S blížícím se 209. a 210. výročím bitvy u Znojma přinášíme vybrané texty ze sborníku Bitva u Znojma a válka roku 1809, který jsme sestavili před devíti lety u příležitosti 200. výročí. Prvním jsou vybrané pasáže ze životopisu maršála Berthiera, Napoleonova náčelníka štábu, věnované druhému rakouskému tažení.

Louis-Alexandre Berthier se narodil 20. listopadu 1753 ve Versailles, jeho otec byl vrchním velitelem inženýrů-zeměměřičů Ludvíka XV., jenž jej roku 1763 povýšil do šlechtického stavu, a přítelem maršála de Belle-Isle. Louis-Alexandre sám zahájil vojenskou kariéru v roce 1766 právě jako inženýr-zeměměřič, sloužil postupně ve Flanderské legii (smíšený útvar jednotek lehké pěchoty a jezdectva), u pluku Lorraine-dragons, u 2. mysliveckého pluku a konečně u pěšího pluku Soissonnois, a poznal tak během 14 let vojenskou službu u pěchoty, jezdectva i ve štábu; 1. ledna 1781 byl jmenován do funkce nadpočetného sous-aide-maréchal général des logis (maréchal général des logis byl titul pro pozdějšího náčelníka hlavního štábu, sous-aide znamená „nižší pomocný“ či „zástupce pobočníka“) a zúčastnil se v různých štábních funkcích americké války za nezávislost; 11. července 1789 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a první rok revoluce strávil ve funkci náčelníka štábu vesrailleské a později zástupce náčelníka štábu pařížské národní gardy; byl náčelníkem štábu generála Rochambeaua, coby maréchal de camp (pozdější brigádní generál; povýšen 22. května 1792) náčelníkem štábu generála La Fayetta, poté maršála Lucknera. Jako šlechtic byl 20. září 1792 zbaven funkcí, načež se 11. května 1793 přihlásil jako dobrovolník u armády Západního pobřeží, kde byl brzy jmenován náčelníkem štábu generála Birona, v Paříži byl z administrativních i politických důvodů opět zbaven funkcí, a teprve k 5. březnu 1795 mu byla definitivně a oficiálně vrácena hodnost brigádního generála a byl jmenován náčelníkem štábu armée des Alpes et d’Italie, a 2. března následující roku pak, jako divizní generál (povýšen 13. června 1795), již pod generálem Bonapartem náčelníkem štábu Italské armády.

S ním prošel v letech 1796–1808 prvním italským, egyptským, druhým italským, ulmským, slavkovským, saským, polským i španělským tažením, stal se ministrem války, byl jmenován maršálem císařství. Jeho hlavním úkolem bylo, velice stručně řečeno, pochopit a rozpracovat do detailu rozkazy a záměry vrchního velitele, předat jeho rozkazy všem podřízeným složkám armády, dohlédnout na jejich provedení, koordinovat přesuny jednotek, dbát na jejich zajištění, plně informovat vrchního velitele o všem, co by jej mohlo zajímat. Jeho bohaté zkušenosti, dokonalé chápání fungování všech součástí armády a jejich potřeb, a dlouholetá nejužší spolupráce s Napoleonem z něho učinily nepostradatelného a v mnoha ohledech doslova nezastupitelného císařova sekundanta.

Maršál Berthier, major général (francouzský náčelník nejvyššího štábu, generálmajor – nezaměňovat s dvouhvězdičkovým generálem)[i] Velké armády, sehrál přirozeně mimořádně významnou úlohu také v tažení, jemuž je věnován tento sborník. Dvousvazkový životopis Le Maréchal Berthier z pera generála Derrécagaixe (1833–1915) poprvé vyšel r. 1904 obsahuje ve svém 2. díle kapitolu osmou, jež je právě tažení roku 1809 věnována. Autor se v ní věnuje mj., a to velice podrobně, velmi významnému, byť ze strany Berthierovy přirozeně skrývanému, konfliktu mezi Napoleonem a jeho náčelníkem štábu na počátku tažení, konfliktu, který pramenil z obtížné role, do níž císař Berthiera ve snaze utajit své záměry před nepřítelem postavil jeho jmenováním do funkce vrchního velitele, aniž by jej vybavil nezbytnými pravomocemi a  aniž by mu umožnil samostatně řídit válečné operace.

Text je úspěšnou a přesvědčivou Berthierovou obhajobou, nadto s sebou zcela přirozeně nese důkladnou studii úvodu i dalšího průběhu dunajského tažení, jehož osud visel v dubnu 1809 na vlásku. Arcivévoda Karel Francouze překvapil, nedorozumění mezi Napoleonem a Berthierem přivedlo francouzské sbory do kritické situace, nicméně již týden po zahájení tažení Rakušané ustupovali zpět se ztrátou 50 tisíc mužů. Tento nečekaný zvrat vede mj. k zamyšlení, do jaké míry byli na válku roku 1809 skutečně připraveni.

Válka roku 1809 je střetnutím dvou velmocí, přirozeným výsledkem reálné politiky v situaci francouzského angažmá ve Španělsku a faktickým důsledkem prešpurského míru z roku 1805, jehož tvrdost, zasloužená či nikoli, Rakouské císařství, a obecně žádná země, jež se chtěla považovat za velmoc, nemohlo dlouhodobě přijmout. Je obtížné zde hledat skutečného agresora a jeho oběť, byť první krok učinilo Rakousko; Francie byla na válku velmi dobře připravena.

Derrécagaixův text nám poslouží jako velmi vhodný úvod, jenž umožní zasadit texty sborníku, překlady dokumentů (pamětí či korespondence) a dílčí původní studie, do uceleného kontextu. A to přes svou zřejmou jednostrannost, vznikl ostatně v době, kdy se francouzská armáda stále ještě vzpamatovávala z porážky roku 1870 a její historici usilovně hledali v jejích dějinách příklady, inspiraci a povzbuzení. Nelze si na mnoha místech také nepovšimnout, že autor podtrhuje roli náčelníka štábu způsobem, jenž zcela zastiňuje roli samotného Napoleona.

Jakub Samek

[i] V textu je výraz major général překládán jako „generálmajor“ (viz. také sborník Projektu Austerlitz Třetí koaliční válka 1805, Akcent, Třebíč 2004, s. 172–173; příloha A4 zde).

---

Kapitola VIII

Druhé rakouské tažení

1. Přípravy tažení.

Přípravy druhého rakouského tažení stály u zrodu jednoho z nejzávažnějších incidentů kariéry maršála Berthiera. Požíval tehdy úplné Císařovy důvěry. Tato výjimečná náklonnost a jeho povýšení do nových hodností mu popravdě řečeno přineslo více nových závistivců než přátel. A za těchto okolností došlo k nedorozumění, jehož vysvětlení, špatně podávané a snad potvrzené jeho mlčením, mělo zatížit celý jeho život a jeho reputaci.

Abychom jej správně poznali, bude nezbytné prostudovat některé podrobnosti a překročit limity vytyčené pro tuto práci.

Po svém návratu do Paříže v prvních únorových dnech roku 1809 nalezl kníže generálmajor Císaře pohlceného přípravami příští války proti Rakousku a již přesvědčeného, že začne co nevidět.

Ještě několik dní pokračoval v předávání rozkazů do Španělska. Ale od 4. března převzal své funkce generálmajora Německé armády.

Postaral se nejprve o svolání částí gardy, jež byly ve Valladolidu, poté pro Císaře o zpracování nového projektu organizace ženijního vojska u armád. Předal ministerstvu námořnictva instrukce Jeho Veličenstva ohledně ustavení posádky říční flotily, určené ke službě na řekách dějiště válečných operací.

Nechal následně sestavit situační přehledy:

1° Rýnské armády, pod velením Davoutovým, s určením dne, kdy měla být soustředěna v Bambergu; 2° záložního sboru pod velením Oudinotovým; 3° Rýnského pozorovacího sboru, jemuž velel Masséna, včetně data, kdy by tento mohl dostat posily v Augsburgu; 4° severoněmeckého armádního sboru pod Bernadottem. Označil organizační detaily k doplnění a začal sestavovat hlavní štáb[1]. Šlo o zformování nové velké armády.

Berthier současně vyzval Davouta, aby přenesl svůj hlavní stan do Würzburgu, s divizemi v Bambergu a Bayreuthu; a Bernadotta, aby se soustředil v Hanoveru. Sdělil Massénovi složení jeho armádního sboru a Císaři podal hlášení o rozkazech, které předal ohledně soustředění bavorské armádě, 20. března v Mnichově, Straubingu a Landshutu. Tázal se, bude-li třeba předepsat pro stejné datum také soustředění saské armády v Drážďanech; polských jednotek ve Varšavě; vestfálské armády v Magdeburgu; württemberské divize v Neresheimu, Hallu, Elwangenu a Heidenheimu; a kontingentrů Rýnského spolku na různých jiných místech.

Následně na toto hlášení vyzval německá knížata, spojence Francie, aby zorganizovala své síly. Umístil saskou armádu pod velení Bernadottovo a nařídil mu být 20. března v Drážďanech.

Císař mezitím nechal ustavit záložní sbor složený z provizorních pluků složených z odvedenců ročníku 1810.

11. března byl Berthier schopen zaslat Davoutovi přehled Císařových projektů. Obsazení Würzburgu, Bambergu a Bayreuthu mělo být provedeno 20. března; a maršál měl být připraven opustit knížectví Bayreuth při první rakouské hrozbě. Cílem tohoto soustředění bylo spojit Davouta, Massénu a Oudinota na Dunaji, ve vhodném okamžiku. Císař si nemyslel, že by nepřítel mohl podniknout něco závažného před 15. dubnem. V tuto chvíli byla pozice následující: Masséna byl v Ulmu se čtyřmi divizemi; Oudinot v Augsburgu, s jezdeckou divizí Espagne; Württemberčané obsadili Hall a Neresheim; Bavoři Straubing a Landshut, tvoříce tři divize pod vrchním velením Lefebvrovým.

„V případě akce, pane vévodo, je třeba abyste pochodoval ke sborům a sbory k vám, abyste se spojili, buď v Ingolstadtu, nebo v Donauwerthu. Jistě cítíte, že se do této pozice nedostanete, dokud tam nepřibude Císař osobně. Tento soustředný pohyb by spojil 180 tisíc mužů a byl byste kryt na pravém křídle Dunajem a Lechem, na levém Rednicí. A právě v Donauwerthu by tedy bylo třeba shromáždit veškerý proviant, jímž můžete disponovat.

Kníže z Neuchâtelu, generálmajor

Podepsán: ALEXANDRE.“

V duchu byl tedy generálmajor pevně přesvědčen, že první Císařova idea pro případ vypuknutí nepřátelství přicházejícího z Čech bylo shromáždit síly na Dunaji, od Lechu po Rednici.

Ke stejnému datu Berthier sdělil Massénovi, že musí umístit svůj hlavní stan do Ulmu; své divize do Gunzburgu, Memmingenu a do prostoru mezi Ulmem a Donauwerthem.

Ve Španělsku byly rozkazy předané do Valladolidu provedeny. Bylo ostatně na čase, aby garda dorazila; zprávy byly stále závažnější. Oudinot psal, „že nepřátelství může vypuknout každou chvíli.“[2] Vědělo se, že Rakušané soustředili významné síly v Čechách a zprávy říkaly, že chtějí překročit bavorskou hranici mezi 15. a 20. dubnem.

Generál Andréossy, který opustil Vídeň 1. března a byl již v Paříži, nicméně prohlásil, že zahájení tažení nemůže být tak brzké, že válka je však jistá.

Knížata Rýnského spolku mobilizovala své kontingenty a brzy bude vidět německé vojáky, vycvičené Napoleonem k boji se svými soukmenovci.[i]

Oudinot pokračoval v zasílání pesimistických zpráv. Podle něho měli Rakušané překročit Inn 16. dubna. Ve skutečnosti byly k Innu z Čech směřovány čtyři nepřátelské sbory od 20. dubna.

Podobná sdělení potřebovala vyjasnit. Berthier žádal Davouta, 16. března, aby nechal sledoval pohyby prováděné na české hranici a vysílat tím směrem četné průzkumy inženýrů-geografů. Současně upozornil Massénu, že podle Císařova přesvědčení neprovede Rakousko žádný pohyb do konce dubna.

Přesto se stávalo nezbytným, aby generálmajor přenesl svou pozornost výhradně událostem v Německu. Císař proto v důsledku toho rozhodl, aby se přestal starat o záležitosti Španělska. Německá armáda, nyní již zorganizovaná, vyžadovala veškerou péči.

Na druhé straně se rakouské Tyrolsko, po příkladu Španělů, vzbouřilo. Bylo třeba zpráv. Berthier byl pověřen vyslat do Štrasburku generála Bertranda, Císařova pobočníka, který se stal velitelem ženijního vojska armády, a zorganizovat kancelář hlavního štábu v tomto městě. Pověřil tím generála Vignolla, budoucího zástupce generálmajora, který měl na ministerstvu vyzvednout přehled všeho, co bylo odesláno do Štrasburku, seznámit se s rozkazy vydanými velitelům dělostřelectva a ženijního vojska a shromáždit všechny štábní důstojníky, kteří obdrželi služební příkazy.

Tato první kancelář hlavního štábu se nacházela poněkud daleko od místa koncentrace sil. V důsledku toho Berthier vyslal generála Monthiona do Ulmu s analogickým posláním. Z tohoto předsunutého postavení mu bude generál posílat přesné zprávy; centralizuje korespondenci a usnadní předávání rozkazů všem dotyčným autoritám.

Novinky, které v Paříži obdržel, nutily Císaře měnit rozkazy podle pohybů, jež mu byly hlášeny. Bylo tomu tak 25. března, kdy Berthier poslal Davoutovi nové instrukce pro případ, že by nepřítel vstoupil do Slezska. Měl se tedy shromáždit na Dunaji a urychlit pochod jednotek, které se ještě nepřipojily. Současně bylo třeba mít se na pozoru před nepřátelským podnikem od Čech; ale nikdo nevěřil, že by nastal bez vyhlášení války. Zatímco čekal, přikázal generálmajor gardě, svým a Císařovým ekvipážím, aby se dostavily do Štrasburku.

Došlo tak mezi ním a Davoutem k prvnímu incidentu, který mírně ochladil jejich vztahy. Generálmajor dal vévodovi z Auerstaedtu na vědomí, že Císař neschválil ústupový pohyb, který on předepsal saské armádě. Davout tím byl ponížen a obhajoval se u Císaře, jemuž řekl: „…když nejsou má opatření z vaší strany schvalována, nutí mě to k opatrnosti, která nemůže než škodit službě Vašemu Veličenstvu.“ [3]

Rakušané však rozvinuli nezvyklou aktivitu. Císař byl 27. března upozorněn, že byl jejich pohyb z Čech k Dunaji zahájen, že sbor pod velením arcivévody Ferdinanda pochodoval z Budějovic do Horního Rakouska a že se různé jednotky vysunuly ve směru k Rýnu a Štrasburku. Aniž by tomu přikládal vyšší důležitost než bylo třeba, nechal Berthierem Davoutovi poslat nová doporučení:

„…Jeho Veličenstvo předpokládá, pane vévodo, že jste nasměroval divizi Saint-Hilaire, bývalou divizi Nansouty a pluky lehkého jezdectva divize Montbrun na své pravé křídlo; že jste také přijal potřebná opatření ohledně špitálů, opozdilců, atd…., tak, abyste, aniž byste cokoli zanechal na místě, mohl provést svůj pohyb na Řezno, Ingolstadt či Donauwerth, podle okolností.

Pokud má nepřítel plán, je pravděpodobné, že se vynasnaží dostat se mezi vás a Dunaj; právě tomu je třeba zabránit; přesto setrvává Jeho Veličenstvo v názoru, že Rakušané nemohou být připraveni před koncem dubna, a nepovažuje je ostatně za rozhodnuté k agresi, jež by jim přinesla nelibost Ruska, jež má armády v Haliči a Transylvánii.“

Tento pohyb Rakušanů z Čech na Dunaj Císaře zaměstnával. Snažil se proniknout do jejich záměrů, aby sestavil své, a začínal věřit, že zahájení nepřátelství přijde dříve, než dosud předpokládal. Rozkazy, jež generálmajor rozeslal 28. března, obsahovaly následující pokyny: „Pokud Rakušané zaútočí před 10. dubnem, armáda se musí soustředit za Lechem: pravé křídlo obsadí Augsburg a levé pravý břeh Dunaje, na Ingolstadt, Donauwerth. Donauwerth musí být středem armády… Ustavit špitály v Ulmu, v Augsburgu, jenž bude stále strážen, a v Donauwerthu.“[4]

K tomuto datu byl prostor soustředění armády zásoben a k dispozici byly veškeré potřebné zdroje. Přípravné pohyby byly dokončovány. Stávalo se neodkladným, aby se na místo dostavila nejvyšší autorita. Císař na sebe však tuto povinnost vzít nemohl; jeho přítomnost u armády by naznačila okamžitou ofenzívu. Vládl však stále mír. Napoleon místo sebe vyslal do Štrasburku Berthiera s následujícími instrukcemi, datovanými 30. března:

„Bylo třeba připustit, že Rakousko bude připraveno k zahájení tažení 15. dubna. Německá armáda již připravena je, neboť mezi 1. a 15. dubnem bude mít tři armádní sbory ve stavu spojit se na Dunaji, buď u Řezna, Ingolstadtu, nebo Donauwerthu, což vytvoří masu o 140 tisících mužích.

Pokud Rakušané zaútočí, Donauwerth se stane patrně hlavním stanem armády… Generálmajor se má dostavit se svým štábem do Štrasburku, v určený den, a to tak, aby byl schopen být podle okolností v Donauwerthu či Augsburgu…

Pokud nedojde k ničemu novému, zůstane ve Štrasburku.

Protože je pravděpodobné, že Rakušané se nijak nepohnou, generálmajor bude moci odjet do Ulmu… a Augsburgu… Přehlédne zde jednotky, aby mne zpravil, atd… Pokud si to okolnosti nevynutí, neopustí Štrasburk, protože odsud nejsnáze rozešle rozkaz k hlavnímu pohybu armády, který mu zašlu; oznámím mu své záměry, aby byl schopen je provést, aniž by čekal na mé rozkazy, pokud by byly okolnosti naléhavé.

Mým cílem je přenést svůj hlavní stan do Řezna a soustředit zde svou armádu.“ [5]

Císař následně generálmajorovi objasnil pozici různých sborů při tomto soustřeďování, a dodal: „Hlavní stan tedy bude v Řezně, uprostřed 200 tisíc mužů, po obou stranách velké řeky, bude kontrolovat pravý dunajský břeh až do Passau a budeme tak v pozici ve skrytu před znepokojením pohyby nepřítele, atd.“ [6]

Císař následně rozebral různé kombinace, jež mohl nepřítel rozvinout, a co by bylo třeba v takovém případě dělat.

Pokud by pochodoval na Cham, armáda by byla shromážděna na Řezné (Regen).

Pokud by šel na Norimberk či Bamberk, odřízli bychom jej od Čech.

Pokud by směřoval na Drážďany, vstoupili bychom do Čech.

Pokud by šlo o Tyrolsko, vypochodováním z Čech, porazili bychom jej nejprve v Čechách a pochodovali pak na Salzburg.

A konečně, pokud by manévroval levým a pravým křídlem, přijali bychom středovou pozici, s ústupovou linií na Lechu.

Generálmajorovi byly následně sděleny podrobnosti týkající se složení armády a opatření, jež jeho službě přiřazovalo hlavní štáb, jeden provizorní pluk jízdních myslivců o čtyřech eskadronách[ii]⁾, batalion z Neuchâtel, jeden švýcarský batalion, rotu četnictva a rotu guides. Tyto jednotky měly stavět posty v týlu armády, zajišťovat komunikace a doprovázet kurýry. Šlo především o štábní služební jednotky.

Tyto instrukce končily představením složení armády a shrnující tabulkou, jež je doplňovala.

Armáda tedy zahrnovala:

2. sbor (Lannes či Bernadotte): tři divize pěchoty a jedna jezdectva;
3. sbor (Davout): čtyři divize pěchoty, jedna jezdectva, jedna německá tvořená kontingenty knížectví;
4. sbor (Masséna): čtyři divize pěchoty, jedna jezdectva;

Jezdecká záloha (Bessières): pět divizí jezdectva;

Bavorský sbor (Lefebvre): tři divize zahrnující každá dvě brigády pěchoty a jednu jezdectva.

Z dokumentu vyplývalo, že Císař se snažil, z počátku, zaujmout středovou pozici v Řezně, se svým levým křídlem, pod Davoutem, v Norimberku, a s pravým křídlem, pod Massénou, v Augsburgu. První byl asi tři denní pochody od Řezna, druhý čtyři.

Pokud jde o operační projekt, Císař ještě neměl žádné informace a mohl stavět jen jednoduché hypotézy.

Tyto instrukce upřesňovaly jen složení armády; jež bude ještě za dva dny upraveno.

To bylo dáno obecným důvodem, na něž nebyl žádný vliv. Rakušané prováděli soustřeďování uvnitř své země, a předstírali mírové postoje. Jejich pohyby tak byly skryté, což Císaři bránilo rozhodnout o svých. Svá první shromáždění provedly v Čechách, jako by chtěli vyrazit odsud; následně nechali povstat Tyrolsko a poslali tam pravidelné jednotky. A nakonec začali se shromažďováním jednotek na Innu a směřovali sem, na konci března, část jednotek, jež byly v Čechách. Tyto dispozice neumožňovaly proniknout do jejich záměrů.

V důsledku toho se Napoleon omezoval na hypotézy. Sdělil generálmajorovi, že přednost dává středové pozici kolem Řezna, ale nechal svou armádu rozptýlenou od Norimberku po Augsburg, s čelem v šíři osmi denních pochodů. Váhal a vyčkával. Ještě nemohl přijmout konečné rozhodnutí. Tato skutečnost pronikala do dalších částí jeho instrukcí. Ohledně zásobování řekl: „Pokud jde o proviant, který přichází z levého křídla, bude moci být směřovaný na Řezno, když tam budeme; ale v nebude-li jisté, že bychom mohli dorazit do Řezna před nepřítelem, vše bude směřováno na Donauwerth, etc…

Vévoda z Auerstaedtu dnes velí celé první linii, iluzorní velení, neboť nebude moci včas předvídat, co se stane na Innu. Generálmajor tedy provede obecné uspořádání podle okolností tak, aby převedl generála Oudinota pod velení vévody z Rivoli…“[7]

Shrneme-li to, generálmajor odjížděl do Štrasburku s detailními, ale nerozhodnými instrukcemi. Jeho obdiv k Císaři však v jeho hlavně ponechal jedinou myšlenku, provést přesně jeho vůli.

Opustil Paříž 31. března večer, v kočáře s sebou vzal plukovníka Lejeuna, pana le Duca, svého osobního tajemníka, a kapitána Salomona. Po inspekci vestfálské divize v Métách, dorazil do Štrasburku 4. dubna ráno. Dokončil nejprve organizaci dělostřelectva a ženijního vojska a uspíšil příchod pochodových batalionů a posil k jejich plukům. Nechal ustavit armádě cestu ze Štrasburku na Norimberk a Donauwerth a podepsal veškerá administrativní opatření nezbytná pro nadcházející zahájení tažení.

Jeho korespondence s Císařem nabrala okamžitě novou intenzitu. V den svého příjezdu mu oznamoval příchod 100 tisíc Rusů do Haliče, ustavení hlavního stanu arcivévody Karla, vrchního velitele rakouské armády, ve Welsu; oznámil mu rovněž pohyby nepřítele na levém břehu Dunaje.

Císař byl stále zaměstnán významem řezenské pozice a nařídil mu, aby tam poslal, pokud to již neudělal, jednu divizi pěchoty a dvě jezdectva; následně předepsat Davoutovi, aby k tomuto městu přiblížil svou kyrysnickou divizi a jednu ze svých divizí pěchoty, „tak, aby se tam mohly spojit v jednom dni.“[8]

V jiné depeši mu oznámil, že k již vytvořeným sborům přidal 8. pod velením Augereaua; a že přidělil číslo 7 bavorskému sboru pod Lefebvrem; 9. sbor pod Bernadottem zahrnoval saskou armádu, dvě polské divize a posádky pevností; 10. sbor tvořil zálohu pod velením vestfálského krále. S gardou to představovalo masu osmi armádních sborů a sbor záložního jezdectva.

8. dubna vyjádřil Napoleon Berthierovi svou spokojenost s již zaujatými opatřeními, a Berthier mu hlásil, že již je k dispozici dostatek nábojů, že nebyly hlášeny žádné nové pohyby Rakušanů, a že vše funguje a organizuje se. Nazítří mu mohl dát na vědomí, že, podle jeho rozkazů, Davout přiblížil své divize k Řeznu a že jakmile dorazí do místa určení, nechá odjet do Donauwerthu a Ingolstadtu hlavní stan s dělostřeleckými a ženijními parky. Přišel 10. duben. Rozhodnutí učiněná v tomto dni měly mít mimořádný význam na počátek operací. Toho dne se generálmajor nejprve dozvěděl závažnou novinu. Nepřítel přešel Inn; bavorská hranice byla překročena; tento akt se rovnal vyhlášení války, a to, proti zvyklostem, nebylo učiněno. Zpráva nebyla zcela spolehlivá. Ale Berthier věřil, že je pravdivá. Předal ji Císaři a oznámil mu svůj odjezd do Donauwerthu, jakmile si bude jist.

Současně oznámil ministru války, velitelům armádních sborů a šéfům všech služeb složení Německé armády, své jmenování do funkce generálmajora a určení cest pro armádu.

Nazítří bylo překročení Innu brzy ráno potvrzeno zprávami od Oudinota a Lefevbra. Vzkaz od ministra Otta nadto oznamoval, že řeku překročil předvoj arcivévody Karla. Podle instrukcí z 30. března měl Berthier „provést obecné uspořádání podle okolností“. V souladu s Císařovými idejemi dal velení nad jednotkami na pravém břehu Dunaje Massénovi, a jednotek na levém břehu Davoutovi. Sdělil jim že přesně nezná „situaci věcí“ a že odjíždí do Donauwerthu.

(pokračování)

[1] Campagne de 1809, komandant Saski z historické sekce hlavního štábu. Toto zajímavé dílo, sestavené s nejvyšší pečlivostí, bylo sepsáno podle oficiálních dokumentů, jež vlastní archivy ministerstva války.

[2] Archivy ministerstva války.

[3] Archivy ministerstva války.

[4] Correspondance.

[5] Correspondance.

[6] Correspondance.

[7] Correspondance.

[8] Correspondance.

[i] Mimořádně diskutabilní postřeh, už jen s ohledem na mnohonárodnostní složení rakouské armády. (JS)

[ii] Dvě eskadrony 26., a po jedné od 10. a 22. pluku jízdních myslivců. (JS)