Jde o uniformu 61. pěšího pluku, bývalého pluku Vermandois královské armády. Pluk byl založen v roce 1669 jako Régiment de l’Admirauté, posléze přejmenovaný na Régiment de l’Admiral de France. Tímto titulem byl obdařen syn Ludvíka XIV. a slečny de la Vallière, mladý hrabě de Vermandois. Jméno provinice Vermandois pak pluk nesl od roku 1671 až do roku 1791, kdy byly plukovní tituly zákonem z 1. ledna zrušeny.

2. batalion 61. pluku byl 19. června 1795 sloučen s 2. a 3. dobrovolnickým batalionem departementu Haute-Garonne do 122. půlbrigády bitevní pěchoty, nasazené v rámci Italské armády, jež bude 19. června 1796 sama sloučena s 83. bitevní půlbrigádou a řadou dalších jednotek do nové půlbrigády řadové pěchoty, jíž bude vylosováno číslo 57.

57. půlbrigáda řadové pěchoty patří mezi nejproslulejší jednotky pěchoty francouzské armády revolučních a napoleonských válek. Vyznamenala se v bitvě u La Favorite, 18. ledna 1797, kdy byla spolu s 18. a 32. půlbrigádou citována v rozkaze velitele Italské armády, generála Bonaparta. V tomto rozkaze ji také nazval „strašlivou“, „terrible“, a od té chvíle se půlbrigáda, a od r. 1803 pluk, honosila mottem „La Terrible que Rien n’Arrête“, „Strašlivá, jíž nic nezastaví.“

Velitel rekonstruované jednotky v uniformě poručíka, Renné Ragas, a fyzilír Zdeněk Frank doplnili svou výstroj o dvě různé uniformy. Pan poručík bude na akcích věnovaných událostem let 1792-1797 oblékat uniformu se šarlatovým vyložením, jež byla 61. pluku předepsána 15. ledna 1792, fyzilír pak frak s karmínovým vyložením určeným provizorní instrukcí z 1. dubna 1791 (důvodem změny bylo včlenění bývalých cizineckých pluků mezi francouzskou pěchotu, obě uniformy se následně z pochopitelných důvodů vyskytovaly vedle sebe a po sloučení s dobrovolníky přibyla navíc modrá uniforma národní gardy; bílé uniformy se pak u jednotek vyskytovaly ještě v letech 1796 a 1797).