Sled nejdůležitějších okamžiků vedoucích k válce 3. koalice a vytyčující její průběh.

• 25. března 1802 – křehký amienský mír mezi Francií a Velkou Británií obsahuje řadu sporných bodů, řadu dalších vůbec neřeší
• květen 1803 – stupňující se napětí mezi Anglií a Francií vede k otevřené konfrontaci, válka začíná bez formálního vyhlášení
• 23. května 1803 – generál Mortier dostává rozkaz o obsazení Hanoverska, britské državy v Německu, zintenzivněny přípravy na invazi do Británie
• 21. března 1804 – popraven z území neutrálního Bádenska unesený vévoda d’Enghien považovaný Bonapartem za hlavu roajalistického spiknutí; tento akt přispěje k posílení vztahů mezi evropskými dvory.
• 10. května 1804 – William Pitt opět britským ministerským předsedou, zahajuje horečnou diplomatickou činnost, jejímž smyslem je sestavení protifrancouzské koalice, vstřícné je především Rusko
• 18. května 1804 – ve Francii vyhlášeno císařství, „netolerovatelná urážka všech monarchů podle božího zákona“ (Alexandr I.)
• 24. května 1804 – smlouva britsko-ruská, 6. listopadu rakousko-ruská, 3. prosince britsko-švédská
• 4. prosince 1804 – Španělsko vyhlašuje válku Británii
• 26. května 1805 – Napoleon korunován Italským králem
• 4. června 1805 – Francie anektuje Janov, čímž končí jakákoli jednání o urovnání situace
• 9. srpna 1805 – Rakousko oficiálně vstupuje do koalice, Napoleon prohlásí: „Skutečností je, že Rakousko zbrojí; chci, aby odzbrojilo; pokud to neudělá, vezmu k němu 200.000 mužů na návštěvu, na kterou bude dlouho vzpomínat!“
• 25. srpna 1805 – smlouva bavorsko-francouzská, 4. září 1805 bádensko-francouzská

West Point Atlases

• 8. září 1805 – rakouská armáda vstupuje do Bavorska
• 9. října 1805 – maršálové Murat a Lannes porážejí rakouské síly polního podmaršála Auffenberga u WERTINGENu.
• 10. října 1805 – divizní generál Malher poráží Rakušany polního podmaršála d’Aspre u GÜNZBURGu.
• 11. října 1805 – divizní generál Dupont poráží polního podmaršála Schwarzenberga u HASLACHu.
• 13. října 1805 – maršál Soult poráží polního podmaršála Spangena u MEMMINGENu.
• 14. října 1805 – maršál Ney poráží Rakušany polního podmaršála Riesche u ELCHINGENu.
• 20. října 1805 – polní podmaršál Mack kapituluje v obleženém Ulmu, ulmské tažení končí.
• 21. října 1805 – vítězství lorda Nelsona u TRAFALGARu nemůže mít vliv na Napoleonovo rozhodnutí nevylodit se ve Velké Británii.
• 5. listopadu 1805 – maršálové Murat a Lannes porážejí rusko-rakouské síly pod velením polního podmaršála Kienmayera a generálporučíka Bagrationa u AMSTETTENu.
• 11. listopadu 1805 – generál pěchoty Kutuzov poráží izolovaný francouzský sbor pod velením maršála Mortiera u DÜRRENSTEINu.
• 13. listopadu 1805 – maršálové Murat a Lannes se lstí zmocňují Táborského mostu přes Dunaj.
• 14. listopadu 1805 – Napoleon vstupuje do Vídně.
• 16. listopadu 1805 – generálporučík Bagration v čele ruského zadního voje opouští po mimořádně houževnaté obraně bitevní pole mezi HOLLABRUNNem a SCHÖNGRABERNem.

Císař Napoleon vjel do Brna 20. listopadu 1805. Přestože dosud slavil prakticky jen úspěchy a obsadil protivníkovo hlavní město, nebyla jeho strategická situace vůbec dobrá. Vzdaloval se od Francie, předlouhé komunikační linie armádu oslabovaly, Francouzi byli nadto obklopeni nepřátelsky smýšlejícím obyvatelstvem. Tažení trvalo již přes dva měsíce, koaličním armádám se blížily posily, neutrální Prusko čekalo na sebemenší francouzské zaváhání. Bylo nevyhnutelné svést rozhodující bitvu a uzavřít výhodný mír.

Na první pohled vypadala Velká armáda velmi nebezpečně roztažená. Ve skutečnosti je Napoleon, který má k přímé dispozici asi 48 000 vojáků, schopen shromáždit do 24 hodin 56 000 mužů, do dvou dnů již 70 000 mužů, za tři dny může mít 80 000 mužů a za čtyři již 90 000. Musí však jednat rychle, bez brzké generální bitvy převáží nevýhody současného postavení Velké armády nad výhodami, koaliční armádě přijdou posily, Napoléon bude nucen přejít do defenzívy, což změní jeho politickou situaci jak na mezinárodní scéně, tak na té domácí.

Koaliční síly, jež se přímo zapojily do rozhodujících událostí konce roku 1805 se dělily do tří hlavních uskupení. Z Itálie postupoval Massénou zdržovaný arcivévoda Karel s jádrem rakouské armády (cca 90 000 mužů), k němuž se hodlal připojit arcivévoda Jan držící s 25 000 vojáky Tyrolsko proti Neyovi. Do bojů nestihnou zasáhnout přímo, ale svou přítomností nutí Císaře Francouzů udržovat v jejich směru poměrně znační síly. V Čechách zformoval arcivévoda Ferdinand sbor v síle cca 9000 mužů, který ohrožuje týl francouzských sil u Brna. Hlavní koaliční síly opírající se o ruské armády jsou rozložené u Olomouce. Tvoří je Kutuzovova Podolská armáda, která sem velmi obratně ustupovala před Francouzi až z bavorských hranic. Cestou se ve Vyškově spojila se sborem generála Buxhöwdena. U Olomouce k nim přibyla carská garda pod velením carova bratra Konstantina Pavloviče. Spolu se zbylými rakouskými jednotkami čítala hlavní rusko-rakouská armáda, jež se střetne s Francouzi u Slavkova, 85 000 až 90 000 mužů. Jednotky generálů Essena a Bennigsena se nestihly připojit.

Bavorský generál Wrede stál se svým sborem u Jihlavy a kryl tak týl Napoleonových sil u Brna proti silám arcivévody Ferdinanda.

Bitva u Slavkova.