Předkládaná studie Julia Wisnara byla publikována u příležitosti 100. výročí bitvy u Znojma a patří k nejúplnějším textům věnujícím se této poslední a málo známé, přesto významné srážce tažení roku 1809. V roce 2009 jsme s Karlem Sáčkem, vedoucím projektu PrimaPlana.cz, redigovali a četnými přílohami a poznámkami doplnili překlad pořízený Bohumilem Sedláčkem a publikovaný v roce 1989, a studie byla jedním z nosným textů sborníku Bitva u Znojma a válka roku 1809. S blížícím se 209. a 210. výročím text publikujeme také na www.austerlitz.org, čímž snad přispějeme k zájmu o tuto světovou historií neprávem opomíjenou bitvu.

Pamětní list věnovaný udatným bojovníkům 10. a 11. července 1809

vládním radou Juliem Wisnarem, Znojmo 1910[1]⁾.

Doplněné kritické vydání k 200. výročí bitvy.

Předkládaná studie Julia Wisnara byla publikována u příležitosti 100. výročí bitvy u Znojma a patří k nejúplnějším textům věnujícím se této poslední a málo známé, přesto významné srážce tažení roku 1809. Jednostrannost a adorace rakouské armády, generálů a vojáků s ohledem na datum vydání studie nepřekvapí. Naší snahou bylo v přidaných poznámkách pod čarou a přílohách uvést chybějící pohled z francouzské či spojenecké strany, opravit některé autorovy omyly a nabídnout alternativní pohled na okolnosti, příčiny a důsledky nejdůležitějších událostí. Aktualizovaný seznam literatury, o níž jsme se mohli při doplňování původního textu opřít, poskytuje dostatečné možnosti podrobnějšího studia tématu než může nabídnout jedna studie.

Překlad a jeho kritické doplnění připravili Jakub Samek a Karel Sáček s využitím textů Bohumila Sedláčka, jehož vybrané pasáže publikoval jako studijní materiál interní povahy Historický klub, sekce vojenské historie při Historickém muzeu ve Slavkově u Brna, ve spolupráci s 606. ZO Svazarmu Zbrojovka Brno v roce 1989. Poznámky uvozené hvězdičkou (*) byly dodatečně doplněny k původním Wisnarovu textu – jejich autory jsou Jakub Samek (JS) a Karel Sáček (KS).

Pro snazší orientaci byl text rozdělen do osmi kapitol:

1. Úvod,
2. Ústup Rakušanů od Wagramu ke Znojmu,
3. Role sboru polního podmaršála Rosenberga,
4. Před bitvou,
5. První den bitvy, 10. červenec 1809,
6. Noc z 10. na 11. července,
7. Druhý den bitvy, 11. červenec 1809,
8. Příměří,

Seznam použité literatury,

Původní text doplňují tři přílohy:

1. obsáhlejší dodatky ke konkrétním pasážím, na něž odkazuje poznámka pod čarou,
2. bitevní sestava francouzské armády – opřená o stav před bitvou u Wagramu, (rakouskou bitevní sestavu najde čtenář v rámci textu Bitva u Znojma ve vybraných monografiích k dějinám c.k. pluků )
3. popis organizace jednotek pěchoty a jezdectva francouzské armády,

 Po všechny věky života národů zaznívá zvučně a hlasitě jeden tón, jedna píseň hučí mocně a plně – vznešená píseň o svatém boji za vlast. A vstupujeme-li do širokých dvoran světových dějin, tu spatřujeme silné postavy slavných bojovníků – hlavu zdobenou nevadnoucími vznešenými věnci, vyzvednuti na nebesa nesmrtelnosti. Ano, čím více nás čas vzdaluje ode dnů jejich slavných činů, tím mocněji se vypínají tyto postavy hrdinů, rovny mohutným vrcholkům hor, které zatímco okolní údolí již odpočívají v pokojném stínu, se ještě dlouho a dalece skví na slunci. A naplňují nás pocitem zavazující vděčnosti a zaslouženého obdivu, které jim vždy prokazují současníci i potomci.

Starý a ušlechtilý je zvyk zřizovat pomníky těm mužům, kteří padli v planoucím boji pro vlast a jejichž krev se vpila do bojišť, i zdobit pomníky již existující, pod kterými padlí hrdinové odpočívají. Starý a ušlechtilý je zvyk oslavovat tyto statečné muže a připomínat si je při různých příležitostech.

V místech bojů těšily se předků posvátného citu

duby, které mohly hrdou pýchou kvést,

a Irminův sloup ze starogermánského mýtu

nesl o ztracené Říma bitvě zvěst.

V krvavém údolí, kde leží Thermopyly,

svobodní Řekové padli, aniž ustoupili,

jejich bratři v mramor díky vytesali.

Slavnou učinili hrdinové zemi Řeků,

ještě slavnější se stala díky svému vděku,

když za svobodu občané život dali.

Nynější doba holduje tomuto šlechetnému zvyku stejně jako staré časy. Také ona připomíná padlé na bojištích, ony obětavé vojáky, kteří prolili svou krev pro čest vlasti, kterým nebylo dopřáno vrátit se k radostné rodině, kteří spočinuli často vzdáleni od útulné domoviny a milých příbuzných, kteří byli většinou odevzdáni matce Zemi přímo na krvavém bojišti.

Naší povinností je také ctít ty věrné služebníky císařovy, odvážné občany naší milované vlasti a uchovávat jejich neposkvrněná jména a slávu zesnulých. Tím prokážeme, že oni na onom světě odloučení v paměti neumírají, nýbrž dále žijí ve vděčné vzpomínce a nadále také žít budou.

Shromáždili jsme se dne 7. července 1909 v Suchohrdlech v blízkosti tak zvaných „Napoleonových dubů“, na památné historické půdě, na které právě před sto lety prolilo krev pro naši vlast mnoho statečných bojovníků, abychom těmto před stoletím padlým hrdinům poděkovali a vyjádřili naši úctu a vděčnost, majíce na paměti slov Körnerových: „Rakousko, měj v úctě své mrtvé! Na věrné mrtvé nezapomeň!“

 

1. Úvod.

Bylo to dne 10. a 11. července 1809, kdy se v naší krajině střetli naši stateční vojáci se štěstím obdařenými a zpupnými Francouzi v bitvě, známé z válečných dějin pod názvem „Bitva u Znojma“. Tuto bitvu se pokusím nyní, u příležitosti stoletého výročí bojů, v hlavních rysech vylíčit. Z tohoto důvodu se musíme vrátit poněkud zpět do historie.

6. července 1809 skončila bitva u Wagramu, jejíž význam trefně charakterizoval Varnhagen von Ense a která navzdory i nepřítelem pochvalně vyjádřené „bezpříkladné obětavosti a takřka entusiastického hrdinství rakouských druhů vojsk“[2]⁾, dopadla pro naši vlast, kvůli třetinové přesile francouzské vojenské moci, nešťastně. Napoleon po tomto draze vykoupeném vítězství, které mu dodalo pýchu a sebevědomí (jak dokazují jeho dopisy kancléři knížeti Cambacérèsovi a císařovně), začal pronásledovat naši armádu.

2. Ústup Rakušanů od Wagramu ke Znojmu.

Naše armáda pokračovala 7. července v ústupu, jehož úspěch byl ulehčen tím, že Napoleon pro neznalost úmyslů arcivévody Jana mohl použít jen části svých vojsk k pronásledování hlavních sil arcivévody Karla. Ten „směle a záměrně“[3]⁾ táhl po silnicích vedoucích do Čech a na Moravu. Hlavní voj ustupující armády (Gros des Heeres) se sestával z I. armádního sboru (generál jezdectva hrabě Bellegrade), II. armádního sboru (polní podmaršál kníže Hohenzollern-Hechingen), III. armádního sboru (polní zbrojmistr hrabě Kolowrat) a V. armádního sboru (polní zbrojmistr kníže Reuss-Plauen). Po silnici ke Znojmu až do Göllersdorfu postupoval IV. armádní sbor (polní podmaršál kníže Rosenberg) a na silnici k Brnu až do Mistelbachu VI. armádní sbor (polní podmaršál hrabě Klenau), který tvořil zadní voj armády[4]⁾. „Zaujal postavení s pravým křídlem na Dunaji a s levým opřeným o Leobendorf“[5]⁾ Kroneuburg a lesy u Dunaje byly obsazeny předními hlídkami. Také polní podmaršál Schusteckh, který během událostí na Moravském Poli měl překročením Dunaje upoutat na sebe pozornost, opustil 8. července večer Křemži, neboť dostal rozkaz pochodovat přes Hadersdorf do Maissau, aby bránil silnici vedoucí ze Stockerau přes Horn a Gmünd na Budějovice.

Úmyslem generalissima arcivévody Karla bylo provést, jakmile to bude možné, armádní trén v defilé[6]⁾ přes Znojmo a Vranovskou ves, shromáždit ho u Jihlavy a tam vojensky opevnit. Celý četný trén byl tedy vyslán napřed, vojska následovala.

V nejistotě o směru, kterým ustupovali Rakušané a v domnění, že se ústup děje hlavními silami armády po brněnské silnici, vyslal Napoleon tímto směrem sbory Marmontův a Davoutův, bavorskou divizi Wredeho a lehkou jezdeckou divizi Montbrun. Po znojemské silnici postupoval jen sbor Massénův (IV.) s kyrysnickou divizí Saint Sulpice. Napoleon sám zůstal se zbytkem armády mezi oběma jako záloha u Stammersdorfu a Wolkersdorfu. Tam se pobýval až do 9. července a to ve stejných místnostech, které opustil brzy ráno císař František I.[7]⁾ VI. sbor[8]⁾ a část IX. sboru (Oudinot[9]⁾) byly Napoleonem poslány k řece Moravě, aby pozorovaly vojsko arcivévody Jana.

Sledujme nyní jednotlivé nepřátelské oddíly, které pronásledovaly naše vojska. Mezi Massénou a zadním rakouským vojem pod Klenauem došlo ještě 7. července u Korneuburgu ke srážce, při které město zachvátil požár. Klenau odvracel do 8. hodiny večer statečně všechny útoky, protože však byl na svém boku obkličován, zahájil ústup pochodem přes Mallebern do Stockerau, kde se bojovalo 8. července od 9. hodiny ráno do 11. hodiny dopoledne. Poté se Francouzi rozvinuli severně do obce a se VI. armádním sborem, postaveným jižně od Sierndorfu, se vzájemně postřelovaly děly.[10]⁾

9. července vstoupil Klenau do Hollabrunnu, kde nastal po několika dělových ranách klid, protože jezdectvo vyčkávalo svou pěchotu. Během této přestávky byl veliteli francouzského předvoje doručen parlamentářem dopis s prosbou o svobodný doprovod pro generála jezdectva knížete Liechtensteina, pověřeného jednáním o mírových podmínkách. Velitel francouzského předvoje však odkázal parlamentáře na Massénu. Brzo nato propukl opět boj, který byl veden až do večera částečně v hořící obci, částečně v okolí Hollabrunnu, který si vyžádal mnoho obětí. Armáda nocovala v Schöngrabernu a také v Guntersdorfu, kde se generalissimus zabýval myšlenkou zaujmout postavení za potokem Pulkavou. Pro nepříznivé okolnosti se ale této myšlenky musel vzdát.[11]⁾

Již dříve uvědomil Napoleon Massénu, aby vojsko směřující na Mikulov obrátil ke Znojmu, jestliže by nepřátelská armáda pochodovala k tomuto městu.[12]⁾ Vzdor únavě svých vojsk a nanejvýš nevýhodnému postavení, se polní podmaršál Klenau držel v Hollabrunnu hluboko do noci a zahájil ústup až ve 3 hodiny ráno. Tím dosáhl toho, že armáda arcivévody Karla mohla v klidu přečkat noc ve svém postavení, aniž by při následném pochodu byla dostižena. Přispěl tím také nemálo k tomu, že nepřítel následkem nerušeného pochodu naší armády dostihl z této strany Znojma až 11. července. Svou prozíravostí a vytrvalostí poskytl armádě takové platné služby, že mu generalissimus arcivévoda Karel udělil ve jménu Jeho Veličenstva Komandérský kříž Řádu Marie Terezie. V tomto urputném boji se statečností vyznamenali zvláště: generálmajor svobodný pán Mariássy, generálmajor hrabě Wallmoden-Gimborn, velitel liechtensteinských a blankensteinských husarů plukovník Senitzer, velitel pěšího pluku Benjowsky plukovník Vlassits, a velitel liechtensteinských husarů a velitel eskadrony Nadeczky.

Neustálými boji a pochody zle postižený VI. sbor se přesunul na rozkaz arcivévody k armádě do Jetzelsdorfu a polní zbrojmistr kníže Reuss byl s V. sborem určen od této chvíle tvořit zadní voj. Ten se umístil na výšinách jižně od Guntersdorfu a dostal přidělenu brigádu Wartensleben od záložního jezdeckého sboru.

3. Role sboru polního podmaršála Rosenberga.

 

Všimněme si nyní blíže sboru knížete Rosenberga, který se vracel po brněnské silnici. Pochodoval 7. července přes Gaunersdorf[13]⁾ do Mistelbachu v domnění, že musí následovat hlavní armádu pochodující do Čech. Trén byl polán do Laa. U tohoto sboru byl také polní podmaršál Radecký, který zůstal stát na výšinách u Gaunersdorfu, kde odrážel po několik hodin důrazně všechny nepřátelské útoky[14]⁾. 8. července pochodoval kníže Rosenberg přes Altmannsdorf (Altmanns) do Laa a protože dostal od generalissima rozkaz obrátit se víc k silnici do Brna, překročil Dyji u Ruhhofu[15]⁾ a obrátil se směrem na Mušov. Radecký měl obtížný úkol krýt jeho ústup. Byl Marmontem zatlačen k Nové Vsi (Neudorf)[16]⁾, zatímco Davout postoupil na rozkaz Marmonta[17]⁾ směrem k Mikulovu, zatlačil Rakušany a pronásledoval je až k Mušovu a k Věstonicím[18]⁾. U Nové Vsi odvrátil Radecký všechny útoky nepřátelského jezdectva a u Drnholce překročil Dyji. Po boji u Nové Vsi táhl Marmont „oprávněn zvolit si sám směr podle získaných zpráv a obsadit most přes Dyji u Laa“[19]⁾, zmocnil se tohoto města, překročil řeku a postoupil s „velkými masami jezdectva po plochých výšinách podél Dyje směrem k Znojmu, aby ohrozil ústupové linie Rakušanů.“[20]⁾ Welden označuje za náhodu, že Marmont u Laa opustil sbor knížete Rosenberga, který se nyní obrátil doprava na Moravu, aby „sledoval několik harcovníků, kteří postupovali doleva směrem na Znojmo, aniž k tomu dostal rozkaz.“[21]⁾ Just mluví o „osudovém určení“[22]⁾, protože Rosenberg svým pochodem na Laa přivedl Francouze na znojemskou silnici a dal Marmontovi možnost „vyrazit z boku proti ústupové linii arcivévody.“[23]⁾

4. Před bitvou.

9. července dostal arcivévoda Karel ve svém hlavním stanu v Guntersdorfu kromě hlášení od svých vojsk (od Rosenberga o pochodu k brněnské silnici, od Hohenzollerna o ústupu na Mailberg, od generála Altsterna ze Znojma o událostech dne a o rozhodnutí držet Znojmo tak dlouho, jak to jen půjde) také zprávy o hrozících pohybech Marmontových, kterými mohla být hlavní rakouská armáda odříznuta od ústupových linií. Arcivévoda Karel se nacházel ve skutečně svízelné situaci. V týlu tísněn Massénou mohl být, jestliže Marmont dosáhne Znojma dříve než on, zepředu odříznut od silnice vedoucí na Jihlavu, případně se dostat svým bokem do kleští sboru, který přiváděl Napoleon. Kromě toho hrozilo nebezpečí ztráty celého armádního trénu, kolony s municí a dělostřelecké zálohy, které se právě namáhavě prodíraly znojemským defilé. V této povážlivé situaci bylo třeba nejvyššího spěchu a značného odhodlání. Ještě v 10 hodin večer dne 9. července nařídil arcivévoda Karel jezdeckým a granátnickým zálohám opustit ležení u Schöngrabernu a pochodovat do Znojma, dosáhnout jej dříve než Marmont a zajistit zdejší defilé.

Armáda postupovala během noci a v průběhu následujícího rána 10. července ve třech kolonách a to[24]⁾: II. armádní sbor (kníže Hohenzollern) z Kammersdorfu přes Mailberg, Obritz a Strachotice, I. armádní sbor (hrabě Bellegrade) přes Immendorf, Hrádek a Derflice se záměrem dosáhnout přechodu u Bohumilic, III. armádní sbor (hrabě Kolowrat) přes Wullersdorf, Haugsdorf a Vrbovec s úkolem směřovat na brod u Oblekovic. Polní zbrojmistr kníže Reuss, který, jak jsme právě slyšeli, vystřídal svým V. sborem VI. armádní sbor, vyčkával na výšinách u Jetzelsdorfu až se přiblíží zadní voj a dostal rozkaz zdržovat nepřítele jak u Schöngrabernu, tak i při dalším pochodu, aby armáda měla čas získat přechody přes řeku. Také přikázal Schusteckovi „bezpodmínečně krýt silnici na Horn“, zatímco skupina generálmajora Hardegga v Sitzendorfu, se měla vrátit přes Retz směrem k Dyji jako krytí pravého boku V. sboru.[25]⁾

Dne 10. července přišel mezi 8. a 9. hodinou ranní do Znojma arcivévoda Karel se záložním sborem, který se vydal na pochod dříve. Nepřítel zatím nebyl spatřen a generalissimus, zdá se, už litoval, že se vzdal rozhodnutí zaujmout postavení na výšinách u Jetzelsdorfu.

Brigáda generála Altsterna[26]⁾, podporována plukem Schwarzenbergových hulánů, stála před Dobšicemi a pozorovala přesunutými strážemi ústící sem silnice. Brzy nato přišly zprávy od Schwarzenbergových hulánů, kteří pronikali oboustranně Dyje k Laa, že postupuje francouzské jezdectvo (Marmontova divize Montbun) a nutí předsunuté jednotky k ústupu. Arcivévoda hned nařídil udatnému generálovi Steyrerovi[27]⁾, který si již v r. 1805 před Ulmem u pluku č. 3 arcivévody Karla vysloužil skvělými bojovými činy Rytířský kříž Řádu Marie Teresie a zvláště se vyznamenal i u Aspern, aby se svou brigádou obsadil Dobšice.[28]⁾ Steyrer přešel roklí u Dobšic, obsadil výšiny nad obcí a vystřídal slabou brigádu Altsternovu, jež byla potom[29]⁾ použita u Znojma, na silnici k Jihlavě jako záloha. Zatím se rozmístila granátnická brigáda Murray (divize Prochaska) ve vinohradech mezi Dobšicemi a Suchohrdly.

Na pravém křídle této brigády proti městu stála granátnická brigáda Hammer, ke které byl také přidělen granátnický prapor Oklopsia od 12. pěšího pluku[30]⁾. Tento prapor vstoupil však do akce až k večeru. Čtvrtá rakouská granátnická brigáda Mervillova, které po zranění generála Mervilla velel moudře a s rozhledem plukovník Scovaud de la Bastide, zůstala na pravém břehu Dyje a obsadila Bohumilice, Oblekovice a most u Šaldorfu.

Z jezdectva zůstal jeden pluk za Načeraticemi a dva pluky u Bohumilic na pravém břehu. Valná část jezdectva, šest kyrysnických pluků, zaujala postavení mezi Příměticemi a Kuchařovicemi. Dva dragounské pluky pod generálem Rothkirchem, ke kterému se následně připojili Schwarzenbergovi huláni, postavily se na druhé straně Kuchařovic[31]⁾ proti tzv. „jezuitskému dvoru“[32]⁾. Těmito opatřeními bylo kryto vůči nepříteli místo přechodu u Znojma. Zbytek armády musel podle rozkazu pochod na Znojmo urychlit.

Od Mailbergu bylo přicházejícímu II. sboru nařízeno vystřídat čtvrtou granátnickou brigádu a držet výšiny u Načeratic. VI. sbor neměl již čekat na příchod V. sboru, nýbrž pochodovat ihned do Znojma. Kníže Reuss dostal příkaz, aby se nedal zdánlivým klidem nepřítele zmást, ale aby se choval podle daných dispozic a přiblížil se co nejvíce k jemu určenému postavení, neboť nepřítel postupoval ve značné síle ke Znojmu.

Z nařízení generalissima je patrné, že „zcela v protikladu k jeho bývalému úmyslu zůstat za potokem Pulkava (Pulkabach), tam opět svést boj, dokonce útočit, snažil se nyní, aby se vyhnul nebezpečí hrozícímu od Laa a přečkal se zdravou kůží. Příčinu tohoto úplného zvratu v rozhodnutí je nutno vidět v tom, že Znojmo neskýtalo dobré postavení a že terén v tomto případě nemohl být považován za faktor, který lze využít, nýbrž za faktor, kterému je nutné operace podřídit.[33]⁾ …Nelze se proto divit, že myšlenka využít rozdělení nepřítele a získat tím částečný úspěch, jak se přímo nabízela, zvláště když bylo 10. července zřejmé, že protivník přicházející od Laa je poměrně slabý, byla sice zvažována, ale nebyla uskutečněna.“ [34]⁾

5. První den bitvy, 10. červenec 1809.

Brzy nato dorazil nepřítel k obci Dyje a přední voje bavorské divize Wrede, vedené bavorským generálmajorem Minuccim[35]⁾, usadily se na výšinách u Dobšic, když také na pravém břehu řeky Dyje pronikla nepřátelská kolona mezi Načeraticemi a řekou. Marmont, který při rozbřesku vyrazil z Laa proti Znojmu, rozvinul Bavory na silnici ve směru Dobšičky, divizi Clauzel vpravo odtud ve směru na Suchohrdly[36]⁾ a divizi Claparède jako zálohu za středem. Montbrun obdržel příkaz vyrazit z pravého křídla a snažit se ovládnout silnici do Jihlavy k zamezení ústupu Rakušanů.

Bavorská divize, podporovaná energickou palbou 20 děl, napadla ihned Rakušany. Mnoho hodin vydržel generál Steyrer tento mohutný boj, nakonec však byl vytlačen z výšin do roviny u vesnice Dobšice. Granátnický prapor Hromada, který kryl ústup proti rychle nastupujícím Bavorům, bránil k Dobšicím vedoucí soutěsku tak dlouho, až se ostatní granátníci za ní zformovali a obsadili obec, vinohrady a výšiny. Nato nařídil Marmont Bavorům vzít Dobšice útokem. Generálmajor Beckers atakoval nyní přímo Dobšice a po houževnatém boji obsadil obec.[37]⁾

Také pluk Schwarzenbergových hulánů, který se po vystřídání generála Altsterna Steyrerem umístil kolem statku u Suchohrdel, musel před mohutným náporem nepřátelského jezdectva couvnout[38]⁾. Stáhl se na výšiny u Kuchařovic kde byla rozmístěna dragounská brigáda generála Rothkircha, kde znovu napaden nepřítelem ustoupil společně s brigádou zpět k Příměticím.

Zvláštní pro tehdejší rakouské vedení boje bylo, že Steyrer musel se svou brigádou vést celé střetnutí sám, zatímco vzadu stojící oba jeho druzi chovali se celkem klidně, aniž by mysleli na zmaření obklíčení křídla vlastním protiútokem.

Také Marmontově koloně, postupující po pravém břehu Dyje, byl kladen hrdinný odpor a rakouský granátnický prapor Scovaud zatlačil nepřítele pronikajícího již přes Načeratice. Když Mervillovi granátníci vedli u Načeratic a Bohumilic s nepřítelem slavný boj, dorazil kníže Hohenzollern s II. armádním sborem. Dal „napochodovat prvnímu sledu čelem proti Dyji, zadržel druhý sled za výšinami v záloze, obsadil jedním praporem Načeratice, pokusil se zahnat nepřítele od pravého břehu a kryl po silnici postupující trén a pochodující sbory“[39]⁾.

Spěšným pochodem dorazil také I. sbor pod Bellegradem, jenž měl podle rozkazu překročit Dyji přes brod u Bohumilic a svůj sbor umístit v Příměticích. 6 praporů, 3 baterie a 6 eskadron dosáhlo také bez potíží druhého břehu.[40]⁾ Mezitím byl generál Steyrer vyhnán z Dobšic a Marmont, hnán ctižádostí zasloužit si maršálskou hůl, vynaložil vše na to, aby ztížil následujícím kolonám přechod. „Působivé provolání generála Henneberga, oživené vlastním příkladem způsobilo“[41]⁾, že jím vedené pluky, bez ohledu na mohutnou dělostřeleckou palbu, překročily brod po četách v největším pořádku, postoupili k Dobšicím a vzdor mohutnému odporu ze strany generála Beckerse obec obsadili. Tím bylo umožněno Bellegradovi provést další přechod beze ztrát. Jeho sbor táhl mezi Znojmem a Kuchařovicemi k Příměticím, aby obsadil přilehlé výšiny. Přišel včas, dříve než tam pronikla divize Clauzel, která se poté pokoušela mařit rozvinutí dělostřeleckou palbou. Brigáda Henneberg zůstala toho dne stát u Dobšic.

Během těchto událostí dorazil III. armádní sbor pod pol. zbrojmistrem Kolowratem, překročil most přes Dyji a táhl těsně kolem Znojma rovněž k Příměticím, kde zaujal postavení na druhé straně vesnice, vlevo od I. armádního sboru. Tímto postavením byla chráněna silnice vedoucí ze Znojma do Přímětic, která byla zaplněna nesčetnými povozy.

Všimněme si nyní kolon nepřátelského jezdectva (Kavalleriemassen), které protivník shromáždil na pravém křídle. Když se toto při dříve uvedeném pronásledování Schwarzenbergových hulánů a dvou dragounských pluků blížilo k Příměticím, zavedl kníže Schwarzenberg, velitel jezdecké zálohy, šest kyrysnických pluků do jeho boku a podporován účinnou dělostřeleckou palbou obsadil původní postavení nepřítele na výšinách u Suchohrdel, kde toho dne již zůstal.[42]⁾

Později dorazil také VI. sbor (Klenau) ke Znojmu a rozestavil se na levém křídle za I. sborem jako záloha. Stálým objevováním se rakouských jednotek došel Marmont k názoru, že nemá co činit se zadním vojem, ale s hlavními silami pod velením samotného arcivévody. Za těchto okolností se spokojil s tím, že setrval ve své pozici. Soustředil proto veškerou sílu proti Dobšicím. Bavorský generál Beckers dostal posily, obsadil znovu Dobšice, opět je musel částečně opustit, až se jemu a bavorskému generálovi Preissingovi (Preysing) podařilo – „jakkoliv rozhořčeně a udatně Rakušané bojovali“[43]⁾ – vesnici opět získat. K večeru přenechal nepřítel Dobšice plamenům. Po vystřídání generála Beckerse 81. francouzským plukem, zůstal pánem Dobšic Marmont.

Rakouský generál Henneberg držel se svým statečným mužstvem, zvláště s pěším plukem arcivévody Rainera č. 11 a Kolowrata č. 36 postavení před mostem přes Dyji tak udatně, že všechny Marmontovy pokusy zmocnit se mostu byly zmařeny.[44]⁾ Na výšinách u Dobšic bojoval vynikajícím způsobem podplukovník Portner a granátnický setník Roth[45]⁾. Po těchto úporně vedených bojích se podařilo k večeru obsadit vesnice Suchohrdly a Kuchařovice.[46]⁾

Boj dne 10. července dosáhl svého účelu, neboť všechny rakouské sbory překročily most u Šaldorfu a mohly se následně rozvinout. V. sbor (kníže Reuss), který, jak víme, tvořil zadní voj, odrážel dne 10. července útoky Francouzů praporem myslivců Baroni v Schöngrabernu tak dlouho, až byl divizí Brugère[47]⁾ donucen k ústupu. Francouzi potom obec zapálili. Kníže Reuss pochodoval na rozkaz arcivévody Karla do Znojma. Své prapory, eskadrony a baterie soustředil v nejlepším pořádku. Šikovnost, se kterou řídil všechny pohyby si vysloužila všechnu chválu[48]⁾. Brigáda zadního voje generála Klebelsberga kryla boje u Grundu a Guntersdorfu, při kterých je třeba uznat chytrou rozhodnost generála Klebelsberga, bravuru a akce důstojníků všech zbraní, zvláště: majora Simbschena s jeho Gradiškánci[49]⁾, nadporučíka dělostřelectva Stanieka i plukovníka hraběte Heinricha Hardegga.[50]⁾

6. Noc z 10. na 11. července.

U Jetzelsdorfu pronásledování skončilo. Klebelsberg dohonil se svými vojsky V. armádní sbor, který kolem 11 hodin v noci dosáhl Oblekovic a umístil se na pravém křídle armády. Kníže Hohenzollern dostal rozkaz zařadit se se svým sborem a granátnickou brigádou Merville, jenž toho dne konala dobré služby, na levém křídle armády za jezdeckou zálohu.

Arcivévoda Karel by byl, jak Marmont správně usoudil, rád v noci odpochodoval, ale nebylo to možné, neboť II. sbor nemohl do rána překročit řeku a trén se jen obtížně pohyboval v defilé mezi Znojmem a Mor. Budějovicemi. Bylo proto nutné zůstat do 11. července ve Znojmě, nemělo-li být všechno ztraceno.

Za těchto okolností nám bude pochopitelné[51]⁾, že se generalissimus zabýval myšlenkou dosáhnout příměří, které by ukončilo boj vedený v nepříznivém terénu, a jehož oběti se s ohledem na mírovou misi Liechtensteinovu jevily stejně bezdůvodnými. Kdyby byl tento pokus zmařen, poskytla by aspoň doba vyjednávání unaveným vojskům čas k odpočinku, který po čtyřdenních ústupových pochodech nutně potřebovaly. Generalissimus dal tedy generálovi jezdectva Bellegradovi úkol dosáhnout s nepřátelským velitelem „tichou dohodu až do návratu Liechtensteinova“[52]⁾. Bellegrade se odebral k francouzským předním strážím a předal francouzskému generálovi Pajolovi arcivévodův návrh. Protože však už Marmont dostal od Napoleona příznivé zprávy, odmítl mrzce nabídku a doufal, že by příštího dne mohl ve svazku s vojskem přivedeným Napoleonem arcivévodova vojska „důkladně pokořit“. Tak byl generalissimus nucen připravit se 11. července 1809 na krvavý boj, zvláště když se zdálo, že Napoleon převezme opět osobně velení.[53]⁾

Generalissimus se dokonce pokusil o „slabý náběh k ofenzívě“. Dirigoval valnou část I. sboru – jen 7 praporů umístěných u Přímětic – k útoku na Suchohrdly; pohyb dal ale zastavit, neboť mezitím nastal večer. „Udržet ale obec bylo nemožné, jestliže nebyly získány výšiny východně od ní, k čemuž se však zdálo být již pozdě.“ [54]⁾

Při příchodu nocí byla rakouská armáda rozmístěna od levého křídla následovně[55]⁾: III. sbor mezi Únanovem a Příměticemi s posádkou v prvně jmenovaném místě, I. sbor mezi Příměticemi-Šibeníkem a Znojmem, jezdecký sbor západně od Přímětic, VI. sbor za posledně jmenovaným sborem na jihlavské silnici, granátnický sbor s brigádou Henneberg od I. sboru ve vinohradech východně od Znojma až k Dyji, brigáda Merville, vyčleněná z I. sboru jako záloha, na okraji obce, II. sbor s jezdeckou divizí Nostitz na výšinách u Bohumilic jižně od Dyje. V. sbor s jezdeckou brigádou Wartensleben na pochodu ke Znojmu dorazil kolem 11. hodiny v noci k mostu přes Dyji.

Aby získal pro armádní trén dostatečný předstih, rozhodl se generalissimus po své bezvýsledné snaze o klid zbraní, posílen odvahou, kterou jeho vojska, vzdor nepříznivé situaci[56]⁾ prokázala, obnovit příštího dne boj. Znojmo už nebylo obávaným defilé, cesta do Budějovic musela být kryta. Za tím účelem zaujala armáda podle dispozic vydaných v 10 hodin večer, rozčleněná do několika sledů, částečně ještě v noci následující postavení.

1. armádní sbor, pozůstávající ze 15 praporů a 16 eskadron, který po svém příchodu vystřídal granátnický sbor, tvořil pravé křídlo, a to jeden prapor myslivců stál na Hradišti (Pöltenberge) k pozorování levého břehu Dyje, 6 praporů obsadilo Znojmo a úsek až po Klášterní Louku, 8 praporů stálo mezi Klášterní loukou a cihelnami (Ziegelöfen) jižně od obce Nové Sady. Most u Oblekovic byl zatarasen a obsazen; největší část jezdectva stála za městem v záloze. I. sbor (Bellegrade), pozůstávající z 20 praporů a 8 eskadron tvořil střed a bránil ve dvou sledech úsek mezi Znojmem a Příměticemi. Prvnímu sledu velel generál Henneberg, který přišel k tomuto sboru s dosud u II. sboru začleněnou pěchotou Vogelsang a Argenteau (pěší pluky č. 47 a č. 35). Druhému sledu velel generál Fresnel. Na výšinách naproti Kuchařovicím nalézala se dvanáctiliberní baterie, která ovládala tuto vesnici a přístupy k Suchohrdlům, a kterou chránil proti nepřátelské palbě předsunutý prapor od pěšího pluku č. 10 Mittrowsky. III. sbor (hrabě Kolowrat) tvořil se svými 22 prapory a 8 eskadronami levé křídlo a zůstal ve své dříve uvedené pozici rovněž ve dvou sledech mezi I. sborem a Únanovem. Tato vesnice, jak bylo uvedeno, byla obsazena jedním praporem.

Ke krytí levého křídla a silnice vedoucí do Jihlavy byla určena jezdecká záloha a to 39 eskadron pod velením knížete Schwarzenberga, západně od Únanova rozdělená do tří sledů. Za jezdeckou zálohou stálo ve směru na Hluboké Mašůvky a Přímětice 13 praporů a 8 eskadron II. sboru (Hohenzollern), které překročily Dyji ještě před zadním vojem V. sboru. Granátnický sbor čítající 16 praporů (pod gen. Prochaskou), dostal po svém vystřídání V. sborem rozkaz postavit se západně od Přímětic a vytvořit zálohu za III. sborem. VI. armádní sbor (Klenau) byl kolem půlnoci odvelen na zalesněné výšiny mezi Olbramkostelem a Vranovskou Vsí s úkolem krýt přímo jihlavskou silnici a detašovanou jednotkou Jevišovice. Hlavní stan byl přemístěn do Olbramkostela; mosty přes Dyji měl být po přechodu armády zničeny. V uvedeném postavení stála armáda již při rozbřesku v mírně zkřiveném polokruhu proti nepříteli, nyní o síle 60000 mužů, připravená k boji.

Tato dispozice jeví charakter čisté obrany a je vedena snahou nedat si odříznout ústup na Jihlavu.

Dvě mapky podle F.R.v.R. (=Rothenburg) na konci tohoto pojednání nám dávají obraz o sestavě vojsk dne 10. a 11. července.

Všimněme si opět nepřítele. Během noci přišel Masséna, který den předtím slyšel Marmontovu dělostřelbu, se svým IV. sborem před Znojmo[57]⁾. Za ním postupovaly francouzské hlavní síly s císařem Napoleonem[58]⁾, který zůstal do 9. července ve Wolkersdorfu zřejmě v očekávání Massénou ohlášeného mírového vyjednavače Liechtensteina. Masséna totiž zaslal ještě 9. července večer generalissimovi dopis, že Napoleon očekává knížete s potěšením[59]⁾. Následkem nočních pohybů armády mohl kníže Liechtenstein nastoupit svou cestu z Oberhollabrunnu až ráno 10. července. Jeho vojskům velel zatím polní podmaršál kníže Schwarzenberg. Podle „váhavého postoje Napoleonova“ až do dne 10. července jsme nakloněni věřit, že po krvavé bitvě u Wagramu ztratil na čas chuť k vedení války, a že považoval rakouskou armádu ještě stále za „faktor, který je nutno brát vážně“. Následkem toho by byl rád zůstal ve Wolkersdorfu, aby mohl zahájit mírové jednání.[60]⁾

Protože však dostal od Massény hlášení o vážnějších bojích včerejšího dne u Hollabrunnu a o tom, že Marmont překročil Dyji u Laa a Davout vstoupil do Mikulova téměř bez odporu, dal se Napoleon 10. července kolem 9. hod. ráno do pohybu, neboť se strachoval o osud „dobrodruha“ Marmonta. Nyní mu bylo jasné, že rakouská armáda pochoduje po silnici ve směru přes Znojmo do Čech, takže bylo třeba vytáhnout ctižádostivého Marmonta z potíží a „v širokém prostoru rozptýlené vojsko soustředit ve směru na Znojmo“[61]⁾.

V největším spěchu vyrazil s gardou přes Wilfersdorf do Laa[62]⁾, kam přirazil k večeru také Oudinot se svým sborem (II.), stejně jako kyrysnické divize Nansouty a Arighi.

Davout dostal rozkaz zanechat v Mikulově jen malý odřad a s hlavními silami vyrazit na Znojmo[63]⁾. Marmont obdržel příkaz, aby nepřítele energicky zatlačoval s tím, že bude mohutně podporován[64]⁾. Masséna byl o těchto opatřeních vyrozuměn. Francouzi tedy nepodnikali už nic proti sboru Rosenberga. Ten měl na východní silnici k Brnu divizi Hohenlohe a na západní Radeckého s předními hlídkami postavenými před a za Dyji. Vyvolal několik šarvátek „bez zvláštní nutnosti, jen z obavy, aby nebyl obchvácen“ [65]⁾. Svůj sbor stáhl večer 10. zpět na čáru Moutnice-Modřice, v kterémžto postavení zůstal do 13. července ráno, kdy dostal zprávu o příměří.

7. Druhý den bitvy, 11. červenec 1809.

S rozbřeskem obsadil Masséna třemi divizemi výšiny východně od Nového Šaldorfu a jednou divizí Oblekovice[66]⁾. Dosáhl přes brod u Bohumilic spojení s Marmontem u Dobšic, kde, jak víme, se nacházela bavorská divize Wrede; vpravo odtud, jak jsme slyšeli, byla obsazena vesnice Suchohrdly divizí Clauzel, zatímco divize Claparède napochodovala na výšiny jako záloha. Na krajním pravém křídle mezi Suchohrdly a únanovským mlýnem stála jezdecká divize Montbrun, která, jak již bylo uvedeno, měla provést případně výpad.

Kolem 8. hodiny[67]⁾ zahájil Masséna boj dělostřelbou řízenou proti V. sboru a především proti zátarasu mostu u Oblekovic, byl ale uvítán čilou pěchotní a dělostřeleckou palbou V. rakouského sboru. Dvakrát byl most ztracen, dvakrát opět získán. Teprve když generála Massénu podpořila divize Wrede z Dobšic[68]⁾ a zaútočila do levého boku Rakušanů, museli se tito sice stáhnout ke Starému Šaldorfu, bránili však své postavení tak udatně, že znemožnili nepříteli další pronikání. 18. francouzský pluk obsadil Klášterní Louku, kde se toho dne vedlo zle. Obrázek toho dne nastiňuje loucká školní kniha (Brucker Schulchronik).[69]⁾

Okolo 9. hodiny dopoledne vydal arcivévoda rozkaz, aby granátnický sbor z Přímětic postupoval směrem ke Znojmu a podpořil vyčerpaný V. sbor[70]⁾; jedna brigáda se umístila za vídeňským předměstím, zatímco ostatní tři se rozložily za městem. Kolem 9. hodiny rozvinul se i Marmont k boji a to ve třech kolonách od Suchohrdel; jedna pochodovala na výšinách nad Kuchařovicemi, druhá údolím proti tzv. „Vesnici“ (? Dorf), třetí od Dobšiček směrem na výšiny. Ale „velkolepě založený pěší útok“[71]⁾ nedosáhl žádného výsledku, protože rakouské dělostřelectvo zabránilo vyražení prvních dvou kolon z Kuchařovic a také 3. francouzská kolona byla sražena plukem Mittrowsky od I. sboru. Pozdější pokus Marmontův pohnout se do málo obsazeného prostoru mezi levým křídlem V. a pravým křídlem I. sboru se snahou donutit Rakušany k ústupu rovněž ztroskotal, protože Marmont byl v dalším pronikání zadržen účelným rozvinutím 4 rakouských praporů. Tak byly všechny tyto „asi jen demonstrativní útoky“[72]⁾ zmařeny.[73]⁾

Po 10. hodině dorazil k armádě v Suchohrdlech Napoleon, který počítal s možností nešťastného výsledku bitvy u Znojma, neboť 11. července dal Marmontovi úkol „vyhnout se rozhodnutí až do svého osobního příchodu“[74]⁾. Přehlédl nepřátelská postavení a převzal vedení operace.[75] Protože se podle všeobecné situace před příchodem Davouta a Oudinota nedalo nic dělat, rozhodl se táhnout masou vojsk k Příměticím a obchvátit tak levý rakouský bok. Obraz od Rugendase, který je v berlínském kabinetu mědirytin, nám jej představuje u Suchohrdel v blízkosti „Napoleonových dubů“. Obraz je provedený v akvatintě a je spíše výtvorem fantazie. Může si činit jen malý nárok na skutečnost a věrnost.

Bylo již poledne. Nepřítel sice ještě nezískal žádné výhody, ale již se blížily garda a sbor Oudinotův od Laa a oddíly sboru Davoutova, které měly postupovat z Mikulova přes Lechovice[76]⁾ a ohrožovat levé rakouské křídlo, nedaly také na sebe dlouho čekat.[77]⁾ Boj tedy hrozil „mít následkem převahy Francouzů a následkem pochodů a bojem vyvolané únavy vlastních vojsk nepříznivý průběh“[78]⁾. Protože silnice vedoucí na Moravské Budějovice byla ještě obsazena trénem, nemohl arcivévoda Karel pomýšlet na přerušení boje a na spořádaný ústup, ale musel za těchto okolností v boji s energickou obětavostí všech sil pokračovat až do setmění, aby se potom pod ochranou tmy mohl stáhnout zpět. Také na levém křídle se drželo jezdectvo statečně a zamezilo obchvatu nepřátelským jezdectvem přes les Purkrábky.[79]⁾ Vidíme, že až do této doby rakouský střed a levé křídlo udatně odvracely všechny francouzské útoky. Ale pravé křídlo zmařilo také s nemalou statečností všechny útoky Massénovy.

Protože generalissimus, jak bylo uvedeno, sledoval úmysl poskytnout trénu dostatečný náskok a potom zahájit s armádou ústup, vysvětlují se všechny jeho „opatření stálé, nejpřísnější defenzívy“[80]⁾. Nemyslel na to „potrestat drzé výpady Massénovy zásahem celého granátnického sboru a zle si zahrát s vojsky Legrandovými, bojujícími s řekou za zády.“ Protože již v poledne byly dány rozkazy k ústupu, je vysvětlitelné, „že zde byla nechuť tyto pohyby rušit výpady směrem na jih“.

Podle těchto dispozic pro ústup se měla armáda stáhnout do prostoru Moravských Budějovic, a to tak, že VI. sbor měl k večeru zahájit ústup směrem na Jakubov; k 8. hodině granátnický sbor, v 9 hodin II. a v 10 hodin III. sbor, po silnici a souběžných komunikacích. Ke krytí ústupu byl určen jezdecký sbor, který měl za dřívějšími pozicemi I. sboru vyčkat, až o půlnoci zahájí ústup V. sbor tvořící zadní voj. Potom se stáhnout na pravé křídlo hlavního voje. V. sbor se měl utábořit mezi Moravskými Budějovicemi a Vranovskou Vsí a na výšině u posledně jmenované obce postavit předsunuté hlídky.

Je jistě nápadné, že silně angažovaný V. sbor byl i nyní použit jako zadní voj. Svědčí to „o pevném semknutí tehdejších vojsk, kterým bylo možné přisoudit tak těžké úkoly“[81]⁾.

Kolem 4 hodin odpoledne zahájil Masséna, posílený přicházejícími jednotkami, a vynaložením všech sil opětovný útok na Znojmo tak, že dal jednou kolonou postupovat po pravém břehu Dyje vstříc Znojmu a Hradišti a druhou v sevřené koloně proti městu na vídeňskou bránu. Zde rozmístěná vojska V. sboru, která byla od rána vázána neustálými boji, byla vytlačena. Již se zdálo, že nepřítel město získá, když kníže Reuss dal granátnickému praporu Leiningen, který se v bitvě u Wagramu také statečně držel proti jezdeckému útoku Bessièresa, rozkaz k útoku. Plukovník Leiningen vyrazil se vztyčenými bodáky, napadl nepřítele s veškerou prudkostí a zatlačil do až k mostu u Oblekovic. „Vpřed, bratři, jde o vlast!“ zvolal šikovatel Lorenz Kotschy od pěšího pluku Froon (č. 54) a řídil svou četu přímo proti francouzskému jezdectvu. „Již mu prýštila po tváři krev ze dvou ran na hlavě, ale jeho rámě bylo ještě silné; nepřátelského velitele, na jehož hrudi se leskl Velkokříž Čestné legie[82]⁾, probodl bodákem, ostatní uhnuli. Stříbrná medaile a 200 zl. odměnilo tento hrdinský čin“[83]⁾. Leiningen, který si již u Ulmu při útoku na Frauentor vybojoval Rytířský kříž Řádu Marie Terezie, ospravedlnil i zde označení „nejstatečnějšího vojáka své doby“ tím, že během tohoto útoku zajal tři (podle některých dva) nepřátelské generály[84]⁾. V upomínku na tento hrdinský čin je podle něho pojmenována jedna ulice ve Znojmě. Známý malíř bitev L’Allemand zvěčnil tuto scénu na originálním obraze, který se nachází v uměleckohistorickém muzeu ve Vídni a který umělec namalovat na rozdíl od Rugendase po studiu místa[85]⁾.

Heroický příklad praporu Leiningen a rychlý zdařilý útok nadchl všechna vojska knížete Reusse. „Všichni spěchají bez rozkazu, aby se zúčastnili pronásledování, i záloha a dvě děla vyrážejí bez rozkazu vpřed.“[86]⁾ Všechny oddíly V. armádní sboru obsadily opět dříve držená postavení, když náhle přebrodil 10. kyrysnický pluk pod L’Héritierem Dyji u Oblekovic, vpadl Rakušanům do boku, a tak změnil boj ve prospěch Francouzů.[87]⁾ „Mohutný místní liják, který právě nastal, bránil rakouským granátníkům v použití pušek a nedovolil rozlišit jakékoliv pohyby nepřítele.“ Jezdectvem napadena z boku a jednou kolonou, která postupovala po silnici, napadena čelně, byla valná část granátníků pobita, zajatí nepřátelé osvobozeni a ukořistěny dva kanóny. Nyní pronikali Francouzi smíšení s Rakušany k městu“[88]⁾, a měli velmi blízko k proniknutí do něj. Setníkem Petitem od pěšího pluku Kerpen (č. 49) spuštěná závora je zadržela na okamžik, než major hrabě Salis se svým praporem vídeňských dobrovolníků vyrazil z města ven a vrhl se proti nepříteli. „Stmelen v semknutou masu, srazil všechno, co mu stálo v cestě a pronásledoval nepřítele až do St. Šaldorfu. Rakušané obsadili zase své bývalé pozice a nepřítel se už o další útok nepokusil.“ Tehdy 30-letý hrabě Salis-Zizers, který prokázal již 3. května u Ebelsbergu divy statečnosti, byl pro své srdnaté a rozhodné činy povýšen na plukovníka a v r. 1810 jmenován rytířem Řádu Marie Terezie.[89]⁾ V r. 1832 byl povýšen na podmaršála a zemřel jako nejvyšší hofmistr jeho císařské výsosti arcivévody Františka Karla ve Vídni 10. května 1840. Po tomto rváči je ve Znojmě pojmenováno Salisovo náměstí.

Během těchto bojů obnovil nepřítel útoky na předvoj I. sboru. Nové kolony pronikaly ze Suchohrdel proti výšinám, ze kterých rakouská dvanáctiliberní baterie pokračovala v ostřelování Kuchařovic. Po několika marných pokusech stáhl se nepřítel zpět do Suchohrdel. I třetí pokus podniknout útok ze Suchohrdel byl odražen, neboť generál Bellegrade poslal svému předvoji posilu a baterii, která byla od rána v ohni, nahradil novou.[90]⁾

Bylo již 6 hodin večer. Ani rakouský V. ani I. sbor neztratily nic z prostoru svého úseku, který jim byl svěřen k obraně. I ostatní oddíly s výjimkou granátnického sboru stály ve svých dříve jmenovaných postaveních připraveni odrazit udatně a rozhodně další nepřátelské útoky, vzdor velké fyzické námaze posledních dnů. Až do tohoto okamžiku byla tedy bitva nerozhodná. Protože však do příchodu generála Davouta už nezbývalo mnoho času, byl výsledek dne nedvojmyslný.[91]⁾

Proto byl také generalissimus rád svolný vyjednávat, když se Napoleon asi z utilitárních důvodů[92]⁾ rozhodl odpovědět na nabídku arcivévody Karla dodanou předešlého dne generálu Pajolovi a vyslal parlamentáře k rakouskému jezdeckému sboru s tím, že by se snad něco dalo domluvit o příměří, kdyby někdo přišel k maršálu Berthierovi. K tomuto jednání vyslal generalissimus náčelníka štábu Wimpffena.

Protože se Wimpffen od Berthiera dozvěděl, že celá Napoleonova armáda již dorazila, a že Napoleon je pevně rozhodnut zahájit ráno rozhodný útok, vzdor tomu však podává ruku k příměří, „pokud by se dosáhlo dohody do rozednění“, dal arcivévoda Karel souhlas k dalšímu vyjednávání, podnícen a přesvědčen různými úvahami o tom, že příměří poslouží k posílení rakouské branné moci a že jen rychlý mír může odvrátit další neštěstí. Odvolal z části dispozice dané k ústupu a nechal ustoupit jen VI. a II. sbor a dvě brigády granátnického sboru, zatímco valnou část vojsk ponechal v původním postavení. Sám se odebral do hlavního stanu v Olbramkostelu.

Napoleon shromáždil své generály k válečné poradě a přesto, že většina generálů byla pro pokračování ve válce, rozhodl se slovy „Non, c’est assez de sang versé“ („Ne, krve již proteklo dost“), pokračovat ve vyjednávání a přikázal Berthierovi, aby příměří uzavřel.

Boj byl postupně zastaven. Na pravém křídle však trval pro oboustranné rozhořčení ještě dlouho. Rozhořčení vojáků bylo tak velké, že neslyšeli volání o klidu zbraní[93]⁾, a že dokonce oba parlamentáři, z francouzské strany Massénův pobočník Marbot a z rakouské strany setník hlavního štábu d’Aspre byli při své námaze ukončit řež zraněni. Konečně nastal kolem půl osmé hodiny večer i zde všeobecný klid zbraní.

8. Příměří.

Bezděčně se musíme ptát, proč Napoleon v okamžiku, kdy se nacházel v nedozírné výhodě, povolil a uzavřel příměří. O lásce k míru nebo dokonce o ošklivosti nad proléváním krve nemůže být žádná řeč; on byl poslední, který by se hrozil krveprolévání. Musely zde být tudíž jiné motivy, které ho k tomu přiměly, nehledě na to, že také jeho armáda měla velké ztráty, potřebovala klid; že mnohý schopný generál padl a munice byla spotřebována. K rozhodnutí francouzského císaře přispělo, že se naučil počítat se silou lidu – na jedné straně poznal oddanost rakouských národů panovníkovi, tuhý odpor obyvatelstva především v Tyrolsku, který byl v případě občanské války znovu očekávatelný. Poznal zdatnost rakouské armády, ve které našel rovnocenného soupeře a jadrnou sílu zeměbrany, jejíž zřízení v r. 1808 bylo přijato v celé monarchii se skutečným nadšením[94]⁾ a je představována kvantitativně i kvalitativně jako impozantní a společné armádě rovnocenná moc, jež se v bojích zdatně projevovala.[95]⁾ Na druhé straně přimělo Napoleona k tomuto kroku také neúspěšné snažení získat pro sebe Uhry, kterým vznosnými slovy sliboval ve své proklamaci z 15. května nezávislost, nezměněnou celistvost jejich území, svobodu, ústavu a svobodnou volbu krále. Dále to byly komplikace, které by při vítězství nad Rakouskem vznikly ve Španělsku, Německu, Rusku, které jen zdánlivě splnilo povinnosti spojence v Haliči a „byly i stopy kvasu ve Francii, ba dokonce i v Napoleonově vojsku, směrodatné pro jeho rozhodnutí“[96]⁾. Příměří u Znojma poskytlo francouzskému císaři dvojí výhodu velikého významu. Tím, že nadále měl obsazenu třetinu rakouské monarchie, vytvořil si totiž možnost určovat budoucí mírové podmínky a upevnil na druhé straně znovu poněkud kolísavé mínění o trvalosti kolosální Napoleonské říše, takže si lehce mohl přiřknout věhlas, že poskytl mír z milosti.

Příměří bylo sjednáno mezi Berthierem a Wimpffenem ve statku (Meierhofe) v Suchohrdlech v noci a datováno dnem 12. července 1809. Ponechalo nebo dalo do Napoleonových rukou jaderské pobřeží, vnitřní Rakousko, značnou část Moravy a Uher se Znojmem a Brnem, případně Prešpurkem (Bratislava) a Raabem (Györem); Tiroly a Vorarlberg měly být Rakušany vyklizeny, pevnost Sachsenburg předána, v Polsku měla zůstat oboustranná vojska v dosavadních postaveních. Trvání příměří bylo stanoveno na 1 měsíc a ještě dalšími 14 dny po jeho vypovězení. Touto dohodou padlo Francouzům do rukou území o výměře 3775 čtverečních mil s 8 475 000 obyvateli.

Jako demarkační linie byla v západní části válčiště určena hranice mezi Horními Rakousy a Čechami a znojemský a brněnský kraj. Od Holíče se táhla podél řeky Moravy až k ústí Dyje, odtud přes Mor. Ján po silnici do Prešpurku, dále podél Dunaje až do Raabu a podle řeky Raaby až po štýrské hranice.

Během vyjednávání mezi Wimpffenem a Berthierem dorazil v noci po mnoha oklikách a zpožděních konečně také Liechtenstein. Napoleon s ním jednal nanejvýš přiměřeným a velkomyslným způsobem o požadavcích, o nichž si Liechtenstein diskutovat netroufal, takže tento rozhovor neměl žádný výsledek.

Nato odcestoval Napoleon ze Suchohrdel a odebral se do Hodonic, kde se ubytoval ve mlýně a po druhé hodině v noci šel spát. Příštího dne bylo v poledne hodováno. Kolem 7 hodiny večer odcestoval do Vídně.

Příštího rána předal Wimpffen arcivévodovi tvrdé Napoleonovy podmínky, které „bylo nutno nyní přijmout, neměly-li se síly, jež zůstaly u Znojma, vystavit zpupným útokům nyní v převaze se nalézajících Francouzů“[97]⁾, jak konečně ráno sděloval i kníže Liechtenstein arcivévodovi o nepochybném rozvinutí již soustředěné francouzské armády. Nato dal generalissimus k této „osudové listině“, která obsahovala „dalekosáhlé ustanovení, která arcivévoda dříve nemínil akceptovat“, svůj souhlas, neboť dával přednost příměří před zničením celé armády.

Maršál Masséna vtáhl s velkou pompou do města a ubytoval se na Dolním náměstí v čísle 23, tzv. „Daunově domě“. Jeho vojska byla ubytována (kantonierten) ve znojemském kraji, sbor Davoutův v kraji brněnském, Marmont v Korneuburgu a okolí, Oudinot am Spitz a před Vídní, Italská armáda táhla do Štýrského Hradce a Klagenfurtu, bavorská divize Wrede na bezprostřední rozkaz Napoleona do Lince. Mnohonásobné zásluhy a zvláště u Dobšic osvědčenou udatnost posledně jmenované divize pochválil v denním rozkaze Marmont lichotivými slovy při zvláštním uznání výkonů generála Beckerse a Preissinga[98]⁾.

Rakouská armáda odcházela postupně 12. července, kníže Reuss jako poslední. Tento chladnokrevný, rozhodný a udatný muž bránil naše město velmi statečně a do posledního okamžiku. S radostí použil generalissimus dlouho očekávanou příležitost a ozdobil ho v červenci jménem majestátu zaslouženým Rytířským křížem Řádu Marie Terezie. Generalissimus opustil svůj hlavní stan také 12. července a odjel směrem na Moravské Budějovice. Dal do 16. července obsadit demarkační linii a pokračoval potom přes Jihlavu do Čech.

Císař dostal první zprávu o znojemském příměří v Komárně 14. července; jeho tvrdé podmínky ho nejprve přiměly k tomu, aby odmítl ratifikaci a pokusil se případně znovu o válečné štěstí. Arcivévoda Karel se snažil nepříznivé příměří vůči císaři ospravedlnit. Císaři bylo jistě podivné, že příměří bylo uzavřeno Wimpffenem, zatímco Liechtenstein byl u Napoleona, tedy bez toho, že by byl vyhledal kontakt s císařským vyslancem. Teprve 17. července dorazil k císaři kurýr s oficiální zprávou o příměří, načež se konala v Koroncó (uherské město nedaleko Györu) porada císaře s arcivévodou Janem, palatinem arcivévodou Josefem, několika generály a státníky jen proto, aby arcivévoda Jan podal návrh soustředit rozptýlené části armády během příměří a potom se odvážit nového boje. Nato bylo příměří císařem akceptováno.

Generalissimus dostal rozkaz odebrat se přes Litovel a Olomouc do údolí horního Váhu, jako „východiska pro novou válečnou akci“ a tamtéž provést do konce července soustředění armády, která měla být použita na pravém břehu Dunaje. Arcivévoda provedl odpovídající opatření ke splnění tohoto úkolu, požádal ale 23. července o propuštění, neboť se mu jevilo být neužitečným vydávat denně 1 000 000 zlatých na udržování vlastní i v zemi jsoucí nepřátelské armády.[99]⁾ Jeho žádosti o propuštění císař vyhověl. Dne 30. července převzal velení nad bývalou Karlovou armádou kníže Liechtenstein, který si vybral za svého náčelníka generálního štábu zmíněného polního podmaršála Radeckého.

Arcivévoda Karel se z Litovle rozloučil se svými vojsky, která mu stála vždy věrně po boku a s kterými sdílel utrpení i radost, nebezpečí i slávu. Stáhl se do Těšína a zřekl se provždy veřejného působení, jež bylo podle jeho slov některými příliš nadneseno, ale některými hluboce podceněno. Vynutil si pozornost i pyšného protivníka Napoleona. U příležitosti zasnoubení s císařskou dcerou Marií Luisou (11. března 1810) nabídl císař Francouzů arcivévodovi udělení velkého orla, gáži pro majitele kříže čestné legie a poslal psaní, kterým jej vybídl k přijetí tohoto vyznamenání: za prvé jako důkazu spravedlivého uznání jeho vojevůdcovského ducha a za druhé vzácné statečnosti ve válce. „Nejlepší a nejcennější část odkazu arcivévody Karla je ale pravý vojenský duch a pravé rytířské smýšlení, které uměl vlít do rakouské armády… Jako pokrok v životě národů nikdy neoslabil obětavost, nepodlomil rozmach šlechetného smýšlení a nezlomil sílu šlechetného smýšlení, zůstalo rakousko-uherské vojsko vždy hodno svého velkého vzoru, hrdiny od Aspern.“[100]⁾

Francouzi se ve Znojmě roztahovali a mimo jiné zde slavili 15. srpna s velkou slávou Napoleonovy narozeniny. Obyvatelé, kteří prchli, se po zprávě o příměří se postupně vraceli se svým majetkem do Trauznic, Nového Hrádku, Podmoklí, Vranova, Merkersdorfu, Fladnitz a Hardeggu.[101]⁾

Po příměří uzavřeném v Suchohrdlech následovala kvůli rozdílným míněním mezi válečnou a mírovou stranou na vídeňském dvoře dlouhá jednání, která vedla teprve 14. října 1809 k definitivnímu míru. Byl podepsán v Schönbrunnu u Vídně, nikoliv ve prospěch Rakouska a byl vykoupen nesmírnými oběťmi. Dne 24. října projevil císař vůli „již více nevystavovat nejistým událostem“ své národy. Vojákům oznámil mír armádním rozkazem, ve kterém jim poděkoval za jejich neochvějnou věrnost a oddanost jako „opoře trůnu“, která získala „pozornost a obdiv světa“. Také je ubezpečil o své lásce a péči. Stejný dík vyslovil celé zeměbraně pro její „neochvějnou vytrvalost“ a její „znamenitou čilou vůli“ v armádním rozkaze vydaném dne 22. listopadu v Prešpurku.

Vzdor uzavřenému míru opustili Francouzi Znojmo až 4. listopadu 1809 a odtáhli směrem na Horn a Křemži. Velká byla radost všech, když se Rakušané toho dne objevili na Horním náměstí zase Rakušané.

Tak skončilo polní tažení roku 1809. Stejně jako laskavé jaro probouzí k novému životu přírodu, kterou ale zase podzim umrtví svým nehostinným vanutím, začalo jaro vlasteneckým nadšením a nadějí plnou důvěry v osvobození vlasti, ba celého Německa, oproti konci roku znamenajícího pro císařství nesmírné oběti. Ale sláva a čest rakouských zbraní byla vzdor hrozícímu neštěstí také tentokrát zachráněna, stejně také jako již nikde a nikdy nebyl příčinou válečného neúspěchu naší armády nedostatek trpělivosti, vytrvalosti a síly. Přes hranice monarchie působila obětavost národů jako příklad. „Jiskry německého patriotismu se živily v žáru rakouského národního ducha, až vypukly v mocný plamen, který zničil obrovskou stavbu Korsičanovu.“[102]⁾ Neporazitelný Napoleon byl zbaven kouzla, našel sobě rovného protivníka a skrze bitvu u Aspern ztratil víru v neporazitelnost. Karlovo vítězství u Aspern bylo nepopiratelně významnou přípravou pozdějších osvobozovacích válek v roce 1813. Chtění roku 1809 vyvolalo čin roku 1813[103]⁾, ve kterém duch osvobozovací války otřásl základy Napoleonovy světové říše, jak to předpověděl svobodný pan von Gentz. Dřívějšímu všemocnému vladaři přinesly smrt a záhubu, takže musel sestoupit ze své pyšné výše a složit svou císařskou korunu k nohám spojené Evropy. Rakousko vstoupilo dle slov Karlova armádního rozkazu ze 6. dubna 1809 „ochrana vlasti volá nás k novým činům“ do řad bojovníků za svobodu Evropy. „Oděno neodolatelnou silou a zahaleno neproniknutelnou zbrojí se později podílelo s Ruskem a Pruskem na slávě u Lipska, ale hrdinství od Aspern a vytrvalost od Wagramu patřilo jen jemu samotnému.“[104]⁾

„Nechť i pro následující staletí zůstane zachován našim národům i armádě ten obětavý duch, který v roce 1809 zformoval pro vlast četné obětavé houfy (Scharen) a jeho nepopiratelná odvaha, kterou v nešťastných dobách těžkého utrpení vybojoval Aspern. I když podlehly jednotky mocného vojevůdce a k boji vycvičené houfy… přece nebyla zlomena činorodost vojevůdce, duch armády ani obětavost národa.“[105]⁾

Za „vlastenecké počínání“ (jak se uvádí v nejvyšším rozhodnutí) a pro znamenitý důkaz oddanosti byla našemu městu udělena umělecká busta císaře Františka I. z kararského mramoru. Toto trvalé znamení milosti jeho Veličenstva bylo instalováno 12. října 1812 ve dvoraně radnice (Rathaussaale). Z takového čestného pomníku se může těšit pouze málo měst našeho císařského státu. Na podstavci připevněná černá tabule nese nápis: „Civium Znoymensium Fidelitati Fortitudini Constantiae Periculis anni MDCCCIX Probatae Franciscus Aus. Imp. MDCCCXII“ a pod ním je možné si přečíst volný překlad tohoto latinského nápisu: „Věrné měšťany Znojma v bouřích roku 1809 lásku k panovníkovi a vlasti srdnatě osvědčivším odměnil svou bustou František císař rakouský. 1812.“[106]⁾

Ztráty Rakušanů od 7. do 11. července čítaly na mrtvých, zraněných a zajatých 164 důstojníků a 6200 mužů, francouzské byly minimálně stejně vysoké.

Nuže vykročme dnes po sto letech k náhrobkům těch skonavších hrdinů a naslouchejme zbožně hlasům, které nám zní v ústrety! „Sladké a čestné je zemřít pro vlast; buďte věrni svaté věci vlasti až do Vašeho polesního dechu!“ volají k nám vážným hlasem. Vstup tedy dnešní vzpomínko plnou silou do našich srdcí a rozdmýchej svatý oheň lásky k vlasti v jasné plameny a provázej nás všechny dny našeho života jako připomínatel nadšených a oddaných činů pro naši milovanou vlast!

---

Seznam použité literatury:

 

Alison, Archibald. Geschichte Europas seit der französischen Revolution bis zur Schlacht bei Waterloo, 1789-1815, VII. Bd. Leipzig 1853.

Angeli, Moritz Edl. von. Die Armee Napoleons I. im Jahre 1809, mit vergleichenden Rückblicken auf das österreichische Heer, dargestellt nach dem Urteile der Zeitgenossen. In: Mitteilungen des k. k. Kriegsarchivs 1881, s. 371-408.

TÝŽ. Wagram, Novelle zur Geschichte des Krieges von 1809. In: Mitteilungen des k. k. Kriegsarchivs 1881, s. 41-105.

TÝŽ. Erzherzog Karl von Österreich als Feldherr und Heeresorganisator. Wien 1897.

Bailleu, Paul. Die Memoiren Metternichs. In: Histor. Zeitschrift 1880, Bd. 44, s. 227 nn.

Beer, Adolf. Zehn Jahre österrechischer Politik 1801-1810. Leipzig 1877.

Bergk, Adam. Betrachtungen über den Frieden zu Wien. Wien 1809.

Binder von Krieglstein, Freiherr – Hoen, Max Ritter von. Der Krieg Napoleons gegen Österreich 1809. Berlin 1906.

Bleibtreu Karl. Die Schlacht von Znaim. In: Znaimer Tagblatt 1909, Nr. 156.

A.C., Die Schlacht bei Znaim am 10. und 11. Juli 1809, Feuilleton im Znaimer Wochenblatt 1909, Nr. 55, 56, 57.

Criste, Oskar. Napoleon und seine Marschälle, Das Kriegsjahr 1809 in Einzelndarstellungen, 4. Heft. Wien 1906.

TÝŽ. Erzherzog Karl und die Armee 1809, Das Kriegsjahr 1809 in Einzelndarstellungen, 5. Heft. Wien 1906.

Fournier, August. Napoleon I., eine Biographie, II. Bd. Wien 1905.

Fuchs, Karl Dr. Österreichs Befreiungskrieg 1809, Geschichtlichen Jugend- und Volksbibliothek, 17. Bd. Regensburg, 1908.

Grippel, Johann Dr. – Müller, Alois Dr. Zeitgenössische Berichte aus der Umgebung Oberhollabrunns über die Kriegsjahre 1805 und 1809, I. Teil. In: Jahresbericht des Staatsgymnasiums on Oberhollabrunn, 1902; II. Teil In: Jahresbericht des Staatsgymnasiums in Oberhollabrunn, 1906.

Gross – Hoffinger. Erzherzog Karl und der Weltstreit von 1792-1815. Stuttgart – Leipzig 1836.

Hirtenfeld. Der Militär-Maria-Theresienorden und seine Mittglieder. Wien 1857.

Höfler, E. Der Feldzug vom Jahre 1809 in Deutschland und Tyrol. Augsburg 1858.

Hoen, Max Ritter von. Wagram, Das Kriegsjahr 1809 in Einzelndarstellungen, 9. Heft. Wien 1909.

Horsetzky, Adolf von. Kriegsgeschichtliche Übersicht der wichtigsten Feldzüge in Europa seit 1792. Wien 1905.

Hübner, Anton. Denkwürdigkeiten der kgl. Stadt Znaim. Znaim 1869.

Jaeger von Jaxthal, Friedrich Dr. Von Aspern bis Wagram. Feuilleton in der Neuen Freien Presse 1909, Nr. 16118.

Janitsch Aem. Merkwürdige Geschichte der Kriegsvorfälle zwischen Österreich und Frankreich im Jahre 1809. Wien 1812.

Just Gustav. Als die Völker erwachten. Wien 1907.

TÝŽ. Der Friede von Schönbrunn, Das Kriegsjahr 1809 in Einzelndarstellungen, 8. Heft. Wien 1909.

Kriegschronik Österreich – Ungarns, verfaβt im k.k. Kriegsarchive, Wien 1886.

Kerchnawe, Hugo. Das Machtgebot Österreichs im Jahre 1809. In: Streffleurs militär. Zeitschrift 1909.

Krones, Franz Ritter von Dr. Handbuch der österreichischen Geschichte, 4. Band. Berlin 1881.

TÝŽ. Zur Geschichte Österreichs im Zeitalter der Revolution und Restauration 1792-1816, Wien 1886.

Kwiatowski, Ernst von Dr. Die Kämpfe bei Schöngrabern und Ober-Hollabrunn 1805, 1809. Wien 1908.

Lanfrey. Histoire de Napoleon I. Paris 1867/68.

Mayer von Rosenau, D.S. Den Manen des Erzherzogs Karl. Wien 1899.

Montgelas, Ludwig Graf v. Denkwürdigkeiten des bayrischen Staatsministers Maximilian Grafen von Montgelas 1799-1817. Stuttgart 1887.

Pelet. Mémoires sur la guerre de 1809 en Allemagne. Paris 1821-1826.

Ranke, L. v. Sämtliche Werke, Bd. 48. Leipzig.

Regiments-geschichte:

– des k.u.k. Inftr.-Rgmts. Erzherzog Karl Nr. 3 von Stanka,

– des k.u.k. Inftr.-Rgmts. Parmann Nr. 12 vom Erzherzog Johann

– des k.u.k. Inftr.-Rgmts. Freiherr von Haβ Nr. 49,

– des k.u.k. Inftr.-Rgmts. Alt-Starhemberg Nr. 54 von Neuwirth.

F.R.v.R. (= Rothenburg). Die Waffenthaten des Österreicher im Jahre 1809. Wien 1838.

Sauerhering. Die Entstehung des Friedens zu Schönbrunn 1809. Berlin 1889.

Schimmer Karl Aug. Die französischen Invasionen in Österreich und die Franzosen in Wien in den Jahren 1805 und 1809. Wien 1846.

Schlosser, F. C. Weltgeschichte für das deutsche Volk, 18. Bd. Frankfurt a. M. 1844-57.

Schneidawind. Der Krieg Österreichs gegen Frankreich, dessen Alliierte und den Rheinbund im Jahre 1809. Schaffhausen 1842.

Schönbolz, v. Traditionen zur Charakteristik Österreichs, seines Staats – und Volkslebens unter Franz I. Leipzig 1844.

Streffleur. Militär. Zeitschrift 1862, 1864.

Strobl von Ravelsberg, Ferdinand. Die Landwehr Anno Neun, Das Kriegsjahr 1809 im Einzelndarstellungen, X. Heft. Wien 1809.

(Stutterheim, v.) Der Krieg von 1809 zwischen Österreich und Frankreich von einem österreichischen Offizier. Wien 1811.

Teuber, Oskar. Historische Legionen Habsburgs. Wien 1896.

Varnhagen von Ense. Tagebücher von Friedrich von Gentz. Leipzig 1873.

Vrbka – Wisnar. Heimatskunde des politischen Bezirkes Znaim. Znaim 1899.

Wiess, J.B. v. Weltgeschichte, 10. Bd.

Welden, v. Der Krieg von 1809 zwischen Österreich und Frankreich. Wien 1872.

Wertheimer, E. Berichte des Grafen Friedrich Lothar Stadion über die Beziehungen zwischen Österreich und Baiern 1807-1809 im Archiv für Österreichische Geschichte, Bd. 63. Wien 1882.

(Wimpffen, M. v.) Über den Waffenstillstand zu Znaym, deutsche Flugschrift. Pesth 1809, stand mit leider nicht zugebote).

Zwiedineck von Südenhorst, Dr. Deutsche Geschichte von der Auflösung des alten bis zur Errichtung des neuen Kaiserriches 1806-1871, I. Bd., Stuttgart 1897.

 

Výběr literatury k aktuálnímu vydání:

 

Broucek, Peter. Von der Schlacht bei Deutsch Wagram und dem Gefecht bei Znojmo (Juli 1809) bis zum Frieden von Schönnbrunn (Okober 1809). In: Evropa 1805, sborník prací V. mezinárodního napoleonského kongresu. Brno, 2005.

Charrié, Pierre. Drapeaux et Etendards de la Révolution et de l’Empire. Paris, 1982.

Escalle, Charles-P. Des marches dans les armées de Napoléon. Paris, 2003.

Gill, John H. With Eagles to Glory. London, 1992.

Grouchy, Emmanuel-H. de. Mémoires du maréchal Grouchy, tome 3. Paris, 1873–1874.

Kovařík, Jiří. Orel proti Orlu. Praha, 2002.

Manuel du canonnier, ou Instruction générale sur toutes les bouches à feu en usage dans l’artillerie. Paris, 1792.

Marmont, Auguste-Frédéric-Louis Wiesse, duc de Raguse. Mémoires du maréchal duc de Raguse de 1792 à 1832, tome 3. Paris, 1856.

Mazade, Ch. de. Correspondance du maréchal Davout, tome 3. Paris, 1885.

Ordonnance provisoire sur l’exercice et les manœuvres de la cavalerie – du 1er vendémiaire an XIII. Paris, 1815.

Pelet-Clozeau, Jean-Jacques-Germain. Mémoires sur la guerre de 1809, tome 4. Paris, 1826.

Quintin, Danielle et Bernard. Dictionnaire des colonels de Napoléon. Paris, 1996.

Réglement concernant l’exercice et les manœuvres de l’infanterie – du 1er août 1791. Paris, 1792.

Six, Georges. Dictionnaire Biographique des Généraux & Amiraux Français de la Révolution et de l’Empire (1792-1814). Paris, 2003.

Tableaux synoptiques des manœuvres d’infanterie. (Par un Major d’infanterie. Strasbourg, post-1810.)

Tulard, Jean. Itinéraire de Napoléon au jour le jour. Paris, 1992.

---

Příloha I.

Obsáhlejší dodatky k Wisnarovu textu

zahrnující především pohled z francouzské a spojenecké strany.

I.1 K arcivévodovu nerealizovanému záměru bránit se na Pulkavě (pozn. 11; viz také příloha I.4)

Pulkava protíná cestu na Znojmo asi 16 km severně od Hollabrunnu u Jetzelsdorfu, protéká ze západu na východ a u Laa se vlévá do Dyje. Není vyloučeno, že právě myšlenka postavit se zde Massénovi zapříčinila změnu směru sboru polního podmaršála Rosenberga od Mistelbachu na Laa z 8. července, o níž hovoří autor dále; chtěl-li se arcivévoda Karel bránit 10. července na Pulkavě proti Massénovi, Rosenberg by mu pokryl levé křídlo proti Marmontovi, rozhodnutí vrátit Rosenberga zpět do směru na Brno však muselo padnout nejpozději 9. července brzy ráno, dopoledne pravděpodobně Rosenbergův sbor dosáhl Laa a dostal rozkaz přejít Dyji u Ruhhofu a stočil se na sever.

Kdyby byl Rosenberg postupoval stále po brněnské silnici na Mikulov, Marmont by šel nade vší pochybnost za ním. Kdyby Rosenberg zastavil u Laa, střetl by se s Marmontem. Tím, že mu bylo přikázáno změnit směr na Brno, uvolnil Marmontovi cestu do pravého boku ustupující hlavní rakouské armády, nebo dokonce do týlu, pokud by se rozvinula k obraně či protiútoku na Pulkavě. Ze tří možností je tato jednoznačně nejhorší a v důsledku pro rakouskou armádu tragická.

Je obtížně vysvětlitelné, proč se arcivévoda Karel zbavil celého armádního sboru, který mohl minimálně o den zpozdit příchod Marmontova sboru ke Znojmu, tj. umožnit hlavním silám získat náskok ve směru na Jihlavu. Sázel-li skutečně na to, že Marmont se nechá zmást a vyrazí za Rosenbergem, hrubě protivníka podcenil. Arcivévoda zaštítí ústup granátníky a záložním jezdectvem v prostoru Dobšice, Suchohrdly, Kuchařovice, namísto toho mohl nepřítele zastavit na Dyji u Laa. (JS)

 

I.2 K Davoutovým a Grouchyho akcím v mikulovském směru (pozn. 18)

Od večera 8. července byl Davout ve Wilfersdorfu a 9. července ve čtyři hodiny odpoledne informoval Napoleona, že jeho sbor pochoduje na Mikulov, zde zmíněné pronásledování Rakušanů je dílčí akce, kterou neprováděl „Davout“, ale na jeho rozkaz generál Grouchy, jak o tom 10. července maršál informuje Berthiera, v odpovědi na jeho dopis z půl desáté ráno, jímž Napoleon nařídil Davoutovi do hodiny po obdržení rozkazu vypochodovat směrem ke Znojmu (Correspondance du maréchal Davout, t. 3, s. 86–88):

„V ležení před Mikulovem, 10. července 1809.

Monseigneur, právě jsem dostal rozkazy Jeho veličenstva, jež jste mi přeposlal; budou provedeny. Mám tu čest zaslat Vaší jasnosti tři na sebe navazující hlášení generála Grouchyho, jež prokazují, že nepřítel se pokusil udržet na pravém břehu Dyje dal jsem rozkaz jej napadnout, nepřítel ustoupil a spálil most.

(…)

P.S. Od sepsání dopisu nechal generál Grouchy, který prozkoumal přechod nad mosty přes Dyji, přejít brodem jeden batalion třináctého a napadnout zadní voj, který nepřítel zanechal na levém břehu řeky; zajal 450 vojáků, všechny od pluku knížete Karla. Zdá se, podle jejich prohlášení, že Rosenbergův sbor ustupuje ve třech kolonách na Brno, podařilo se mi zajmout při jeho pronásledování zbytky pluku knížete Karla (IR. 3 Erzherzog Karl) a Stein (IR. 50 Stain). Informace, jež jsem posbíral, mě přesvědčují, že nepřítel se nebude u Znojma zdržovat; přesto provedu pohyb, který mi byl nařízen, s tím, že generálu Grouchymu nechám na jeho žádost dva první bataliony 13. lehkého pluku a jeden batalion třicátého, který byl detašován do Eisbrugu (Eisgrub – Lednice).“ (JS)

 

I.3 O Rosenbergově a návazné Marmontově změně směru, jež přivedla Marmonta před Znojmo (pozn. 23)

Sám Marmont ve svých pamětech píše toto (t. 3, s. 244–245):

„Sedmého jsem ustavil tábor ve Wolkersdorfu, kde byl hlavní stan (Napoleon tam přijel podle Tularda, Itinéraire de Napoléon au jour le jour, v 17 hodin). Tam jsem obdržel rozkaz vyrazit osmého coby předvoj armády ve směru na Mikulov (…)

Vyrazil jsem osmého časně a pochodoval do Wolkersdorfu (Wilfersorfu, odkud také v poledne posílá hlášení Berthierovi, jenž mu na ně ve tři hodiny z Wolkersdorfu odpovídá, viz dále). Nepřítel měl náskok, a až do tohoto města jsem narážel jen na opozdilce. Posbíral jsem jich mnoho. Tam jsem zjistil, že silná kolona rakouské armády, jíž byl Rosenbergův sbor zadním vojem (ve skutečnosti ji tvořil jen tento sbor a zadním vojem byl Radecký), opustila hlavní silnici a směřovala na Laah (Laa). Žádný sbor nepokračoval na Mikulov.

Protože jsem hledal nepřítele a ne Mikulov, poslal jsem dvě stovky koní na průzkum ne více než tři míle po hlavní silnici, a vydal se po cestě, kterou si vybral nepřítel. Narazil jsem na silný zadní voj a hnal ho před sebou. Nemohl jsem ho pronásledovat tak, jak bych si byl přál, protože generál Montbrun (lehká jezdecká divize) se ke mně ještě nepřipojil, a zaujal jsem pozici v Mitlebachu (Mistelbachu). Nazítří ráno jsem vyrazil na Paysdorf (Poysdorf – ten ovšem leží na hlavní silnici ve směru na Mikulov) a Stadet (Staatz), jimiž procházely jednotky, s nimiž jsem den předtím střetl. Ve Stadet na nás čekalo dvanáct set koní, dva bataliony myslivců a pět kanónů. Tyto jednotky byly rozdrceny a rozehnány; získali jsme tři stovky zajatců (Wisnar: „U Nové Vsi odvrátil Radecký všechny útoky nepřátelského jezdectva a překročil nato u Drnholce Dyji“), a pokračoval jsem ve svém pohybu k Laah, kde, jak jsem doufal, bych nalezl větší sílu nepřítele a předtím, že by mohl překročit Dyji. (…)

V Laah jsem nalezl jen několik oddílů lehkého jezdectva, jež při mém přiblížení ustoupily, a byl bych mohl přejít Dyji tentýž den, kdyby byly mé jednotky v dobrém stavu; ale neměl jsem při sobě ani čtvrtinu svých lidí, a bylo nezbytné čekat na břehu řeky, přičemž jsme obsadili pozice na druhé straně, abychom udrželi množství mostů, jež bylo třeba přejít. (…)

Netrpělivě jsem čekal na rozednění, abych vyrazil na Znojmo, místo, k němuž směřovaly všechny nepřátelské kolony, a kde, jak jsem se obával, nenaleznu než jejich zadní voj.

Během dne jsem dostal dopis od maršála Davouta, který se svým sborem dorazil do Wülfersdorfu (Wilfersdorfu); žádal ode mě zprávy a oznamoval mi, že je připraven, kdybych potřeboval podporu. Informoval jsem ho o tom, k čemu došlo, a že pochoduji na Znojmo, místo soustředění a průchodu všech nepřátelských kolon. Spokojil jsem se s tím, že jsem mu popsal fakta, aniž bych ho povolal ke své podpoře, a špatně jsem udělal (maršál zde přiznává, co mu později ostře vytkl Napoleon). Zničení rakouské armády, a v důsledku celé monarchie (mimořádně zajímavý detail, patrně nikoli z Marmontovy hlavy), závisely možná právě na tomto. Mé důvody budou pochopeny a budou se zdát omluvitelnými. Měl jsem před sebou jen slabé síly, a je svým způsobem hanebné žádat podporu, když jí není třeba; bylo by svým způsobem až směšné jednat jinak: právě jsem se připojil ke grande armée a považoval jsem za čest neukázat se jako slabý a bojácný. (…)

Na druhou stranu, Davout, ke své lítosti postavený ve druhé linii, byl mou odpovědí potěšen; měl za to, že může opustit cestu, kterou jsem sledoval já, a pochodovat na Mikulov, kam se obrátil kníže Rosenberg, po zvláštním manévru, když provedl kličku, kterou nic nevysvětluje a přešel Dyji. (…)“

Těžko lze označit za náhodu, že Marmont pokračoval ve směru na Znojmo, naopak, právě Rosenbergovo počínání se zdá být svrchovaně nelogické a nepochybně právě on svou změnou směru na Laa přivedl Marmonta do boku hlavním rakouským silám, který následně arcivévoda Marmontovi sám odkryl rozkazem Rosenbergovi ke změně směru. Otázkou je, byla-li změna směru na Laa Rosenbergovi nařízena, či jednal-li z vlastní vůle (a poté je na místě se ptát, jak jednoznačné rozkazy či instrukce pro svůj úkol měl). Možným vysvětlením „Rosenbergovy kličky“ je již zmíněný záměr arcivévody Karla využít linie na Pulkavě, plán, který následně opustil, pozdě však na to, aby byl Rosenberg sto odvést Marmonta opět do směru na Brno.

Místo „náhod“ a „osudových určení“ nabídněme autorovi jednodušší vysvětlení: Marmont dobře přečetl situaci a pochopil záměr arcivévody Karla. Marmontovo rozhodnutí nemohlo ovlivnit „několik harcovníků“, správně pochopil, že Znojmo je „místem soustředění a průchodu všech nepřátelských kolon“, v tomto duchu informoval Davouta, a v důsledku toho nepochybně poznal i to, že Rosenberg se jej snaží zmást. Jedině tím lze vysvětlit, že nepokračoval za ním, hlavní rakouská armáda by přece svůj ústup podobnou kličkou nekomplikovala, přenechal Rosenberga Davoutovi, a sám pochodoval na Znojmo. Současně neočekával, že u Znojma narazí na všechny tyto kolony najednou, a především nebylo rozhodně na něm, aby koordinoval pohyby armádních sborů, rozhodoval a povolával k sobě 3. sbor, a de facto řídil na základě dílčích a neúplných informací, které měl, další průběh tažení, jež se snadno mohlo rozvinout až do Čech. Ostatně Davout sám mohl rozhodnout jinak, měl podle všeho stejné informace jako Marmont, který dále říká (s. 247): „Ať už tím byl kdokoli vinen, Císař, Davout, nebo já, zůstal jsem zcela osamocen.“ Po dvou stoletích lze patrně přesně toho pořadí v odpovědnosti za jeho situaci podtrhnout a označit za přesné, aniž by bylo třeba z toho vyvozovat závěry o „vině“ a „chybách“, jichž by se snad někdo jiný nedopustil. Řídit pohyby desítek tisíc mužů na značném prostoru, bez přesných informací o nepříteli, s velmi nedokonalými prostředky komunikace a z toto plynoucími zpožděními a dezinterpretacemi, není totéž jako hodnotit průběh událostí spoza psacího stolu s odstupem desítek a stovek let. Není také od věci připomenout, že se počítají výsledky.

8. července ve tři hodiny odpoledne píše Berthier Marmontovi následující (Mémoires du maréchal duc de Raguse, t. 3, s. 315–316):

„Právě dostávám, pane vévodo, váš dopis z Wüllfersdorfu (Wilfersdorf) z poledne. Protože jsou tři hodiny, budete mít další zprávy o nepříteli, který, zdá se, skutečně ustupuje do Čech. Císař vás nechává samotného rozhodnout o pochodu na Znojmo, pokud shledáváte, že se tímto dostanete blíže k levému křídlu nepřítele. Vévoda z Auerstädtu (Davout) se svým sborem vypochodoval; k osmé hodině večer bude ve Wüllfersdorffu. Ať už budete v jakémkoli směru, posílejte vévodovi z Auerstädtu zprávy. Vévoda z Rivoli (Masséna) byl dnes brzy ráno ve Stockerau; kdyby byl nepřítel na silnici do Znojma, bude jej pronásledovat a pravděpodobně bude této noci v Hollabrunnu. Řeka, která je před vámi ve Znojmě, není nic; všude ji lze přebrodit. Císař vám doporučuje zachovat si zásoby a munici. Neposlal jste nám dopisy z pošty, je třeba je zabavovat všude. Ve Znojmě je velmi významná továrna na tabák; je třeba ji zachovat, tím spíše, že ve Vídni žádná není.“

Již 8. července odpoledne tedy bylo Znojmo, na základě Marmontových zpráv, v Nejvyšším císařském hlavním stanu považováno za velmi pravděpodobné místo budoucího střetnutí; že by měl však Marmont jakýmkoli způsobem disponovat Davoutovým sborem a podle okolností jej k sobě iniciativně volat, usoudí-li, že si to situace vyžaduje, tento ani jiný dopis neobsahuje, a 10. července Berthier dopisem z půl desáté ráno pouze Marmonta informuje, že Davout dorazil předešlého dne do Mikulova a dnes pochoduje ke Znojmu, že francouzské síly následujícího dne budou před Znojmem „impozantní“, a současně vyjadřuje Napoleonovo přesvědčení, že nepřítel se pravděpodobně stahuje do Čech, tj. že neočekává zásadní střetnutí s rakouskými hlavními silami u Znojma.

A Davout? Proč toho Napoleon nehnal sám ke Znojmu již dříve, a vyčetl Marmontovi, že k sobě Davouta „dostatečně nevolal“? Kromě toho, že Napoleon patrně, stejně jako nikdo na francouzské straně, nepočítal s rozhodující bitvou u Znojma, možná nebylo zcela zřejmé, jak moc silný je Rosenberg a co opravdu svým pohybem sleduje. Obsazení Mikulova a zajištění pravého boku celé armády se zdá být logické. Že by Davout, kdyby byl desátého u Znojma, asi mohl věc rozhodnout, je možné. Nebyl to ale Marmont, kdo měl toto v první řadě pochopit. A není jisté, že něco takového pochopit bylo v dané situaci vůbec v něčích silách. Jinými slovy, jakmile bylo zřejmé, kdo je jak silný, kde stojí a kam směřuje, dalo by se pro Davouta vymyslet snad lepší využití, ale v situaci, kdy to zřejmé nebylo, byl jeho pochod do Mikulova smysluplný. Napoleon mu jiný směr neurčil a Davout sám se pro něj rozhodl, a to měl stejné informace jako Napoleon i Marmont. (JS)

 

I.4 Úvahy k opuštění linie na Pulkavě a „Rosenbergově kličce“ (pozn. 33, viz také příloha I.4)

Jakýkoli nepřátelský sbor přicházející do Laa se dostává do levého boku a týlu armády, která by linii na Pulkavě chtěla držet či se o ni opřít pro rozvinutí útoku jižním směrem, a právě do Laa „vedl“ Rosenberg Marmonta. Položme si ještě jednou otázku, povolal-li arcivévoda Karel Rosenberga ze směru na Brno, aby jej u Laa zaštítil, a rakouská armáda mohla obrannou linii na Pulkavě využít proti Massénovi. Mezi Karlovou armádou a Marmontem by stál Rosenberg, proč se nakonec arcivévoda rozhodl linii na Pulkavě opustit a místo dalšího střetu dal Rosenbergovi rozkaz vrátit se do směru na Brno v naději, že Marmonta zase odvede? Přecenil Karel Marmontovy síly? Nebo usoudil, že rakouská armáda ještě po Wagramu není ve stavu přijmout další generální bitvu? Těžko souhlasit s autorem, že konfigurace terénu u Znojma přiměla arcivévodu Karla ustoupit od záměru využít linie na Pulkavě. V každém případě změna rozhodnutí nepotvrzuje, že by Karel  táhl do Čech „směle a záměrně“, a pozici rakouských sil zásadním způsobem zkomplikovala, neboť v důsledku „uklidila“ Marmontovi z cesty Rosenberga a pustila jej do levého boku ustupujících hlavních sil. Příhodná se zde zdá být následující citace jednoho z Napoleonových válečných maxim:

„Na počátku tažení je třeba si rozmyslet, máme-li či nemáme útočit; ale když se rozhodneme pro ofenzívu, je třeba ji vést do krajnosti. Jakákoli by byla obratnost manévrů při ústupu, ten vždy oslabí morálku armády, neboť ztratíme naděje na úspěch a předáme je do rukou nepříteli. Ústupy, ostatně, stojí více mužů a materiálu než nejkrvavější bitvy; s tím rozdílem, že v bitvě ztrácí nepřítel zhruba totéž co vy, zatímco při ústupu ztrácíte vy, aniž by ztrácel on.“

Přičemž se rakouské manévry při ústupu, a především „Rosenbergova klička“, nezdají být příliš obratné. Pokud arcivévoda Rosenberga povolal k Laa, aby svedl na Pulkavě bitvu s Francouzi, měl ji pravděpodobně podstoupit, jeho pozice by rozhodně byla slibnější než ta, kterou si svým rozhodnutím Rosenberga odeslat k Brnu připravil u Znojma; a to tím spíše, že trén rakouské armády neměl před hlavními silami dostatečný náskok, jak uvidíme dále, a zablokoval ji ve Znojmě. Arcivévodou opuštěné pozice u Jetzelsdorfu na Pulkavě označuje za skvělé také Pelet (s. 266), v roce 1809 šéf batalionu a Massénův pobočník. (JS)

 

I.5 K arcivévodou zvažovanému útoku proti Marmontovi (pozn. 34)

Taková úvaha se zdá být poněkud odvážná. Marmont jistě byl z celkového pohledu výrazně slabší než hlavní rakouská armáda, nicméně vedl proti ní až do noci relativně úspěšné akce, a není důvodu domnívat se, že by nebyl schopen, v případě nějakého výraznějšího rakouského protiútoku, ubránit se do příchodu dalších sborů Grande Armée, měl ostatně mnohem více prostoru k manévru (sám ve svých pamětech na s. 250 hovoří o tom, že poté, kdy z hlášení generála Montbruna poznal, proti jaké síle stojí, musel se omezit na defenzívu, ovšem výhodu měl jednak v tom, že nepřítel neznal jeho sílu, jednak že bylo čelo celého XI. sboru kryto snadno hájitelným svahem). Ono „rozdělení nepřítele“ bylo zcela standardní a plně odpovídající Napoleonově systému vedení válečných operací. Ani ne do 24 hodin se francouzská armáda dokázala soustředit a rozhodnout; rakouský útok proti Marmontovi by těžko mohl cokoli zvrátit a měl by smysl pouze tehdy, pokud by arcivévoda volil jinou taktiku než ústup do Čech, pokud by se rozhodl pro další generální bitvu. (JS)

 

I.6 K akcím Clauzelovy divize (pozn. 36)

 Marmont ve svých pamětech (s. 248) píše, že 8. lehký a 23. řadový pluk Clauzelovy divize při úvodním útoku na výšiny dobyly dva prapory pluku arcivévody Karla (IR.3) – ten ovšem patřil k brigádě Weiss Radeckého divize Rosenbergova sboru; Davout napsal v dopise z dopoledne 10. července Berthierovi: „Zdá se (…), že Rosenbergův sbor ustupuje ve třech kolonách na Brno, podařilo se mi zajmout při jeho pronásledování zbytky pluku knížete Karla a Stein (Stain).“

Součástí Hammerovy granátnické brigády byl batalion Bissigen složený z granátnických divizionů od IR. 3, 50 a 58, a tato brigáda stála podle Wisnara na pravém křídle brigády Murray, jež obsadila vinohrady mezi Suchohrdly a Dobšicemi, které držela brigáda Steyrer. Bavoři Minucciho divize útočili na Dobšice a Clauzel postupoval napravo od nich, tedy přesně do prostoru, kde se mohl nalézat granátnický batalion Bissigen. Plukovní dějiny IR. 3 ztrátu žádného praporu nezmiňují; není vyloučeno, že Clauzel dobyl na rakouských granátnících dva prapory (patrně bílé Leib-Fahnen), ovšem žádný od IR. 3, a k záměně došlo například zajetím části granátníků tohoto pluku – organizace rakouské pěchoty jistě nebyla Francouzům zcela známá a zřejmá. (JS)

 

I.7 O nasazení Minucciho bavorské divize u Dobšic (pozn. 46); Gill, With Eagles to Glory, s. 114–116:

„Bavoři vyšli z brutality wagramské bitvy takřka nedotčeni, ale srážka u Znojma je měla přijít draho. Ač sbor vypochodoval ve tři hodiny ráno (10. července od Laa), počasí bylo krutě horké a bylo třeba přejít mnoho vodních toků, takže Marmont se dostal k rakouským pozicím okolo Znojma takřka až před polednem. Rakouští tirajéři obsadili vinohrady východně od malé vesnice Dobšice a bavorští Schützen byli vysláni vpřed, aby je vyhnali. Nepřítel však byl přinucen k ústupu teprve po nasazení několika děl a několika rot 6. (bavorského) pěšího pluku v sevřené formaci. Výšiny byly vyčištěny ke druhé hodině odpoledne a Marmont rozkázal Minuccimu a diviznímu generálovi Bertrandu Clauzelovi vpřed, prorazit skrz rakouskou obranu a odříznout to, co pokládal za rakouský zadní voj.

S účinnou podporou bavorských baterií (Marmontovo jediné dělostřelectvo) rozvinutých na výšinách a krytý Schützen 13. pluku vedl generálmajor Beckers 6. pěší pluk do Dobšic. Vesnici držel jen několik minut, než jej rakouské posily donutily ji opustit. Tvrdě odražený, Beckers posbíral další síly (1. batalion 7. pluku, dvě roty od 13. pluku a dvě roty francouzských voltižérů) a zaútočil na vesnici znovu. S neustálým proudem jednotek přecházejících Dyji směrem na sever však měl Karel plno mužů, které mohl do boje o Dobšice vrhnout; obnovený nápor tak vrhl Beckersovy muže zpět do posledních domů vesnice. Marmont sledoval Beckersovu obtížnou situaci, přihnal se ke generálmajorovi von Preysingovi:

‚Generále, vidíte zoufalou situaci vaší pěchoty a jak velmi potřebuje podporu, ale v tomto terénu vám nemohu rozkázat podpořit ji vaším jezdectvem. Pokud byste si však přál to podniknout a pokud věříte, že byste to dokázal, prokážete mi jistě velkou službu, ale opakuji, nemohu to rozkázat.‘

Nebezpečná situace byla dostatečně zřejmá a Preysing tryskem vyrazil Beckerse podpořit, vyslal Reiboldovu eskadronu pluku König (2. švališerský pluk) napadnout rakouskou pěchotu západně od Dobšic. Reibold byl zabit a jeho eskadrona odražena prudkou palbou, ale Preysing vrhl do útoku zbytek pluku a odlehčil pěchotě dost na to, aby mohl Beckers znovu obsadit vesnici. Zápas zuřil v ulicích nadále a s velkou krutostí. Neustávající proud rakouských posil narážel na nové bavorské jednotky, dokud nebyla do tohoto příšerného víru vtažena takřka celá Minucciho divize. Jedinými jednotkami, které zůstaly, bylo několik rot kryjících dělostřelectvo na výšinách a 2. batalion 7. pluku, který pozdě odpoledne překročil Dyji na jižní břeh, aby odsud vyhnal rakouské tirajéry. Nakonec s přibývajícím šerem se Rakušané stáhli a přenechali hořící vesnici v bavorských rukách. Vystřídán dvěma pluky divizního generála Michela Claparèda (79. a 81. řadový) Minucci odvedl svou vyčerpanou divizi zpět za výšiny, kde strávila noc.

Ostrý boj o Dobšice, během něhož vesnice změnila majitele patrně až čtyřikrát, stál 2. divizi 900 ztracených mužů, což z něj učinilo nejkrvavější den bavorských divizí v tažení roku 1809. Přestože bitva pokračovala s obnovenou zuřivostí následující den, Bavoři tvořili druhý sled Marmontova sboru a nebyli nasazeni do žádného z útoků na znojemské výšiny. Jedinou výjimkou byli Schützen 3. a 13. pluku a části 6. lehkého, jež několikrát útočily do vinohrady pokrytých svahů, ale měly zde jen malé ztráty. Bavorské baterie podporovaly Marmontovy útoky z výšin, jež obsadily předchozího dne (…).“

Podle Marmonta bylo třeba Bavory vystřídat mnohem dříve, než Rakušané od protiútoků upustili:

„Jedna bavorská brigáda pod velením generála Beckerse byla pověřena obranou Dobšic („Tisevich“). Nepřítel, jemuž na obsazení této vesnice velmi záleželo, na ně směřoval své útoky. Bavoři jej přivítali zprvu zdatně; ale brzy bylo třeba je podpořit. Abych je posílil, poslal jsem jim jeden pluk z druhé linie. Nedostačoval. Za méně než dvě hodiny byla nasazena celá bavorská divize. Znaven takovou měkkostí, nechal jsem ji nahradit jediným francouzským plukem, 81., složeným ze dvou batalionů, a taková je převaha francouzských vojsk nad jinými, že tento statečný pluk vydržel sám bránit vesnici proti neustávajícím snahám Rakušanů po pět hodin. Vesnice byla částečně ztracena a opětovně dobyta několikrát, a nakonec zůstala v našich rukách. Rakouské jednotky urychleně ustupovaly a spěchaly přejít most, a to pod palbou našeho dělostřelectva. Na konci dne, když jsem viděl v řadách nepřítele mnoho nepořádku, vrhl jsem z vesnice Dobšice bavorské švališery, kteří způsobili velký zmatek a přivedli velký počet zajatců.“

Gillovo líčení se zdá být mnohem střízlivější a k Bavorům spravedlivější, nelze se zbavit dojmu, že Marmont na jejich úkor a ex-post vyzdvihuje zásluhy francouzské pěchoty (900 padlých a raněných Bavorů svědčí jejich o mimořádném nasazení); přehlížet úspěchy svých spojenců, vyzdvihovat vlastní a dokonce překrucovat v tomto směru fakta není věc pro francouzské generály (ani Napoleona osobně) nikterak neobvyklá. (JS)

 

I.8 K rakouské nabídce příměří (pozn. 53)

Nelze se nepozastavit nad autorovým jednostranným líčením událostí. Bylo-li příměří v zájmu rakouské armády, která by je mohla využít ke konsolidaci sil a odpoutání se od nepřítele, namísto rizika podstoupení rozhodující srážky v „nepříznivém terénu“, proč označovat odmítnutí takové „nabídky“ nepřítelem za mrzké? Co mělo Marmonta přimět k uzavření příměří? Jakési nevyřčené obvinění generála, že pro svou slávu byl ochoten nechat zbytečně krvácet své i rakouské vojáky, je absurdní, generalissimus ani žádný jiný principů vedení války znalý důstojník by nejednal jinak. Mnohem spíše zde jde o další, autorem Marmontovi nepřiznané, správné rozhodnutí, jež bylo zcela v souladu se zájmy jeho panovníka a vrchního velitele, hrálo se zde samozřejmě o vyjednávající pozice při jednání o mírových podmínkách. Pokud jde o „krvavý boj“, který z odmítnutí příměří vzešel a na nějž se musel odmítnutý arcivévoda připravit, nebyl tento jen jedním z řady nevyhnutelných důsledků rakouského rozhodnutí vést s Francií válku (aniž bychom se zde chtěli či měli pouštět do rozborů jejích příčin)? Ovšemže bylo v rakouském zájmu vyjít z války, kterou zahájili invazí do Bavorska, bez definitivní porážky své hlavní armády, a ovšemže bylo v zájmu francouzském něco takového nepřipustit.

Pro úplnost dodejme, že generál Pelet ve svých pamětech (s. 269) označuje terén kolem Znojma za skvělý, kruhovou pozici rakouské armády za velmi vhodnou k obraně, ale velmi špatnou pro manévrování, a to především pro ústup. (JS)

 

I.9 K pochodovým trasám Davoutových divizí od Mikulova ke Znojmu (pozn. 63)

Davout oznámil Berthierovi pochodové trasy svých divizí již zmíněným dopisem z 10. července (Correspondance du maréchal Davout, t. 3, s. 87):

„Gudinova a Puthodova divize ihned vypochodují na Laa přes Ottenthal, Bottenhofen (Pottenhofen), Wülddendierenbach (Wildendürnbach) a Rottensée (Rottenseehof); tuto kolonu povede generál Compans.

Friantova a Morandova divize vypochodují stejným směrem přes Brattelsbrun (Březí) a Prerau (Nový Přerov); já budu u této kolony.

Zavazadla opustí Schoenkirchen (patrně Schönkirchen-Reyersdorf, asi 15 km východně od Wolkersdorfu) a budou směřovat přes Stetzenhofen (Stützenhofen; tj. asi 50 km od Schönkirchen, dva denní pochody), Szabern (Zlabern) a Neudorf (Neudorf bei Staatz)

Budu nucen nechat před Mikulovem část Grouchyho divize, aby dohlížela na nepřítele a zadržovala jej; věřím, že bude velmi užitečné podpořit ji nějakou pěchotou generála Oudinota.

Vévoda z Padovy (generál Arrighi de Casanova, kyrysnická divize), který je v Poysdorfu, bude směřovat na Laa (…)“ (JS)

 

I.10 Byl generál Fririon zajat? (pozn. 84)

Brigádní generál François-Nicolas Fririon (21. července bude povýšen na divizního generála), náčelník hlavního štábu IV. (Massénova) sboru, bývá uváděn jako jeden z těchto tří zajatých generálů, ve svých pamětech věnoval této epizodě pozornost:

„Byl jsem na předsunutých pozicích zabrán do provádění maršálových rozkazů, jehož předchozí pád přinutil zůstat v kolesce; nebyli jsme daleko od Znojma a pochodovali na toto město, když jsem si všiml silné kolony uherských granátníků, kteří z něho vypochodovali a v sevřené formaci postupovali k mostu přes Dyji, před sebou tlačili naše tirajéry. Zneklidněn maršálovým postavením, jehož tento náhlý pohyb mohl vystavit riziku padnout do rukou nepřátelských jezdců, posbíral jsem všechny vojáky divize Legrand, kteří byli k dispozici, zformoval z nich dva pelotony, postavil se jim do čela, abych je vedl proti nepříteli, zastavil jej, kdyby to bylo možné, nebo zpomalil; současně jsem nechal upozornit maršála Massénu o pozici, v níž jsem se nacházel. Bez váhání jsem se srazil s uherskou kolonou, ale brzy jsem podlehl přesile, byl sražen z koně a vržen na most. Uhři byli tak opilí, že zapomněli, že mají bajonety, mlátili mé vojáky i mě pažbami svých pušek; prudký déšť znemožnil palbu. Uhři už mi vzali koně a chystali se mě okrást, když jsem, se zcela chladnou hlavou, uviděl naše kyrysníky směřující na most, aby nás vyprostili.

Masséna odhadl nebezpečí, jemuž jsem byl vystaven, zapomněl na své bolesti, nechal si přivést koně, a postavil se do čela pluku, jemuž velel Lhéritier (10. kyrysnický pluk).  V situaci, v níž jsem se na mostě přes Dyji nacházel, buď být zabit či zajat nepřítelem, z druhé strany zadupán našimi jezdci, učinil jsem zoufalé rozhodnutí: vrhl jsem se do řeky. Dosáhl jsem břehu, vyšvihl se na koně jednoho myslivce, který byl při mně, a spěchal jsem, tak pohmožděný, jak jsem byl, zúčastnit se toho brilantního útoku provedeného generálem Lhéritierem (Lhéritier, raněný u Znojma ranou pažby do hlavy, bude do hodnosti brigádní generála povýšen 21. července). Velká část rakouské kolony byla rozšavlována a zajata, a mně se podařilo dobýt zpět svého koně. Maršál Masséna, který mě považoval za mrtvého či zajatého, mě objal a vida mě po svém boku, řekl se vší srdečně uznalou vřelostí: ‚Chtěl jsem vám, můj milý generále, splatit dluh.‘“

Prapor Leiningen sestával z granátnických divizionů pluků německé pěchoty č. 25, 35 a 54; v celém Reussově V. sboru nebyla žádná řadová uherská pěchota; uherští granátníci tvořili bataliony Kirchenbetter (č. 34, 37, 48) a Scharlach (č. 31, 32, 51) brigády Merville, a batalion Hahn (č. 2, 33, 39) Steyrerovy brigády. Jak uvidíme níže, do boje se zapojily i jiné bataliony než Leiningen, současně je možné, že Fririon považoval jakékoli rakouské granátníky za Uhry, což by nebylo výjimečné.

 

I.11 Massénův útok ve směru na Znojmo, rakouský dílčí protiútok (pozn. 87)

Autor výše uvedl: „Nemyslelo se na to potrestat drzé výpady Massénovy zákroky celého granátnického sboru a s vojsky Legrandovými, bojujícími s řekou za zády si zle zahrát, protože již v poledne byly dány rozkazy k ústupu, je vysvětlitelné, že zde byla nechuť tyto pohyby rušit výpady směrem na jih.“

Z pamětí generála Fririona (příloha I.10), ale už z výsledku rakouského protiútoku (jehož význam autor zveličuje a jenž ostatně proběhl navzdory nechuti rušit ústup rakouských sil výpady směrem na jih), je zřetelné, že Legrandovo, resp. Massénovo postavení nebylo ani zdaleka tak chatrné, aby si s nimi mohl někdo „zle zahrát“; součástí Legrandovy divize byly tři bádenské řadové pluky a bádenský myslivecký batalion, americký historik John H. Gill ke stejné situaci píše následující (With Eagles to Glory, s. 206–207):

„Massénovy čelní jednotky, lehké jezdectvo a Legrand následovány St. Sulpiceovými kyrysníky, pochodovali od brzkého rána 11. července ve snaze navázat těsný kontakt s ustupujícím nepřítelem. Na rakouská postavení Reussova V. sboru narazily jižně od Dyje, francouzští a bádenští tirajéři však rychle tyto lehké jednotky vrhly za řeku a ovládli oba mosty na hlavní cestě do Znojma. Zatímco se karabinická rota Jäger-Bataillon drala přes barikády na mostech, ostatní spojenečtí tirajéři skočili do vody a brodili se přes řeku, přičemž před sebou tlačili Rakušany. Celá Legrandova pěchota byla brzy za Dyjí, Bádenci na levém křídle, Francouzi na pravém, postupovali pomalu ke Znojmu. Myslivci a 2. batalion 2. bádenského pluku rozvinutí do dlouhých tirajérských řetězů postupovali podél hlavní silnice, zatímco osm rot pluku Grossherzog, také en grande débandade (ve velké rojnici), čistili vinohrady mezi silnicí a řekou. Pouze 1. batalion 2. pluku zůstal v sevřené formaci a byl držen v záloze za malou vyvýšeninou.

Pro Massénu šlo vše dobře až do druhé hodiny odpolední, Reuss byl posílen dvěma brigádami granátníků ze zálohy a spojenecký útok byl zastaven. Rakušané začali postupovat a francouzská brigáda (Destabenrath) musela zanedlouho ustoupit, čímž odkryla bádenský pravý bok. Bádenští velitelé se v odpovědi na tuto novou situaci pohnuli, a na ně i jejich muže dopadla smolná série souběžných událostí. První z nich: záložní batalion pluku Erbgrossherzog byl povolán vpřed, aby kryl ústup svých spolubojovníků, a dostal se pod palbu početných francouzských děl na výšinách západně od kláštera Louky (Klosterbruck). Jejich velitel by okamžitě zabit a vojáci začali kolísat, jak do jejich sevřených řadů dopadala rána za ranou. Podpora, na níž spoléhali tirajéři, jež jim měla umožnit opět se zformovat, tak byla otřesena ještě než mohla být nasazena. Za druhé, nízké šedé mraky si vybraly tento okamžik nad bojištěm se náhle strhla nesmírně zuřivá bouře. Během minut byly pušky k nepotřebě, viditelnost klesla na nulu a hlasy velitelů byly přes bušící déšť jen obtížně slyšitelné. Jednotky byly na okamžik vyvedeny z míry a mnozí muži se vrhli k blízkým domům, aby se tam skryli. Do tohoto vznikajícího zmatku zaútočili rakouští granátníci (rakouský útok byl veden granátnickým batalionem Leiningen a podporován zbytkem jeho (Murrayovy) brigády a otlučenými bataliony Reussova V. sboru; druhá granátnická brigáda zůstala v záloze). Nezformovaní francouzští a bádenští tirajéři nebyli na takové nečekané napadení připraveni a ustupovali ve značném nepořádku zpět k mostům, přičemž v rukách Rakušanů zanechali mnoho zajatců.

Masséna však dokázal na tuto nebezpečnou situaci odpovědět a markrabě Wilhelm byl okamžitě vyslán, aby přivedl do útoku těžké jezdectvo. Jeden ze St. Sulpiceových kyrysnických pluků udeřil vpřed přes mosty a dramaticky změnil vývoj střetnutí. Granátníci byli rozdupáni a rozehnáni a spojenečtí zajatci osvobozeni po sotva několika minutách zajetí, zatímco bádenská pěší baterie, s obtížemi dotažená na výšiny jižně od Znojma, trestala prchající Rakušany dobře mířenou palbou.“ (JS)

---

Příloha II.

Ordre de bataille francouzské armády v bitvě u Znojma.

(rakouskou bitevní sestavu nalezne čtenář v rámci textu

Bitva u Znojma ve vybraných monografiích k dějinám c.k. pluků, s. )

Podat přesnou sestavu armád v bitvě u Znojma je prakticky nemožné, bitva následuje po mohutné srážce u Wagramu a dvoudenním ústupu a pronásledování na rozlehlém prostoru, stavy jednotek lze pouze odhadovat, padlé či raněné velitele pluků nahradili dočasně jejich přímí podřízení, prameny se rozcházejí také ohledně jmen velitelů některých brigád. Následující sestava je kompilací různých pramenů, uvedené stavy jsou stavy před bitvou u Wagramu[107]⁾ a je zcela jisté, že u Znojma bojovaly především francouzské a spojenecké jednotky na výrazně nižších stavech, netroufáme si odhadnout, jde-li v případech jednotlivých pluků či batalionů o 60, 70 či 80% (v poznámce je uvedeno, byl-li příslušný generál či plukovník v dřívější srážce, většinou u Wagramu, zraněn, neznamená to, že se nemohl účastnit bitvy u Znojma, pokud se neúčastnil, byl zpravidla nahrazen nadpočetným generálem sloužícím při hlavním štábu nebo služebně nejstarším a službyschopným přímým podřízeným).

Armée d’Allemagne (Německá armáda)

– vrchní velitel: císař Napoleon

– Major Général, náčelník štábu: maršál Berthier

– Aide-Major Général: divizní generál Dumas

– vrchní velitel dělostřelectva: divizní generál Lariboissière

– vrchní velitel ženijního vojska: divizní generál Bertrand

I. sbor – Císařská garda[108]⁾

– náčelník štábu: ? [109]⁾

– vrchní velitel dělostřelectva: divizní generál Lauriston

– vrchní velitel ženijního vojska: brigádní generál Kirgener

 

1. divize pěchoty Císařské gardy, divizní generál Curial (do bojů již nezasáhla)
2. brigáda, brigádní generál Roguet

                                   – Pluk fyzilírů-granátníků, maj. Bodelin (2 bataliony)

                                   – Pluk fyzilírů-myslivců, maj. Lanabère (2 bataliony)

2. brigáda, brigádní generál Dumoustier

                                   – 1. pluk tirajérů-granátníků, maj. Lonchamp[110]⁾ (2 bataliony)

                        – 1. pluk tirajérů-myslivců, maj. Rosey[111]⁾ (2 bataliony)

                        – 1. pluk odvedenců-granátníků, maj. Robert (2 bataliony)

                        – 1. pluk odvedenců-myslivců, maj. Mouton-Duvernet (2 bataliony)

2. divize pěchoty Císařské gardy, divizní generál Dorsenne[112]⁾ (do bojů již nezasáhla)

                        – Pluk pěších myslivců, brigádní generál Gros (2 bataliony)

                        – Pluk pěších granátníků, brigádní generál Michel (2 bataliony)

            Divize jezdectva Cís. gardy, divizní generál Walther (na bojišti 11. 7. po 10. hodině)

– Pluk jízdních granátníků, brigádní generál Lepic (4 eskadrony, 699 mužů)

– Dragounský pluk Císařovny, brigádní generál Letort (4 eskadrony, 718 mužů)

– Pluk jízdních myslivců, plk. Guyot (5 eskadron, 1109 mužů)[113]⁾

– Pluk polských švališerů, brig. generál Krasinski[114]⁾ (4 eskadrony, 606 mužů)

– Legie elitního četnictva, maj. Henry (2 eskadrony, 234 mužů)

            Dělostřelectvo Císařské gardy[115]⁾

                        – Pluk jízdního dělostřelectva, plk. Aboville[116]⁾ (6 rot; 24 x 6, 6 houfnic)

                        – Pluk pěšího dělostřelectva, plk. Drouot (4 roty; 18 x 12, 4 x 6, 2 houfnice)

 II. armádní sbor (do bojů již nezasáhl)

– vrchní velitel: vrchní generál Oudinot[117]⁾

– náčelník štábu: ? [118]⁾

– velitel dělostřelectva: brigádní generál Navelet de la Massonnière[119]⁾

– velitel ženijního vojska: brigádní generál Rogniat

 

1. divize pěchoty, divizní generál Tharreau
2. brigáda, brigádní generál Conroux

                                   – 1. lehká půlbrigáda (4. batalion od 6., 24. a 25. lehkého pluku)

                                   – 3. lehká půlbrigáda (4. batalion od 9., 16. a 27. lehkého pluku)

2. brigáda, brigádní generál Albert

                                   – 1. řadová půlbrigáda (4. batalion 8., 24. a 45. řadového pluku)

                                   – 2. řadová půlbrigáda (4. batalion 94., 95. a 96. řadového pluku)

3. brigáda, brigádní generál Jarry

                                   – 3. řadová půlbrigáda (4. batalion od 54. a 63. řadového pluku)

                                   – 4. řadová půlbrigáda (4. batalion od 4. a 18. řadového pluku)

            Divizní dělostřelectvo

                        – 8. a 17 rota 5. pluku pěšího dělostřelectva (4 x 8, 6 x 4, 2 houfnice)

 

2. divize pěchoty, divizní generál Frère
3. brigáda, brigádní generál Coëhorn

                                   – 2. lehká půlbrigáda (4. batalion od 17., 21. a 28. lehkého pluku)

                                   – 4. lehká půlbrigáda (4. batalion od 26. lehkého pluku,

Pádští a Korsičtí tirajéři)

2. brigáda, brigádní generál Razout

                                   – 5. řadová půlbrigáda (4. batalion 27. a 39. řadového pluku)

                                   – 6. řadová půlbrigáda (4. batalion 59., 69. a 76. řadového pluku)

3. brigáda, brigádní generál Ficatier

                                   – 7. řadová půlbrigáda (4. batalion od 40. a 88. řadového pluku)

– 8. řadová půlbrigáda (4. batalion od 64., 100. a 103. řadového pluku)

Divizní dělostřelectvo

                        – 14. a 17 rota 7. pluku pěšího dělostřelectva (4 x 8, 4 x 4, 4 houfnice)

 

3. divize pěchoty, divizní generál Grandjean
4. brigáda, brigádní generál Marion

                                   – 10. pluk lehké pěchoty (3 bataliony)

2. brigáda, brigádní generál Lorencez

                                   – 3. pluk řadové pěchoty (3 bataliony)

                                   – 57. pluk řadové pěchoty (3 bataliony)

3. brigáda, brigádní generál Brun

                                   – 72. pluk řadové pěchoty (3 bataliony)

                                   – 105. pluk řadové pěchoty (3 bataliony)

Portugalská legie, brigádní generál Carcôme-Lobo

                                   – 13. elitní půlbrigáda (3 bataliony)

                                   – Provizorní pluk portugalských jízdních myslivců (2 eskadrony)

Divizní dělostřelectvo

                        – 12. rota 5.  a 16 rota 7. pluku pěšího dělostřelectva (6 x 8, 8 x 6, 4 houfnice)

 

            Brigáda lehkého jezdectva, brigádní generál Colbert-Chabanais

                                   – 9. husarský pluk, plk. Gauthrin (4 eskadrony)

                                   – 7. jízdní myslivecký pluk, ? [120]⁾ (3 eskadrony)

                                   – 20. jízdní myslivecký pluk, plk. Castex (4 eskadrony)

 

Dělostřelecká záloha II. armádního sboru

– 4. a 5. rota 3. a 14. rota 5. pluku pěšího děl. (18 x 12, 6 houfnic)

 

III. armádní sbor (do bojů již nezasáhl)

– vrchní velitel: maršál Davout

– náčelník štábu: divizní generál Compans

– velitel dělostřelectva: divizní generál Hanicque

– velitel ženijního vojska: brigádní generál Tousard

 

1. divize pěchoty, divizní generál Morand[121]⁾
2. brigáda, ? [122]⁾

                                   – 13. pluk lehké[123]⁾ a 17. pluk řadové pěchoty (6 batalionů)

2. brigáda, brigádní generál Lhuillier de Hoff

                                   – 30. [124]⁾ a 61. pluk řadové pěchoty (6 batalionů)

Divizní dělostřelectvo

                                   – 1. a 5. rota 7. pluku pěšího dělostřelectva (6 x 8, 8 x 6, 2 houfnice)

– 5. rota 5. pluku jízdního dělostřelectva (4 x 4, 2 houfnice)

 

2. divize pěchoty, divizní generál Friant[125]⁾
3. brigáda, brigádní generál Gilly[126]⁾

                                   – 15. pluk lehké a 33. pluk řadové pěchoty (6 batalionů)

2. brigáda, brigádní generál Barbanègre

                                   – 48. pluk řadové pěchoty (3 bataliony)

3. brigáda, brigádní generál Grandeau[127]⁾

                                   – 108. a 111. pluk řadové pěchoty (6 batalionů)

Divizní dělostřelectvo

                                   – 2. a 4. rota 7. pluku pěšího dělostřelectva (6 x 8, 6 x 6, 4 houfnice)

– 2. rota 5. pluku jízdního dělostřelectva (4 x 4, 2 houfnice)

 

3. divize pěchoty, divizní generál Gudin[128]⁾
4. brigáda, brigádní generál Leclerc des Essarts[129]⁾

                                   – 7. pluk lehké pěchoty (3 bataliony)

2. brigáda, brigádní generál Boyer de Rebeval

                                   – 12. a 21. pluk řadové pěchoty (6 batalionů)

3. brigáda, brigádní generál Dupellin

                                   – 25. a 85. pluk řadové pěchoty (6 batalionů)

Divizní dělostřelectvo

                                   – 3. a 8. rota 7. pluku pěšího dělostřelectva (6 x 8, 6 x 6, 4 houfnice)

– 2. rota 6. pluku jízdního dělostřelectva (6 x 4)

 

4. divize pěchoty, divizní generál Puthod
5. brigáda, brigádní generál Girard, řečený Vieux

                                   – 4. bataliony 17. lehkého, 30., 33., 61. a 65. řadového pluku

2. brigáda, brigádní generál Desailly[130]⁾

                                   – 4. bataliony 7. lehkého, 11., 12., 25. a 85. řadového pluku

Divizní dělostřelectvo

                                   – 14. a 18. rota 8. pluku pěšího dělostřelectva (12 x 3–4)

– 6. rota 6. pluku jízdního dělostřelectva (4 x 4, 2 houfnice)

 

Dragounská divize, divizní generál Grouchy[131]⁾

1. brigáda, brigádní generál Guérin

                                   – 7. dragounský pluk, plk. Séron (4 eskadrony)

                                   – 30. dragounský pluk, plk. Renaud (4 eskadrony)

                                   – 1. (italský) dragounský pluk Regina (4 eskadrony)

 

 

Dělostřelecká záloha III. armádního sboru

– 6., 7., 9. a 15. rota 7. pluku pěšího děl. (18 x 12, 6 x 3–4, 6 houfnic)

IV. armádní sbor

– vrchní velitel: maršál Masséna

– náčelník štábu: brigádní generál Fririon

– vrchní velitel dělostřelectva: divizní generál Pernety

– vrchní velitel ženijního vojska: brigádní generál Lazowski

 

1. divize pěchoty, divizní generál Legrand (přichází na bojiště 11. 7. v 10 h)
2. brigáda, brigádní generál Destabenrath[132]⁾

– 26. pluk lehké pěchoty, plk. Campi (3 bataliony, 1367 mužů)

– 18. pluk řadové pěchoty, plk. Pelleport (3 bataliony, 1574 mužů)

2. brigáda (bádenská), ? [133]⁾

– 1. tělesný pěší pluk Grossherzog (2 bataliony, 1240 mužů)

– 2. řadový pěší pluk Erbgrossherzog (2 bataliony, 1240 mužů)

– 3. řadový pěší pluk Graf Hochberg (2 bataliony, 1337 mužů)

– Myslivecký batalion von Lingg (? mužů)

Divizní dělostřelectvo

– 2. rota 5. pluku pěšího dělostřelectva (6 x 6, 2 houfnice)

– 4. rota 2. pluku jízdního dělostřelectva (4 x 6, 2 houfnice)

– 2. bádenská dělostřelecká rota von Freydorf (6 x 6, 2 houfnice)

– ½ bádenské jízdní dělostřelecké roty (2 x 6, 2 houfnice)

 

2. divize pěchoty, divizní generál Carra Saint-Cyr (přichází na bojiště 11. 7. ve 14 h)
3. brigáda, ? [134]⁾

– 24. pluk lehké pěchoty[135]⁾ (3 bataliony, 1738 mužů)

2. brigáda, ? [136]⁾

– 4. pluk řadové pěchoty[137]⁾ (3 bataliony, 1963 mužů)

– 46. pluk řadové pěchoty[138]⁾ (3 bataliony, 1820 mužů)

3. brigáda (hesenská), brigádní generál Schiner a generálmajor Nagel

– Tělesná gardová brigáda (3 bataliony, 2203 mužů)[139]⁾

– Tělesná brigáda (3 bataliony, 2149 mužů)[140]⁾

Divizní dělostřelectvo

– 7. rota 5. pluku pěšího dělostřelectva (6 x 6, 2 houfnice)

– 2. rota 2. pluku jízdního dělostřelectva (4 x 6, 2 houfnice)

– hesenská dělostřelecká rota Kuhlmann (5 x 6, 1 houfnice)

 

3. divize pěchoty, divizní generál Molitor (do bojů již nezasáhla)
4. brigáda, brigádní generál Leguay

                                   – 2. a 37. pluk řadové pěchoty (5 batalionů)[141]⁾

2. brigáda, brigádní generál Viviès

                                   – 16. a 67. pluk řadové pěchoty (5 batalionů)

Divizní dělostřelectvo

                                   – 21. rota 1. a 8. rota 2. pluku pěšího dělostřelectva (6 x 6, 6 x 3–4)

– 1. rota 4. pluku jízdního dělostřelectva (4 x 6, 2 houfnice)

 

Lehká jezdecká divize, brigádní generál Bruyères[142]⁾ (přichází s Legrandovou divizi)

1. brigáda, brigádní generál Bruyères

– 13. pluk jízdních myslivců, plk. Demengeot (3 eskadrony, 493 mužů)

– 24. pluk jízdních myslivců, plk. Ameil (3 eskadrony, 287 mužů)

2. brigáda, brigádní generál Piré

– 8. husarský pluk[143]⁾ (4 eskadrony, 449 mužů)

– 16. pluk jízd. myslivců, plk. Maupoint de Vandeul (4 esk., 400 mužů)

 

Lehká jezdecká divize, brigádní generál Marulaz (přichází s Legrandovou divizi)[144]⁾

– 3. pluk jízdních myslivců, plk. Charpentier[145]⁾ (2 eskadrony)

– 14. pluk jízdních myslivců, plk. Lion (3 eskadrony)

– 19. pluk jízdních myslivců[146]⁾(3 eskadrony)

– 23. pluk jízdních myslivců, plk. Lambert (3 eskadrony)

– Gardový švališerský pluk (hesenský, 3 eskadrony)[147]⁾

– Lehký dragounský pluk (bádenský; 4 eskadrony)

 

2. těžká jezdecká divize, divizní generál St.-Sulpice (následuje Legrandovu divizi)[148]⁾
3. brigáda, ? [149]⁾

– 1. kyrysnický pluk, plk. Berckheim (4 eskadrony, 486 mužů)

– 5. kyrysnický pluk, plk. Quinette de Cernay (4 eskadrony, 428 mužů)

2. brigáda, brigádní generál Guiton

– 10. kyrysnický pluk, plk. Lhéritier (4 eskadrony, 592 mužů)

– 11. kyrysnický pluk, plk. Duclaux (4 eskadrony, 488 mužů)

Divizní dělostřelectvo

– 3. rota 5. pluku jízdního dělostřelectva (4 x 8, 2 houfnice)

 

Dělostřelecká záloha IV. armádního sboru

– 3. rota 5. pluku pěšího dělostřelectva (8 x 12)

IX. armádní sbor[150]⁾

– vrchní velitel: vrchní generál Marmont

– náčelník štábu: adjutant-komandant Delort

– vrchní velitel dělostřelectva: brigádní generál Tirlet

– vrchní velitel ženijního vojska: brigádní generál Poitevin

 

1. divize pěchoty, divizní generál Claparède (zahajuje bitvu 10. 7. odpoledne)
2. brigáda, brigádní generál Plauzonne[151]⁾

– 18. pluk lehké pěchoty, plk. Christiani (2 bataliony, 1017 mužů)

– 5. pluk řadové pěchoty, plk. Rousille (2 bataliony, 1549 mužů)

2. brigáda, brigádní generál Delzons

– 79. pluk řadové pěchoty, plk. Godart (2 bataliony, 1469 mužů)

– 81. pluk řadové pěchoty, plk. Bonté (2 bataliony, 1244 mužů)

Divizní dělostřelectvo

– 9. a 20. rota 2. pluku pěšího dělostřelectva (8 x 6, 4 houfnice)

 

2. divize pěchoty, divizní generál Clauzel (zahajuje bitvu 10. 7. odpoledne)
3. brigáda, Bertrand de Sivray[152]⁾

– 8. pluk lehké pěchoty, plk. Bellair[153]⁾ (2 bataliony, 1245 mužů)

– 23. pluk řadové pěchoty, plk. Minal[154]⁾ (2 bataliony, 1300 mužů)

2. brigáda, brigádní generál Bachelu

– 11. pluk řadové pěchoty, plk. Aubrée (3 bataliony, 1923 mužů)

Divizní dělostřelectvo

– 13. a 19. rota 8. pluku pěšího dělostřelectva (12 x 6, 4 houfnice)

 

2. bavorská divize, generálmajor Minucci[155]⁾ (zahajuje bitvu 10. 7. odpoledne)
3. brigáda, generálmajor Minucci

– 3. pěší pluk Prinz Karl (2 bataliony, 1442 mužů)

– 13. pěší pluk (2 bataliony, 1122 mužů)

– 6. lehký batalion La Roche (542 mužů)

2. brigáda, generálmajor Beckers

– 6. pěší pluk Herzog Wilhelm (2 bataliony, 1016 mužů)

– 7. pěší pluk Löwenstein (2 bataliony, 1322 mužů)

Jezdecká brigáda, generálmajor von Preysing

– 2. švališerský pluk König (4 eskadrony, 595 mužů)

– 3. švališerský pluk Leiningen (4 eskadrony, 529 mužů)

Divizní dělostřelectvo

– řadová dělostřelecká rota Dorn (4 x 6, 2 houfnice)

– řadová dělostřelecká rota Berchem (4 x 6, 2 houfnice)

– lehká dělostřelecká rota Caspers (4 x 6, 2 houfnice)

 

Lehká jezdecká divize, divizní generál Montbrun[156]⁾ (zahajuje bitvu 10. 7. odpoledne)

1. brigáda, brigádní generál Pajol

– 5. husarský pluk, plk. Déry  (4 eskadrony, 681 mužů)

– 11. pluk jízdních myslivců, plk. Désirat (4 eskadrony, 691 mužů)

– 12. pluk jízdních myslivců, plk. Guyon (4 eskadrony, 718 mužů)

2. brigáda, brigádní generál Jacquinot

– 7. husarský pluk, plk. Custine (4 eskadrony, 491 mužů)

– 1. pluk jízdních myslivců, plk. Méda (3 eskadrony, 351 mužů)

– 2. pluk jízdních myslivců, plk. Mathis (3 eskadrony, 377 mužů)

 

Záložní jezdectvo

– vrchní velitel: ? [157]⁾

– náčelník štábu: brigádní generál Bertrand[158]⁾

– vrchní velitel dělostřelectva: brigádní generál Couin

 

1. těžká jezdecká divize, divizní generál Nansouty (na bojišti 11. 7. po 10. hodině)
2. brigáda, ? [159]⁾

– 1. karabinický pluk, plk. Laroche (4 eskadrony, 663 mužů)

– 2. karabinický pluk, plk. Blancard (4 eskadrony, 701 mužů)

2. brigáda, brigádní generál Doumerc

– 2. kyrysnický pluk, plk. Chouard (4 eskadrony, 708 mužů)

– 9. kyrysnický pluk[160]⁾ (4 eskadrony, 776 mužů)

3. brigáda, brigádní generál Saint-Germain

– 3. kyrysnický pluk, plk. Richter[161]⁾ (4 eskadrony, 602 mužů)

– 12. kyrysnický pluk, plk. Dornès (4 eskadrony, 589 mužů)

Divizní dělostřelectvo

– 4. a 5. rota 6. pluku jízdního dělostřelectva (8 x 8, 4 houfnice)

 

3. těžká jezdecká divize, divizní generál Arrighi (na bojišti 11. 7. po 10. hodině)
4. brigáda, ? [162]⁾

– 4. kyrysnický pluk[163]⁾ (4 eskadrony, 444 mužů)

– 6. kyrysnický pluk[164]⁾ (4 eskadrony, 491 mužů)

2. brigáda, ? [165]⁾

– 7. kyrysnický pluk, plk. Dubois (4 eskadrony, 584 mužů)

– 8. kyrysnický pluk, plk. Grandjean (4 eskadrony, 683 mužů)

Divizní dělostřelectvo

– 3. rota 6. pluku jízdního dělostřelectva (4 x 8, 2 houfnice)

 

Resumé fr. bitevní sestavy před Znojmem.

 

formace	batalionů	eskadron	děl	stav
XI. arm. sbor, generál Marmont	24	30	46	19 624	13 700
Lehká jezd. divize, Montbrun	–	22	–	3309	2300
2. bavorská divize, Minucci	9	8	18	6568	4600
2. divize pěchoty, Clauzel	7	–	16	4468	3100
1. divize pěchoty, Claparède	8	–	12	5279	3700
IV. arm. sbor, maršál Masséna	28	45	60	22 354	15 600
1. divize pěchoty, Legrand	13	–	26	6758	4700
Lehká jezd. divize, Bruyères	–	14	–	1629	1100
Lehká jezd. divize, Marulaz	–	15	–	2100	1400
2. těžká jezd. divize, St.-Sulpice	–	16	6	1994	1400
2. divize pěchoty, Carra Saint-Cyr	15	–	20	9873	6900
Dělostřelecká záloha	–	–	8	?	100
Záložní jezdectvo	–	40	18	6241	4300
1. těžná jezd. divize, Nansouty	–	24	12	4039	2800
3. těžká jezd. divize, Arrighi	–	16	6	2202	1500
Jezdectvo Císařské gardy	–	19	30	3366	2300

 

Celkem se do boje zapojilo na francouzsko-spojenecké odhadem na 36 000 mužů, z toho 13 600 jezdectva (115 eskadron), 52 batalionů pěchoty a 100–150 děl. Příchod Davoutova (cca 25 000 mužů) a Oudinotova (cca 20 000 mužů) sboru, pěší gardy (cca 7000 mužů) a Molitorovy divize (3500 mužů) zvýšil 12. července počet mužů na bezmála 100 000. Ztráty činily 3058 padlých a raněných (903 u Marmontova a 2065 u Massénova sboru).[166]⁾

---

Příloha III.

Organizace jednotek pěchoty a jezdectva francouzské armády.

III.1 Francouzská armáda

III.1.1 Řadová a lehká pěchota, dekret z 18. února 1808.

Pluk se skládá ze štábu (état-major) a pěti batalionů, čtyři první jsou označeny jako válečné (bataillons de guerre) a skládají se ze šesti rot: granátnické (compagnie de grenadiers; u lehké pěchoty karabinické, carabiniers), voltižérské (compagnie de voltigeurs) a čtyř fyzilírských (compagnies de fusiliers; u lehké pěchoty mysliveckých, chasseurs); pátý batalion je doplňovací (bataillon de dépôt) a skládá se ze čtyř fyzilírských rot.

V souladu s předpisem z 1. srpna 1791 formovala každá rota jeden peloton (peloton), základní taktickou podjednotku batalionu. Granátnický (první) peloton byl umístěn na pravém křídle, voltižérský (šestý) na levém křídle batalionu, fyzilírské roty byly řazeny podle služebního stáří svého velícího kapitána, třetí formovala druhý peloton batalionu, první formovala třetí peloton, čtvrtá čtvrtý a druhá pátý peloton. První (granátnický) a druhý peloton tvořili první divizi (division), třetí a čtvrtý peloton druhou divizi a pátý a šestý (voltižérský) peloton třetí divizi batalionu. Batalion se také dělil na pravý (1.–3. peloton) a levý (4.–6. peloton) půlbatalion (demi-bataillon).

Pelotony se formovaly ve třech řadech (rangs; podle velikosti zprava doleva, přičemž nejvyšší vojáci tvořili první řad, nejnižší druhý řad), dělily se do dvou sekcí, a v rámci batalionu byl počet zástupů (files) každého pelotonu vyrovnán v zájmu snazších a přesnějších pohybů převodem přebytečných zástupů ke slabším pelotonům.

V rámci Armée d’Allemagne se tažení roku 1809 neúčastnily v rámci svého pluku všechny čtyři válečné bataliony současně, zpravidla byly v rámci brigády nasazeny jen první tři bataliony, čtvrtý válečný batalion byl buď součástí půlbrigád, jež tvořily záložní divize Lannesova/Oudinotova II. armádního sboru (zde se jednalo o pluky nenasazené v Německu ani v Itálii, ale ve Španělsku) a Demontovu/Puthodovu divizi Davoutova III. armádního sboru, nebo byl podřízen jiné brigádě, případně se tažení neúčastnil vůbec. Důvod pro tato opatření shrnuje Napoleon ve svém dopise maršálu Berthierovi z 21. března 1809:

„La Malmaison, 21. března 1809

Alexandru, knížeti z Neuchâtelu, generálmajorovi Německé armády, v Paříži

Můj Bratranče, dejte rozkaz senátoru Demontovi, aby se dostavil do Würzburgu, kde bude nasazen ve sboru vévody z Auerstaedtu. Dejte na vědomí vévodovi z Auerstaedtu, že si přeji, aby pod velení tohoto generála svěřil zálohu, která bude složená ze 4. batalionů 30., 61., 65., 33., 111., 12. a 85. řadového; což činí sedm batalionů. Těchto sedm batalionů nemají stále více než 500 mužů; představují tedy sílu jen 3500 mužů; brzy však dostanou jednu rotu, což povede k navýšení o 1100 mužů. Čtvrté bataliony 48., 108., 25. řadového a 13. lehkého musí neprodleně opustit Boulogne; což zvýší počet 4. batalionů na jedenáct; bylo by možné k nim přidat bataliony 7. lehkého, 17. a 21. řadového; což by činilo čtrnáct batalionů. Tato záloha se zdá být nezbytnou; divize jsou stále složeny z pěti pluků, každý pluk čítá v plném stavu 2500 mužů (tj. 3 válečné bataliony), divize budou mít více než 12 000 mužů; pokud bychom jim nechaly 4. bataliony, čítaly by 14 až 15 tisíc mužů, což je na jednu divizi příliš. Formování 4. batalionů ještě není skončené, bude dobré je mít při ruce a v depotech, kde budou shromážděny. Toto opatření má ještě jednu výhodu, totiž že pluk, který má tři bataliony v linii a jeden batalion v záložní divizi nemůže být zničen ve stejný den a bude mít v tomto batalionu zdroje k doplnění svých ztrát. Přeji si tedy, aby byl sbor vévody z Auetstaedtu složen následujícím způsobem: z divizí Morand, Gudin, Friant a ze čtvrté divize tvořené 4. bataliony od každé ze tří prvních divizí. Každá z těchto tří prvních divizí musí mít tři brigádní generály, jednoho pro lehkou pěchotu a dva ostatní velící dvěma řadovým plukům čili šesti batalionům. Divize generála Demonta bude muset mít tři brigádní generály: jednoho velícího 4. batalionům 1. divize; jednoho velícího 4. batalionům 2. divize; a jednoho velícího 4. batalionům 3. divize. Dva či tři bataliony stejné divize budou slouženy pod velením jednoho majora. Čtvrté bataliony 13. lehkého, 17. a 30. řadového budou sloučeny pod majora jednoho z těchto tří pluků. Čtvrté bataliony 61. a 65. budou podléhat majorovi jednoho z těchto dvou pluků. Díky takovému zformování získáváme všechny výhody najednou; a vévoda z Auerstaedtu bude mít čtyři divizní generály, dvanáct brigádních generálů, čtyři adjutant-komandanty a šedesát děl, po patnáci na každou divizi, k tomu dělostřelectvo přiřazené jezdectvu, a generály a adjutant-komandanty přislušící k jeho štábu.“

Je zřejmé, že reorganizace nařízená 18. února 1808 nebyla v březnu 1809, pokud jde o počty batalionů, ještě zcela dokončena; nadto armáda měla většinu zkušených jednotek ve Španělsku, a bylo nezbytné, pro vyšší taktickou flexibilitu, disponovat vyšším počtem menších taktických formací. Pluky o čtyřech batalionech mohly samy tvořit každý jednu relativně slabou brigádu, dva po čtyřech batalionech naopak brigádu možná, ve specifických podmínkách roku 1809, přiliš silnou. V roce 1829 generál Morand ve svém teoretickém spisku De l’armée selon la Charte, et d’après les expériences des dernières guerres (str. 134): „Dva bataliony k ustavení pluku postačují, ale počet tří považuji za nejvhodnější, ať už z pohledu manévrů, či konzistence takového trvalého rozdělení armády, a konečně z hlediska administrativy. V tažení je pluk o dvou batalionech brzy vyčerpán detašováním stráží dělostřeleckého parku či hlavních štábů. Čtyři bataliony proměňují pluk v brigádu a mění principy struktury armády a řád manévrů.“

Orlice, prapory a praporky.

Dekret z 18. února 1808 nařizoval, aby pluk nesl jedinou orlici a prapor udělené 5. prosince 1804 na Martově poli, ostatní měly být vráceny; článek 17 dekretu říká:

„Každý pluk bude mít jednu orlici, jež bude nesena orlonošem v hodnosti poručíka či podporučíka s alespoň deseti lety služby nebo prodělavšího čtyři tažení: Ulm, Slavkov, Jena a Friedland. Bude požívat žoldu poručíka první třídy.

Dva stateční vybraní mezi služebně starými negramotnými vojáky, kteří z tohoto důvodu nedosáhli na povýšení, a mající alespoň deset let služby, budou s titulem druhého a třetího orlonoše stát vždy po boku orlice. Budou zařazeni jako seržanti s žoldem seržant-majora. Na obou pažích budou mít čtyři proužky.

Orlice zůstane vždy tam, kde bude spojeno nejvíce batalionů. Orlonošové jsou součástí štábu pluku. Jsou všichni tři jmenováni námi a mohou být funkce zbaveni jen námi.“

A článek 18 dodává: „Každý válečný batalion bude mít praporek (enseigne) nesený poddůstojníkem vybraným šéfem batalionu v jedné z rot tohoto batalionu.

8. dubna 1809 píše Napoleon z Paříže do Štrasburku maršálu Berthierovi:

„Schvaluji, aby všechny jednotky odeslaly své orlice do Francie kromě jediné, kterou si ponechají. Zatímco budou čekat na své praporky (definované císařovým rozhodnutím na základě hlášení z 8. června 1808, jež bude ještě upraveno a vstoupí v platnost až na přelomu let 1811 a 1812), umožníte jim vyrobit si pro každý batalion velmi prosté praporky bez nápisů a o třetinu menší než ty, které měly dříve (tj. patrně prapory vz. 1804 s rozměrem 80 x 80 cm). Tyto praporky jim budou sloužit ke shromáždění, nebudou mít žádné bronzové ozdoby a ponesou jen číslo pluku a batalionu. Pokud jde o sbor generála Oudinota, je třeba, aby si každý jeho batalion nechal vyrobit malý prapor z tříbarevného kepru, který na jedné straně ponese číslo půlbrigády a z druhé číslo batalionu, jako např. 4. batalion 6. pluku lehké pěchoty z jedné strany a z druhé 1. lehká půlbrigáda, atd. Je třeba, aby náklady toho byly velmi nízké. Nechám udělat jiné a velmi krásné, které osobně rozdám, jakmile to bude možné.“

Je velmi pravděpodobné, že většina přebytečných orlic a praporů nebyla vrácena a jen velmi málo batalionů (převážně nově zformované 4. bataliony) neslo jakékoli provizorně vyrobené praporky, jež je měly nahradit; 23. července 1809 píše maršál Oudinot Berthierovi, že „řadové pluky divize Grandjean mají všechny po dvou orlicích, ostatní po třech, plukovníci těchto jednotek již několikrát projevili přání omezit jejich počet na jednu v souladu s císařským dekretem, jehož datum mi není známo. Žádají o povolení odeslat přebytečné do Francie.“ Všechny pluky Armée d’Allemagne a Armée d’Italie odeslaly přebytečné orlice a prapory ministrovi války pravděpodobně až koncem roku 1809.[167]⁾

Ač dekret z 18. února 1808 předpokládá praporek pro každý batalion a tedy orlici a prapor vyčleňuje ze sestavy batalionů a dává jim velmi neurčité místo tam, kde bude spojeno nejvíce batalionů[168]⁾, z výše uvedeného vyplývá, že orlice batalionů, jež je nevrátily a nesly nadále do pole, byly zařazeny na svém místě v sestavě batalionu. Tímto místem bylo levé křídlo druhé sekce třetího pelotonu, kde stála tzv. stráž praporu (garde du drapeau) definovaná předpisem z 1. srpna 1791 a upravená v důsledku reorganizace z roku 1808 takto: tři řady a tři zástupy (započtené do celkového počtu zástupů pelotonu, peloton nebyl o tyto tři zástupy širší), v prvním řadu uprostřed praporečník (orlonoš), stráž tvořili poddůstojníci fyzilírských rot, zpravidla 4 seržanti a 4 kaprál-furýři. Jedinou oficiální orlici pluku nesl porte-aigle, který by měl po boku ve svém řadu 2. a 3. orlonoše, a to velice pravděpodobně u prvního batalionu pluku. Ostatní orlice nesli, jak bylo předepsáno do roku 1808, plukovníkem vybraní seržant-majoři fyzilírských rot.

Dodejme, že 27. března 1807 zakazuje císařův denní rozkaz plukům lehké pěchoty nést orlice do pole: „Císař nařizuje, aby pluky lehké pěchoty neměli při armádě orlice a aby byly orlice těchto pluků odeslány do depotů.“[169]⁾ Tento rozkaz nebyl u všech pluků uposlechnut a v následujích letech bude několikrát zopakován.

III.1.2 Plukovní dělostřelectvo

Dělostřelectvo půlbrigád řadové pěchoty, jež v teoretické síle 6 kanónů ráže 4 libry existovalo od roku 1793, bylo zrušeno 24. ledna 1798, a veškeré kanóny a houfnice byly nadále soustředěny v divizním a záložním dělostřelectvu, odkud mohly samozřejmě být kdykoli podle okolností rozděleny mezi pěchotní bataliony pro splnění konkrétního úkolu. Bezprostředně po bitvě u Esslingu však Napoleon rozhodl o obnovení plukovního dělostřelectva, a to v zájmu zvýšení palebné síly své nepříliš zkušené pěchoty, a samozřejmě v důsledku faktu, že disponoval dostatečným množstvím lehkých kořistních rakouských kanónů ráže 3 a 6 liber, ustavení plukovního dělostřelectva tedy představovalo prakticky minimální náklady.

Následující citace Napoleonovy (Berthierovy) korespondence, pamětí plukovníka Séruziera (popisovaných událostí se účastnil v roli velitele dělostřelectva divize Grandjean Oudinotova sboru s hodností šéf eskadrony 5. pluku jízdního dělostřelectva, 3. července bude povýšen na majora) a dekretu z 9. června ukáží, že plukovní dělostřelectvo po Esslingu skutečně ustaveno bylo, účastnilo se bitvy u Wagramu, a nanejvýš pravděpodobně následovalo francouzskou pěchotu až ke Znojmu.

25. května 1809 píše Berthier v Ebersdorfu generálu Songisovi, vrchnímu veliteli dělostřelectva Armée d’Allemagne: „Včera jsem vám, pane generále Songisi, poslal rozkazy, abyste dal k dispozici panu maršálu vévodovi z Auerstaedtu (Davout) třicet rakouských kanónů ráže 3 nebo 5[170]⁾ s třiceti muničními povozy, aby byly přiděleny plukům jeho armádního sboru, a to po dvou na pluk. Císař také nařizuje, aby byly přiřazeny dvě rakouská děla ráže 3 nebo 5 každé půlbrigádě sboru generála Oudinota. Záměrem Císaře je, abyste nechal v průběhu dne předat k dispozici panu generálu Oudinotovi dvacet čtyři kusů ráže 3 nebo 5 a dvacet čtyři muničních povozů naložených každý 150 až 200 ranami. Generál Oudinot si opatří ve svém sboru kanonýry pro obsluhu těchto děl a stejně tak zápřahů, a za všech okolností budou tato děla pochodovat s orlicí půlbrigády (sic).

Jeho Veličenstvo současně přikazuje, abyste dal k dispozici pana vévody z Rivoli (Masséna) dvacet čtyři rakouských kanónů ráže 3 nebo 5  a dvacet čtyři muničních povozů naložených jako předchozí, jež budou přiřazeny dvanácti francouzským plukům jeho armádního sboru, a to po dvou na pluk.

V důsledku to tedy činí pro sbor vévody z Auerstaedtu 30 děl, pro sbor generála Oudinota 24 děl a pro sbor vévody z Rivoli 24, celkem 78 kusů. Nechte těchto 78 děl bezodkladně dodat, 57 bylo dobyto zde, další musí být v počtu kořstních děl z Vídně a Křemže, či od jinud. Podejte mi, generále, co nejdříve detailní hlášení o provedení těchto dizpozic, abych je mohl předložit Císaři.“

29. května píše Napoleon ministru války, generálu Clarkovi: „Každý den se přesvědčuji o velkém zlu, jež jsme způsobili našim armádám tím, že jsme jim odebrali plukovní děla. Přeji si tedy, aby měl nadále každý pluk dvě děla ráže 3, ale po dobu, kdy budeme mít děla a kule ráže 4, dáme jim děla ráže 4[171]⁾. Kanonýři, koně, vojáci trénu budou dodáni pluky. Tady nechám dát plukům všechny rakouské kanóny ráže 3 dobyté na nepříteli.“

Plukovník (nyní ještě šéf eskadrony) Séruzier na s. 151 svých pamětí popisuje formování plukovního dělostřelectva v rámci Oudinotova sboru: „II. armádní sbor ustavil tábor na pravém břehu Dunaje, mezi ostrovy Lobau a Vídní. Zatímco byl ostrov velmi usilovně opevňován, byl jsem pověřen organizací plukovního dělostřelectva. V našich plucích pěchoty byli ještě staří vojáci, kteří byli původně nasazeni v dělostřelectvu tábora před Boulogne; nechal jsem je vzít z jejich rot.

Toto plukovní dělostřelectvo bylo složeno (v každém pluku řadové či lehké pěchoty) ze dvou děl ráže čtyři nebo šest, obsluhovaných družstvem o 31 mužích, a to: 24 kanonýrů, jeden velící poručík, jeden podporučík, dva seržanti, dva kaprálové a jeden bubeník. Byl jim přiznán žold pěšího dělostřelectva; a zahájili výcvik a přípravu v malých manévrech až do prvního července, doby, kdy se II. sbor, jehož jsme byli stále součástí, vrátil na ostrov Lobau, tentokrát měl ale v čele generála Oudinota; a 3. července byl na pravé straně ostrova přehlédnut Císařem.“

9. června 1809 vydal Napoleon dekret, jímž podrobně upravil a sjednotil organizaci plukovního dělostřelectva své pěchoty:

V našem císařském táboře v Schonbrunnu, 9. června 1809.

Napoleon, císař Francouzů, král Itálie, protektor Rýnského spolku.

Dekretovali jsme a dekretujeme následující:

Část I.

Čl. 1. Každému pluku řadové a lehké pěchoty budou přiřazena dvě děla ráže tři nebo čtyři, 3 povozy, jedna polní kovárna, 1 ambulanční povoz, 1 povoz pro přepravu plukovní dokumentace. Těchto 8 vozů bude pochodovat vždy s batalionem, kde se nachází orlice pluku.

Čl. 2. Každému batalionu bude přiřazen 1 povoz s pěchotními náboji, 1 povoz pro převoz chleba, což činí pro 4 válečné bataliony 8 povozů.

Část II.

Čl. 3. Těchto 16 vozů bude obsluhováno, zapřaženo a řízeno kanonýrskou rotou pluku (compagnie de canonniers du régiment). Kanonýrské rotě pluku bude velet poručík či podporučík, 3 seržanti a 3 kaprálové, a bude rozdělena na 3 družstva. První bude složené z jednoho seržanta, jednoho kaprála, 20 kanonýrů a 2 řemeslníků (ouvriers); kaprál bude vykonávat funkce kondukréta (conducteur) a strážce skladu dělostřelectva (garde-magasin d‘artillerie); bude mít klíč od povozů a bude zejména pověřen udržováním munice. Druhé, složené z jednoho seržanta, jednoho kaprála a 20 vojáků trénu, pověřených řízením zápřahů 8 vozů, jež doprovázejí batalion, kde je umístěna orlice pluku. Třetí družstvo, složené stejně jako druhé, a pověřené řízením a obsluhou zbývajících osmi povozů. Poručík bude pověřen velením celku, ale zejména dělostřelectvu. Podporučík bude velet zejména trénu; jeden i druhý důstojník budou sloužit v sedle.

Čl. 4. Náš ministr války určí potřebné prostředky, jež budou poskytnuty správním radám (pluků), aby ustavily, opravovaly a udržovaly povozy.

Čl. 5. Náš ministr války a náš ministr veřejného pokladu jsou pověřeni provedením tohoto dekretu. Kopie bude zaslána našemu generálmajorovi (major général; Berthier), který nařídí jeho provedení v armádě, pro bataliony, jež se u ní nacházejí.

 NAPOLEON.

 

Článek 12 II. části rozkazu z 2. července 1809 předepisující způsob překročení Dunaje pro nadcházející bitvu (Wagram) říká: „Pátého za rozbřesku budou všechny divize nastoupeny ve zbrani, každá bude mít své dělostřelectvo, plukovní dělostřelectvo bude v rozestupech mezi bataliony.“

15. července žádá císař od generála Lariboisièra, který nahradil 15. června ve funkci vrchního velitele dělostřelectva generála Songise, hlášení o stavu a potřebách dělostřelectva, přičemž mu sděluje: „Vaše hlášení se musí opírat o následující základy: dvě děla ráže 3, 4 nebo 6 na pluk pěchoty; což činí, pro sbor vévody z Rivoli, dvacet osm; pro sbor vévody z Auerstaedtu, dvacet osm; pro sbor maršála Oudinota, třicet čtyři; pro sbor místokrále (Eugène de Beauharnais, místokrál Itálie, velitel Italské armády), třicet dva; pro sbor maršála Marmonta, čtrnáct; což činí, pokud jde o plukovní děla, celkem sto šestnáct, od nichž je třeba odečíct, co jste již dodal,“ a 21. července mu upřesňuje: „Pane generále la Riboisière, Italská armáda má mnoho děl ráže 3 obsluhovaných dělostřelectvem. Protože trvám na zásadě, aby dělostřelectvo nemělo děla ráže 3 ani 4, ale aby byla tato děla předána jen plukům, přeji si, abyste provedl výměny, abyste stáhl od Italské armády děla ráže 3 a dal je plukům, jimž chybějí, a abyste jako náhradu Italské armádě dal děla ráže 6, jež jsou u pluků. Nevidím u pluků děla ráže 6 rád; jsou příliš těžká, a jeden povoz nestačí k jejich zásobení municí, zatímco dělo ráže 3 je jedním povozem zásobeno dostatečně. Přeji si, jakmile mi předáte stav dělostřelectva armády pod velením místokrále, abyste mi navrhl způsob provedení těchto změn.“

Plukovní dělostřelectvo bylo i v průběhu příměří doplňováno s ohledem na možnost pokračování konfliktu, po uzavření mírové smlouvy a návratu armády do Německa a Francie bylo dekretem z 11. dubna 1810 zrušeno, ale v roce 1811 opět obnoveno (pro sbor maršála Davouta v mírně odlišné formě), zúčastnilo se tažení do Ruska, kde bylo také celé zničeno a již nebylo obnoveno.

Z hlediska taktického nasazení plukovních děl lze citovat 10. kapitolu z díla O užití nového dělostřelectva v polním tažení, nezbytná znalost pro důstojníky určené k velení všem zbraním, jehož autorem je rytíř du Teil, v roce vydání práce, 1778, major dělostřeleckého pluku de la Fère:

„(…) V prvním případě (dělostřelectvo formující podjednotku pěchoty) budou obě děla přiřazená k pravému křídlu každého batalionu sledovat pohyby určené této jednotce, ať už pro čelní nebo pro boční pochod, a to tak, jak je předepsáno pro dělostřelectvo v jeho vlastních instrukcích o manévrech (…) Řekli jsme, že pro manévr plukovního děla existuje instrukce, jež usnadňuje prostředky ke sledování všech manévrů určených taktikou pěchoty, a to s nejpřísnější přesností a určitostí. Ale, řekne se, že ve válce budou kolony obtěžkány větším počtem muničních povozů a další výstroje, jichž se při výcviku v míru neužívá? Abych odpověděl na tuto námitku, vysvětlím, že počet těchto povozů nezbytných pro nasazení dělostřelectva nepřinese manévrům pěchoty žádné překážky a že jím nebudou nijak omezeny (…)“

Obsluha polního kanónu ráže 4 libry (a tedy i kořistních 3-liberních) vyžadovala 8 mužů, zápřah čtyři koně; předepsaný rozestup mezi dvěma kanóny (dělostřelecká sekce) činil v bitevní linii 18 stop (5,8 m)[172]⁾, v praxi byl zpravidla větší či se přizpůsoboval terénu a záměru velitele; teoreticky bylo počítáno v linii s prostorem 4 sáhů (8 m) na jeden kanón[173]⁾, což odpovídá sekci pěchoty v síle 50 mužů, dělostřelecká sekce tedy odpovídá přibližně pěchotnímu pelotonu. Plukovní kanóny zpravidla kryly čelo postupující kolony (mimo cesty), proti jezdectvu byly stavěny na slabá místa, zpravidla před rohy karé či sevřené kolony, do rozestupů mezi batalion, atd., kde vedly palbu, dokud to situace umožňovala, a poté, opuštěné a kryté palbou pěchoty, tvořily fyzickou překážku nájezdu kavalerie; podobně byly využívány muniční povozy.

III.1.3 Těžké jezdectvo, dekret z 10. března 1807.

Těžké jezdectvo bylo tvořeno karabinickými (régiments de carabiniers) a kyrysnickými (régiments de cuirassiers) pluky. Pluk se skládal ze štábu (état-major) a pěti eskadron[174]⁾, každá se dělila na dvě roty (compagnies).

Podle provizorní ordonance z 1. vendémiairu roku 13 (23. září 1804) formovala každá rota jednu divizi (division), která se dělila do dvou pelotonů (pelotons). Eskadrony se v bitevní sestavě pluku řadily zprava doleva s rozestupem 10 metrů, divize byly číslovány jak první (pravá) a druhá (levá) v každé eskadroně, a pelotony jako 1.–4. zprava v každé eskadroně. Divize se formovala ve dvou řadech (v prvním byli nejvyšší jezdci na největších a nejklidnějších koních, na křídlech každého pelotonu se umísťovali nejvycvičenější a nejlehčí koně); počet zástupů v pelotonu se vyrovnával a případné přebytečné zástupy se řadily na levé křídlo pluku, kde byly plukovníkovi k dispozici k libovolnému využití.

III.1.4 Dragouni, dekret z 10. března 1807.

Dragounské pluky (régiments de dragons), řadové jezdectvo (cavalerie de ligne) měly stejné složení jako pluky těžkého jezdectva, ale pouze čtyři eskadrony[175]⁾; v každé rotě byl oproti karabiníkům a kyrysníkům navíc jeden podporučík, 24 jezdců a 1 trubač (celkem 128 mužů v rotě; 256 v eskadroně a 1044 v pluku), první rota pluku byla elitní (compagnie d’élite).

III.1.5 Lehké jezdectvo, dekret z 10. března 1807.

Lehké jezdectvo bylo tvořeno pluky jízdních myslivců (régiments de chasseurs à cheval) a husarů (régiments de hussards) stejného složení jako dragounské pluky, ve štábu o jednoho řemeslného mistra (maître-culottier) méně, celkem tedy 1043 mužů.

---

[1]⁾ Jahresbericht des k.k. Gymnasiums in Znaim für das Schuljahr 1909/1910. Znaim 1910. Předtím jako samostatná publikace vydaná pod stejným názvem v roce 1896, 32 stran oproti 24 s.

[2]⁾ Zwiedineck von Südenhorst. Deutsche Geschichte von der Auflösung des alten bis zur Errichtung des neuen Kaiserriches 1806-1871, I. Bd., s. 194.

[3]⁾ GroSS – Hoffinger. Erzherzog Karl und der Weltstreit von 1792-1815, s. 495.

[4]⁾* Autor zde zaměňuje IV. a VI. sbor: směrem na Brno a do Mistelbachu, kde změnil směr na Laa, ustupoval Rosenberg, Klenau se střetl s Massénou u Hollabrunnu. (JS)

[5]⁾ Kriegschronik Österreich – Ungarns, II., s. 156.

[6]⁾* Ve francouzštině či němčině výstižné slovo defilé čeština, bohužel, v tomto obecném významu neužívá. Překládá je jako „průsmyk“, „soutěska“, apod., tj. slova s příliš konkrétním významem. Jde o zúžený průchod, cestu, která vyžaduje zúžení a protažení pochodové kolony a za žádných okolností neumožňuje rozvinutí, takovým defilé může být údolí, cesta lesem, městem, přes most(y) či brod(y), jinak obtížným terénem. Z hlediska velké i malé taktiky jde o kritická místa, jež zásadním způsobem ovlivňují plánování přesunů a rozhodování velitelů; Dictionnaire de l’Académie Française (5. vydání, 1798) definuje défilé takto: „Úzký průchod, jímž může projít jen málo osob vedle sebe. Země defilé, plná defilé. Jednotky, jež byly na čele defilé. Vstoupit do defilé. Ovládnout defilé. Zajistit si defilé.“ (JS)

[7]⁾ Hoen, Max Ritter von. Wagram. Das Kriegsjahr 1809 in Einzelndarstellungen, Heft 9. s. 377.

[8]⁾* Generál Grenier, sbor Italské armády. (JS)

[9]⁾* IX. (saskému) sboru velel původně maršál Bernadotte zbavený velení na bitevním poli u Wagramu, 9. července jej nahradil divizní generál Reynier, dosavadní guvernér ostrova Lobau, jehož vystřídal ve funkci guvernéra generál Montrichard, velitel 1. Marmontovy divize, sám nahrazený generálem Claparèdem; Oudinot velel II. armádnímu sboru. (JS)

[10]⁾* Nikoli přes Mallebern do Stockerau, ale přes Stockerau do Mallebarnu (Obermallebarn), který leží mezi Sierndorfem a Göllersdorfem; Stockerau bránící Klenau by byl Massénovým sborem jižně od Sierndorfu dokonale odříznutý od hlavních rakouských sil ustupujících na Hollabrunn a Znojmo. (JS)

[11]⁾* Viz Příloha I.1.

[12]⁾ Schneidawind. Der Krieg Österreichs gegen Frankreich, dessen Allierte und den Rheinbund im Jahre 1809, II, s. 464.

[13]⁾* Dnešní Gaweinstal, 12 km od Wolkersdorfu cestou do Mikulova. (JS)

[14]⁾* Marmont hovoří (Mémoires du maréchal duc de Raguse, t. 3. s. 244) po cestě až do Wilfersdorfu pouze o rakouských opozdilcích, které „sbíral“, a teprve když změnil směr na Mistelbach (a Laa), narazil na silný rakouský zadní voj, který „před sebou hnal“. (JS)

[15]⁾* Statek asi 4 km severovýchodně od Laa, stojí dodnes. (JS)

[16]⁾* Nejpravděpodobněji se jedná o rakouskou obec Neudorf bei Staatz. V tomto prostoru je akce rakouského zadního voje kryjícího Rosenbergův přechod Dyje u Ruhhofu smysluplná, Marmont říká v pamětech (s. 245; a podtrhněme, že se jedná o akci již z 9. července): „Ve Stadet jsem narazil na dvanáct set koní, dva bataliony myslivců a pět kanónů. Tyto jednotky byly rozdrceny a rozehnány; získali jsme tři stovky zajatců, a pokračoval jsem ve svém pohybu k Laah, kde, jak jsem doufal, bych nalezl větší sílu nepřítele a předtím, že by mohl překročit Dyji…“, přičemž Stadet může být jen Staatz nebo právě Neudorf bei Staatz, a jejich okolí. Odsud Marmont pokračuje do Laa, Radecký má jedinou možnost – pochodovat na sever na Wildendümbach, Nový Přerov, Novosedly a Drnholec, kde může přejít Dyji a spojit se s Rosenbergem. (JS)

[17]⁾* Général en chef Marmont pochopitelně nemohl udílet rozkazy maršálu císařství Davoutovi, sám to ostatně potvrzuje ve svých pamětech (s. 247): „Nemluvím o důsledku, jaký by pro mě měl příchod Davoutův, jenž by mi, pro svou hodnost, velel…“; uvidíme níže v důsledku čeho Davout postupoval po hlavní silnici na Mikulov. (JS)

[18]⁾* Viz Příloha I.2.

[19]⁾ Schneidawind. Der Krieg Österreichs, II, s. 465.

[20]⁾ Kriegschronik Österreich – Ungarns, II., s. 167.

[21]⁾ Welden. Der Krieg von 1809 zwischen Österreich und Frankreich, s. 199.

[22]⁾ Just, Gustav. Als die Völker erwachten, s. 15.

[23]⁾* Viz Příloha I.3.

[24]⁾ Welden, Der Krieg von 1809, s. 197, Hoen, Wagram, s. 392.

[25]⁾ Protože Schusteckhovy oddíly nepřicházejí dále v úvahu a nehrají již žádnou roli, je třeba zde podle Hoena, s. 392 uvést, že Schusteckh, aniž byl nepřítelem nucen k ústupu, pochodovat z Křemže do Göpfritz, dne 11. července do Vitis a 12. července do Schwarzbachu, kde také dostal zprávu o příměří.

[26]⁾* Řadový pěší pluk č. 21 Rohan, II. armádní sbor. (KS)

[27]⁾* Velitel granátnické brigády zařazené v granátnické divize Prochaska. (KS)

[28]⁾* Kombinovaný granátnický prapor Berger ze Steyrerovy brigády obsadil Dobšice ráno 10. července krátce před tím, než k nim dorazily první nepřátelské jednotky, mezi kterými se nacházelo také jezdectvo. Podrobněji viz Schmedes, Emil. Geschichte des k. k. 28. Infanterie-Regimentes F.Z.M Ludwig Ritter von Benedek, s. 157-159; srovnej s textem v navazující části tohoto sborníku Bitva u Znojma ve vybraných monografiích k dějinám c. k. pluků. (KS)

[29]⁾ Srovnej Hoen. Wagram, s. 402.

[30]⁾* Autorovo tvrzení je nepřesné. Kombinovaný granátnický prapor Oklopsia tvořily granátnické divisony tří pluků – kromě divisionu pluku č. 12 také pluků č. 20 a 23. Jeho velitel major Lukas Oklopsia von Kuhburg navíc kmenově patřil k řadovému pěšímu pluku č. 21. (KS)

[31]⁾* Rothkirchovu brigádu zařazenou v záložním jezdeckém sboru tvořily dva dragounské pluky: Erzherzog Johann č. 1 a Riesch č. 6. Když se Marmont postoupil jezdectvem z Dobšic k Šaldorfu pokusili se jej kavaleristé těchto tří pluků společně napadnout. Útok však skončil kvůli nevhodnému terénu a silné palně neúspěšně. Podrobněji viz AMON von Treuenfest, Gustav Ritter. Geschichte des k. und k. Bukowina’schen Dragoner-Regimentes General der Cavallerie Freiherr Piret de Bihain Nr. 9 von seiner Errichtung 1682 bis 1892, s. 247-248; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS)

[32]⁾* Jesuiten Hof (také Burgholzer Hof), asi 1300 m východně od Suchohrdel, u jižního okraje lesa Purkrábky (Burgholz) při cestě do Těšetic (Tästitz). (JS)

[33]⁾* Viz Příloha I.4.

[34]⁾ Hoen. Wagram, s. 403; * viz Příloha I.5.

[35]⁾* Generálporučík Wrede byl raněn v závěru bitvy u Wagramu. (JS)

[36]⁾* Viz Příloha I.6.

[37]⁾* Ústup Rakušanů z Dobšic byl kryt střeleckým řetězem vytvořeným granátníky praporu Dümotant. Podrobněji viz  AMON von Treuenfest, Gustav Ritter. Geschichte des kaiserl. und königl. Kärnthnerischen Infanterie-Regimentes Feldmarschall Graf von Khevenhüller Nr. 7, s. 504-505; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS)

[38]⁾ Marmont nechal obsadit, střílnami opatřit a opevnit dva statky na svém pravém křídle (nepochybně již zmíněný Jezuitský dvůr, Jezuiten Hof, a červený dvůr, Rothe Hof, na okraji Suchohrdel), jež sloužily jako opora pro Montbrunovu divizi, a lehkou pěchotou obsadil okraj lesa (Purkrábka) na pravém křídle jezdectva (Mémoires du maréchal duc de Raguse, t. 3, s. 250–251) – 8. lehký pluk byl nasazen v hlavním směru, u Purkrábky byl tedy patrně rozvinutý 18. lehký pluk Claparèdovy divize, brigáda Bertrand. (JS)

[39]⁾ Schneidawind. Der Krieg Österreichs, II, s. 471.

[40]⁾* K Dyji vyslané poboční patroly I. sboru přivedly několik zajatců, kteří potvrdili příchod Marmontova sboru a lehké Montbrunovy jezdecké divize. Podrobněji viz Geschichte des k. k. Infanterie-Regimentes Oskar II. Friedrich König von Schweden und von Norwegen No. 10 von seiner Errichtung 1715 bis November 1888, s. 258-259; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS)

[41]⁾ Schneidawind. Der Krieg Österreichs, II, s. 471.

[42]⁾* Rozvinutí c. k. kyrysnických pluků během prvního bitevního dne ukončilo pronásledování Rothkirchovy brigády, aniž by došlo ke střetu s francouzským jezdectvem. Podle dějin kyrysnického pluku č. 8 nastoupily proti pronásledovatelům pouze dvě brigády. Podrobněji TOMASCHEK Freiherr von, Eduard. Geschichte des k. k. Dragoner-Regiments No. 8 Generallieutenant und Feldmarschall Raimund Graf von Montecuccoli, Reichsfürst und Herzog von Melfi von dessen Errichtung 1617 bis zum Jahre 1888, s. 306-308; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS)

[43]⁾ Schneidawind. Der Krieg Österreichs, II, s. 473.

[44]⁾* Podle hlášení plukovníka Schäffera, velitele řadového pěšího pluku č. 35, byly pozice rakouských jednotek bránících přechody Dyje u obce Dyje a Dobšice výhodné a nepřítel proti nim použil pouze neúčinnou střelbu z děl. Podrobněji PIZZIGHELLI, Cajetan. Geschichte des kaiserlich und königlichen Infanterie-Regiments Nr. 35, III. Band: von den Franzosenkriegen bis auf die Gegenwart 1792-1910, s. 212; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS)

[45]⁾* Velmi pravděpodobně je míněn zraněný setník Anton Rath z granátnického divisionu řadového pěšího pluku č. 2, který byl zařazen v kombinovaném granátnickém praporu Hahn. (KS)

[46]⁾* Viz Příloha 1.7.

[47]⁾* Správně Bruyères – bývalá Lassalova divize lehkého jezdectva Massénova IV. armádního sboru. (JS)

[48]⁾ Schneidawind. Der Krieg Österreichs, II, s. 476.

[49]⁾* Gradiskanern – hraničářský pěší pluk č. 8. (KS)

[50]⁾* V žádném případě není na místě jakkoli zlehčovat zásluhy citovaných rakouských důstojníků, jistě si vedli zdatně a statečně, celkovým výsledkem nicméně bylo, že namísto nerušeného ústupu do Čech se musí rakouská armáda rozvinout v, jak autor opakovaně říká, nepříznivém terénu, ztratila vesnici Dobšice, a dopoledne následujícího bude napadena Massénou, jemuž nezabrání v přechodu Dyje, a postupně bude čelit celé koncentrované Grande Armée; je tedy na místě autora doplnit a říci, že boj 10. července svůj účel splnil především z francouzského pohledu, s ohledem na poměr sil ani nebylo možné doufat ve více. (JS)

[51]⁾ Hoen. Wagram, s. 406.

[52]⁾ Srovnej Hoen. Wagram, s. 406 a Just, Gustav. Als die Völker, s. 17.

[53]⁾* Viz Příloha 1.8.

[54]⁾ Hoen. Wagram, s. 408.

[55]⁾ Hoen. Wagram, s. 408.

[56]⁾* Výše autor uvedl: „10. července (bylo) zřejmé, že protivník přicházející od Laa je poměrně slabý“ a naznačoval, že bylo v rakouských získat částečný úspěch díky ‚rozdělení‘ francouzských sil; v čem spočívá nyní konstatovaná nepříznivá situace, za níž se 10. července rakouské jednotky bily s Marmontem, tedy není jasné. (JS)

[57]⁾* Uvidíme dále, že čelní jednotky Legrandovy divize se dostaly k Dyji až kolem desáté hodiny dopolední (např. Pelet, s. 266). (JS)

[58]⁾* Pro pochopení průběhu bitvy je podstatné podotknout, že hlavní síly postupovaly nikoli za Massénou přes Hollabrunn a Jetzelsdorf, ale za Marmontem přes Laa; Oudinot zamířil, podle Napoleonova dopisu Marmontovi z 11. července ve 2 hodiny ráno, doleva, tj. přešel na pravý břeh Dyje (mezi Hrádkem a Jaroslavicemi, což potvrzuje Pelet, s. 273), dostal se tak do druhé linie za Massénu; v sedm hodin večer ale byla čela Davoutových a Oudinotových kolon teprve v Hrádku, Oudinotův sbor měl být shromážděn až v devět večer, přičemž do Oblekovic to měl ještě asi 15 km, nebylo možno s těmito silami počítat před osmou hodinou ranní 12. července (Pelet, s. 273). (JS)

[59]⁾ Hoen. Wagram, s. 399.

[60]⁾* O tom, že Napoleon nepodceňoval nepřítele, není třeba pochybovat, a je pravděpodobné, že by si byl přál, aby Wagram byl novým Slavkovem, ovšem se vším všudy, tj. vč. nového, a jistě tvrdšího, prešpurského míru; aby něco podobného bylo možné, nemohl nechat svého protivníka nerušeně ustupovat, a proto bylo hned po Wagramu zahájeno pronásledování. Těžko zde spatřovat nějakou „nechuť k vedení války“, jakoby snad byla v roce 1809 Napoleonovi, jenž měl hlavní síly ve Španělsku, válka s Rakouskem, kterou nezačal, „po chuti“. (JS)

[61]⁾ Just, Gustav. Als die Völker, s. 17. * Mnohem spíše než „vytáhnout ctižádostivého Marmonta z potíží“ šlo o porážku hlavních rakouských sil, v tuto chvíli již bylo zcela zřejmé, kudy ustupují; francouzské sbory sice zaujímaly vskutku „široký prostor“, nicméně rozhodně nebyly „rozptýlené“ a jejich koncentrace proběhne dostatečně rychle na to, aby přiměla arcivévodu Karla k uzavření příměří. (JS)

[62]⁾* Z Wolkersdorfu vyrazil Napoleon ve 4 hodiny ráno, ve Wilfersdorfu se krátce zastavil v 9 hodin dopoledne, obdržel zde dvě Marmontova hlášení, v 10 hodin odjíždí v kočáře do Laa, kam přijíždí v 18 hodin a noc tráví u místního faráře (Tulard, Itinéraire de Napoléon au jour le jour); Berthier zůstal ve Wilfersdorfu nejméně do tří hodin odpoledne. (JS)

[63]⁾* Viz Příloha 1.9.

[64]⁾* Naopak, Marmont dostal rozkaz nic zásadního do Napoleonova osobního příjezdu nepodnikat (Napoleonův dopis Marmontovi z Laa, 11. července ve 2 hodiny ráno; Mémoires du maréchal duc de Raguse, t. 3, s. 316): „Sedám na koně s celým jezdectvem; ale jsou již dvě hodiny ráno; vynasnažte se, dokud nebudu v dosahu, nic závažného nezačínat.“ Autor o tom ostatně na jiném místě sám hovoří. (JS)

[65]⁾ Srovnej Hoen. Wagram, s. 390.

[66]⁾* Legrand, který dorazil na výšiny na pravém břehu Dyje kolem 10. hodiny dopoledne, nikoli tedy s rozbřeskem (nepochodoval celou noc a nenocoval u Dyje, ale okolo Jetzelsdorfu, tj. asi o 15 km jižněji), byl následován Saint-Sulpiceovými kyrysníky a s odstupem pěší divizí Carra Saint-Cyr (následovala divize Molitor, jež dorazí až 12. července, divize Boudet zůstala u Stockerau, Pelet s. 262); rozpor v časech uváděných autorem a francouzskými prameny je podstatný;  klášter Louka a Starý Šaldorf byly ve francouzských rukách kolem 2. hodiny odpoledne, kdy teprve dorazila divize Carra Saint-Cyr, a teprve ke 4. hodině odpoledne, v důsledku rakouského protiútoku, o němž bude řeč, se zapojila do akce na pravém Legrandově křídle (Gill, With Eagles to Glory, s. 58 a 242); onou divizí, jež obsadila Oblekovice, či spíše jejich okolí, je patrně divize lehkého jezdectva Bruyère, bývalá Lasallova. (JS)

[67]⁾* Spíše k 10. hodině dopoledne (Pelet, s. 266). (JS)

[68]⁾* Boje v okolí Dobšic byly zahájeny kolem sedmé hodiny raní. Zdejší kamenný most Byl dvakrát získán a znovu ztracen. Rakušané odtud ustoupili kolem čtvrté hodiny odpolední. Podrobněji SYPNIEWSKI Ritter von, Alfred. Geschichte des K. u. K. Infanterie-Regimentes Feldmarschall Carl Joseph Graf Cleerfayt de Croix, s. 224-226; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS)

[69]⁾* Úryvek z Brucker Schulkronik cituje například KROUPA, Petr. Premonstrátský klášter v Louce: dějiny – umělecká výzdoba – ikonologie, s. 47-48. Je v ní uvedeno, že kolem poledne 11. července způsobil výstřel francouzské houfnice umístěné v sedlešovických vinohradech požár v několika místnostech. Poté Francouzi Louku dobyli a vyrabovali továrnu na tabák v barokních budovách i kostel. V obrovských hromadách tabáku se ukryl jeden rakouský granátník, kterého Francouzi zranili při prohledávání bajonety. (KS)

[70]⁾* Další rozpor způsobený časovým posunem; zdá se zvláštní, aby byl V. sbor umístěný jistě záměrně v první linii a ve směru, odkud, jak arcivévoda dobře věděl, postupuje Masséna, vyčerpaný hodinu předtím, než Francouzi podle svých slov dorazili k Dyji. Pelet (s. 269) píše, že rakouská linie byla posílena a vyrazila vpřed teprve po obsazení Louky 18. plukem, kdy již byli francouzští tirajéři na půli cesty do Znojma. Arcivévda by tedy vydal granátníkům rozkaz k podpoře V. sboru spíše kolem 11. hodiny, hodinu po zahájení Legrandova útoku, a ti, postavení u Přímětic, by Reussovu linii mohli posílit o další hodinu později, což mnohem lépe odpovídá z hlediska časové posloupnosti důvěryhodnějším francouzským údajům. (JS)

[71]⁾ Kriegschronik Österreich – Ungarns, II., s. 150.

[72]⁾ Hoen. Wagram, s. 411.

[73]⁾* Marmont dostal od Napoleona rozkaz nepodnikat nic zásadního do jeho osobního příjezdu. (JS)

[74]⁾ Fuchs, Karl. Österreichs Befreiungskrieg 1809, s. 163. * Je to ne zcela přesný a mírně zavádějící překlad Napoleonova: „ayez soin de ne rien engager de sérieux jusqu’à ce que je sois à portée de vous, vynasnažte se nezačínat nic závažného, dokud nebudu v dosahu od vás“; není jasné, proč na základě toho dospěl autor k přesvědčení, že by Napoleon pochyboval o výsledku bitvy. (JS)

[75]⁾* Napoleonovo stanoviště bylo na návrší zvaném Hájem, které se nachází mezi Dobšicemi a Suchohrdly. Na jeho místě rostly dva duby, označované později jako duby Napoleonovy. (KS)

[76]⁾* Trasy Davoutových divizí známe, od Mikulova postupovaly všechny na Laa, kde překročily Dyji a odsud tedy mohly být směřovány na Lechovice, za Marmontovo pravé křídlo. (JS)

[77]⁾* Ve skutečnosti přibylo s Napoleonem pouze gardové jezdectvo, Nansoutyho a Arrigiho kyrysnická divize, s Oudinotem a Davoutem bylo možno počítat až na následující den. (JS)

[78]⁾ Kriegschronik Österreich – Ungarns, II., s. 160.

[79]⁾* Ani druhý bitevní den nedošlo k žádnému zásadnímu jezdeckému střetu. K zastavení postupu francouzské jezdecké kolony Rakušanům postačilo rozestavit dělostřelecké baterie a manévrovat čtyřmi jezdeckými brigádami v koloně. Podrobněji viz TOMASCHEK Freiherr von, Eduard. Geschichte des k. k. Dragoner-Regiments No. 8, s. 308; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS)

[80]⁾ Hoen. Wagram, s. 412.

[81]⁾ Hoen. Wagram, s. 412.

[82]⁾* Nositelem Velkokříže Čestné legie, Grande Aigle či Grande Croix, byl v Massénově sboru, kromě maršála samotného, jedině divizní generál Legrand, který však zraněn, natož proboden bodákem, nebyl. (JS)

[83]⁾ Srovnej Teuber, Oskar. Historische Legionen Habsburgs, s. 205 a Neuwirth, Regiments-geschichte des k.u.k. Inftr.-Rgmts. Alt-Starhemberg Nr. 54, s. 205.

[84]⁾* Třemi patrně skutečně nakrátko zajatými francouzskými generály byli podle rakouských pramenů Fririon, Stabenrath a Lasowski – srovnej PIZZIGHELLI, Cajetan. Geschichte des kaiserlich und königlichen Infanterie-Regiments Nr. 35, III. Band, s. 211-212; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS) Podle pramenů francouzských: Destabenrath, brigádní generál velící první Legrandově brigádě (26. lehký a 18. řadový pluk), který byl raněn (podle Sixe) pěti ranami šavlí, z nich jednou velmi těžkou do levé paže; a Marbotem zmíněný brigádní generál Lazowski (uvedený jako „Lasouski“, císařskými almanachy jako „Lasowski“ a Peletem jako „Lazouski“), velitel ženijního vojska Massénova sboru. Dodejme, že Pelet (s. 271) říká, že také Fririon padl do zajetí; viz Příloha I.10. (JS)

[85]⁾ Kromě toho je známý ještě třetí obraz bitvy. Je to francouzská mědirytina, která představuje město Znojmo a Dyjský úval z výšin nad Dobšicemi. Také tento obraz si nemůže činit nárok na věrné zobrazení krajiny. Nápadným je mimo jiné i to, že se na obraze objevuje šaldorfský most, naproti tomu chybí Klášterní Louka.

[86]⁾ Srovnej Hirtenfeld. Der Militär-Maria-Theresienorden und seine Mittglieder, III, s. 783.

[87]⁾* Opuštění záložních pozic bylo vytýkáno především c. k. řadovému pěšímu pluku č. 29. Přepis hlášení o průběhu bitvy, který vypracoval velitel tohoto pluku viz HÖDL von, Rudolf. Geschichte des k. und k. Infanterieregiments Nr. 29 auf immerwährende Zeiten Gideon Ernst Freiherr von Laudon, s. 259-261; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS) Viz také Příloha I.11.

[88]⁾ Welden, Der Krieg von 1809, s. 208.

[89]⁾* Písemné prameny popisují nasazení Salisových dobrovolníků pouze ve formě bodákového útoku, naopak ikonografické prameny regionálního původu je zobrazují při střelbě na francouzské kyrysníky. Podrobněji viz STROBL von Ravelsberg, Ferdinand. Die Landwehr Anno Neun, Das Kriegsjahr 1809 in Einzelndarstellungen, Band X., s. 30 a Dějiny c. k. zeměbraneckého pěšího pluku Kroměříž č. 25, s. 16; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS)

[90]⁾* Rakouskou dělostřeleckou baterii na velmi důležitém opěrném bodu kryl jeden prapor řadového pěšího pluku č. 10 a pět eskadron švališerského pluku č. 5. Jako posila sem byl poslán ještě prapor řadového pěšího pluku č. 36 a dvě děla pod velením nadporučíka Löfflera. Podrobněji viz Geschichte des k. k. Infanterie-Regimentes Oskar II. Friedrich König von Schweden und von Norwegen No. 10, s. 251-269 a PIZZIGHELLI, Cajetan. Geschichte des k. u. k. Dragoner-Regimentes Johannes Josef Fürst von und zu Liechtenstein Nr. 10. 1631-1903, s. 265-266; srovnej Bitva u Znojma ve vybraných monografiích. (KS)

[91]⁾* Podle Peleta (s. 274) se francouzské jezdectvo v průběhu bojů s rakouským přiblížilo kolem Únanova pražské silnici, tj. rakouské ústupové linii. Arcivévoda jistě nepochyboval, že ostatní sbory Grande Armée jsou na cestě, a s francouzkou kavalerií v boku a hrozící přetnout ústupovou linii nemohl pomýšlet na efektivní ústup; Massénovi se podařilo jižně od Znojma zachytit, rakouský protiútok odrazil a dostal se k městkému opevnění (výše to ostatně autor sám popisuje, V. sbor tedy rozhodně nemohl v 6 hodin večer zaujímat své ranní pozice), Marmont rovněž postoupil, ale nejen výhled na přicházející francouzské posily sehrál jistě v Karlově rozhodování svou úlohu, a především přítomnost silného francouzského jezdectva severně od Znojma nebyla zanedbatelná. (JS)

[92]⁾* Důvody arcivévody Karla nejsou „utilitární“, pokud na ně Francouzi neslyší, je to „mrzké odmítnutí“, pokud ano, pak „asi z utilitárních důvodů“; autor je v těchto soudech velkým vlastencem, ale poněkud méně schopen věcného a objektivního nadhledu. Napoleon jednoduše považoval výsledky vojenských akcí za dostatečně příznivé pro zahájení jednání, nic více, nic méně. (JS)

[93]⁾ Srovnej Teuber, Oskar. Historische Legionen, s. 33 o pěším pluku Rainer č. 11.

[94]⁾ STROBL von Ravelsberg, Ferdinand. Die Landwehr Anno Neun, s.  11.

[95]⁾ STROBL von Ravelsberg, Ferdinand. Die Landwehr Anno Neun, s. 82.

[96]⁾ Schlosser, F. C. Weltgeschichte für das deutsche Volk, 18. Bd. Frankfurt a. M. 1844-57, 224.

[97]⁾ Hoen. Wagram, s. 417.

[98]⁾* Ve svých pamětech už k nim tak lichotivý nebude. (JS)

[99]⁾* Takové zdůvodnění se zdá být velmi zvláštním, neboť jak souvisí výdaje státní pokladny s vrchním velením armádě, jak je může vrchní velitel armády svou rezignací ovlivnit? Arcivévoda Karel po prohrané bitvě u Wagramu zvolil směr a způsob ústupu, který jeho armádu přivedl do bezvýchodné situace, v níž uzavřel příměří této situaci odpovídající. Skončilo tím tažení, na jehož počátku byla rakouská očekávání velmi optimistická a jehož průběh byl přes nikoli zásadní zaváhání u Aspern a tvrdé střety v řadě dalších bitev z francouzského pohledu jednoznačný. Zcela přirozeně za výsledek nesl nejvyšší odpovědnost generalissimus osobně, a jeho odstoupení se zdá být jen přirozeným důsledkem pro Rakousko mimořádně truchlivého vývoje událostí. (JS)

[100]⁾ Angeli, (?), s. 251.

[101]⁾* O průběhu vojenských událostí roku 1809 Grippel, Johann – Müller, Alois. Zeitgenössische Berichte aus der Umgebung Ober-Hollabrunns über die Kriegsjahre 1805 und 1809. In: Jahresberichten des Hollabrunner Gymnasiums, l. Teil: 32. Jahresbericht, 1902, 2. Teil: 36. Jahresbericht, 1906. V digitální podobě viz
http://www3.htl-hl.ac.at/homepage/bok/dt/fr1805-9/findex.html (KS)

[102]⁾ Just, Gustav. Als die Völker, s. 95.

[103]⁾ Hübner, Anton. Denkwürdigkeiten der kgl. Stadt Znaim. Znaim 1869, s. 853.

[104]⁾ Alison, Archibald. Geschichte Europas seit der französischen Revolution bis zur Schlacht bei Waterloo, 1789-1815, VII. Bd., s. 261.

[105]⁾ Kerchnawe, Hugo. Das Machtgebot Österreichs im Jahre 1809, s. 586

[106]⁾ „Die in Stürmen des Jahres MDCCCIX herzhaft erprobte Fürsten- und Vaterlandsliebe der treuen Bürger Znaims belohnte mit seinem Brustbilde Franz Kaiser von Österreich. MDCCCXII.“

[107]⁾ Jak je uvádí Ian Castle, Aspern & Wagram 1809, Osprey Campaign Series 033, s. 22 a 23 (aniž by citoval své prameny); údaje o dělostřelectvu převzaty z kompilace Jérôma Samoka:

http://grognards-alsace.ouvaton.org/ordres_de_bataille_et_compte_rendus/organisations/

armee_d_allemagne_1809.htm.

[108]⁾ Takto je Císařská garda označena např. v situační přehledu Armée d’Allemagne z 1. června 1809 (Koch, s. 396).

[109]⁾ Situační přehled Armée d’Allemagne z 1. června 1809 uvádí jako náčelníka štábu gardového sboru „brigádního generála Quesnela“ (Koch, s. 396); François-Jean-Baptiste Quesnel du Torpt však byl povolán k Armée d’Allemagne až 11. července, do 30. května byl náčelníkem štábu maršála Soulta a guvernérem Oporta (Six, II, s. 339); s velkou pravděpodobností se jedná o šéfa batalionu a štábního adjunkta Louis-François Quesnela (1773–1815), který ve štábu Císařské gardy během tažení sloužil (Quintin, s. 718) a s ohledem na specifické složení a úkoly sboru takovou funkci zastávat patrně mohl.

[110]⁾ Louis Lonchamp (1770–1832) byl raněn u Esslingu.

[111]⁾ François Rosey (1775–1813) byl raněn u Wagramu.

[112]⁾ Jean-Marie-Pierre-François Lepaige Doursenne, řečený Dorsenne (1773–1812) byl raněn do hlavy u Esslingu, přes vážné zranění sloužil dál.

[113]⁾ Včetně eskadrony mameluků šéfa eskadrony Kirmanna.

[114]⁾ Vincent Corvin, hrabě Krasinski (1782–1856) byl raněn u Wagramu.

[115]⁾ Alespoň část jízdního dělostřelectva nepochybně doprovázela jezdeckou divizi a na bojiště přibyla 11. července po 10. hodině.

[116]⁾ Augustin-Marie, baron d‘Aboville (1776–1843) byl raněn u Wagramu, přišel o ruku.

[117]⁾ Nicolas-Charles Oudinot (1767–1847) byl raněn u Wagramu.

[118]⁾ Nicolas-Hyacinthe Gautier (1774–1809) byl smrtelně raněn u Wagramu.

[119]⁾ Alexandre-Pierre Navelet de la Massonnière (1767–1809) byl těžce raněn u Esslingu.

[120]⁾ Plukovník François-Joseph Bohn (1785–1809) podlehl 14. června zraněním od Györu.

[121]⁾ Charles-Antoine-Louis-Alexis Morand (1771–1835) byl raněn u Wagramu.

[122]⁾ Brigádní generál Nicolas-Bernard Guiot de Lacour (1771–1809) přišel u Wagramu o nohu (následkům zranění podlehl 28. července, 12. července byl ještě povýšen na divizního generála).

[123]⁾ Dva první bataliony pluku maršál ponechal generálu Grouchymu, který postupoval za Rosenbergovým sborem.

[124]⁾ Jeden batalion pluku byl detašován do Lednice.

[125]⁾ Louis Friant (1758–1829) byl raněn u Wagramu.

[126]⁾ Jacques-Laurent Gilly, řečený Vieux (1769–1829) byl raněn u Wagramu; podle Sixe (I, s. 502) tvořil 1. brigádu (k 9. dubnu) jen 15. lehký pluk.

[127]⁾ Podle Sixe (I, s. 519) tvořily 3. brigádu (k 30. březnu) 33. a 48. pluk.

[128]⁾ Charles-Etienne Gudin de la Sablonnière (1768–1812) byl raněn u Wagramu.

[129]⁾ Louis-Nicolas-Martin Leclerc des Essarts (1770–1820) byl raněn u Wagramu.

[130]⁾ Jean-Charles Desailly (1768–1830) byl raněn u Wagramu.

[131]⁾ Divize generála Pullyho, uváděna v různých sestavách bitvy u Wagramu ve svazku s Grouchyho divizí byla vrácena pod velení vicekrále Eugèna de Beauharnais (Correspondance du maréchal Davout, s. 85); k oběma dragounským divizím patřila 6. rota 2. pluku jízdního dělostřelectva obsluhující 6 kanónů ráže 4 libry.

[132]⁾ Jean-Marie-Eléonor-Léopold, baron de Stabenrath (1770–1853), brigádě velel od 1. července, kdy nahradil zraněného generála Ledruho des Essarts.

[133]⁾ Karl von Neuenstein, plukovník pluku Grossherzog, je uváděn v roli velitele brigády u Wagramu, a to v zastoupení generálmajora Friedricha von Harrant.

[134]⁾ Brigádní generál Antoine-Alexandre Cosson (1766–1839) byl zraněn u Wagramu, Cosson se k doléčení vrátil koncem srpna do Francie.

[135]⁾ Plukovník Bernard Pourailly (1775–1828) byl zraněn u Wagramu, přišel o levou ruku.

[136]⁾ Generál Destabenrath, který bývá uváděn v čele této brigády, velel 1. brigádě 1. divize; brigádní generál Jean-Baptiste Dalesme (1763–1832), který 2. brigádě velel od začátku tažení, byl raněn v boji při Dunaji 22. června.

[137]⁾ Plukovník Louis Léger Boyeldieu (1774–1815) byl raněn a zajat u Wagramu.

[138]⁾ Plukovník Henry-Aloyse-Ignace Baudinot (1776–1840) byl raněn, když pod ním u Wagramu padl kůň.

[139]⁾ 2 bataliony mušketýrů Leib-Garde-Regiment a Leib-Garde-Füsiliers-Bataillon.

[140]⁾ 2 bataliony mušketýrů Leib-Regiment a 1. Leib-Füsiliers-Bataillon.

[141]⁾ Počet batalionů Molitorovy divize je uveden v situačním přehledu Armée d’Allemagne k 1. červnu 1809 (Koch, s. 397).

[142]⁾ Původně divizní generál Antoine-Charles-Louis Lassale (1775–1809), který padl u Wagramu, Pierre-Joseph Bruguière, řečený Bruyères (1772–1813), byl rovněž raněn, ale pokračoval ve službě.

[143]⁾ Plukovník Jean-Baptiste Deman de Laborde (1769–1809) padl u Wagramu.

[144]⁾ Celkový stav divize před bitvou u Wagramu cca 2400 mužů.

[145]⁾ Germain Charpentier (1771–1860) byl raněn u Esslingu.

[146]⁾ Plukovník Charles-Joseph Leduc (1767–1809) padl u Wagramu.

[147]⁾ Posledním bojem hesenských švališerů byla srážka s rakouskými husary u Stockerau, po níž zbylo posledních 40 službyschopných mužů (Gill, s. 242).

[148]⁾ Divize záložního jezdectva podřízená Massénovi po Wagramu.

[149]⁾ Brigádní generál Edme-Nicolas Fiteau (1772–1810) byl raněn u Wagramu.

[150]⁾ Záložní dělostřelectvo sboru v síle 62 děl bylo umístěno na ostrově Lobau.

[151]⁾ Louis-Stanislas-Xavier Soyez (1769–1839), velitel 1. brigády divize Montrichard (nyní Claparède; viz také Historique du 5e régiment d’infanterie de ligne, s. 173) byl raněn u Gospiče (21. května) a zajat ve Fiume (3. června); nahradil ho plukovník 5. pluku, Louis-Auguste Marchand, baron de Plauzonne (1774–1812), 5. června povýšený do hodnosti brigádního generála (podle Sixe, II, s. 318, velící 3. brigádě, jde patrně o chybu; viz také Historique du 5e régiment d’infanterie de ligne, s. 174).

[152]⁾ Louis Bertrand de Sivray (1766–1850) „brigádní generál nasazený u 2. divize (Clauzel), 5. června (1809)“ (Six I, s. 93).

[153]⁾ Podle Quintinů (s. 903) velení pluku nepřevzal.

[154]⁾ Raněn bajonetem u Gračace 17. května 1809.

[155]⁾ Generálporučík Wrede byl raněn u Wagramu; divize původně součástí VII. armádního sboru maršála Lefebvra, podřízena Marmontovi byla 7. července.

[156]⁾ Původně součástí III. armádního sboru maršála Davouta, podřízena Marmontovi byla 7. července.

[157]⁾ Maršál Jean-Baptiste Bessières (1768–1813) byl raněn u Wagramu, divize Saint-Suplice byla podřízena Massénovi, divize Arrighi Davoutovi, který ji poslal do Laa, kde se spojila s Nansoutym a gardovým jezdectvem a přibyly na bojiště spolu s Napoleonem dopoledne 11. července.

[158]⁾ Koch, s. 398, uvádí v přehledu Velké armády z 1. června 1809 brigádního generála Gérarda; Antoine-Joseph Bertrand (1767–1835) byl jmenován náčelníkem štábu vévody Istrijského 24. ledna 1809 (Six, I, s. 91); brigádní generál François-Joseph Gérard (1772–1832) velel od 25. května lehké jezdecké brigádě II. sboru a od 5. června brigádě v rámci Sahucovy divize (Six, I, s. 497), brigádní generál Maurice-Etienne Gérard (1773–1852) byl náčelníkem štábu Benadottova IX. sboru a posléze velel saské jezdecké brigádě (Six, I, s. 498, a Koch, s. 399).

[159]⁾ Brigádní generál Jean-Marie-Antoine Defrance (1771–1855) byl raněn u Wagramu.

[160]⁾ Plukovník Pierre-Louis-François Paultre de Lamotte (1774–1840) byl raněn u Wagramu.

[161]⁾ Raněn u Esslingu.

[162]⁾ Brigádní generál Nicolas Reynaud (1771–1828) byl raněn u Wagramu.

[163]⁾ Plukovník François-Cajetan Dominique-Philippe-André-Antoine-Vincent Nicolas-Louis-Gaspard-Melchior-Balthazard Borghèse, kníže Aldobrandini (1776–1839) byl raněn u Wagramu.

[164]⁾ Plukovník François-Charles-Jean-Pierre-Marie d’Avranges, baron d’Haugeranville (1782–1817) byl raněn u Esslingu a Wagramu.

[165]⁾ Brigádní generál Etienne Tardif de Pommeroux, hrabě de Bordessoule (1771–1837) byl raněn u Wagramu.

[166]⁾ Pigeard, Dictionnaire des batailles de Napoléon, s. 966 (cituje Gachota, 1809, Napoléon en Allemagne, Paris, 1913; Gill uvádí 900 padlých a raněných Bavorů Marmontova sboru, ztráty by tedy byly na fr. straně vyšší).

[167]⁾ Charrié, Drapeaux et étendards de la révolution et de l’empire, s. 131.

[168]⁾ Dekret z 25. prosince 1811 přidělí jedinou orlici pluku prvnímu batalionu, ostatním ponechá praporky, čímž tuto zvláštnost dekretu z 18. února 1808 odstraní, s nejvyšší pravděpodností pouze posvětí přirozenou praxi zavedenou u pluků, jež přebytečné orlice a prapory vrátily a nechaly si místo nich vyrobit batalionní praporky. Je obtížně představitelné, že by se orlice a prapor pluku měly pohybovat kdesi mimo sestavu batalionů bež přesně určeného místa v bitevní sestavě.

[169]⁾ Charrié, Drapeaux et étendards de la révolution et de l’empire, s. 131.

[170]⁾ Rakouské šestiliberní kanóny byly lehčí než francouzské systému An 11, a Francouzi je proto označovali jako pětiliberní.

[171]⁾ Systému Gribeauval, který byl postupně nahrazován systémem An 11 (čtyř- a osmiliberní polní kanóny měly v jeho rámci nahradit kanóny ráže 6 liber).

[172]⁾ Manuel du canonnier, s. 54.

[173]⁾ Escalle, Des marches dans les armées de Napoléon, s. 15.

[174]⁾ Čtyři první válečné eskadrony byly složeny následně: 1. eskadronu tvořila 1. a 5. rota, 2. eskadronu 2. a 6. rota, 3. eskadronu 3. a 7. rota, 4. eskadronu 4. a 8. rota; 9. a 10. rota tvořily doplňovací 5. eskadronu, která bude rozpuštěna 1. ledna 1810.

[175]⁾ Podle dekretu z 31. srpna 1806 byla ve válečném stavu zformována doplňovací rota (compagnie de dépôt), kterou ve druhém válečném roce doplnila druhá (č. 9 a 10) na doplňovací eskadronu, v mírovém stavu opět rozpuštěná.