6. března uplyne 225 let od narození významného vojenského teoretika a přímého účastníka napoleonských válek.

Antoine Henri de Jomini (* Payerne, Švýcarsko, kanton Vaud, 6. března 1779 – † Passy (dnes Paříž), Rue de la Tour 129, 22. března 1869), pocházející z rodiny zámožného syndika a člena Švýcarské rady (Conseil helvétique) byl k armádě přitahován již ve dvanácti létech, revoluční události však znemožnily, aby si zakoupil hodnost u švýcarského Wattervillova pluku, sloužícího ve Francii. Rodina ho raději 8. dubna 1795 vyslala do Basileje, aby získal zkušenosti v bance Preiswerk. Jako agent de change pak přišel roku 1796, kde strávil tři roky. Po návratu do Švýcarska vstoupil v nových podmínkách do armády a stal se pobočníkem ministra války Helvétské republiky: během krátké doby byl povýšen na kapitána, jako commandant se pak stal náčelníkem sekretariátu ministerstva války s úkolem zorganizovat jednadvacet batalionů k obraně země. Intenzivně se zajímal o strategii a již na počátku roku 1800 byl schopen v okruhu bernských přátel předpovědět francouzský úder přes švýcarské území na průsmyk sv. Bernarda, po němž následovala porážka Rakušanů u Marenga.

Roku 1801 si našel místo v pařížské Delpontově manufaktuře pro výrobu vojenské výstroje a o dva roky později (1803) začal psát své proslulé Pojednání o velké taktice (Traité de Grande Tactique) a marně se pokoušel získat místo u vojenského guvernéra Paříže, Murata. Ney nebyl tak přezíravý, a poté, co si Pojednání přečetl, vzal s sebou Jominiho jako dobrovolného pobočníka (aide de camp volontaire) do boulogneského tábora, čímž si ho neskonale zavázal. Roku 1804 vydal své dvousvazkové Pojednání o velkých vojenských operacích (Traité des grandes opérations militaires), kriticky rozebírající nejvýznamnější tažení od Bedřicha II. Velikého po Napoléona, které v teoretické části znovu přinášelo přepracované Pojednání o velké taktice. Tažení roku 1805 se účastnil po Neyově boku v 6. armádním sboru, v ulmské operaci radil maršálovi tak dobře, že dokázal proti Muratovu názoru odříznout 14. října u Elchingen Mackovi poslední ústupovou cestu. V bitvě u Slavkova však nebojoval, protože sbor byl odvelen do Tyrolska. Napoléon Bonaparte si dal v prosinci 1805 předčítat ve vídeňském Schönbrunnu jeho Pojednání o velkých vojenských operacích Hugues-Bernardem Maretem (1763-1839) a byl hluboce zaujat pronikavostí jeho postřehů. Zvolal prý tehdy: „Prý se říká, že tohle století nekráčí kupředu! Hle, mladý velitel batalionu, a k tomu Švýcar, nás poučuje o tom, čemu nás nikdy neučili naši profesoři a čemu rozumí jen velmi málo generálů… Jaktože Fouché dovolil, aby se vydala taková kniha? To přece znamená naučit mé nepřátele celému mému systému války; je třeba tu knihu zabavit a nedovolit, aby se šířila“. Maret namítnul, že se již kniha nedá zabavit a vzbudilo by to příliš velkou pozornost a Napoléon se dal přesvědčit: „Ve skutečnosti přisuzuji tomuto dílu malý význam. Staří generálové, kteří proti mně velí, už nečtou a nevyužívají těchto lekcí, a mladí, kteří čtou, nevelí“.

Následně pak jmenoval adjutant-komandanta Jominiho (obr.) Neyovým pobočníkem, což Antoinu Henrimu získalo letitou Berthierovu nepřízeň. Roku 1806 Jomini připravil Postřehy o možnostech války s Pruskem a o operacích, k nimž pravděpodobně dojde, sepsané pro Maršála Neye (Observations sur les possibilités d’une guerre avec la Prusse et sur les opérations qui auront vraisemblablement lieu, rédigées pour le maréchal Ney) a vydal pátý díl svého Pojednání o velkých vojenských operacích. Na sklonku roku ho Napoléon povolal k sobě do Mohuče, aby si vyslechl jeho názor na Prusko a jeho armádu a měl v úmyslu podržet si ho ve svém štábu. Nato se rozvinul proslulý rozhovor: „Dovolí-li Vaše Veličenstvo, dorazím za ním do čtyř dnů do Bamberku“; „Kdo Vám řekl, že jedu do Bamberku?“; „Mapa Německa, Sire“; „Mapa? Na téhle mapě existuje sto dalších cest, než jen ta do Bamberka“. „Mapa Německa, Sire, a Vaše operace u Ulmu a Marenga. Chcete-li vévodovi brunšvickému udělat to, co jste udělal Mackovi a Melasovi, je třeba táhnout na Geru, a aby bylo možno táhnout na Geru, je třeba projít Bamberkem“; „To je správné, buďte za čtyři dny v Bamberku, ale neříkejte o tom nikomu, ať už by to byl kdokoli, dokonce ani Berthierovi. Nikdo nesmí vědět, co jdu sám dělat do Bamberku“. Tažení roku 1806 se rozvinulo přesně podle Jominiho předpovědí, bojoval po Neyově boku u Jény a vstoupil s Velkou armádou i do Berlína.

Roku 1807 ale vzbudil Napoléonovu nelibost, když mu předložil pamětní spis, v němž zastával názor, že „obnovení Polska bez podílu některé ze tří mocností, které si ho rozdělily, je jen snem… a v případě nečekaného úspěchu donutí Francii k věčným válkám k udržení této stavby bez základů“. V bitvě u Jílového mu stál věrně po boku a následně dostal díky těžkému revmatismu čtyřměsíční dovolenou. Na Caulaincourtův návrh ho Napoléon za Jílové jmenoval rytířem Čestné legie a baronem Císařství (27.7. 1808). Přes Berthierův odpor byl jmenován náčelníkem štábu Neyova 6. armádního sboru, se kterým byl v září 1808 odvelen do Španělska. Ney mu vytýkal, že se říká, že mu „našeptává“ rozhodnutí a že prý sám nevelí. Po bitvě u Wagramu byl povolán do Vídně, kde ho Napoléon zařadil (18.11. 1809) do Berthierova štábu. Jejich vztahy byly tak špatné, že si Jomini vyžádal od Larreye zdravotní osvědčení, na jehož základě dostal další, tentokrát šestiměsíční dovolenou. V létě roku 1810 mu jeden z plukovníků ruského vyslanectví v Paříži nabídnul, aby vstoupil do ruských služeb, protože prý Napoléon neuznává jeho zásluhy. Jomini dlouho váhal a nakonec podal Berthierovi 28.10. 1810 demisi a čekal jen na pas, aby se vydal do Ruska. Z francouzského vyslanectví v Bernu však dostal rozkaz, aby se do čtyřiadvaceti hodin hlásil v Paříži u ministra Clarka. Ten ho ujistil, že si ho Napoléon váží a že již podepsal (7.12. 1810) jeho jmenování brigádním generálem. Následně ho 29. ledna 1812 pověřil vedením historické sekce generálního štábu Velké armády a požádal ho, aby zpracoval vojenská tažení od roku 1796. Pochopitelně se zde znovu srazil s Berthierem, který chtěl tento úkol zvládnout sám a znesnadňoval mu přístup do archivu. Za ruského tažení byl Jomini 11. srpna 1812 jmenován guvernérem Vilna, kde bydlel v témže domě s ministrem Maretem, velmi se však nesnášel s generálním guvernérem Litvy, generálem Hogendorpem, který o něm prohlašoval, že u nikoho neviděl tak nezřízenou a zaslepenou sebelásku – pro neustávající spory byl Jomini posléze pověřen správou Smolenska a 23.11. 1812 se připojil k Napoléonovi na ústupu v Bohru, kde mu poradil lepší trasu a označil brody, které napomohly přechodu u Bereziny, kde se jen zázrakem zachránil, když se prolomil most, postavený sapéry generála Eblé, ale ztratil přitom všechny své rukopisy.

Již 4. května 1813 byl jmenován náčelníkem štábu 3. armádního sboru a přispěl k vítězství v bitvě u Budyšína (21.5. 1813), za což ho maršál Ney navrhnul k povýšení do hodnosti divizního generála. Jako obvykle zasáhnul Berthier, vyškrtnul ho ze seznamu navržených na povýšení a dokonce ho dal načas uvěznit, údajně proto, že nezaslal včas situační hlášení. Tentokrát již Jomini ponižování neunesl, využil příměří a přešel do nepřátelských linií, kde se ho ujal Langeron a 14. srpna 1813 se stal vojenským poradcem ruského cara Alexandra. Přesně den po jeho odchodu pro něj Ney obdržel dekret divizního generála. První zklamání ho čekalo v Praze, kde se setkal s carem, který mu sdělil, že nebude jediným vojenským poradcem, protože ho o několik hodin předešel divizní generál Jean-Victor Moreau (1763-1813). Jomini ustrnul, kdyby to byl věděl, nikdy by francouzskou službu neopouštěl. Ve francouzské armádě jeho odchod vyvolal podezření ze zrady, šířily se dokonce hlasy, že předal Spojencův Napoléonův válečný plán – Napoléon to později na Svaté Heleně sám popřel a řekl, že byl rozhořčen velikou nespravedlností a protože nebyl Francouz, nemohla ho zadržet láska k vlasti. Stal se tedy ruským generálporučíkem a carovým pobočníkem a poskytoval Spojencům své rady v taženích z let 1813-1815, v poli se však proti Francouzům nepostavil a raději se stáhnul do Curychu. Teprve roku 1815 vstoupil po carově boku do Paříže, získal si však velkou nevraživost svou obranou zatčeného maršála Neye. Účastnil se i vídeňského (1814-1815), cášského (1818) a veronského (1822) kongresu. Nevraživost vysokých ruských důstojníků ho vytěsnila do neštábních funkcí: roku 1822 se stal vojenským vychovatelem velkovévody Mikuláše, o rok později pobočníkem cara Mikuláše I. Byl rovněž inspirátorem založení petrohradské Vojenské akademie. Svou kariéru v ruských službách dovršil tažením proti Turkům a obležením Varny (1828) a krymským tažením (1854-1855). Poslední léta prožil v ústraní v Passy u Paříže, kde 22. března 1869 zemřel, je pohřben v jedenáctém oddělení pařížského Cimetiere du Nord (Montmartre). Oba jeho synové vstoupili do ruských služeb, jeden z nich, Alexandre de Jomini (1814-1888) zaujal významné místo v ruské diplomacii.

Z jeho rozsáhlého díla jmenujme: Pojednání o velké taktice neboli zpráva o Sedmileté válce, čerpající z Tempelhofa, atd. (Traité de Grande Tactique ou relation de la guerre de Sept Ans extraite de Tempelhof etc., 3 sv., Paříž, nakl. Giguet et Michaud – Magimel, 1805-1806); Pojednání o velikých vojenských operacích, obsahující kritickou historii tažení Bedřicha II., porovnaných s taženími císaře Napoléona, atd. (Traité des Grandes Opérations Militaires contenant l’histoire critique des campagnes de Frédéric II comparées a celles de l’empereur Napoléon etc., 8 sv., Paříž, nakl. Magimel, 1811-1816); Kritické a vojenské dějiny válek Bedřicha II., porovnaných s moderním sytémem, atd. (Histoire critique et militaire des guerres de Frédéric II comparées au systeme moderne, etc., 3 sv., Paříž, nakl. Magimel Anselin et Pochard, 1818); Kritické a vojenské dějiny válek Revoluce (L’histoire critique et militaire des guerres de la Révolution, 15 sv., Paříž, nakl. Anselin et Pochard, 1820-1824); Politický a vojenský život Napoléona, líčený jím samým, atd. (La vie politique et militaire de Napoléon, raconté par lui meme etc., 4 sv., Paříž, nakl. Anselin, 1827); Analytický obraz hlavních válečných kombinací a jejich vztahu k politice států, atd. (Tableau analytique des principales combinaisons de la guerre et de leur rapport avec la politique des États, etc., Paříž, nakl. Anselin, 1830); Krátký nástin válečného umění neboli nový analytický obraz hlavních kombinací strategie velké taktiky a vojenské politiky (Précis de l’art de la guerre ou nouveau tableau analytique des principales combinaisons de la stratégie de la grande tactique et de politique militaire, 2 sv., Brusel, nakl. Méline Cans et Cie, 1838; znovu vydáno v definitivní podobě nakl. Ch. Tanera, 1855) – Krátký vojenský a politický nástin tažení roku 1815, který má sloužit jako doplněk a upřesnění Politického a vojenského života Napoléona (Précis politique et militaire de la campagne de 1815 pour servir de supplément et de rectification a la Vie politique et militaire de Napoléon, Paříž, nakl. Anselin et Laguyonie, 1838); Krátký vojenský a politický nástin tažení z let 1812 až 1814. Výtah z posud nevydaných pamětí generála Jominiho s životopisnou poznámkou (Précis politique et militaire des campagnes de 1812 a 1814. Extrait des souvenirs inédits du général Jomini avec une notice biographique, 2 sv. vydané péčí Ferdinanda Lecomta, Lausanne, nakl. B. Benda, 1886); Válka ve Španělsku (1808-1814): Výtah z posud nevydaných pamětí generála Jominiho (Guerre d’Espagne /1808-1814/: Extrait des souvenirs inédits du général Jomini, vydáno vydané péčí Ferdinanda Lecomta, Paříž, nakl. Librairie militaire L. Baudoin, 1892); Jéna (Iena, výtah z posud nevydaných pamětí generála Jominiho, v: „Revue militaire suisse„, 1906, č. 11, s. 813-821); Od Pultusku k Jílovému (De Pultusk a Eylau, výtah z posud nevydaných pamětí generála Jominiho, v: „Revue militaire suisse„, 1907, č. 1, s. 2-15); Posud nevydaný fragment z Pamětí jominiho: rozhovor Jominiho s Neyem z června 1813 (Un fragment inédit des Mémoires de Jomini: conversation entre Ney et Jomini en juin 1813, v: „Revue militaire suisse„, 1912, č. 8, s. 605-612).

Z nejnovějších prací, věnovaných Jominimu, upozorněme alespoň na dílo Ami-Jacques RAPINa, Jomini et la stratégie. Une approche historique de l’oeuvre (Jomini a strategie. Historické přiblížení jeho díla), Lausanne, nakl. Payot, 2002, 260 stran, ISBN 2-601-03297-9, cena: 23,70 Euro.

Rapinova práce není novým životopisem Antoina-Henriho de Jomini ale kritickým rozborem děl tohoto vojenského teoretika, který propojil velké strategické myšlení osmnáctého století s Clausewitzem. V její první části autor analyzuje podmínky a prostředí vzniku a vydání největších Jominiho děl, ve druhé se pak zabývá jeho přínosem dobovému strategickému myšlení. Vyšel z komparativního studia tažení pruského krále Bedřicha II. a revolučních válek a dospěl k taktickému principu, stanovujícímu, že moderní armády musí opustit defensivní princip, v němž se utvrdily v průběhu osmnáctého století, stanovující, že je třeba soustředit co největší množství sil v rozhodujícím místě. Podle Jominiho nezajišťuje vítězství velikost armády, ale série kombinovaných manévrů, které míří k alternativním úderům převažujících sil v rozhodujících bodech operačního prostoru, tedy manévr, rychlost a soustředění sil. Následně autor srovnává jominiovské studie z různých zemí zvláště z hlediska vztahu Jominiho a Clausewitze a v poslední části se věnuje příznivému přijetí jominiovské doktríny na amerických vojenských školách.