3. Organizace štábů. – Hodnota armád.
Tažení roku 1809 začínalo. Než jej popíšeme, je užitečné provést přehled organizace štábů a hodnoty přítomných armád.
Exkluzivní funkcí generálmajora vždy bylo rozesílat Císařovy rozkazy, a být odpovědný za jejich redakci, předání a provedení.
Sekundovalo mu, v roli pobočníků, osm vyšších důstojníků a sedm kapitánů či poručíků. Mezi těmi prvními bychom nalezli plukovníka Girardina, který velel 8. dragounskému pluku, plukovníka Lejeuna a komandanta Sopranziho[i], který byl také u svého pluku, 1. dragounského.
Jeho zvláštní kabinet zahrnoval, jako obvykle:
Pány Le Duca, osobního tajemníka;
Dufresna, šéfa účetní služby;
Salamona, šéfa kanceláře pohybu vojsk a dva adjunkty válečných komisařů.
Složení hlavního štábu bylo následující:
Divizní generál Vignolle, jeho bývalý podnáčelník štábu Italské armády, byl, zpočátku, prvním zástupcem generálmajora (aide-major général) s titulem podnáčelník hlavního štábu (sous-chef d’état-major général)[ii].
Brigádní generálové Lecamus a Bailly de Monthion plnili funkce zástupců generálmajora, aniž by tento titul nosili.
Brigádní generál Hastrel, již dlouho nasazený v hlavním štábu, a dva adjutant-komandanti řídili sekce hlavního štábu. Generál Hastrel byl, kromě toho, velitelem hlavního stanu[iii].
Deset šéfů batalionu a sedm kapitánů tvořilo, ve funkcích adjunktů, personál štábních kanceláří.
Plukovník Bonne, z hlavního válečného depotu, velel topografické službě, a měl pod sebou sedmnáct inženýrů-zeměměřičů různých hodnostních stupňů.
Armádní sbory měly v rolích náčelníků štábů divizní či brigádní generály, jimž sekundoval obecně jeden adjutant-komandant. Jen 3. sbor měl, bezpochyby v důsledku svého početního stavu a významu, jenž měl v roce 1808, čtyři.
Kromě pobočníků, kteří plnili jiné úkoly, neustále v pohybu či po boku svého generála, zahrnoval štáb armádního sboru sedm či osm adjunktů, hodnostně šéfů batalionu a kapitánů. Jen výjimečně do nich byli přijímáni poručíci.
- sbor čítal pět komandantů[iv] a šest kapitánů adjunktů.
Divize pěchoty měly coby náčelníka štábu jednoho adjutant-komandanta, jemuž sekundovali dva nebo tři adjunkti v hodnosti kapitánů. Mezi nimi se však často našel také šéf batalionu a někdy poručík.
Štáb divizí jezdectva zahrnoval obecně jen jednoho adjutant-komandanta, náčelníka štábu, a jednoho či dva kapitány, někdy šéfa eskadrony, výjimečně poručíka. V roce 1809 byli kapitán Curély a poručík de Brack, kteří se později proslaví, příslušníky štábu druhé divize lehkého jezdectva pod velením generála Montbruna. Byla to jedna z pěti divizí jezdecké zálohy, jež jako celek měla ve štábu jen jednoho brigádního generála, jednoho komandanta a jednoho kapitána.
Garda, v síle dvou divizí pěchoty a jedné divize jezdectva, měla nepočetné štáby.
Shrneme-li to, štábní personál, víceméně jednotného složení pokud jde o velké jednotky, se různil, pokud to okolnosti vyžadovaly. Pobočníci byli kvůli své službě početní. Štábní důstojníci vedli korespondenci a podíleli se na předávání rozkazů na bitevním poli, pobočníci byli nasazování především v důvěrných misích, na předávání zvláštních rozkazů a osobní generálovu korespondenci.
Výběr náčelníků štábu byl ponechán velitelům vojsk, a to podle principu, že mezi velitelem, který vydává rozkaz, a náčelníkem štábu, který jej předává, musí existovat vzájemná důvěra.
Z analogických důvodů závisel výběr štábních adjunktů na náčelníkovi štábu a generálovi velícímu jednotkám.
Štábní důstojníci oceňovaní svými nadřízenými byli ve svých funkcích udržování co nejdéle a byli povyšováni často v rámci štábu. Sami ale vykonávali velení jednotkám, jež mohli obdržet, aby měli více možností vyznamenat se, a protože na tom také trval Císař a maršálové.
Štáby byly pevně ustaveny, neboť byli garancí řádného provedení rozkazů.
Přítomné armády již nebyly v takovém stavu jako během minulých tažení. Až dosud se ty Napoleonovy vyznačovaly převahou materiálních i morálních sil, jež umožňovaly ty nejsmělejší operace a dávaly větší záruky mimořádných úspěchů. V roce 1809 jejich kvalita poklesla, a kvalita armád nepřítele vzrostla. Tato situace již byla nesčetněkrát popsána. Současný historik, který pronikl do napoleonské epochy nejhlouběji, pan Frédéric Masson, podal její důvody skvělým způsobem.
„V roce 1809 měly španělské události ve vládách a národech zvláštní ohlas. Rakousko svede v Německu španělskou válku; na pomoc svých vojáků povolá lid; bude vzývat nezávislost; zaseje ducha vlastenectví a rebelie.“
Pokud jde o Německou armádu, prostředky, jež měl Napoleon k dispozici, byly nevalné, a prostředky nepřítele byly nekonečně nadřazené těm, jimiž disponoval v minulosti, ať už jde o velení, vycvičenost či vojenského ducha[v].
Armáda z tábora Boulogne, již oslabená Ulmem a Slavkovem, vyčerpaná polským tažením, zdecimovaná u Jílového, unavená pochody napříč Evropou, umírala ve Španělsku. Odvedenci tříd 1808 a 1809 jsou starými vojáky. Z třídy 1810 bylo 1. ledna 1809 povoláno 80 tisíc mužů; 20 tisíc z dřívějších tříd 1806–1809, což dalo 80 tisíc mužů.
Ale třídy před ročníkem 1806 byly definitivně osvobozeny. Až na výjimky profesionálních vojáků jde o tříletou armádu, pramálo vycvičenou, neschopnou manévrovat, podřadně oblečenou a zbavenou vojenských tradic. Mnoho odvedenců bylo k pochodu donuceno… Poměr starých vojáků je významný jen u jezdectva a dělostřelectva; u pěchoty jsou celé pluky postavené z nováčků.
Rakousko má 300 tisíc mužů aktivních jednotek, jež po tři plné roky arcivévoda Karel organizuje a cvičí; má 200 tisíc mužů záloh; má uherskou insurekci; má povstalé Tyrolsko; má celé severní Německo, jež se otřásá a chce pochodovat; a také ve středu a na jihu jsou mu obyvatelé, ač se proti němu bijí, blíže než Francii, za níž se bijí. Jsou to síly revoluce.[1]
Síla Německé armády tedy spočívá jen na jejích kádrech, jež jsou stále obávané, a na tradicích vítězné minulosti, jež brzy její odvedence promění ve válečníky. Má však sále nesrovnatelnou převahu, a sice proslulého vojevůdce, který jí velí.
Čítá 294 075 mužů, což padá na 145 tisíc, odečteme-li Italskou armádu, Marmontův sbor a německé či cizinecké kontingenty.
Napoleon má, pravda, svého génie, svou prestiž, a prestiž svých maršálů. Podle něho toto pro dosažení vítězství stačí. Je skvělé vidět, že se jeho sebedůvěra potvrdila, a že budoucnost mu ještě měla dát za pravdu.[vi]
[1] Frédéric Masson. Napoléon et sa famille, IV, 288.
[i] Louis-Charles-Barthélemy Sopransi (1783–1814), Berthierův pobočník od 1. dubna 1807, šéf eskadron (chef d’escadrons) 1. dragounského pluku 2. srpna 1808; výraz commandant často označuje právě hodnosti chef de bataillon a chef d’escadron(s), může být zavádějící s odkazem na funkci hlavního štábu patřící výhradně plukovníkům: adjudant-commandant. (JS)
[ii] První zástupce generálmajora vykonával funkci nikoli podnáčelníka, ale náčelníka hlavního štábu; složitá struktura hlavního štábu Německé armády (a obecně jakékoli Velké armády) je dána osobní Napoleonovou přítomností, hlavní štáb (état-major général) byl jen jednou ze součástí císařského nejvyššího hlavního stanu (grand quartier général impérial), a Berthier, ač samozřejmě označován jako „Napoleonův náčelník štábu“, stál v jeho hierarchii svým vztahem k císaři, povinnostmi a pravomocemi výrazně nad běžnou funkcí náčelníka hlavního štábu, neboť přímo zprostředkovával nejvyšší vůli nejen vrchního velitele, ale panovníka; a logicky bylo třeba velkou část všedního služebního „detailu“ delegovat na zástupce – náčelníka hlavního štábu. (JS)
[iii] Právě Hastrelovy funkce odpovídají funkcím podnáčelníka hlavního štábu. (JS)
[iv] Šéfů batalionu/eskadron(y). (JS)
[v] Na tomto místě je třeba s autorem polemizovat, neboť bylo-li rakouské velení co do zkušeností a rozhodnosti nepochybně dále než v předcházejících taženích, ta rozhodně nedopadla pro habsburský trůn tragicky z důvodů nějaké nízké vycvičenosti či nedostatku vojenského ducha jednotek. (JS)
[vi] Toto hodnocení situace je mimořádně přehnané, opírá se z velké části o napoleonskou legendu, a jeho cílem je podtrhnout Napoleonova génia, jenž s velmi skromnými prostředky dokázal na pohled nemožné, během měsíce obsadil Vídeň a do tří měsíců rozhodl. Podíváme-li se na složení Německé armády blíže, jeví se vše poněkud jinak, vidíme Císařskou gardu, Oudinotovy divize, Davoutův sbor a jeho železné divize od Slavkova, Auerstaedtu i Jílového, Italskou armádu, a po vojenské stránce kvalitní kontingenty Rýnského spolku, jež v následujícím tažení prokáží nejen rovnocennost francouzským jednotkám, ale také plnou loajalitu, a splní svou povinnost se ctí. Mužstvo francouzských pluků jistě bylo z velké části mladé, doplněné odvedenci. Rozhodně však nedošlo k nějaké celkové výměně, ztráty z let 1805–1807 byly značné, nikoli však nenapravitelné, zejména ne pokud jde o kádry jednotek, jež jsou z hlediska kvality armády prvořadé.
Dojem tvořený okolo Německé armády roku 1809 je podtržen kontrastem vůči „armádě z Boulogne“ z let 1805–1807, jež je nepřiměřeně idealizovaná (viz její velice kritické hodnocení v monumentální práci Alomberta a Colina, La campagne de 1805 en Allemagne, úvod k prvnímu dílu). Zcela odmítnout je třeba tvrzení, že by pěchota Německé armády byla „neschopná manévrovat“ (nullement manœuvrière), nic podobného z průběhu tažení ani náznakem nevyplyne. Armáda měla stále relativně kvalitní kádry a mimořádně schopné generály a štáby. Že by Císařská garda, Friantova či Legrandova divize, či snad Nansoutyho kyrysníci postrádali „vojenské tradice“?
Naproti tomu výčet sil Rakouského císařství a hodnocení rakouské armády jako po tři roky usilovně cvičené síly, skvěle reorganizované, motivované a mající bezmála celoevropskou morální a politickou podporu je rovněž přehnané. Reformy arcivévody Karla ještě nebyly zcela dokončené, a Vídeň, jak se brzy ukáže, opět, tak jako v roce 1805, tragicky neodhadla loajalitu německých států Napoleonovi.
Svou studii Devant Austerlitz, sur les traces de la pensée de l’Empereur, jejíž překlad jsme publikovali ve sborníku Bitva u Slavkova a válka roku 1805 v roce 2005, Michel de Lombarès uzavírá slovy: „Legenda mizí. Někomu to bude líto. My ale doufáme, že alespoň v očích ‚velmi zkušených vojáků‘ se historie Slavkova zjeví takto krásnější než legenda.“ Je rozhodně na místě být velmi kritický ke všem náznakům napoleonské legendy stvořené zprvu z pochopitelných, účelových, propagandistických důvodů, následně slepou adorací mnohými historiky převzatým, prohloubeným a upevněným, neboť jen bez tohoto nánosu lze do důsledku ocenit velikost všech aktérů těchto mimořádně zajímavých událostí, a Napoleona na prvním místě. (JS)
4. První operace. – Bitvy u Abensbergu a Eggmühlu.
Po svém setkání s Napoleonem se Berthier vrátil ke své obvyklé službě s pílí, důvěrou a oddaností.
Právě teď bude provedena definitivní koncentrace armádních sborů; a, jak uvidíme dále, Císař měl talent kombinovat pohyby způsobem, že zvolené směry současně zajišťovaly úspěch prvních bojů.
17. dubna upozornil generálmajor maršála Lefebvra a generála Wredeho o pochodu nařízeném maršálu Davoutovi a o úkolu, jenž jim byl svěřen, krýt jej proti nepřátelské koloně přicházející od Landshutu.
Zaslal Massénovi rozkaz opustit Augsburg a přiblížit se zbytku armády, aby s ní kombinoval své operace. Současně mu zaslal instrukce předvídající budoucí eventuality. Nazítří doprovodil Císaře do Ingolstadtu, kde byl ustaven hlavní stan. Bylo třeba se přiblížit Davoutovi a dějišti budoucích událostí.
Sitauce byla Massénovi Napoleonem vysvětlena takto: arcivévoda Karel, který vyrazil z Landshutu 17. dubna, pochodoval se třemi armádními sbory na Řezno. Jeho předvoj se 17. utkal s Bavory. Davout opustil Řezno 18. dubna se 60 tisíci muži, a směřoval na Neustadt. Měl jednat společně s Bavory. Tím, že by 19. dubna dorazil do Pfaffenhofenu, mohl by Masséna padnout nepříteli do týlu, či na jednu z jeho kolon, a dát operacím příznivý obrat. Císař by, pokud by to vyšlo, směřoval patrně k němu. Jeho depeše končila důležitými slovy: „Aktivita, aktivita, rychlost! Spoléhám na vás.“
K Napoleonem předvídaným střetnutím dojde ve slavných dnech 18., 19. a 20. dubna 1809. Byly nesčetněkrát popsány; postačí připomenout jejich hlavní epizody.
19. dubna pochodoval Davout na Neustadt, zatímco Masséna přicházel do Pfaffenhofenu, v 9 hodin ráno. Oudinot, který tvořil jeho předvoj, se vrhl na nepřítele a vyhnal jej z výšin. Davout zatím svedl vítězný boj u Thannu a Hausenu a spojil se s Lefebvrem, který dostal od generálmajora rozkaz udržet most v Abensbergu. Během tohoto dne se různé frakce armády shromáždily. Večer Berthier, který byl od 4 hodin odpoledne v ležení u Wohburgu, s Císařem, poslal Massénovi rozkaz pochodovat do Landshutu, kde měl přetnout Rakušanům komunikační linii; Vandammovi (8. sbor, Württemberčané) rozkaz podpořit Lefebvra; Bernadottovi připravit se k pochodu do Čech či na Dunaj.
Nazítří ráno přijel s Císařem do pole, do okolí Abensbergu. Napoleon chtěl sám posoudit dispozice nepřítele, jehož pochod k Dunaji byl zastaven včerejšími boji.
Měl u sebe Lannesa a nechtěl tak srdnatého velitele nechat bez využití ve chvíli bitvy, svěřil mu velení dvou divizí 3. sboru a jednu divizi jezdectva. Následně generálmajorovi sdělil dispozice, o nichž pro tento den rozhodl.
Lannes měl postupovat na Hausen, odrazit k Dunaji rakouské sbory, jež by se mu postavily, a odříznout je od levého křídla jejich armády. Davout měl vést boj na své frontě, Oudinot jej měl podporovat, a Masséna urychlit pochod na Freysing a Mosburg.
Cílem Císaře bylo odříznout levé rakouské křídlo a izolovat ho od středu. Osobně převzal velení Bavorů a Württemberčanů a vrhl je proti Rakušanům. Divize Wrede byla na čele, Berthier si uvědomil, že se svým sňatkem stal bavorským knížetem, a vedl ji proti nepřátelské pozici u Siegenburgu, zatímco Vandamme, s Württemberčany, napadl pravé křídlo Rakušanů.
Tento manévr dokonale uspěl. Po několika hodinách boje bylo rakouské levé křídlo poraženo, ustoupilo na Landshut; následně se ocitlo ohroženo Massénou, Oudinotem a Lefebvrem, toto město nebránilo a stáhlo se za něj.
Bitva u Abesnbergu stála nepřítele: 12 kanónů, 8 praporů a 18 tisíc zajatců.
Berthierův dopis, diktovaný Napoleonem, Davoutovi oznamoval dosažené výsledky: „Všude jsme brali kanóny, prapory, zajatce. Je to druhá Jena.“ Arcivévoda Ludvík a jeden další kníže byli smrtelně zraněni. Více rakouských generálů bylo vážně zasaženo.
Císař však přesně nevěděl, kde je arcivévoda Karel. Nechal proto jednoduše dát generálmajorem rozkaz k pochodu na Landshut a útoku na nepřítele všude, kde by se objevil.
21. dubna Wrede, Vandamme a Lefebvre postoupili proti tomuto městu, kam vjel také Císař se svými jednotkami. Bylo tam dobyto 30 kanónů, 9000 zajatců, 600 muničních povozů, 3000 povozů se zavazadly, 3 mostní ekvipáže, ambulance, sklady, atd. Davout byl v mezičase nasměrován na Řezno; a aby jej podpořili, poslal Berthier Lannesovi, Saint-Sulpicovi, Vandammovi a Lefebvrovi rozkaz pochodovat k němu.[1])
22. (21., pozn. překl.) dubna Davout narazil na značné síly a sváděl u Eggmühlu, jako u Auerstaedtu, zuřivý boj proti silnějšímu nepříteli. Jakmile se to Císař dozvěděl, nechal jej podpořit a sám pospíchal se vším, co mohl shromáždit, především s Massénovými divizemi, jimž se postavil do čela; Berthier s ním.
Ve dvě hodiny odpoledne narazil předvoj na nepřítele v Puchhausenu a napadl jej. Vandamme a Saint-Suplice dorazili do Eggmühlu a zapojili se do boje. Saint-Sulpice se svým jezdectvem dobil rakouské dělostřelectvo, které měl před sebou. Lannes vyrazil a obchvátil nepřátelské levé křídlo. Davout, Lefebvre a Montbrun bojovali od rána proti arcivévodu Karlovi a čtyřem rakouským sborům. Jakmile uviděli, že jsou podpořeni, zdvojnásobili své úsilí. Nepřítel naopak, překvapený Císařovým útokem, začal ustupoval a brzy byl obrácen na útěk, ztrácel zraněné, většinu svého dělostřelectva, 15 praporů a 20 tisíc zajatců.
Masséna a Oudinot nebyli nasazeni.
Byl to zářný úspěch. Arcivévoda Karel byl zatlačen zády k Dunaji a zbytek jeho armády, ustupující k Innu, byl zuřivě pronásledován Bessièresem. Rakouské síly byly rozprášeny a odříznuty.
Generálmajor noc po tomto brilantním vítězství strávil v Egglosheimu. Sotva dorazil s Císařem do zámku, který pro ně byl připraven, otevřel své aktovky, aby připravil rozkazy na následující den, když vesnici zachvátily plameny zažehnuté granáty, které sem dopadly přes den. Bylo třeba strávit noc venku pod hvězdami. Císař ostatně dal sborům, jež bojovaly u Eggmühlu, jen jeden rozkaz: pochodovat na Řezno. Tento pohyb byl proveden nazítří ráno. Ustupující rakouská armáda nechala jeden sbor na pravém břehu, aby jej kryl. Byl odražen do města, jež chvíli bránil. Nicméně napaden jednotkami Lannesa, Davouta, Württemberčany a záložními kyrysníky, musel je opustit.
Dobytí Řezna ukončilo první sérii operací, jež začala sotva před šesti dny.
Generálmajor je oznámil Massénovi, a zaslal mu rozkaz pochodovat na Passau a na Inn, zatímco Lefebvre a Oudinot byli nasměrováni na Landshut.
Bessières pokračoval v postupu na Braunau.
[1] Rozkazy diktované v Landshutu Císařem generálmajorovi jsou lakonické, což si vyžádala situace. Právě za takových okolností Berthierova rozvedení doplňovala Napoleonovy myšlenky a prokazovala mu neocenitelné služby (viz Correspondance, t. XVIII, s. 579).