Text přednášky Roberta Ouvrarda ze slavkovské konference Evropské aliance 18. století – aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí, která proběhla jako součást akce Austerlitz 2003, byl publikován v našem sborníku Třetí koaliční válka 1805 a který s laskavým svolením autora zpřístupňujeme online, neboť jde o důležitý pohled na vznik války třetí koalice, jež vyvrcholila bitvou u Slavkova.

Od Valmy ke Slavkovu

Francouzská diplomacie hledá mír.

 Robert Ouvrard, FINS

Člen Souvenir Napoléonien

 

Úvod

Kdo nese odpovědnost za nové rozpoutání války s Anglií v květnu 1803 a při formování nové Koalice? Historici nikdy nepřestali být touto otázkou fascinováni  a bylo by možné do nekonečna probírat odpovědnost každého za formování nové koalice a ze návrat po čtyři roky zapomenutých vojenských operací na kontinent.

Z obecného hlediska Francouzi, od Thiersa a Bignona po Arthura-Levyho a Sorela, dávají přednost tezi anglické odpovědnosti, zatímco se, mohli bychom říci takřka přirozeně, angličtí autoři (Furse, Bowden, Clak) vyslovují v opačném duchu.

Pokusíme se zde vyjmenovat několik základních bodů vztažených k francouzskému postoji, přednášející, kteří budou následovat nám budou muset vysvětlit postoje ruské, švédské a italské (bohužel nikoli anglické dnes ráno u našeho stolu…)

1792 – 1801. Od války k míru

 Vraťme se nejprve o několik let nazpět. 

20. dubna 1792 francouzské Zákonodárné shromáždění vyhlásilo válku králi Českému a Uherskému (což, mimochodem, dovolovalo – alespoň v prvních chvílích, vyhnout se zatažení německé Svaté říše do konfliktu). Na počátku se po bok Rakouska přidalo jen Prusko. Ale jakmile byla okupována Belgie a po ní Antverpy, Pittova Anglie sestaví První koalici: k prvním válčícím se připojí Spojené provincie nizozemské, Svatá říše, Piemont-Sardinie a Španělsko.

Mladá republika bude ustupovat, ale rozhodně se nerozloží (zářným příkladem je Valmy), a to tak dobře, že se koalice nakonec rozklíží: odstoupení Toskánska v únoru 1795, Pruska 5. dubna (Basilejský mír), Batavské republiky (která se stane spojencem Francie), Španělska (další smlouva z Basileje) v červenci. Brzy i Rakousko, pod údery, jež mu v Itálii uštědří jeden mladý generál, přistoupí na mír v říjnu 1797. Anglie tedy zůstane na kolbišti osamocena.

Snaha o spojenectví s Pruskem

Ten mladý generál jménem Bonaparte se již chová jako zkušený politik… Po návratu ze svého prvního italského tažení napíše do Berlína francouzskému chargé d’affaires:

Francie musí dát přednost Prusku v kompenzacích, jež mu budou přiřčeny na kongresu v Rastadtu (který následuje smlouvu z Campoformia); je to její přátelský a přirozený spojenec.

Jistě, nepřichází s ničím novým. Od té doby, kdy Prusko opustilo ostatní velké monarchie Evropy a podepsalo v Basileji mírovou smlouvu s Francií, stalo se důležitým bodem obrany francouzských hranic, ucpávkou proti průnikům ze severu. Francouzští politici spojenectví s berlínským dvorem čile velebili:

Je v našem zájmu ustavit pruského krále do čela německé ligy… Důležitou věcí je pro něj naděje na získání císařské koruny… (Rewbell – 19. únor 1796)

Říkám vám, že Direktorium je blízké pruskému králi, že má na srdci posílení jeho moci a učinit ji schopnou odolat dvěma kolosálním dvorům, jež jej obklopují (čti: Rakouska a Ruska)… Naším politickým zájmem je podpořit nejlepší přátelství s Pruskem a chopit se každé příležitosti k posílení jeho moci. (Carnot – květen 1796)

Francouzská republika nikdy nesnese útok proti pruskému králi; přispěchá mu ku pomoci bez slibu, bez smlouvy a bez aliance. (Delacroix, ministr zahraničních věcí[1] – 1797)

Direktorium také oznámilo, že „bude-li Rusko vypadat, že chce napadnout Prusko, armády Francouzské republiky budou Prusku k dispozici.“

Ve skutečnosti si Francie dělá velké iluze, jak za končící vlády Fridricha Viléma II. – vládce poněkud nepředvídatelného a neuchopitelného, stejně tak slabé povahy – ale také za vlády jeho následníka – Fridricha Viléma III., mravů více vyvážených, ale „nevědoucího ani v co má věřit ani co má dělat“, jak se o něm vyjádřil Talleyrand.

Berlín zůstal protifrancouzský. Když byl Sieyès v květnu 1798 poslán do Berlína, král mu uznal jen titul mimořádného vyslance (abbé měl v kapse také titul velvyslance) a byl držen v odstupu od oficiálních osobností.

Francouzskou vládu to však neodrazovalo.

Pan Talleyrand a generál Bonaparte mi sdělili, že by nic nezajistilo Německu oddych a nic by neupevnilo mír světu tak jako spojenectví Vašeho Veličenstva a Francouzské republiky. (Sandoz-Rollin pruské vládě – 28. květen 1798)

V Paříži stále znovu vysvětlovali:

V tomto pro válku, či mír rozhodujícím momentu, pokud si Prusko (…) vybere tento okamžik k vytvoření aliance s Republikou, je evidentní, že se válka stane nemožnou (…) Náš návrh nemá jiný cíl než mír, nic než mír. (velvyslanec Caillard Královskému Kabinetu)

Druhá koalice

Výprava do Egypta znovu vrhne Evropu do války. Dobytí Malty v důsledku vede k vyhlášení války jejím protektorem, Ruskem a Pavlem I., a invaze do Egypta zase Osmanskou říší. V prosinci 1798 se Neapolské království připojí k nové koalici. 12. března 1799 se Vídni, která povolila průchod ruských vojsk přes své území, vyhlášena válka Direktoriem. A je to Druhá koalice, kdo zaznamená první úspěchy na Rýnu a v Itálii.

Brumaire

 Na konci roku 1799, když se Bonaparte (jehož Pitt neváhá již nyní nazvat uzurpátorem…) chopí moci, zdědí:

• z jedné strany Francie přirozené hranice
• z druhé val spojeneckých republik, které jsou spíše francouzskými protektoráty vzešlými ze sesterských republik Direktoria.

Nejprve je nutné tento stav ochránit, ježto se potlučené Rakousko chystá znovu k válce.

Takže se Francie znovu obrátí na Berlín.

Jakmile uchopil do svých rukou osudy Francie, napsal Fridrichu Vilémovi III., aby jej ujistil, že Francie je rozhodnuta zachovat s Pruskem mír, a tím zároveň zajistit mír Evropě, při respektování uzavřených dohod. Do Berlína vezl dopis Duroc: dokonale se ve skutečném cítění dvora vůči Francii zmýlí, tu tam totiž, jak to můžeme říci nejjemněji, nepociťují jako svatost. A odpověď Berlína se omezí na banální blahopřání nové francouzské vládě.

Bonapartovy iluze, stejně jako iluze jeho předchůdců, byly založeny na myšlence, že by pruské spojenectví umožnilo:

• vyvážit moc Rakouska;
• získat možnost obsadit, nebo nechat obsadit Hannoversko, slabinu Anglie na kontinentě;
• uzavřít severní přístavy anglickým lodím.

dojdou k závažnému obratu.

21. ledna 1800 Bonaparte píše Talleyrandovi:

Jakou část by bylo možné od Pruska odtrhnout, aby se urychlil obecný, nebo částečný  mír na kontinentě s některou z válčících mocností? Jakým způsobem bychom mu to mohli dát najevo, abychom je přiměli vystupovat více a více v náš prospěch? A přimět je, aby se postavilo do čela Ligy severu, což by učinilo přítrž přehnaným ruským ambicím?

O něco později přistoupí Bonaparte až k tomu, že pruskému velvyslanci řekne:

Nechtěl by pruský král zprostředkovat užitečné usmíření Francie a Ruska? Vynasnažil bych se pak neuzavřít s Rakouskem mír jinak než za podmínek shledaných vhodnými k udržení obecné rovnováhy… V Německu držím linii Rýna ve smyslu určeném v Campo-Formiu dávaje stranou vše, co bylo porušeno bývalým Direktoriem… Nechal bych navíc pruskému králi možnost volby návratu, v míru, do jeho vlastnictví jeho zarýnské provincie, pokud by dal přednost si je zachovat před výměnou.

 Ve skutečnosti v Sankt-Petersburgu nechtějí nic slyšet o „korsickém uzurpátorovi“. A jakmile si Bonaparte uvědomí, že pruská pomalost odpovídání na jeho žádosti je jen manévrováním, informuje pruského velvyslance, že dočasně ukončuje úvahy o Prusku. Bude válčit, „neboť je k tomu nucen.“

 Následující měsíc stvoří Prusko po tají s Ruskem úmluvu proti Francii, hrajíce, jak tomu věří, s vítěznými kartami.

 Po Marengu

Je zcela zřejmé, že je Marengo (14. června 1800) donutí ke změně postoje a přivede je rychle zpět k nabídkám služeb Francii, ať už z obecných důvodů, nebo kvůli usmíření s Ruskem. Není-li odpověď Prvního konzula nijak diplomatická, nepostrádá  ani zřejmý smysl:

Ne po Marengu, ale před ním bylo třeba se rozhodnout k činu, v současné době přirozeně nepotřebuje nikoho, aby se dohodl s poraženým Rakouskem.

Ale protože se berlínský dvůr nechá slyšet, že je základem Ligy neutrálních, Bonaparte se, jako vždy, když se někdo prezentoval jako nepřítel Anglie, zklidnil a vše skončil přijetím nabídek, aby tak postrčil Pavla I. k roli zprostředkovatele obecného míru. Myslel si totiž, že, tváří v tvář ke spojení Francie, Ruska a Pruska a vzhledem k poraženému Rakousku, se bude muset Anglie vzdát.

Dělá si mylné naděje, samozřejmě. Tím spíše, že pruský král současně vede jednání s Ruskem a podepíše s ním smlouvu o útočném i obranném spojenectví. Jež mimochodem nenabízí Rusku žádnou výhodu, ale zajišťuje jeho neomezenou pomoc.

Jakoby to všechno nestačilo ke zkomplikování situace, Pavel I. se, ve sobě vlastních zvratech mysli, nadchne po Marengu Bonapartem. Ten toho využije a nechá do vlasti vrátit asi 7.000 ruských zajatců, vystrojených od hlavy k patě na náklady Republiky. Vydají se na cestu… v den, kdy je Pavel I. zavražděn! Ten měl přesto dost času na to, aby se postavil do čela Ligy severu, vyhnal uchazeče o francouzský trůn z Mitavy a dal najevo nepřátelské cítění vůči Anglii, vhodný postoj, na čemž se shodneme, k získání náklonnosti Prvního konzula!

Dobré vztahy mezi oběma zeměmi jsou tedy znovu navázány. Bonaparte Pavlu I. navrhne spojit jeho jméno s proražením suezského průplavu („snadnou a časově nenáročnou prací“!), aby potřel anglický obchod. Pavel I. odpoví návrhem invaze do Indie.

Jak je vidět, vztahy mezi oběma zeměmi, přervané před deseti lety, znovu ožily a bez pruské pomoci. Prusko se ocitlo v ústraní, nebude mít místo u vyjednávacího stolu, kde by rádo dohlédlo na to, aby Rakousko nedopadlo příliš dobře, nebo se příliš nesblížilo s Francií. Pro berlínský dvůr je to vážný obrat, vyšle nového velvyslance – markýze de Lucchesiniho – jeho základním úkolem bude dohlížet na nově tvořené vztahy mezi Paříží a Vídní.

Kontinentální mír 

9. února 1801 je v Lunéville podepsán mír. Článek 6 uznává připojení celého levého břehu Rýna k Francii, článek 7 určuje odškodnění, jež bude třeba najít, v rámci samotné umírající Svaté říše, pro vyvlastněná dědičná knížata.

Únor 1801 – březen 1802 – mezi dvěma míry

Francie – tzn. První konzul – znovu rozehraje kartu spojenectví s Pruskem.

20. března 1801 je v Prusku vydán rozkaz k invazi do Hannoverska, pravda – pod tlakem Ruska, tajemným schválením Francie a možná i se souhlasem Anglie (které bude Hannoversko ostatně vráceno podpisem předběžných mírových dohod mezi Paříží a Londýnem, 1. října téhož roku). Berlín tím chce dát najevo své nároky ve věci odškodnění.

23. března 1801 je Pavel I. zavražděn, jeho syn Alexandr I., mimo jiné široce zapletený do popravy tohoto cara, který se přestal velmi vážně líbit Angličanům, je jeho nástupcem. Jakmile se o tom Bonaparte dozví, prohlásí:

Ruský císař byl zavražděn 23. března; anglická flotila projela Sundem třicátého: historie řekne, že mezi oběma událostmi existuje vazba. (Zde by bylo třeba více času, abychom se zabývali bombardováním Kodaně anglickou flotilou.)

Ale Alexandr opravdu nemá, prozatím, důvod stavět se otevřeně na stranu Anglie, což by mu ostatně ihned vyneslo nepřátelství Prvního konzula. Přeje si mít významné slovo v reorganizaci Evropy, byť je pro to třeba dohodnout se s Bonapartem.

8. října 1801 je podepsána pařížská smlouva mezi Francií a Ruskem, která rozdělila kontinentální záležitosti mezi obě země. Rusko se stalo „prostředníkem“ evropských konfliktů a mělo zvláště právo dohledu na odškodnění států „poškozených“ smlouvou z Lunéville. Oba míry také uznávaly nezávislost Neapolského království a nadvládu Francie nad levým břehem Rýnu. Abychom použili moderního výrazu, jedná se zde o „logiku míru“.

V dubnu 1801 nahradil v čele britského kabinetu Henry Addington Williama Pitta. Vyjednávání o nastolení míru mezi Francii a Anglií pokračovala tu lépe, tu hůře, s testováním sil, a velkou trpělivostí, se kterou Talleyrand a Hawkesbury nejprve podepíší 1. října 1801 předběžné dohody.

V lednu 1802 se Italská rada sešla v Lyonu a zvolila Bonaparta prezidentem Italské republiky.

Anglie to tedy dobře věděla, když 25. března 1802 přistoupila konečně na mír podepsaný lordem Cornwallisem a Josephem Bonapartem.

Jaká jsou hlavní ustanovení této smlouvy?

Čl. 1. Zavládne mír, přátelství a dobrá shoda mezi Francouzskou republikou, jeho veličenstvem králem Španělska, jeho dědici a následníky, a Batavskou republikou z jedné strany; a jeho veličenstvem králem Spojeného království Velké Británie a Irska, jeho dědici a následníky z druhé strany;

Smluvní strany se ze všech sil vynasnaží udržet dokonalou harmonii mezi sebou a svými státy, aniž by dovolily, aby, ať z jedné, či druhé strany, došlo k jakémukoli nepřátelství na zemi, nebo na moři, ať už by to mělo být z jakéhokoli důvodu a v jakýchkoli souvislostech.

Vyhnou se pečlivě všemu, co by mohlo v budoucnu ohrozit šťastně nastolenou jednotu a neposkytnou žádnou podporu ani ochranu, ať už přímo, či nepřímo, těm, kdo by chtěli přivodit újmu kterékoli z nich.

Článek III. Jeho britské veličenstvo navrací Francouzské republice a jejím spojencům toto

• Jeho katolickému veličenstvu a Batavské republice veškeré državy a kolonie, jež jim každému patřily a jež byly v průběhu války obsazeny, nebo dobyty britskými silami, s výjimkou ostrova Trinité a holandskými državami na ostrově Cejlon.
• ostrovy Malta, Gozo a Comino budou navráceny řádu Svatého Jana Jeruzalémského, aby mu náležely za stejných podmínek, za jakých je držel před válkou, s následujícími úmluvami: síly jeho britského veličenstva opustí ostrov a jeho dependence tří měsíce po výměně ratifikací, nebo dříve, bude-li to možné. Ve stejné době bude ostrov řádu navrácen  v takovém stavu, v jakém je, s tím, že velmistr, nebo komisaři vybavení plnou mocí podle stanov řádu, budou na řečeném ostrově, aby državu převzali, a že síly, jež poskytne jeho sicilské veličenstvo, jak je uvedeno níže, na něj dorazí.

Článek VIII. (…) Území, državy a práva Vysoké porty budou ponechány ve své celistvosti takové, jaké byly před válkou (…)

 Anglie tedy opustí Egypt (ve prospěch Turecka), Maltu (vrácenou jejím rytířům, nikoli Francii, což je zde třeba podtrhnout) a vrátí francouzským spojencům, Španělsku a Batavské republice, jejich kolonie. Francie vrátí přístavy Brindisi, Tarent a Otranto neapolskému králi.

V této smlouvě se nic netýká změn, k nimž došlo v Evropě: není udělána žádná narážka na Belgii ani na levý břeh Rýna, ani na změny v Itálii; nezmiňuje navíc ani žádnou obchodní smlouvu mezi oběma zeměmi.

Máme tu tedy opravdu podivnou mírovou smlouvu!

„Tento domnělý mír je opět jen přípravou na válku“, říká se v Berlíně; tento mír, „s nímž byli všichni spokojeni, ale na nějž nebyl nikdo pyšný“, trumfovalo se v Londýně (jsou to vlastní slova Angličana Canninga); tento mír o němž konečně Malmesbury v průběhu vyjednávání říkal: „Mír, sire, do týdne, válka do měsíce“, a král mu na to odpověděl: „Jste velký prorok, myslím, že se vaše předpověď naplní!“

Přesto zmiňme, že je tento mír přijat všude, a zejména v Londýně, s nadšením.

Březen 1802 – únor 1803 – Křehký mír.

Handrkování tu i tam

Alexandr I. se rychle zhlédne v anglické diplomacii (17. června 1802 Angličanům přizná právo prohlížet i doprovázené lodě) a Prusko se chová podobně ve vztahu k Rusku. Pruský král i královna (krásná královna Ludovika) se s Alexandrem setkají v Memelu. Výsledkem této schůzky je, že Rusko uzná rozšíření Pruska.

3. srpna, v den narozenin pruského krále, pruská vojska převezmou území přiřčené pruské koruně… A jakmile Rakousko, jež obsadilo Pasov, který byl původně bavorský, jasně a rozhodně prohlásí, že jej neopustí, pokud ostatní knížata dosáhnuvší zisku nedělají totéž, obrátí se Prusko k Francii a smlouva, která předpokládá francouzsko-pruské ozbrojené spojenectví v případě války, je podepsána 5. září 1802.

Jedná se zde o důležitou událost: je to ve skutečnosti návrat Francie do společnosti pánů, mezi monarchistické mocnosti, neboť se, poprvé od vypuknutí  Revoluce, předpokládá nasazení republikánských vojsk po boku vojsk monarchistických!

Bonaparte si 6. září přisadí:

Mým nejvroucnějším přáním je uvidět Prusko ve stále větší a větší shodě s Francií, a tímto spojením zajistit kontinentu mír postavený na pevných základech, mimo dosah zámořských intrik. (tj. Anglie)

Úmluva je ratifikována 18. září, což pruskému králi nebrání, aby 8. října do Ruska napsal:

Úmluva z 5. září… byla podepsána překvapivě, bez příkazu.

To proto, že v Berlíně král balancuje mezi svým spíše promírovým kabinetem a královninou stranou, jež je přitahována opačným směrem, tedy k Rusku. Složitá situace pro někoho, kdo jednání odpuzuje a kdo často říká: „Proč mě udělali králem?“

Rozmíška s Anglií

 Od konce roku 1802 dostanou události rychlejší spád, a pro pochopení situace je třeba pečlivě sledovat kalendář.

V Londýně v listopadu 1802 ve svém projevu v parlamentu vyhlásí Jiří III., že „změny“, k nímž došlo na kontinentě (Sardinské království, Švýcarsko) si vyžadují ze strany Velké Británie bezpečnostní opatření. Námořnictvo i armáda jsou převedeny na válečný stav, na evakuaci Malty již není hleděno jako na vlastní zájem.

Stejný měsíc dojde k události, jejíž důležitost není možné zanedbat: Londýn a Paříž si znovu vymění velvyslance. Protože, zatímco Bonaparte jmenoval generála Andréossyho, u něhož každému vyhovovaly anglofilní sklony, a o němž Otto Talleyrandovi řekl :

„Zpráva o jeho příjezdu zde působí největší uspokojení“,

Addington jmenoval lorda Whitwortha, otevřeného odpůrce amienské smlouvy, blízkého přítele Grenvilla a těch, jež bychom dnes nazvali „jestřáby“, v čemž si byl bližší s Pittem než s Addingtonem, a jehož častá hlášení budou jen ostrým napadáním Prvního konzula, a který sám za sebe neváhá ujišťovat, že Anglie Maltu nikdy neopustí.

O dva měsíce později je v Le Moniteuru ostentativně zveřejněno hlášení ze Sébastianiho mise na Blízkém východě, jež nechává toho, kdo tomu chce věřit, domýšlet pokračování francouzských tužeb v Orientu (podle hlášení by postačilo 6.000 mužů k tomu, aby byla anglická armáda v Egyptě přivedena k rozumu – měla by totiž být podle článku VIII amienské smlouvy odsunuta). Ze strany Londýna, který se mezitím má rozhodně v úmyslu udržet na Maltě, to vede k žádosti o vysvětlení. Od tohoto okamžiku se vztahy mezi Londýnem a Paříží mohou jen přiostřovat.

20. ledna 1803 informuje britský velvyslanec v Sankt-Petersburgu svého ministra:

Že si imperátor přeje, aby si Anglie Maltu ponechala.

O osm dní později sám král Jiří III. vyjádří naději, že bude navrácení Malty zpožďováno co nejdéle to bude možné.

18. února 1803 si Bonaparte předvolá velvyslance Whitwortha a naléhavě požaduje vyklizení Malty.

Ale Anglie odmítne podle článku 10 amienské smlouvy jednat:

Britské síly opustí ostrov Maltu tří měsíce po výměně ratifikací.

Londýn se otevřeně domáhá opuštění Malty za 7 let, dokonce za 10! Zvláštní rozhodnutí, zatímco Francie, která měla opustit Neapol, Tarent a římské státy do tří měsíců, je opustila za méně než dva. To každopádně stačí k vyprovokování podrážděnosti francouzské vlády, jejíž předchůdci (Rewbell – Larévellière-Lepeaux) od roku 1798 prohlašovali:

Má-li Anglie Maltu a my nemáme Sicílii, je konec s plavbou po Středozemním moři.

Aby se ospravedlnila klade Anglie stále do popředí

• anektování Piemontu (pevninské části Sardinského král. pozn. překl.) z 11. září 1802

Tato otázka by si zasloužila více rozvinout, což si jistě vezme na starost Marco Baratto. V únoru 1799 se v poměrně pochybně organizovaném referendu vyslovili obyvatelé pro připojení k Francii, aniž by z toho však mohli těžit, neboť nedlouho poté vstoupili do Piemontu Rusové. Následovalo Marengo a míry v Lunéville a Amiensu, jež se střežily  jakékoli zmínky této otázky (francouzská vojska tedy Piemont obsadila a Londýn zase provedl kroky k tomu, aby dosáhl odškodnění pro sardinského krále pro případ anektování, jež bylo obecně chápané jako nevyhnutelné). Bonaparte od té doby předpokládal, ať už právem, či nikoli, což nám řekne Marco Baratto, že má volné ruce k realizaci výsledků referenda. 12. dubna 1801 se Piemont stal 27. vojenskou divizí (vojenskou územně administrativní jednotkou Francouzské republiky, pozn. překl.) a v červnu 1801 byla do Paříže vyslána profrancouzská piemontská deputace, aby tam představila petici ve prospěch připojení.

• švýcarský Meditační akt (19. února 1803), ač přijatý celou Evropou. I zde by bylo třeba tuto otázku, do které se londýnská vláda široce zaplétala, probrat podrobněji.
• prodej Louisiany (30. dubna 1803) , jenž ve skutečnosti nebyl pro Francii výhodný a který nemá nic společného s amienskou smlouvou… Ale vrátil do francouzské pokladny peníze ve chvíli, kdy…

Kabinet ve skutečnosti byl, jak to vyjádřil jeden z Pittových blízkých

dychtivý chopit se jakékoli příležitosti, jež mohla posloužit k ospravedlnění ponechání si Malty.

Později (v květnu), vyzvaný Foxem k tomu, aby zdůvodnil svůj postoj londýnskému parlamentu, který uvažoval tak, že se válka povede „kvůli Maltě, bez jakéhokoli ušlechtilého a obecného zájmu pro Evropu“, kvůli

Malta! Malta! plain, bare, naked Malta, unconnected with any other interest ! What point of honour can the retention of Mata be to you ? [Malta! Malta! plochá, holá, nahá Malta, bez jakékoli vazby na jiný zájem! Jakou otázkou cti pro vás Malta může být?]

lord Hawkesbury uzná, že

Žádný z těchto bodů (není) sám o sobě důvodem k válce, ale že, dohromady (tvoří) sumu agres, která opravňuje bojovné vystupování vlády.

V první chvíli zachová Bonaparte klid a obrátí se 11. března 1803 na pruského krále a na cara:

Pruskému králi

Francie musela opustit Neapolské státy (…) tři měsíce po podpisu amienské smlouvy. Podmínky této smlouvy jsem do písmene splnil. Anglie měla ve stejném čase opustit Maltu. (…) Dnes si Anglie sundává masku a oznamuje mi, že si přeje Maltu ponechat sedm let. Takové zjevné porušení smlouvy Francie nemůže strpět. Válka je však neštěstím, jehož bych hluboce litoval, a přál bych si, aby Vaše Veličenstvo, neboť bylo Anglií vášnivě přesvědčováno k zaštítění Maltézského řádu, chtělo přijmout opatření k tomu, aby byl článek smlouvy realizován.

Ruskému císaři

(…) Vede se nyní s Anglií jeden důležitější spor: podle ustanovení amienské smlouvy měla opustit Maltu do tří měsíců, jako Francie měla ve stejné době opustit přístav Tarent. (…)

Dala mi na vědomí, že by si přála ponechat Maltu sedm let. Přiznám Vašemu Veličenstvu, že tak mimořádný nedostatek poctivosti mne silně překvapil, a myslím, že v historii nemá obdoby. Jak by bylo možné uzavírat nadále smlouvy, je-li možné takto porušit ducha smluvní listiny (…) Naléhavě žádám Vaše Veličenstvo o intervenci; zdá se mi nezbytnou k zachování námořního míru.

Oslovení manifestačně podpoří postoj Prvního konzula: první z nich je „dalek tomu, aby omlouval postupy Anglie“, druhý hodnotí, že „chování Anglie je v rozporu s amienskou smluvní listinou“. Jeden ruský diplomat (Morkov), rozhodně žádný frankofil, uznal, že „pravda je více na Bonapartově straně než na straně Anglie“. A Hardenberg ve svých pamětech půjde až tak daleko, že napíše, že by „bylo žádoucí, aby Anglie ukázala tolik dobré vůle k míru jako Napoléon.“

25. února 1803 přijme Říšský sněm v Řezně hlavní zápis o jednání, který francouzští a ruští prostředníci dopředu odsouhlasili. Politická struktura Říše je rozvrácena, 112 členských států – což byla téměř polovina – zmizí. Střední státy – Bádensko, Würtembersko, Bavorsko – získají z těchto mediatizací nejvíce a brzy prokáží svému zastánci svou vděčnost.

8. března 1803 ve svém projevu z trůnu oznámí Jiří III. anglickému parlamentu postavení milicí v zemi (okolo 90.000 mužů).

Výrazy v této zprávě byly tak nepřátelské, že mohla být považována za druh vyhlášení války. (Miot de Melito)

13. března 1803 má Bonaparte s velvyslancem Whitworthem další schůzku, během níž První konzul zdůrazní své bojovné prohlášení z 18. února.

Protože neměly výtky Francie na Anglii žádný efekt, Bonaparte se rozhodl uštědřit jí ránu, která ji zcela jistě citelně na kontinentě zasáhne: vztáhnout ruku na Hannoversko. Nejedná se zde ve skutečnosti o novou ideu, jak připomíná toto Rewbellovo prohlášení z roku 1796:

Pouze skrz Hannoversko se nám může podařit uzavřít s Anglií mír; to jediné pro nás bude styčným bodem s Jiřím a s Pittem… Je třeba, aby Jiří Brit [Georges le Britannique] vyšel vstříc míru ve prospěch Jiřího Hanoveřana [Georges le Hanovrien].

Jistě, Hannoversko je obklopeno pruským územím a král by dal přednost tomu, aby obsazení proběhlo jeho vlastními vojáky a aby je později postoupil zpět jejich vlastníkovi, tedy Anglii. Ale Bonaparte na věc takto nehledí. Obsazení francouzskými vojsky musí vést k lapení množství zajatců, které by bylo vhodné vyměnit za Angličany zajaté francouzské námořníky, jak to upřesňuje krátká zpráva ministra války generálu Mortierovi:

Vláda přikládá nejvyšší důležitost zajetí co největšího počtu osob, aby měla čím vyplatit velký počet námořníků, jež by mohli během tažení zajmout Angličané. Tato první část vaší mise, jež se týká zajatců, je téměř stejně důležitá jako vlastní obsazení Hannoverska.

Ale ještě než k tomu dojde

11. března 1803 nařídí Bonaparte postavit v Boulogne tábor pro invazi do Anglie.

12. března 1803 pošle Bonaparte Duroca do Berlína:

Pokud pruský král ještě nedostal zprávu anglického krále dolní komoře, ukáže mu ji.

Duroc veze obsáhlé instrukce, jejichž cílem je rozbít v Anglii rozšířené řeči o válečnickém postoji Francie. Ještě jednou objasňuje francouzské stanovisko a její respekt k závazkům z Amiensu. Instrukce končí takto:

Pečlivě bude řečeno, že mír je prvotním přáním francouzské vlády, ale že dá přednost znovu začít válku, než by snášela jakékoli zneuctění. Mezitím stále dodávat, že není možné to, co si britská vláda přeje, ale že je zmítána různými stranami; zatímco ve Francii existuje jediná strana a jediná vůle.

Duroc přiveze odpověď Fridricha Viléma III. 4. dubna. Pruský král v ní prohlašuje neomluvitelnost anglického postoje, ale ani jednou nenapíše slovo Hannoversko doufaje, že se Francie vzdá toho přijmout o něm rozhodnutí.

26. dubna 1803 navrhne Whitworth Talleyrandovi:

• že si Anglie ponechá Maltu na deset let,
• že jí bude přenechán ostrov Lampedusa (ostrov nijak Francii nepatřil a nebyl ani zmíněn v amienské smlouvě),
• že Francie vyklidí Holandsko a Švýcarsko.

2. května 1803 se anglický velvyslanec v Paříži, Whitworth, vyžádá své pasy. Během dní, jež budou následovat, budeme svědky výjimečného diplomatického baletu, jehož smyslem bude vyhnout se roztržce.

7. května 1803, nový anglický návrh:

• Malta bude navrácena svým obyvatelům a bude uznána její nezávislost, jakmile budou práce na ostrově Lampedusa skončeny,
• Francie se nepostaví postoupení Lampedusy králi Obojí Sicílie,
• Anglie uzná Etruské království, Ligurskou a Italskou republiku; Holandsko bude opuštěno do jednoho měsíce, stejně tak Švýcarsko a územní odškodnění bude v Itálii přiřčeno sardinskému králi.

Tajný článek předpokládá, že si Anglie ponechá Maltu na dobu deseti let.

Během schůzky s Talleyrandem, navrhne tento svěřit Maltu do rukou Ruska, aniž by zároveň upřesňoval datum pro takovou operaci. Whitworth souhlasí, že do Londýna pošle dopis a odloží svůj odjezd o deset dní.

Londýn dá najevo svůj nesouhlas 9. května, Anglie na Maltě trvá.

Den předtím, 8. května, dorazí do Paříže oficiální návrh ruského císaře na prostřednictví, jež Talleyrand užije, aby se pokusil v Paříži udržet anglického velvyslance. Ten zůstává neoblomný. Konečně dvanáctého obdrží své pasy, ale v Paříži se počítá s tím, že pojede dostatečně pomalu, aby bylo možné jej dostihnout!

Do Londýna je 10. května 1803 znovu poslána krátká zpráva – s nabídkou, že Anglie si ponechá Maltu deset let „s podmínkou, že Francie obsadí Otrantský poloostrov a ta místa v Neapolském království, jež držela v momentě podpisu amienské smlouvy.“

Marná snaha. Lord Whitworth je 17. května v Doveru, francouzský velvyslanec Andréossy opustí anglickou půdu 18. května. Právě bylo dosaženo nezvratného stavu.

Nazítří od odjezdu anglického velvyslance pošle První konzul generálu Mortierovi rozkaz k opuštění tábora v Nimvégách a k pochodu směrem k hannoverským hranicím, zároveň sděluje našim představitelům ve Florencii, v Ligurské republice a v Batavské republice:

Válka ještě přesto nebyla vyhlášena.

Casus belli nadejde 16. května, když Londýn vyhlásí anglické embargo na všechny francouzské a holandské lodě a když 18. května anglická fregata Doris zajme poblíž ostrova Ouessant francouzský lugr l’Affronteur. Jedná se v podstatě o vyhlášení války.

Květen 1803 – září 1805 – na cestě ke Třetí koalici

Bonapartova odpověď na sebe nenechá čekat:

• 20. května 1803 jsou Shromáždění v Paříži seznámena s porušením amienského míru Anglií bez vyhlášení války.
• 22. května dekret nařizuje, aby byli všichni Angličané cestující, nebo obchodující ve Francii zadrženi a považováni za válečné zajatce jako rukojmí,
• 23. května definitivně vydán Mortierovi rozkaz k invazi do Hannoverska.

Anglie zahájila bez vyhlášení války nepřátelství a zajala dvě příbřežní lodě před Brestem. Již nelze brát žádné ohledy, a jste to vy, občane generále, komu je vyhrazena čest zasadit Angličanům první rány. Musíte vpadnout do Hannoverského kurfiřtství, do Osnabrückého vévodství a do všech míst, jež v Hannoversku náleží Anglii.

Věc je promptně vyřízena a za devět dní je oblast obsazena a hannoverská armáda zajata. 5. června 1803 vstoupí Mortier do Hannoveru. V Berlíně přijmou usnesení:

Před stavem věcí v Hannoversku a dobrovolným podřízením se Kurfiřtství nevidím v současné době ve francouzském postoji než přítomnost přátelských vojsk.

Ve světle toho jsou Hamburk a Brémy donuceny k neutralitě nakloněné Francii.

Ten samý měsíc, červen 1803, přinese také cílevědomé oživení plánů vylodění v Anglii a začátek velké práce v táboře v Boulogne a 27. Anglie dá najevo, že Maltu nevrátí.

19. července 1803 učiní car Alexandr návrhy k urovnání:

Malta dostane ruskou posádku

Anglie převezme ostrov Lamedusa

Francie si ponechá Piemont,  pod podmínkou, že král bude odškodněn

Evropa (car má na mysli bez pochyby sebe) zajistí neutralitu italských států, Holandska, Švýcarska, Německa a Turecka.

Tento plán je Bonapartem odmítnut 29. srpna 1803 vyžádá si odvolání velvyslance Markova.

Pokud jde o možné spojence Francie, podepíše 18. října 1803, určitě vytahaný za uši, Karel IV. Španělský a jeho ministr Godoy smlouvu, která předpokládá, že se Španělsko bude na válečném úsilí Francie podílet měsíčními platbami.

Do Paříže se dostaly zvěsti o snahách Londýna a Sankt-Petersburgu pobídnout Prusko k účasti v nové koalici. Hraje se tedy hra respektu a přátelství. V průběhu své známé cesty po Belgii potká Bonaparte posla pruského krále, Lombarďana, který, jak dá Paříži na vědomí:

vypadá, že nemá jiný úkol než dále upevnit naše vazby s Pruskem.

Ještě jednou Bonaparte důrazně připomene možnost francouzsko-pruského spojenectví, ale Prusko hraje nadále hluchého a jednání se potáhnou po celý konec roku 1803 a v prvních měsících roku 1804. Prusko hraje s Paříží a Sankt-Petersburgem vědomě dvojí hru.

21. února 1804 se Fridrich Vilém Alexandra zeptá, jakou podporu by mu mohl poskytnout, a 23. dubna se Alexandr jednoduše prohlásí za „králova spojence ve válce proti Francii“.

Poprava vévody d’Enghien z 21. března 1804 posílila na jistou dobu vztahy mezi evropskými dvory od Londýna po Vídeň, od Berlína po Sankt-Petersburg (někteří angličtí historikové činí ostatně z narušení neutrálního území Bádenska první akt nové války a z odpovědnosti za ni tím viní Francii).

V dubnu 1804 car Alexandr otevřeně navrhne spojenectví císaři Františkovi, který je nejzdrženlivější. 25. dubna 1804 mu adresuje „program“, který není ničím více a ničím méně než návrhem k zahájení tažení proti Francii. Jen datum není určeno. A protože je třeba peněz, Rusové o tom napíší, 24. dubna, svému velvyslanci v Londýně, neboť „vídeňský dvůr se bez peněz nerozhoupe.“

V Anglii je to právě Pitt, považovaný za jediného, kdo je schopen spojit evropské státy proti Napoléonovi, kdo se 10. května 1804 znovu objeví ve službách vlády.

Vyhlášení Císařství z 18. května 1804 zaseje další nesváry mezi potenciální spojence.

Pruský král je první, kdo nového Císaře uzná, na rozdíl od Anglie a Ruska. Rusko ústy svého cara považuje vyhlášení císařství za netolerovatelnou urážku všech monarchů podle božího zákona. V Sankt-Petersburgu se ze všeho nejvíce obávají obnovení západní říše.

Pokud jde o Rakousko, uzná-li ono nového císaře, pak s odporem, a vytvoření Italského království u svých bran jej může jen znepokojit, a to více, což je zajímavé, než ztráta vlivu v německé říši. V prvních chvílích se necítilo připraveno a naznačilo, že se nepřidá ke koalici, pokud se stejně nezachová Prusko!

24. května 1804 anglický a ruský panovník podepíší tajnou smlouvu, která stanoví příslušné prostředky, jež budou dány k dispozici, jakmile bude válka Francii vyhlášena. Její VII. článek je závažný:

Od této chvíle se zavazujeme neodložit zbraně a nepřistoupit na urovnání s nepřítelem než se svolením Jeho Imperátorského Veličenstva a po předběžné dohodě s ním, pln důvěry v našeho vznešeného Spojence, který přijímá stejný závazek vůči nám.

29. června 1804 navrhne Pitt Alexandrovi dohodu, jež by dovolila vrátit Francii do jejích hranic z doby před rokem 1792.

V Londýně jsou připraveni ke svolení platit, avšak za podmínky, že se z obou německých mocností buď Rakousko, nebo Prusko stane součástí aliance. Ale od 20. července 1804 bude anglickému parlamentu k diskusi předložen požadavek na dva miliony pět set tisíc liber šterlinků ke kontinentálnímu užití.

31. července 1804 ve veřejném prohlášení anglický král oznamoval:

Živil jsem naději, že výhody, jež vzejdou z našich snah a z našich úspěchů, se neomezí jen na nás, ale že jejich přiklad a jejich důsledky dopomohou vytvořit v Evropě systém, který by ji nechal vystoupit ze stavu, v němž se nachází, a skončil vystavěním hráze proti záměrům rozrůstání a bezbřehých ambicí, jež ohrožují všechny národy kontinentu, jejichž nezávislost ještě nebyla znásilněna.

Všichni tedy pochopí, a Napoléon jako první, že Evropa proti němu skutečně zbrojí.

Vyvine další úsilí v lichocení pruskému králi: je vyjádřen zármutek z oznámení smrti královny vdovy, Fridrich Vilém je vyznamenán Čestnou legií, stejně jako další pruské osobnosti (mezi nimi Brunšvik!).

30. srpna 1804 ujistí pruského krále o svých úmyslech

přispět vším, co mi náleží, k lesku jeho koruny, stejně jako neměnné přání, abych byl k němu přívětivý.

A v září a říjnu 1804 je třeba dlouhé návštěvy levého břehu Rýna, ostentativních přijetí německých knížat přicházejících pozdravit nového císaře, což se, zcela nepochybně, pranic nelíbí vídeňskému dvoru, již tak dost znepokojenému rostoucím francouzským vlivem v Itálii!

Na cestě k válce (září 1804 – září 1805)

V září 1804 car přeruší své diplomatické styky s Paříží.

6. listopadu 1804 podepíše Rakousko s Ruskem tajnou dohodu, kterou koalici přislíbí 235.000 Rakušanů výměnou za významné posílení pozic v Itálii, aniž by však příliš pospíchalo s uváděním slibu do praxe.

3. prosince 1804 londýnský kabinet uzavře smlouvu se svým švédským protějškem: za subsidii ve výši 60.000 liber se Švédsko zavázalo dát k dispozici ostrov Rujánu a město Stralsund.

4. prosince 1804 vyhlásí Španělsko v odpovědi za napadání svých lodí válku Anglii.

2. ledna 1805 píše Napoléon Jiřímu III., aby, podle svých slov, „nabídl světu mír“

Svět je dost velký, aby v něm mohly žít dva národy, a pravda má dost síly, abychom nalezli prostředky k plnému usmíření, pokud máme z jedné i z druhé strany dostatek vůle.

V podstatě jde o zopakování nabídky učiněné v roce 1800. Mezi řádky však snadno číst, že je to nabídka k rozdělení světa, Anglii moře, Evropu Francii. V britském parlamentu se střetne Pitt s Foxem. Nakonec anglická vláda pošle odpověď, která je zamítnutím návrhu.

Jeho Veličenstvo král Velké Británie považuje za nemožné odpovědět podrobněji na návrh, jenž mu byl učiněn, dokud by nemělo čas probrat vše s kontinentálními mocnostmi, s nimiž je pojí závazky a důvěrné vztahy, a zvláště s ruským císařem, který nejpřesvědčivěji prokázal svou moudrost a vysoké cítění, jimiž je obdařen, a živý zájem, který projevuje ve věci bezpečnosti a nezávislosti Evropy.

Není možné vyjádřit se jasněji, zvláště ne, když o několik dní později budou stejná slova zopakována v londýnském parlamentu.

4. ledna 1805 francouzsko-španělská dohoda dává námořnictvo Karla IV. k dispozici Francii.

V lednu 1805 Rakousko, stále více podrážděné, jak to můžeme říci nejjemněji, Napoléonovým jednáním v Itálii, kde jí však patří jen Benátky (ve Vídni nabývá válečná strana stále větší důležitosti), rozvine svá vojska na své západní hranici, jak samo říká coby sanitní kordón tváří v tvář epidemii žluté horečky, což však nikoho neoklame.

Švédsko od 1. března 1805 naznačuje svůj zájem účasti ve válce. Proti zvonivým a správně vysokým subsidiím vstoupí 12.000 švédských vojáků, zaplacených ve „standard rate“ [běžném kurzu] 12 liber za hlavu, v říjnu 1805 do koalice.

11. dubna 1805 podepíší Angličané a Rusové úmluvu (Petrohradskou úmluvu), kterou se Rusové zavazují postavit 115.000 mužů. Cíle války – jež míří v podstatě k „evropské rovnováze“ – jsou jasně určeny:

• Francie vyklidí Hannoversko a severní Německo,
• nezávislost Holandska a Švýcarska,
• vyklizení Itálie, obnovení Piemontského království a posílení Neapolského.

Jedno z tajných ustanovení smlouvy říká, že „Anglie a Rusko v žádném případě neuzavřou s Francií mír bez společného svolení všech mocností, jež budou součástí Ligy“. Pravidlo jednomyslnosti, jež odsuzovalo Evropu k válce, pokud by Francie nebyla poražena (což se přesně stalo).

Londýn slíbí 1,5 milionu liber šterlinků. Kromě vojáků daných do hry Sankt-Petersburgem se navíc počítá také s tím, že Vídeň jich postaví 250.000. A ať se stane cokoli, carovi budou uhrazeny veškeré náklady ve výši tří měsíčních výloh jako odškodné!

Dá se na vědomí tomu, kdo chce naslouchat, že všechny mocnosti, jež si to budou přát, budou do této sestavě vítány.

22. dubna 1805 jmenuje Vídeň nového vrchního velitele „bavorské“ armády: jedná se, v rozporu s názorem arcivévody Karla, o Macka, čistý produkt válečné strany s protifrancouzským míněním jako málokdo. Současně Rakousko znovu soustředí svá vojska, tentokrát na své jižní hranici, žlutá horečka nyní již posloužit jako alibi nemůže.

Na konci dubna 1805 dojde k docela neuvěřitelné epizodě – Novosilcevově misi, představitele cara pověřeného předat – prostřednictvím Berlína – nabídku míru, kterou dotyční nemají vlastně vůbec chuť přijmout. Pasy jsou v Paříži vyžádány Berlínem.

9. května 1805 Napoléon přistoupí na eventuální prostřednictví Pruska (jemuž je dokonce nabídnuto navrácení Hannoverska) dlouhým dopisem, jehož každé slovo je pečlivě váženo:

Rusko nemůže být účastno, neboť není ve válce (…) Nemůže být prostředníkem, neboť jeho vztahy s Francií byly přerušeny (…) V Londýně chtějí získat čas (…) Můj Pane Bratře, přeji si mír; ale nemohu se podepsat pod to, aby se můj lid stal vyděděncem světového obchodu.

Napoléonova korunovace králem Itálie 26. května 1805 v Miláně představuje skutečné porušení lunévilleského míru mezi Rakouskem a Francií.

26. května 1805 dá Napoléon na vědomí, že pasy vyžádané pro carova posla byly schváleny. Je tedy vše na cestě k míru?

Ne, neboť 4. června 1805 Francie přistoupí k anektování Janova. Koalice je zachráněna.

Záležitost Janova přinesla za devět týdnů vytvoření koalice, kterou nebyla britská diplomacie schopna vytvořit za dvacet šest měsíců. [J.H. Rose in Cambridge History of British Foreign Policy]

5. června 1805 je ruský velvyslanec v Londýně informován, že Anglie se již rozhodně nechystá vrátit Maltu, což sdělí 25. června anglický velvyslanec v Sankt-Petersburgu ruské vládě. Ta nejméně spletitá věc na světě, ruští diplomaté dají na vědomí, že toto nové Napoléonovo uchvácení území v Itálii rozhodně činí jakékoli vyjednávání nemožným.

16. července a 9. srpna jsou Vídní podepsány dvě nové dohody, jež spojí Rakousko s novou koalicí ještě pevněji. Vídeň se ostatně cítí v bezpečí, jak napíše Cobenzl:

Bonaparte se nemůže dostat až k nám dříve, než se k nám připojí naši spojenci.

15. července 1805 Prusko odmítne nechat svým územím projít vojska shromážděná v Pomořanech, čímž vykoná pro Napoléona velkou službu.

9. srpna 1805 vstoupí Rakousko oficiálně do Koalice.

13. srpna 1805 napíše Napoléon z Boulogne, kde stále doufá v úspěch svého ambiciózního projektu vylodění v Anglii, Combacérèsovi:

Skutečností je, že Rakousko zbrojí; chci, aby odzbrojilo; pokud to neudělá, vezmu k němu 200.000 mužů na návštěvu, na kterou bude dlouho vzpomínat!

V polovině srpna je v Berlíně, pro teď, rozhodnuto o pokračování v neutralitě. Jistě, Rusko potřebuje povolení Berlína, aby mohla jeho vojska projít pruským územím, mají-li dorazit urychleně do dějiště předpokládaných operací. Ale pruský král trvá na své neutralitě. Je to pro Napoléona vítězství? Ve skutečnosti ne, i když v prvních chvílích, než dojde ke konfliktu, o němž bude řeč, získá drahocenné týdny.

19. srpna 1805 napíše car pruskému králi, aby jej požádal o pomoc. Ultimativní formou požaduje: pokud se pruský král nerozhodne do 23. září, Rusové překročí 28. hranice.

21. srpna 1805 oznámí Švýcarsko rozhodnutí o své neutralitě.

24. srpna 1805 podepíše bavorský kurfiřt Maxmilián Josef konečně, po měsících vytáček, smlouvu, která dává Napoléonovi k dispozici 20.000 mužů – proti slibu „přiměřeného“ rozšíření po této válce, jež nemůže skončit jinak než vítězstvím.

4. září 1805 podepíše Bádensko spojeneckou smlouvu s Francií: 3.000 mužů je dáno k dispozici, rovněž proti slibu rozšíření.

8. září 1805 vstoupí Rakousko přes Schärding a Braunau do Bavorska.

Tažení roku 1805 právě začalo. Podle slov Georgese Lefebvra nezbývá Napoléonovi „jiné východisko než dobytí světa.“ [2]

Již nyní „je slyšet hluk těžkých kanónů valících se ke Slavkovu…“

Závěry

Jako závěr si dovolím zopakovat několik řádek dvou velkých francouzských historiků.

Nejprve Georges Lefebvre, který v roce 1953 napsal:

„Třetí koalice byla představována jako záměrný pokus vrátit Francii do jejích přirozených hranic. Že by ji spojenci museli odejmout všechna, nebo některá dobytá území v případě svého vítězství, to je zřejmé. Ale co by bylo třeba prokázat, je, že se Anglie v roce 1803 a Rusko a Rakousko v roce 1805 chopily znovu zbraní jen s tímto cílem, a to se rozhodně neudělalo ani v případě Anglie. Nejprve, nebyl-li smysl agrese, je-li zřejmý, podepřen zaujetím a zájmy, jež se vůbec nezmiňují: ekonomickými zájmy a námořním imperialismem Angličanů, megalomanií a osobní žárlivostí Alexandrovou, nepřátelstvím – jehož kořeny byly v sociálním uspořádání – evropské aristokracie, tak vlivné ve Vídni.

Následně, zdá se ještě zřejmější, že Napoléon předráždil, jakoby nesmyslně, tyto záludné animozity, poplašil všechny mocnosti a dotlačil až ke krajnosti mírné Rakousko (…) Pro jeho autoritu nebylo nezbytné, aby unesl vévodu d’Enghien a nastolil Císařství, aby znepokojoval předčasně Anglii, narušoval východní ambice Ruska a hlavně proměnil Italskou republiku v dědičné království, nebo anektoval Janov. Ač nesdílel jejich revoluční zanícení, vyzýval krále a aristokracii způsobem, který připomíná Girondisty, a vedl prudkou dobyvačnou politiku, kterou v případě Direktoria vystavoval tak pohrdavé kritice.“

Profesor Jean Tulard je mu v roce 1987 ozvěnou:

„Amienská smlouva ukončila konflikt, který proti sobě od roku 1792 stavěl revoluční Francii a Evropu králů. Staré monarchie se podrobily; uznaly, alespoň pro Francii, legitimitu nových idejí svobody a rovnosti, jež nebyly schopné zadusit ozbrojenou intervencí (…) Vytvoření nové koalice v roce 1805, předpokládatelný následek diplomatické roztržky s Anglií dva roky předtím, zapsalo se jako pokračování revolučních válek, nebo se naopak jednalo o nové války, za něž nesl Napoléon odpovědnost? Současníci neváhali: Anglie se vrátila k boji, který přerušila jen proto, aby nabrala dech. Francouzský názor bezpochyby klade odpovědnost za roztržku na Anglii.

Historici zase, přes svou zdrženlivost, přijali výrazy „třetí koalice“ a „čtvrtá koalice“, přistupuje tak na jistou kontinuitu“.

Tažení roku 1805 a to, jež bude následovat, jsou stále ještě ta „Velkého Národa“.

Prameny

• Bignon. Histoire de la France depuis le 18 Brumaire jusqu’à la paix de Tilsitt. Paris, 1829. (k dispozici na Gallice)
• Arhur-Levy – Napoléon et la paix. Paris, 1912. (odkazuje na početné archivy pruského a ruského dvora)
• Tulard. Dictionnaire Napoléon. Paris, 1999.
• Lentz. Nouvelle Histoire du Premier Empire. Paris, 2002
• Madelin. Histoire du Consulat et du premier Empire. Paris, 1945
• Correspondance de Napoléon.(nepostradatelná)
• Tulard. Napoléon. Paris, 1987.
• A. Furse. Ulm, Trafalgar, Austerlitz. 1905
• Thiry. Ulm, Trafalgar, Austerlitz. Paris, 1962.
• Lefebvre. Napoléon. Paris, 1953. (není příliš šetrný k Alexandrovi)
• Histoire du Consulat et de l’Empire. Paris, 1845
• Napoléon et l’Italie. Paris, 1947.
• Kerautret. La rupture de la paix d’Amiens. Revue Napoléon, n° 14, mai 2003
• Schönhals. Der Krieg 1805 in Deutschland. Vienne, 1873. (jak by se očekávalo, prorakouský)
• T. Holmberg. The Treaty of Amiens and the British Occupation of Malta. 1801-1803. Communication personnelle.
• F. Laurent. L’Empire. Paris, 1869.

[1] Ministre des Relations Extérieures, doslova „ministr vnějších vztahů“, pozn. překl.

[2] 10. září 1805 vstoupí do Koalice Neapolské království. Smlouva předpokládala, že Rusové pošlou vyloďovací sbor – okolo 25.000 mužů – kdykoli a kamkoli uznají za vhodné ; Neapolsko by dodalo žold a koně a pod ruské velení by svěřilo svou armádu. K překvapení svých dočasných spojenců udělá obrat o 180° a podepíše 21. září 1805 smlouvu o naprosté neutralitě, Neapolské království zůstane jakýmkoli cizím jednotkám uzavřeno; na oplátku jej francouzská vojska do jednoho měsíce vyklidí.

(český překlad Jakub Samek; původní verze zde)