Palnou zbraní je mušketa, jež se nabíjí tak pomalu, s nutností utloukat kuli a rozfoukat doutnák, že její vliv na průběh bitvy je bezvýznamný. Mušketýři byli zkoušeni v roli tirajérů v nerovném či krytém terénu; jejich hodnotu však posoudíme nejlépe, připomeneme-li španělské mušketýry u Rocroi, kteří byli vytlačeni z lesního porostu útokem jezdectva! Dělostřelectvo sestávalo z několika děl tak málo pohyblivých, jako jsou dnes naše nejtěžší obléhací kanóny. Na armádu jich připadalo nejvýše dvanáct či patnáct a než došlo k přímému střetu, vypálily jen několik ran. Ve skutečnosti je bitva u Rocroi sveda chladnou zbraní.

Obsadit les a očekávat zde útok není, jak jsme právě viděli, k ničemu; ztratili bychom svobodu pohybů, aniž bychom získali skutečnou ochranu. Obě strany mohou spoléhat výhradně na samotné muže a jejich zbraně, aniž by mohly hledat jakoukoli oporu v terénu. Opevnění je nezbytné k udržení se proti výrazně větším silám. Nikdo proto neriskuje vyslání silnějších odřadů, jež by pro nepřátelskou armádu nepředstavovaly větší překážku než prostá patrola. Armáda pochoduje vždy „pohromadě“, koncentrovaná, a nezabírá za pochodu více prostoru než v bitevní sestavě.

V tomto je třeba hledat, jako ve všech obdobích, dvojí snahu uniknout současně riziku rozdělení a obklíčení, tj. nemít ani mezeru ve středu linie, ani čelo menší šíře, než jaké má nepřítel. Dosah zbraní je takřka nulový, mezera, již lze v linii ponechat bez nebezpečí, nepřesahuje běžný rozestup mezi bataliony či eskadronami. Pokud bychom neopatrně v bitevní sestavě ponechali mezeru několika set kroků, nepřítel by se do ni vrhl, udeřil by na hlavní sílu ze dvou stran, zničil ji v jediném okamžiku, než by měly oddělené části armády čas spojit své usilí (1).

Obě armády se tedy řadí proti sobě tváří v tvář, každá se snaží postavit proti druhé s čelem alespoň stejně širokým, jež nesmí být ani otevřené, ani nepřítelem přesažené (2).  Pikenýři neformují sevřené řady, stojí šachovnicovitě s rozestupem několika kroků, aby mohli volně ovládat svou zbraň. Je pochopitelné, že taková formace, zkomplikovaná ještě kombinováním pikenýrů a mušketýrů, a faktem, že místo každého muže bylo určeno podle jeho osobní odvahy, se zaujímala dlouho. Taktika se rodila, jednotky byly bez výcviku a disciplíny. Byly tu jen neforemné bandy, jež pochodovaly po cestách v nepořádku a do bitvy nastupovaly po jednotlivcích. K seřazení armády bylo třeba celého dne, a ještě dlouhé hodiny navíc, pokud se měla později pozice měnit. Z obou přítomných protivníků se jeden mohl snadno stáhnout, vybrat si přitom směr, který mu vyhovoval, zatímco druhý se rozvíjel. Bylo tedy možné přijít až do styku s nepřítelem, a následně boj v poslední chvíli odmítnout.

Jednou zahájená bitva je rychlá a rozhodující. Obě jezdecká křídla útočí současně; jedna eskadrona jako útočný bok, či v jiné detailní dispozici, osobní nasazení generála při útoku rozhoduje o úspěchu každého z křídel, a často na to následuje z celkového pohledu pohyb připomínající lopatky větrného mlýna; té z obou stran, jež co nejrychleji a nejrozhodněji rozvine svůj částečný úspěch a zažene nepřátelskou kavalerii, nezbývá než zničit pěchotu a zmocnit se povozů. Útok trvá jen několik minut; boj jezdectva čtvrt či půl hodiny; celá bitva, od prvního výstřelu kanónu po poslední ránu šavlí nejdéle dvě hodiny. Poražený zachrání jen část svého jezdectva; jeho pěchota je zničena, jeho zavazadla a dělostřelectvo padly do rukou vítěze.

Poznámky.

(1) Jde zde o bitvy v otevřeném poli. V horách se poměrně široké obchvacující pohyby staly nezbytnými a umožněnými odolností čela armády.
(2) „Veškerým tajemstvím je postavit proti nepříteli široké čelo, ale všude stejně silné.“ (BOSROGER.)