z Pyrenejského pohoří, s jejich zářícími stalaktity a půvabnými sloupy. Upozornil jsem maršála Murata na krásu této scenérie, když jsme rychle projížděli pod zmrzlými klenbami, pronásledujíc zadní hlídky kavalerie, prchající před námi, a ještě stále jsme obdivovali majestátnost té severní scenérie, když nám průsek v lese odhalil velmi nečekaný pohled zcela jiného charakteru.
Osm rakouských a uherských pluků, nastoupených v bitevním pořádku na nás nehybně čekalo ve vstupu do úžlabiny. Murat měl s sebou jen velmi málo mužů, přesto měl tu drzost zaútočit. Protivník nás však v útoku předešel, což provedl s nádhernou udatností, a pro nás – přestože jsme okamžitě provedli vpravo vbok – bylo nanejvýš obtížné vrátit se zpět do ochrany průseku. Nepřítel nás dostihl, jeho řady se promíchaly s naším zadním vojem, naši muži byli koseni, mnoho jich také padlo do zajetí a týž osud málem potkal i nás. Pod Muratem byl zabit kůň, můj zas upadl při zmateném úprku dolů prudkým svahem, přičemž já byl vymrštěn ze sedla. Vřava by mne jistě rozdrtila ještě dříve, než bych ji stihl uhnout z cesty, kdybych neskočil pod ochranu dvou děl, která mladý dělostřelecký důstojník, čerstvý absolvent školy, duchapřítomně umístil doprostřed cesty. Boj byl opravdu hrozný, šavle se již střetávaly přímo nad našimi hlavami, když tu onen mladý důstojník, ujistiv se s obdivuhodnou chladnokrevností, že jeho kusy jsou správně zaměřeny, skočil mezi obě děla, doutnák v ruce, a právě v okamžiku, kdy již byl sekán na kusy, ve chvíli kratší než je cesta do pekel, vystřelil. Kartáče, kterými byla obě děla nabita, smetly celé čelo nepřátelské kolony, jež, jak postupovala napříč svahem ke vstupu do lesa, skýtala široký cíl. Ani jedna jediná kulka této dvojité salvy neminula cíl; tlaková vlna setřásla ze stromů sněhové laviny na naše hlavy a, jakoby kouzlem, nepřátelské eskadrony zmizely ve směsici oblaka kouře a sněžné bouře, kombinované se smrtícími rampouchy, které, padajíc z výšky více než sta stop, dopadaly na přilby prchajících s hlasitým třeskem. Náhlá panika se zmocnila Rakušanů a oni se obrátili na útěk. Murat viděl svou příležitost, obnovil útok a pronásledoval nepřítele. Nakonec jsem zastavili až o osm francouzských mil [lieu kilometrique měřící 4 km] dále na cestě k Vídni. Lituji, že nemohu uvést jméno onoho mladého dělostřeleckého důstojníka, kterému jsme vděčili za tento úspěch. Neměl jsem čas se ho zeptat, kdo byl, ale vím, že Murat měl v úmyslu navrhnout ho na okamžité povýšení.
Brzy jsme dosáhli Vídně, ale zdrželi jsme se zde pouze krátce a rychle pokračovali v pronásledování Rakušanů a Rusů. Ti se mezitím stačili dostat do blízkosti Olomouce, pevnosti ležící v silné pozici na vyvýšené plošině. Zde, pod ochranou opevnění, se nepřítel zastavil, zjevně s úmyslem bojovat. Napoleon ovšem byl příliš chytrý na to, aby ponechal Rakušanům a Rusům, kteří dohromady měli více jak 120 000 mužů, tak dobrou pozici, zejména v situaci, kdy francouzská armáda, díky množství posádek, zanechaných po cestě k zabezpečení obsazeného území, byla redukována na nějakých 60 000 mužů. Císař mne proto vyslal do okolí Brna, ke kterému chtěl nalákat Rusy a přinutit je k boji na terénu, kde by výhoda byla na francouzské straně. Napoleon byl rozhodnut osobně vybrat to správné místo [pro budoucí bitvu] a s tímto úmyslem stáhnul svůj předvoj o několik mil zpět, směrem k výšinám, které snad sama příroda předurčila stát se dějištěm události takového historického významu, jakou byla nadcházející bitva.
Tento předstíraný ústup splnil svůj účel, pozvedl sebedůvěru nepřátel, kteří se rozhodli pokračovat v ofenzívě, následovali náš pohyb a padli do pasti.
Prvního prosince 1805 jsme stáli vyrovnáni, očekávaje nepřátelské jednotky, které se brzy objevily, ale svůj pohyb zastavily, vida jak dobře jsme byli připraveni přijmout jejich úder.
Ráno téhož dne jsem byl vyslán s rozkazem náčelníka hlavního stanu Velké armády [Major-Géneral, tj. Berthier] k maršálu Bernadottovi, kterého jsem našel na výšinách zvaných Sokolnice, u paty kříže, na němž byla červeně zbarvená figurína Krista. Maršálův oheň hořel a on sám tam stál do pasu nahý jako Kristus, a prováděl pažemi nějaká zvláštní cvičení. Zeptal jsem se ho, co tu pro všechno na světě dělá polonahý v tak kruté zimě? A on odpověděl „Můj drahý příteli, posiluji se braním vzdušné lázně“. Jen těžko mohl tehdy, když se pokoušel přivyknout mrazivému klimatu, vědět, že se jednoho dne stane králem severské země …
První prosinec strávily obě strany přípravami k té velké události a hodinu po setmění se dvě armády, s dispozicemi na příští den v uspokojivém tvaru, uložily za hlubokého ticha k odpočinku, rušenému pouze zvukem hovoru, nesoucího se od táborových ohňů, kde vojáci vesele hovořili o úspěších minulých i těch, o nichž předpokládali že dosáhnou v budoucnu.
Sdílel jsem ubytování se štábem maršála Berthiera a byl to veliký zážitek, neboť jeden z našich přátel, p. Longchamps, jenž byl nucen zdržet se ve Francii, se k nám stihl připojit teprve tento den a během své cesty složil několik veršovánek, které velmi trefně zachytily rychlost našeho pochodu. Příchod tohoto veselého společníka, který s sebou přinesl dopisy z domova pro každého z nás, byl tou nejpůvabnější příhodou onoho dne.
Dopisy od našich rodin, portréty a v některých případech i milostná psaní, přinesená nám přátelským zpěvákem, tokajské víno, které jsme pomocí slámek pili přímo ze soudků, praskání táborového ohně, předtucha vítězství následujícího dne, to vše se spojilo k povznesení našeho ducha k výšinám. Postupně však, jeden po druhém, všichni usínali, zpěv utichal a my tu leželi pod mihotavým světlem hvězd na zbytcích slámy, pohodlně zabaleni do svých plášťů, když tu jsme byli probuzeni výkřiky nadšení a září nádherného osvětlení.
Zatímco jsme spali, náš nejvyšší velitel bděl a dokončoval své přípravy. Jeho armáda měla bezmála jen polovic síly protivníka. Jeho vojáci byli i přesto až doposud vždy vítězní, ale s tak malou silou, která se měla rozmístit na rozlehlém prostoru výšin, na kterých jsme tábořili, k dispozici mělo pro něj tu nejvyšší důležitost vědět, zda důvěra vojáků v převahu nad protivníkem bude opět dostatečná k vyrovnání jejich menšího počtu. Dostal tedy nápad vstát a – doprovázen pouze maršálem Berthierem – pěšky projít táborem, naslouchat nepoznán hovoru vojáků, shromážděných kolem ohňů. Kolem jedenácté hodiny už stačil projít velký kus té cesty, když tu byl někým poznán. Vojáci, překvapeni tím, že se mezi nimi objevil a obávajíc se, že by mohl ztratit cestu zpět do svého hlavního stanu (tvořeného ve skutečnosti pouhým ohněm v blízkosti jeho kočáru), spěchali rozebrat své provizorní příbytky, jež si udělali z větví a slámy, aby z nich vyrobili pochodně na osvícení Císařovy cesty nazpátek. Jeden příbytek za druhým padal na tento účel a za méně než čtvrt hodiny už 60 000 pochodní ozářilo tábor, vzrušené výkřiky „Ať žije Císař!“ se rozléhaly na všech stranách. Křik a osvětlení zburcovaly nepřítele, který, obávaje se překvapení, vyslal ze všech stran jednotky na průzkum našich předních pozic a zůstal ve zbrani po celou noc. Císař mezitím, rozradostněn a uklidněn důkazy náklonnosti které právě dostal od celé armády, mohl usnout v míru a bezpečí.
Pouze ti, kdo znají jak obtížné je sehnat ve vojenském táboře trochu slámy na spaní ocení oběť, kterou ti muži přinesli spálením lůžek pro osvětlení cesty svému generálu. Princ Waleský, říká se, jednou zapálil stolibrovou bankovku a držel ji hořící po dobu pěti minut, aby pomohl svému příteli, vévodovi z Orleáns, hledat louisdor, který mu upadl při hraní karet, ale tato lekce úcty k vévodovi nemůže – jakožto ukázka nesobecké oddanosti – být porovnána s činem našich vojáků, kteří jím projevili lásku a nadšení pro svého slavného velitele.
Tento památný večer a následná nádherná zimní noc byly vystřídány rozbřeskem skvělého „Slavkovského slunce“.
Druhý prosinec byl dnem výročí Císařovy korunovace a bylo to v osm hodin ráno, když se slunce objevilo nad moravským obzorem tak čisté a zářící, jakým bývá v nejjasnější jarní dny.
Lehká mlha sice snižovala skvělost celé scenérie, ale ani ona nemohla skrýt naším očím 120 000 blyštících se bajonetů, jak se k nám pomalu blížily ve slunečním svitu, vytvářejíc půlměsíc stejně mohutný jako sám horizont. Tento manévr měl za úkol ohrozit naše pravé křídlo, vklínit se mezi nás a město Brno, které bylo pět nebo šest mil vzdáleno, odříznout nám ústupovou cestu na Vídeň, zajmout nás a pravděpodobně poslat k nevyhnutelné smrti umrznutím na Sibiři.
Pravé křídlo Rusů, postupující po olomoucké silnici, se střetlo s divizemi vedenými Suchetem a Caffarellim, podpořenými divizí kyrysníků. Ruský generál, považuje naší pozici za velmi obtížnou pro útok, poručil svým vojákům odložit tornistry na zem tam, kde právě stáli, a když pak byli odlehčeni od toho, co on pokládal za zátěž překážející v boji, dal povel k útoku, říkajíc svým mužům: „Vezmete si francouzské tornistry, a ty jsou plné zlata!“. Ten útok byl vskutku udatný, ale naše děla v něm způsobila menší zmatek. Naši kyrysníci to zpozorovali a – přes strašlivou ruskou palbu – vrhli se na nepřítele, porážejíc více než 10 000 mužů vzali je do zajetí. Deset tisíc tornister, vyrovnaných do řad, padlo do našich rukou, ale tato kořist, jakkoli se zdála být obrovská, se proměnila v 10 000 malých černých krabiček, spíše posvátných relikviářů, s obrázkem sv. Kryštofa, přenášejícího malého Spasitele přes vody, na sobě a se stejným počtem kousků černého chleba, obsahujícího o hodně víc slámy a otrub než ječmene či pšenice. Takové bylo posvátné a prosté zavazadlo Rusů!
Napravo od této pozice vzplála po prvních výstřelech ruských děl vesnice Prace. I přesto však tu byl nepřítel také poražen a vržen zpět či vzat do zajetí. Divize Vandammova, Saint-Hillairova a Legrandova obsadily střed linie proti Slavkovu, na Křenovických [v originále „Krecznowitz“, v rakouských mapách „Kreznowitz“] výšinách. Nepřítel zde vyvinul velké úsilí a boj pokračoval. Naše jednotky měly velké ztráty a začaly ztrácet pozice, když Císař vyslal svou gardu a sám jim přišel na pomoc. Příchod Císařské gardy nám umožnil obnovit útok. Znamenitý sbor ruského jezdectva se hnal právě do útoku, když na ně plukovník Morland včele elity francouzské armády udeřil, vrhnul je spolu s jejich dělostřelectvem zpět do hlubokého koryta Křenovického potoka, pronásledujíc je až k samým zdem Slavkovského zámku, majetku knížete [hraběte] Kounice. Plukovník Morland byl v boji zabit, generál Rapp zraněn. I já jsem byl v centru tohoto boje, z nějž jsem se vrátil s hlášením Císaři ve stejnou chvíli jako generál. Náš návrat byl ve skutečnosti ještě nebezpečnější než samotný útok, neboť nás při něm nepřítel zasypával střelami. Jeden gardový myslivec, který byl už předtím zraněn, náhle zmizel z místa po mém boku i se svým koněm, jehož zasáhla střela, explodovala v něm a roztrhala oba ubožáky na kusy, neponechávajíc tu doslovně nic než rozdrcené kosti.
Tento skvělý boj se odehrával ve střední části naší armády, zatímco její pravice zažívala své nehorší chvíle.
Nepřítel pokračoval s maximální zarputilostí v útoku, s úmyslem otočit naše pravé křídlo. Zuřivá střelba probíhala už od osmi hodin ráno a štěstěna se v sousedství vesnic Telnici a Měnín neustále přesouvala z jedné strany na druhou. Císař mne vyslal k maršálu Davoutovi, který se nacházel na našem nejzazším pravém křídle, s příkazem vyrazit vpřed na podporu [našeho] středu. V době, kdy jsem tam dorazil, se maršál už sám chopil iniciativy a zhruba hodinu bojoval o vesnici Měnín. Jeho vojáci byli třikrát odraženi a třikrát sami zahnali Rusy. Široká Měnínská ulice [Rue de Menitz], dlouhá snad pět či šest stovek metrů, byla doslova ucpána mrtvými a raněnými obou armád, vršícími se jeden na druhém, a bylo zcela nemožné dostat se přes hromady zmrzačených těl a zbraní. Pěchota maršála Davouta však nakonec dokázala proniknout vesnicí, a to i přes odpor Rusů, nakonec odražených drtivou palbou, kterou na ni zahájily divize Saint-Hilairova a Legrandova, sledující situaci z určité vzdálenosti poblíž.
Na své cestě zpět k Císaři jsem, spolu s p. de Sopranzy a nějakými dvaceti dragouny, byl nucen projít skrz jednu ruskou kolonu. Jeden generál ve velmi prosté uniformě se s několika pěšáky pokusil zabránit nám v průchodu, ale my jsme si prosekali cestu skrz ně a generála zranili na ruce, zatímco p. de Sopranzy se zmocnil uzdy jeho koně a my ho mezi sebou odvlekli do našich řad. Zeptal jsem se ho na jméno a on mi odpověděl: „Jsem baron Wimpfen“. Skutečně to byl první bratranec generálporučíka barona de Wimpfen, který dosáhl vysokých pozic ve francouzských službách a byl blízký přítel mého otce. Císař, kterému jsme předvedli našeho zajatce, ho přijal velmi vlídně a povolal svého osobního chirurga , p. Yvana, aby mu ošetřil zranění. Poté, zpozorovav že jsem značně uřícený a koupu se v potu, přikázal čekajícímu pážeti přinést mi sklenku bordeauxského z jeho soukromých zásob, kterou jsem vypil s přípitkem „Na Císařův úspěch!“
Tato malá scéna se odehrála na vysoké mohyle nad vesnicí Újezd, proti jezerům, spíše však velkým rybníkům, vytvořeným Telnickým potokem. Mezitím se rakousko-ruský sbor, zatlačený zpět maršálem Davoutem a neschopný znovu se spojit s hlavními silami u Slavkova, pokoušel uniknout podél Telnického potoka a tím dosáhnout cesty do Uher, nicméně výšina [Staré Vinohrady] již v té době byla obsazena [naším] gardovým dělostřelectvem a pouze [nepřátelská] kavalerie se odvážila riskovat průchod, cválajíc pod kartáčovou palbou, zatímco pěchota, váhající co má dělat, nakonec dospěla k přesvědčení, že jedinou záchranu skýtá pokus o překročení rybníků, dělících je od bezpečí, po ledu, plovoucím na jejich hladinách. Několik mužů se, pochopitelně, mohlo tímto způsobem dostat do bezpečí, ale jakmile se jich doprostřed dostal větší počet, začal pod jejich vahou praskat led. Tito lidé se sice zastavili, ale za nimi se na led tlačili stále další, takže se zde, na vratkém a kluzkém ledu, během chvíle nahromadil hustý dav nějakých 6 000 mužů. Nastala chvíli pauza, a pak, v krátkém okamžiku několika minut, celá masa i se zbraněmi a zavazadly zmizela pod prasklým ledem bez toho, že by jediný muž unikl nebo se jen znovu zjevil nad vodní hladinou. Shlíželi jsme dolů na bijící, tříštící se vlny, vyvolané bojem o život takového množství lidských bytostí tak náhle se topících, a hrůza otřásla námi všemi. Velmi brzy se kusy ledu, rozlámané marnými pokusy o záchranu těch pod nimi, ponořily zpět do klidu, oblaka se znovu začala odrážet na jejich zářícím povrchu a my věděli, že je konec. Značná část ruské artilerie zůstala stát připřáhnuta u okraje vodní hladiny, nebo převržena ležela v rybnících, a později byla roztavena na Slavkovský sloup, vztyčený na náměstí Vendôme v Paříži. Jen co se hladina zavřela nad posledními zbytky armády, která nás ráno téměř obkličovala, slunce zapadlo za masu mraků na obzoru, začal padat sníh, podoben oponě po závěrečném dějství v divadle, a Císař, maršál Berthier, maršál Soult, jejich rozličné štáby i já jsme se odebrali najít útočiště před krutým mrazem noci, razíc si s maximální obtížností cestu hustou temnotou mezi mrtvými, raněnými a zajatci, kterých zde bylo nesmírné množství.
Na obrovském bojišti, které se rozkládalo na míle daleko, byl jen jediný úkryt – budova pošty, kde cestující po Olomoucké cestě měnili koně. Malý prostor uvnitř byl přeplněn raněnými a já přečkal noc na sněhu pod jabloní, bez ohně a slamníku. Byl silný mráz, přestože den byl tak nádherný, ale i tak jsem se pokládal za šťastlivce, kterým jsem bezpochyby byl, tisíckrát šťastnějšího než 20 000 ubohých chudáků, ležících na zemi nedaleko ode mne, všichni zranění, mnozí umírající, bez ohňů a jakéhokoli ošetření.
Naši zajatci nám řekli, že když nájezd naší kavalerie dosáhl bran Slavkova, ruský car Alexandr I. s rakouským císařem Františkem I. právě ze zámku pozorovali bitvu. Byli bychom dvojnásob odvážnější kdybychom věděli, že pár ran šavlí navíc nám může přinést tak cennou kořist, jakou jsou tyto dvě korunované hlavy. Byla to tato okolnost, která vedla k tomu, že bitva u Slavkova bývá také nazývána Bitvou tří císařů.
Dostal jsem příkaz k provedení topografického průzkumu bojiště a přitom jsem udělal náčrty klíčových bodů, zaznamenávajíc na nich ty nejpamětihodnější události, které se na každém z nich staly. Pátého dne, při přechodu krví zbroceného bojiště, pokrytého mrtvými, jsem narazil na skupinu čtrnácti Rusů, kteří se po svém zranění připlazili do chumlu, aby si udrželi teplo. Dvanáct z nich už zemřelo, ale dva stále ještě žili, jejich tváře propadlé, zbrázděné slzami které prolévali, nesoucí svědectví agónie, kterou zažívali. Dojemnými gesty mne snažně prosili, abych jim pomohl. Okamžitě jsem sehnal několik sedláků ze Sokolnic a poručil jim odnést ubohé druhy na bezpečné místo. Žádná slova nemohou vyjádřit jejich rozzářené pohledy, když poznali, že jsou zvedáni na hrubá nosítka z větví, která sedláci udělali. Jeden z nich, který znal pouhé jedno francouzské slovo, nepřestával opakovat „monsieur, monsieur“ [„pane, pane“]. Svěřil jsem je do péče našich chirurgů [lékařů] a připojil se ve Vídni k Císaři. Než [Císař] opustil armádu, udělil odměny mnoha z nás za chováni na bojišti, a já byl povýšen na kapitána ženijní roty.
Vrátil jsem se do Paříže přes Bavorsko a projížděje Mnichovem měl jsem tu čest být přijat bavorským králem, který mne zahrnul přízní. Znal jsem ho z doby svého dětství ve Štrasburgu, kde sloužil jako plukovník francouzského regimentu.
Nenechal mne odjet, dokud jsme nenavštívili bratry Senefelderovy, kteří právě vynalezli umění [techniku] litografie. Výsledky, kterých dosáhli, se mi zdály neuvěřitelné, a oni si přáli, abych si vše vlastnoručně vyzkoušel. Zůstal jsem s nimi několik hodin a udělal skicu uhlem na jeden z jejich kamenů. Pak jsem je opustil a oni – k mému překvapení – mi o hodinu později poslali tento vzor i s dvaceti otisky mého originálu. Vzal jsem tyto nátisky s sebou do Paříže a ukázal je Císaři, který okamžitě rozpoznal nesmírnou hodnotu tohoto vynálezu a vyzval mne, abych ve svých pokusech pokračoval, ale našel jsem jen málo lidí ochotných mi pomoci a další záležitosti mne brzy odvolaly pryč. Trvalo to až do roku 1812 než byla litografie ve Francii opravdu rozšířena a začala nabízet daleko lepší výsledky, než byly ty dosažené původními vynálezci. Měl jsem tu čest přivézt první vzorek do Francie, ale byla to talentovaná paní hraběnka de Molien, žena ministra financí, kdo první veřejně rozšířil informaci o velké hodnotě tohoto vynálezu.
Sotva jsme dorazili do Paříže než začaly oslavy úspěchu kampaně roku 1805, ale v běhu už byly čerstvé přípravy pro novou válku a má malířská činnost byla znovu a znovu přerušována různými misemi mně svěřovanými. Měl jsem doručit rozkazy náčelníka hlavního štábu [opět Berthier] různým sborům, které Císař shromažďoval v Bavorsku a Sasku aby se bránil pruskému králi, jehož armáda byla již v té době hrozivá a připravená k útoku.
[Ale to je již jiný příběh …]
Lejeune, Louis Francois, baron, 1776-1848, francouzský generál, malíř a litograf, narozen r. 1776 ve Verailles. Jako pobočník generála (posléze maršála) Berthiera se aktivně účastnil mnoha Napoleonových tažení, která se stala předmětem jeho významných sérií obrazů s válečnou tématikou. Uznání, jakého se mu dostává, plyne zejména z pravdivosti a „živosti“ jeho prací, které obecně vznikaly jako výseky z jeho skic a studií, vznikajících přímo na bitevním poli. Když byly jeho válečné obrazy poprvé předvedeny v Egyptian Hall v Londýně, muselo být kolem nich rychle postaveno zábradlí, které by je chránilo od davů dychtivých diváků. Mezi jeho nejznámější díla patří „Vstup Karla X. do Paříže“ (1825, obraz je umístěn ve Versailles), „Epizoda Pruské války“ (1807, muzeum v Douai), „Marengo“ (1801), „Lodi“, „Thabur“, „Abukír“ (1804), „Pyramidy“ (1806), „Přechod Rýna r. 1795“ (1824) a „Moskva“ (18??). Německá (pruská) kampaň r. 1806 ho zavedla do Mnichova, kde navštívil dílnu bratří Senefeldových, vynálezců litografie. Lejeune byl touto technikou a jejími možnostmi tak fascinován, že na kamennou matrici na místě nakreslil skicu známého obrazu „Kozák“ a během krátké chvíle – zatímco odpočíval a čekal až mu připraví koně na cestu do Paříže – vzniklo sto jeho nátisků, z nichž jeden byl následně věnován Napoleonovi. Zavedení litografie ve Francii tak za mnoho vděčí právě Lejeunovu úsilí.
Pavel Štafa
Blog Napoleon a knihy Jiřího Kovaříka: