Výsledkem těchto korekcí je ordonance z roku 1766. Poprvé je útočná kolona formována pelotony ve třech řadech a pelotony jsou vyrovnány jen tak, „jak je možné“.
Stejně jako v přechozích ordonancích je kolona tvořena jedním či dvěma bataliony, ale přednost je dávána samostatnému batalionu. Ke zformování kolony z rozvinutého batalionu vypochodují dvě středové sekce vpřed, ostatní nastoupí do kolony postupně provedením dvou čtvrtobratů vzájemně proti sobě. Pravé sekce obracejí doleva, pochodují až na úroveň pravého křídla kolony, pak obracejí doprava, zatímco levé sekce provádějí pohyb opačně. Granátníci nastupují do čela kolony.
Ordonance umožňuje ponechat mezi pelotony rozchod buď dvou kroků, nebo rozchod nezbytný pro ustavení batalionu do bitevní sestavy.
V budoucnu bude postup rozkladu a rozvinutí útočné kolony zjednodušený, ale od této doby má svou definitivní podobu. Od „přehuštěné“ kolony Folardovy jsme dospěli, na přání důstojníků od jednotek, jež bylo slyšet po tři desetiletí, ke koloně po pelotonech a s rozchody.
Tato kolona je cvičena k ustavení se čelem do čtyř stran, tj. ke zformování karé proti jezdectvu, prostým obratem pravých sekcí doprava a levých sekcí doleva, kromě posledních, jež se sevřou na předchozí a provedou čelem vzad. Při sevřených rozchodech se omezujeme na postavení se čelem ven pouhým individuálním provedením vpravo v bok v pravých sekcích, atd.
Ústupová kolona se formuje následujícím způsobem: křídelní sekce procházejí za čelem batalionu, spojují se za středovými sekcemi a pochodují dozadu. Ostatní sekce postupně tento pohyb následují, středové zůstávají čelem vpřed do poslední chvíle.
Ohledně tohoto bodu dosáhly připomínky k ordonanci z roku 1764 významného výsledku: poprvé se ústupová kolona formuje podle stejných zásad jako kolona útočná, po pelotonech, namísto toho, aby byla dlouhým obdélníkem, jejíž čela rovnoběžná se směrem pochodu byla takřka neschopná přesunu v tomto směru.
Nebudeme se detailně zabývat průchodem zúženým místem v přítomnosti nepřítele, jež se od této chvále provádí buď v útočné, nebo v ústupové koloně, podle toho, pochodujeme-li vpřed či vzad.
V tomto předpisu se objevuje průchod liniemi po sekcích a po zástupech. V prvním případě obě linie zdvojí sekce každého pelotonu; první linie projde druhou či obráceně, pak se rozvinou. Pro provedení průchodu po zástupech, každý peloton první linie provede vpravo v bok a po zástupech doprava, a projde druhou linií, jež otevře nezbytný prostor.
Předpis z roku 1766 přidává k různým palbám zavedeným předchozím předpisem cestovní palbu (feu de chaussée) a řadovou palbu (feu de rang). Cestovní palba je prováděna batalionem v koloně, každý peloton pálí postupně a stahuje se následně urychleně podél boků, aby se zformoval v týlu.
Řadová palba bude prováděna dvěma prvními řady: „Druhý řad začne střílet z křídel každého pelotonu; jakmile voják vystřelí, podá pravou rukou svou pušku vojákovi za sebou, který ji převezme levou rukou, a předá současně svou pušku pravou rukou vojákovi druhého řadu, který ji převezme levou rukou; druhý řad vypálí puškou vojáka třetího řadu, nabije ji a vypálí druhou ránu toutéž puškou, kterou poté podá do třetího řadu a uchopí svou vlastní, která byla nabita vojákem třetího řadu, a bude takto pokračovat dvěma výstřely stejnou puškou. První řad zahájí palbu až poté, kdy druhý řad vypálí poslední ránu; palba prvního řadu bude zahájena z pravého a levého křídla každého pelotonu, a každý voják bude počítat od jedné do šesti poté, kdy voják vedle něho vypálil, než tak učiní on sám; první řad bude nabíjet své pušky sám a ihned střílet.“
Shrneme-li to, úpravy učiněné v předpisu se týkají útočnách a ústupových kolon, jež jsou konečně jednoduchými a ovladatelnými, a paleb, jež stále zůstávají velmi složité, obtížně proveditelné tváří v tvář nepříteli.
Jinou důležitou a během tohoto období velmi diskutovanou otázku ordonance z roku 1766 nevyřešila: otázku týkající se pochodu v bitevní sestavě a správných rozvinutí. Mezi lety 1764 a 1770 je ministrovi předáno množství pojednání týkajících se tohoto tématu. Jedno z nich, sepsané kapitánem de Laroque, aide-majorem pluku de Hainaut, vede k závěrům, jež nalezneme v instrukci z roku 1769. Kromě toho zmiňuje řadu manévrů provedených v táborech či posádkách mezi roky 1766 a 1769.
V roce 1769 se Laroque zúčastnil manévrů dvanácti batalionů shromážděných v Metz. Viděl pochody prováděné tu s vedoucím vpravo či vlevo, tu ve středu. Bataliony si vybírají před vypochodováním každý svůj směrný bod a řídí se na sousední batalion ve směru vedoucího. Laroque napsal: „Nesmíme se spoléhat na směrný bod, který si může vybrat každý batalion, a to pro nesnadnost, s jakou lze vybrat pouhým okem ten s ohledem na velké vzdálenosti správný; vytyčit náhodně několik rovnoběžek v žádném případě nelze“; i když si špatný směrný bod vybere jen jeden batalion, naruší celou linii a přinutí ostatní změnit jejich body; kvůli tomu nebude žádný pokračovat v původním směru a uvidíme jen neustálé vlnění řadů.
Příčiny chyb můžeme snížit o polovinu tím, že budeme pochodovat podle středového vedoucího. Vzdálenost vedoucího od nejvzdálenějších batalionů je tímto snížena o polovinu. – Důstojník či poddůstojník pověřený vedením si musí vybírat mezilehlé body a udržovat je nustále na linii se směrným bodem. – Každý batalion se bude snažit udržovat svůj rozestup se sousedním, aniž by se příliš staral o to, zda pochoduje na jeho úrovni, a zejména aniž by příliš měnil svůj krok; nebude se soustředit směrný bod, který si vybere (Laroque ukázal, že udržování rozestupů zajišťuje ne-li dokonalou přesnost pohybu, alespoň jeho pokračování bez vážných problémů, zatímco trvání jednoho batalionu ve směru byť lehce nepřesném může uvrhnout do zmatku celou linii).
„V důsledku toho, co bylo řečeno výše, se vše redukuje, s ohledem k pochodu v linii, v to, aby určující batalion pochodoval přímo na daný bod, a aby ostatní udržovaly rozestupy vpravo nebo vlevo, podle své pozice vzhledem k určujícímu batalionu.“
Laroque následně probírá různé používané postupy pro změny směřování čela:
1° Všechny pelotony provedou polovinu čtvrtobratu a nastoupí společně do nové pozice. Tato metoda předpokládá, že terén je rovný a bez překážek;
2° Všechny pelotony provedou vpravo či vlevo v bok a nastoupí společně po diagonále na novou linii. Tato metoda, jež je lepší než předchozí, umožňuje vyhnout se užším překážkám, ale naráží na obtíže, pokud je v cestě překážka širší;
3° Každý batalion, zformovaný v koloně po pelotonech, nastoupí na pravé (či levé) křídlo své nové pozice, na níž se rozvine. Tato metoda nabízí nejvíce jistoty a lze ji nasadit v jakémkoli terénu. (1)
Laroque dále napsal: „Budu citovat místa, kde byly tyto zkoušky prováděny, aby bylo zřejmé, že jsme se pokoušeli o sloučení teorie s praxí.
První proběhly v letech 1765 a 1766 v Metz, kde manévrovalo společně často šestnáct batalionů; kolona, jež byla formována na oba půlbatalionu středu linie, se formovala a rozvíjela o třetinu kratší dobu, kdy pelotony pochodovaly čelem, než když byl stejný pohyb prováděn půlbataliony pochodujícími bokem. Stejná kolona byla formována a rozvíjena vícekrát v táborech Soissons a Compiègne.
Třetí zkoušky proběhly v roce 1768 ve Štrasburku, kam jsem byl povolán: pluky Poitou a Dauphin tam prováděly různé změny směřování čela v kolonách, se změnami pozice kolon, a veškeré pohyby, jež prováděly byly mnohem kratší, když pelotony pochodovaly čelem, než když pochodovaly bokem.
Od Štrasburku po Metz, kde bylo z 24 batalionů sestaveno dvanáct, jsem provedl se stále stejným cílem stejné zkoušky a se stejnými výsledky.“
V předpisech brzy zaujme významné místo otázka vyrovnávání.
Poznámky:
(1) Nesmíme zapomenout, že se bokem pochodovalo bez zdvojování; řady, původně sevřené, se nutně rozevíraly již po několika krocích, a nebylo možno nechat takto pochodovat pelotony s více než dvaceti zástupy (Poněkud přehnané tvrzení; pochod po zástupech jistě velmi obtížný byl, nicméně později jej uvidíme nasazený mj. při svinování a rozvinování kolon po divizích, a předpisy umožňovaly teoreticky boční pochod celého batalionu – pochopitelně s řádným následným vyrovnáním. – JS)