Text přednášky Marca Baratta ze slavkovské konference Evropské aliance 18. století – aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí, která proběhla jako součást akce Austerlitz 2003, byl publikován v našem sborníku Třetí koaliční válka 1805.
1. Situace v Evropě a v Itálii roku 1805.
1.1. Itálie od republiky ke království: správní a ekonomický profil.
Rok 1805 je pro napoleonskou Itálii základním rokem, v tomto roce totiž mladá Italská republika, zrozená z Lyonských jednání, ustoupila Italskému království.
Osmého června téhož roku byl vydán nový zákon, který nově načrtl politický rámec tohoto území. Nové království bylo rozděleno na 24 departementů (Dipartimenti), z nichž jen v Lombardii se jich rozkládalo sedm. Každý departement byl rozdělen na okrsky (Distretti), z nichž každý byl rozdělen na kantony (Cantone). Každý kanton pak na obce (Comune). I mezi obcemi bylo zavedeno další dělení. Obce I. Třídy (Comune di I classe) měly více než deset tisíc obyvatel, obce II. třídy (Comune di II classe) měly mezi třemi a deseti tisíci obyvatel, obce III. Třídy (Comune di III. Classe) měly méně než tři tisíce obyvatel.
Ještě než se ponoříme hlouběji do postižení ekonomického rámce teritoria někdejší Italské republiky, je třeba připomenout, že právě na počátku devatenáctého století se mezi lombardskými intelektuály a obecně na celém severu Itálie rozvinul skutečný zájem o studium zemědělství. Stačí například připomenout jak se Alessandro Volta snažil nalézt účinné metody k šíření pěstování brambor. Náměty, týkající se agrárních reforem a technik, mířících ke zlepšení rolnického života, se stále častěji stávaly obvyklým tématech rozhovorů v salónech Italského království. Byl to zvyk, spojený se skutečností, že různé institucionální změny, k nimž došlo v letech 1796 a 1805, vedly k tomu, že řídící vrstva národa téměř splývala se skupinou pozemkových vlastníků. V této chvíli „se pozemkový vlastník, aniž by to ubralo na lesku jeho znaku, musel na prvním místě zajímat o dobrý růst plodin, o zdravé prostředí venkovských usedlostí, o produktivitu a o trhy. Mezi salóny, jako místy určenými ke sdělování myšlenek a formování veřejného mínění, a okruhy akademií, kde teoretické studie upoutávaly pozornost vládních úředníků, se vytvořila plodná osmóza“[1].
Tímto směrem zaměřil Filippo Re agrární dotazník, publikovaný mezi léty 1809-1813 na stránkách Annali dell´agricoltura del Regno d´Italia (Zemědělských análů Italského království). Tento průzkum ve svém celku ukázal, že agrární produkce se téměř výlučně zakládá na obilninách. Pokud šlo o techniky produkce, průzkum ukázal, že periodický odpočinek půdy je užíván téměř na celém území království. Pokud jde o druhy plodin, široce byla rozšířena pšenice a kukuřice, která procházela obdobím skutečné expanze také v jiných oblastech Evropy. Z výsledků průzkumu Filippa Re vyplývalo, že „žádné ze základních odvětví lombardského zemědělství nenutí pěstitele ke změnám… Francouzské období přineslo Lombardii potvrzení produktivní rovnováhy, založené na obchodním zemědělství: nabídka půdy a současný rozvoj mezinárodních obchodních vztahů zaměřovaly a posilovaly orientaci kapitálových investic k primárnímu sektoru“[2].
Také na poli vnitřní politiky se italské úřady snažily zmírnit přísnost „revolučního tříletí“. Postačí jako příklad připomenout církevní politiku, která v konkordátu z roku 1803 přiznala katolickému náboženství roli „státního náboženství“.
Jestliže však bylo z politického hlediska patrno mnoho úspěchů, skutečné problémy se zrodily na poli vojenském. Na prvním místě totiž bylo nutno vybavit nový stát výkonným, ale nepříliš zatěžujícím systémem odvodů[3].
2.1. Evropa se připravuje na válku.
Zatímco se v Itálii snažili uvést v život novou politickou organizaci, nadanou i dostatečnou institucionální autonomií, v hlavních městech spojeneckých národů se podrobně studovaly vojenské plány, které měly přivést Francii, a nepřímo i Evropu, do situace, jež předcházela Francouzskou revoluci.
Ve Vídni byla Dvorská rada pevně přesvědčena, že by hlavní útok proti Francii měl být rozvinut na hlavním sektoru v severní Itálii a měl by se pokusit zopakovat vítězné manévry z jara roku 1799[4].
V této optice bylo arcivévodovi Karlovi dáno k dispozici 95.000 mužů s nepříliš skrývaným cílem překročit Adiži a zaútočit na pevnosti Mantovu, Peschieru a nakonec i na samotné hlavní město království, Milán.
Podél linie řeky Adiže, která již spatřila důležité a krvavé bitvy za bojů proti první a druhé protifrancouzské koalici[5], rozvinuly vojenské síly třetí koalice 95.000 mužů pod velením arcivévody Karla. Na francouzsko-italské straně dosahovaly síly počtu 75.000 mužů pod Jourdanovým a následně Massénovým velením.
Nepřátelství vypuklo 18. října 1805, když se francouzské oddíly rozhodly překročit Adiži na třech různých místech: levé křídlo, pod velením generála Serrase, mělo překročit řeku v horách[6] a zabránit tímto způsobem nepříteli v příchodu posil z Tridentska; střed sestavy, pod velením samotného Massény, měl zaútočit na osadu Veronetta[7], ležící nalevo od řeky, a udeřit na jádro rakouských sil. Pravé křídlo sestavy, pod velením generála Verdiera, mělo jen diversní funkci. Verdier totiž měl vyslat za řeku[8] malý oddíl, který měl proniknout za nepřátelské linie, přikročit k rušivým akcím, a hned se znovu stáhnout do výchozích pozic.
2.1 Operace začínají.
Posud jsme v hlavních bodech nahlédli plány Francouzů, nyní uvidíme, jak se rozvinuly.
Útok středu francouzské sestavy byl zahájen, jak bylo stanoveno, za úsvitu 18. října 1805 a mířil proti osadě Veronetta. První oddíly, vedené generály Chasseloupem a Lacombe Saint-Michelem, přešly přes most v Castelvecchiu[9], aniž by narazily na silný odpor rakouských okupantů – teprve o několik hodin později, když přecházela Gardannova divize, došlo k několika významnějším srážkám.
Během několika hodin obsadily francouzské jednotky Borgo di San Giorgio[10] a chystaly se upevnit své postavení. Koaliční jednotky se teprve odpoledne pokusily pod velením generála Vukasseviche[11] vyrvat nepříteli pozice, které ráno ztratily. Po tvrdém boji, během nějž se zdálo, že by se koaliční síly nejen mohly znovu zmocnit těchto pozic, ale dokonce i prorazit střed francouzské sestavy, se nakonec večer fronta ustálila ve prospěch Massény.
Ztráty byly ovšem těžké. Francouzsko-italské oddíly zanechaly na bitevním poli čtyři sta mužů, koaliční síly ztratily na mrtvých a raněných více než tisíc mužů, osm set zajatců, osm děl, a potraviny a munici.
Na italské frontě byly v této chvíli operace ukončeny. Po deset dní se obě strany věnovaly opevňování vlastních linií, zatímco docházely zprávy o francouzských vítězstvích v jiných válečných oblastech. Ráno 29. října zahájily na přímý Massénův rozkaz Gardannova a Duhesmova divize znovu boj. Francouzi znovu překročili most v Castelvecchiu a se všemi silami zaútočili na rakouské přední hlídky v Borgo San Leonardo a dokázali obsadit i výšiny nad Veronettou, v níž zůstala obklíčena malá rakouská posádka s plukovníkem Legisfeldem. Ta byla vyhnána samotným obyvatelstvem osady, které se obávalo francouzského ostřelování. V poledne vyrazily z brány Porta di Vicenza Espagneova, Partouneauxova a Molitorova divize s jezdeckou zálohou, které velel generál Mermet, a zamířily k cestě na S. Michele. Ve čtyři hodiny odpoledne byla tato ves dobyta velitelem eskadrony Martiguem. Krátce poté Molitorova divize odrazila od S. Giacomo pluk Lindenau, dobyla Ca dell´Ara a donutila Rakušany ustoupit ke Ilasi, Fridolsheim vpadl do Calderina, vyhnal z něj po zuřivém boji nepřítele a pronásledoval ho až ke Caldieru. V bojích tohoto dne ztratili Rakušané osm set mrtvých a raněných, více než tisíc zajatců a čtyři děla; na francouzské straně bylo z boje vyřazeno pět set mužů a asi sto padesát jich bylo zajato.
Když koaliční síly viděly, že je nemožné udržet původní linii, zaujaly pozice podél osy S. Pietro Promegna – Caldiero – Gambione. Tváří v tvář tomuto novému postavení vydal Masséna Serrasovi rozkaz zaútočit na Rosenbergovy oddíly u Corony a zmocnit se průsmyků Monte Baldo[12]. Verdier měl na pravé straně zamířit co nejrychleji na centrum Villanovy, v němž se soustředily, krom jezdectva, i rakouské zálohy. Střed francouzsko-italského vojska, to je Gardannova, Molitorova, Duhesmova, Partouneauxova a Espagneova divize, měl masivně zaútočit na nepřítele, který stál před ním. Plán se stal operačním ráno 30. října, kdy francouzsko-italské oddíly zaujaly následující pozice: Partouneauxova a Espagneova divize byly jako záložní umístěny do druhé linie; Duhesmova divize ve Val Pantena měla za úkol operovat na pravém křídle a snažit se udržet kontakt s Verdierem a obsadit současně Calderino, Gambione a Caldiero; Gardannova divize stála vlevo od Duhesmovy divize, před Vagem, a měla za úkol postupovat po silnici k Vicenze a spojit se u Villanovy s Verdierem; Molitorova divize, nacházející se vlevo od Gardannovy divize, stála proti vsím Groppa a Ca dell´Ara, které měla obsadit a pak zamířit na Colognolu.
Operace se však, Bohu žel, na bitevním poli rozvinuly odlišně od Massénova záměru. Střed francouzsko-italského vojska totiž musel kvůli husté mlze zahájit operace až kolem jedenácté hodiny dopolední a obkličovací plán generála Verdiera zcela selhal. Jeho divize totiž narazila na nečekaný odpor a byla nucena čelit po celý den rakouské koloně, které velel generál Vincet, jemuž se několikrát podařilo přerušit spojovací linie francouzského uskupení.
Pokud jde o ostatní francouzské divize, Duhesmova byla schopna obsadit Calderino a donutit knížete Reusse dočasně vyklidit pozice, které se však v krátkém čase za cenu vysokých ztrát znovu dostaly pod rakouskou kontrolu[13].
Teprve večer se Francouzům podařilo definitivně upevnit své postavení ve středu Calderina.
I Gardannova a Molitorova divize narazily na silný rakouský odpor pluku Esterházy, Granátníků Lippe, Kienmayerových husarů a pluků arcivévody Ferdinanda a Jelačiče. Celý manévr vyzněl pro Francouze nepříznivě a donutil je na řadě míst ustoupit. Na koaliční straně se vyznamenal generál Bellegarde a polní maršál Simbschen, který kladl heroický odpor. V průběhu celého střetnutí, známého jako bitva u Caldiera, ztratili Francouzi podle různých verzí mezi sedmi až osmi tisíci mužů, zatímco koaliční síly asi pět tisíc mužů.
Celá operace, plánovaná Massénou, se žalostně zhroutila [14], a to do té míry, že vojáci byli přesvědčeni, že se začíná opakovat situace z roku 1799.
Jedinou francouzskou formací za Adiží byla Verdierova divize, která dostala 31. října rozkaz překročit řeku v Zeiru a spojit se s Duhesmovou divizí. Ale i tomuto pohybu zabránily koaliční síly. Generál Nordmann[15] totiž pevně držel lokalitu Chiavica del Cristo, odkud až do konce střetnutí vedl protiútoky proti francouzsko-italským silám. Rakouský odpor byl tím silnější, že těžce zraněný Verdier a Duhesme dokázali spojit své divize teprve pozdě navečer.
2.2 Arcivévoda Karel zahajuje pomalý ústupový manévr.
Arcivévoda Karel využil nejisté situace, která nastala po bitvě u Caldiera, a v noci z 1. na 2. listopad 1805zahájil pomalý ústupový manévr směrem na Vicenzu. Hilliger současně na přímý arcivévodův rozkaz zamířil k Veronettě, aby tak ohrozil hlavní síly francouzského vojska. Ve skutečnosti byl generál Hilliger brzy Francouzi obklíčen a 2. listopadu se musel vzdát generálu Charpentierovi.
Arcivévoda, který neměl o tom, co se stalo u Veronetty, žádné zprávy, pokračoval v pochodu na Vicenzu, dobře kryt zadním vojem pod Fimontovým velením, který stále působil Massénovi vážné ztráty.
Francouzi se přese všechno znovu chopili iniciativy a zahájili pochod do Benátska. Ráno 3. listopadu francouzský generál Espagne vstoupil do Montebella, o den později již bylo celé francouzské vojsko ve Vicenze, kterou arcivévoda Karel chvatně opustil[16].
Od vstupu do Vicenzy francouzské vojsko nepřítele stále rychleji pronásledovalo. Pátého listopadu vstoupil Masséna do Castefranca[17], následujícího dne padlo po zarytém odporu Treviso[18]. Současně zamířila Verdierova divize, pod velením generála Digonneta, a divize generála Pullyho na Padovu, která padla 7. listopadu. Téhož dne obsadili Francouzi i Bassano[19].
2.3 Koaliční vojsko na ústupu.
Nyní již bylo všem jasné, že koaliční síly, které zvítězily v bitvě u Calderina a kladly heroický odpor ve Veronettě, prchají. Díky špatnému taktickému odhadu nebyly schopny využít dvou vítězství. Masséna nezopakoval žádný z Moreauových omylů z roku 1799. Bylo zřejmé, že koaliční síly v Itálii jsou na ústupu. Arcivévoda dokázal překročit Piavu a z nového štábu, jen několik kroků od řeky, nařídil Bellegardovi, aby se odebral do Benátek a připravil obranu měst Brondolo a Chioggia. Rosenberg překročil Tagliamento a zanechal mezi Coidropem a řekou Frimonta se zadním vojem a lehkým dělostřelectvem, aby čelil nepřátelskému postupu.
Dvanáctého listopadu 1805 překročili Francouzi Tagliamento ve směru na město a pevnost Palmanova, kterou obsadili 15. listopadu.
V této chvíli se Masséna, který nevěděl o rakouských a moravských událostech, rozhodl netáhnout dále. Pomýšlel na zřízení silné operační základny na Isonzu, budou-li opraveny mosty, zničené Rakušany na ústupu a Palmanova, Gradisca a Osoppo vyzbrojeny a zásobeny potravinami, zatímco vojsko mělo nalézt kvartýry mezi Udine a Gorizií. Začal tedy na obsazeném území organizovat místní správy.
2.4 Situace v Benátkách a rakouská porážka.
Jak jsme zmínili, část koaličního vojska byla odeslána do Benátek s úkolem chránit toto město. Situace, v níž se ocitlo jedno z nejdůležitějších měst Benátska, byla pro Rakušany dramatická. Francouzi totiž nasadili krom Verdierovy divize i sbor Gouviona Saint-Cyr a italské divize Teodora Lecchiho a Reyniera, o celkové síle 15.000 mužů. Ráno 15. listopadu zahájily tyto mohutné síly pochod na Bovolentu a Mestre, obsadily je a zahájily obléhání Benátek.
Koaliční síly nezůstaly pasivní a 23. listopadu se kníže de Rohan-Guéménée, který své schopnosti ukázal již za italských bojů roku 1799[20], dokázal prorazit průsmykem u Bolzana, sestoupil Valsuganou a napříč údolím Valle del Brenta se pokusil zaútočit do týla Francouzů, kteří obléhali Benátky.
Saint-Cyr, upozorněný francouzským zadním vojem na rakouské pohyby, bez váhání vrhnul své jednotky do čelního útoku proti silám knížete de Rohan-Guéménée, aby se vyrval ze sevření mezi lagunou a Rakušany. Čtyřiadvacátého listopadu se s Rohanovými vojáky srazil u Castelfranca. Boj byl velmi tvrdý, ale nakonec dokázali Francouzi donutit Rakušany ke kapitulaci.
2.5 Konec třetí koalice.
Poté co se Masséna postaral o posílení pevností v benátském zázemí, dal se znovu na pochod a 29. listopadu dorazil do Ljubljany, kde rozbil svůj štáb. Šestého prosince padlo do rukou generála Serrase město Rijeka (Fiume) a téhož dne mu rakouský parlamentář sdělil, že byla třetí koalice poražena u Slavkova. Dvacátého prosince byl podepsán bratislavský mír. Rakousko uznalo Napoleonovy zisky v Itálii, podrželo si Terst a Rijeku a vydalo své benátské provincie vítězi, aby je připojil k Italskému království; krom toho souhlasilo, aby bavorští a württemberští vévodové přijali královský titul a prvnímu z nich postoupilo Vorarlberg, Tyrolsko, Tridentsko, Pasov a Lindau, druhému pak část Breisgau a pět měst na Dunaji. Bádenskému vévodovi byl vydán Ortenall a město Kostnice; někdejší velkovévoda Toskánský postoupil Rakousku Salzburg a Berchtesgaden a dostal od Bavorska město Würzburg. Třicátého prosince se Napoleon vydal do Mnichova, kde byla o čtrnáct dní později slavena svatba knížete Evžena Beauharnaise a princezny Augusty Amálie, dcery krále Maximiliána. Novomanželé odejeli z Mnichova do Verony, odtud pak do Benátek a Brescie a 13. února 1806 vstoupili vítáni obyvatelstvem do Milána, kde se o několik dní později rozšířila zvěst, že Napoleon prohlásil knížete za svého adoptivního syna, a protože neměl mužské potomky, i za svého dědice na trůně Italského království.
[1] Claudio Maria TARTARI (red.), Dei prati detii a marcita di Domenico Berra, Milano 1994, s. 10.
[2] Livio ANTONELLI, All ricerca della liberta, in Lombardia ’89, Milano 1989, s. 31.
[3] I když první skutečné normy pro odvody byly vydány až roku 1809.
[4] K detailnímu rozboru tohoto tažení srov. Marco GALANDDRA – Marco BARATTO, 1799. Le baionette sagge. La campagna di Suvorov in Italia e la „Prima Restaurazione“ in Lombardia, Pavia, Gianni Iuculano Editore, 1999.
[5] Máme na mysli boje z italského tažení 1796 a z roku 1799.
[6] V lokalitě Pescatina.
[7] Dnes je tato osada čtvrtí Verony.
[8] Mezi Persago a Roverchiano.
[9] Tento most vedl do obytného centra Verony.
[10] Ve městě Veroně.
[11] Ten již byl protagonistou série italských vítězství druhé koalice z roku 1799.
[12] U Arcole.
[13] Pro Rakušany byl rozhodující příchod posil pod velením generála Bellegarda.
[14] Přesto se považoval za vítěze bitvy.
[15] Generál Nordmann byl za boje zraněn a předal velení generálu Colloredovi.
[16] Koaliční síly zanechaly ve Vicenze čtyři prapory granátníků pod velením generála Valgelsanga, s úkolem zadržovat Massénu co nejdéle.
[17] Dnes Castefranco Veneto.
[18] V Trevisu obyvatelstvo podpořilo vojáky protifrancouzské koalice.
[19] Bassano del Grappa.
[20] Srov. František J. HOLEČEK, O.M., Plán pěšího pluku de Rohan na obranu údolí Aosty a obsazení průsmyku sv. Bernarda z června 1799, v: Historie a vojenství, č. 2/2002, s. 373-417; edice a překlad s komentářem; The Plan of the Rohan Infantry Regiment for the Defence of the Aosta Valley and Occupation of the St. Bernard Pass of June 1799, v: Historie a vojenství – History and Warfare. The Journal of the Historical Institute of the Army of the Czech Republic, Special Issue 2002, zvláštní číslo k pražskému summitu NATO, s. 17-51.