5. a 6. část VIII. kapitoly životopisu maršála Berthiera od generála Derrécagaix shrnuje pochod k Vídni a bitvu u Wagramu, jíž obecné dějiny tradičně považují za hlavní střetnutí války 5. koalice; hlavním snad skutečně byla, Napoleonova armáda překonala Dunaj, ale armáda rakouská zůstala plně bojeschopná a válka musela pokračovat – rozhodující bitvou se tak stala až „naše“ bitva u Znojma.
5. Pronásledování. – Pochod na Vídeň.
Ve svém prvním bulletinu Německé armády, datovaném z Řezna nazítří po dobytí města, Císař jednotkám popsal souhrn operací od 18. dubna a citoval čtyři maršály. Mezi nimi byl Berthier. „Kníže z Neuchâtel,“ říkal bulletin, „aby podpořil jednotky a podal současně důkaz důvěry ve spojence, pochodoval několikrát v předvoji s bavorskými pluky.“ [1]
Nyní nastane pronásledování. Rozptýlení nepřítele tento úkol komplikovalo. První rozkazy vrhly část našich sborů po stopách generála Hillera a levého křídla rakouské armády odraženého na Inn.
Arcivévoda Karel ale s hlavním sborem přešel na levý břeh Dunaje a spojil se se sborem generála Bellegradeho, který se posledních bojů neúčastnil.
Jeho pronásledováním byl pověřen Davout. Berthier jej o tom uvědomil 24. dubna, zatímco Lannesovi a Vandammovi dal na vědomí, že mají pochodovat na Landshut, kam se přesouval také hlavní stan.
Současně směřoval Lefebvra na Salzburg a Tyrolsko. Bernadotte uvědomený o posledních událostech se měl přiblížit k Řeznu a napadnout nepřítele, jehož znepokojoval Davout. Davoutův sbor zahrnoval znovu tři divize pěchoty a jednu jezdectva; zatímco 2. sbor pod Lannesem byl definitivně složen ze dvou divizí pěchoty, z nich jedné granátnické, a jedné jezdecké.
25. dubna Bessières a Wrede napadli u Neumarktu Hillerův zadní voj, který ustoupil, opustil Bavorsko a vrátil se za Inn, zatímco část rakouského levého křídla pod Jellachichem prchala do Tyrolska.
Rozptýlení nepřítele s sebou neslo otázku určitého významu. Bylo třeba, podle pravidel, pronásledovat jádro poražené armády ustupující k Čechám, nebo pochodovat na Vídeň? Císař se rozhodl pro druhou možnost, ale pro chvíli, kdy bude levý břeh zbavený nepřátelských jednotek, jež se tam stále nacházely.
Rozkazy vydané 25. dubna této dispozici odpovídaly. Nazítří opustil Berthier s Císařem Řezno a přijel odpoledne do Landshutu. Hlavním předmětem denní korespondence bylo zjistit, co se dělo před čely kolon armády, zejména ze strany od Chamu a českých hor.
Následující dny to bylo stejné. Rakušané byli zatlačováni ve třech různých směrech: na Čechy, na Vídeň a na Salzburg. Generálmajor sledoval s Císařem střední směr, po níž postupovalo jádro armády složené ze sborů Lannesova, Massénova, Bessièresova a Vandammova.
28. dubna byl Císař zastavem Salzou v Burghausenu, neboť nepřítel zničil mosty. Bylo třeba je opravit a přechod byl možný až třetí den večer.
Berthier tak dorazil do Braunau 1. května, poslal odsud rozkaz Lefebvrovi, aby co nejrychleji potlačil Tyrolso a vynutil si jeho podřízení. Bylo třeba zabránit tomu, aby mohli povstalci z této provincie znepokojovat pravý bok armády při jejím pochodu na Vídeň.
Davout mezitím sledoval poslední kolony arcivévody Karla, jež zmizely v průchodech do Čech. Císař je tam nechtěl následovat. Berthier tedy oznámil vévodovi z Auerstaedtu, aby zanechal pronásledování a obsadil Passau. Zbytek armády postupoval na Ried a na Linec. Tyto pohyby přinesly 3. května skvělý boj na Traunu. Zrána hnaly generálmajorem vyslané rozkazy Bessièresovo jezdectvo na Dunaj a shromáždily ve Welsu, na levém břehu, tři divize pěchoty a dvě kyrysníků. Císař, který se obával spojení arcivévodových jednotek s Hillerovými, dospěl do Welsu 3. května, aby byl více v dosahu nových zpráv.
O boji u Ebersbergu, který byl sveden téhož dne, se tam dozvěděl odpoledne. Císař se tam ihned přemístil v doprovodu Berthiera, který poslal Massénovi rozkaz k bezodkladnému pronásledování, zatímco Davout byl hnán na Linec.
Pochod na Vídeň byl v plném proudu. Hlavní stan, jenž následoval jednotky, byl ustaven 4. května v Ennsu. Přišel čas zapojit do pohybu celé armády Bernadotta. Berthier mu dal na vědomí, že má, co nejrychleji to bude možné, směřovat na Passau, kde se spojí s Dupasovou divizí, jež tam již byla, a jakmile tam dorazí, „bude v linii a vytvoří levé křídlo armády.“ Současně jej zpravil o situaci, aby byl více schopen účastnit se operací. Masséna byl v Ennsu se 4. sborem následován kyrysníky; Lannes s 2. sborem a lehkým jezdectvem zálohy obsadil Steyer; Davout byl v Linci se 3. a 8. sborem, jemuž velel Vandamme, který v tu chvíli podléhal Davoutovým rozkazům. Lefebvre držel Lambach a Salzburg. Arcivévoda Karel, který nemohl u Lince spojit sbory Hillerův a arcivévody Ludvíka, se bezpochyby snažil toho dosáhnout u Křemže, kam Francouzi doufali dojít dříve než on.
9. května dorazil generálmajor do Sankt-Pöltenu. Situace se změnila.
Nepřátelským uskupením umístěným na pravém břehu se podařilo v Křemži přejít Dunaj a připojit se k princi Karlovi. Generálmajor byl pověřen o tom informovat bavorského krále a dal mu na vědomí také to, že deset tisíc Rakušanů, kteří zůstali na pravém břehu, byli zatlačováni na Vídeň Oudinotem, jenž byl spolu s jezdeckou divizí Colbert na čtyři míle od hlavního města. Přišel čas znovu soustředit síly.
Davout se přiblížil k císaři, přičemž měl současně hlídat přechody přes Dunaj v týlu armády. Bernadotte byl vyzván k co nejrychlejšímu přesunu do Lince, kde byl Vandamme s 8. sborem.
Podle posledních rozkazů rozeslaných ze Sankt-Pöltenu měl Lannes 10. května postupovat na Vídeň se dvěma jezdeckými divizemi. Masséna jej ve druhé linii následoval. Davout postupoval podél Dunaje a kryl z této strany levý bok armády. Císař vyrazil s Berthierem ve čtyři hodiny ráno a postavil se do čela Lannesova sboru.
Přijel před Vídeň v devět hodin a dozvěděl se, že ji arcivévoda Maxmilián, velitel města, chce bránit. Lannesův předvoj byl přivítán dělostřelbou. S předpokladem, že bude následovat vyjednávání, nechal císař obsadit brány předměstí a odjel s generálmajorem do Schönbrunnu. Ten napsal arcivévodovi a vyzval jej, aby město vydal, a to pod pohrůžkou, že bude bombardováno a zničeno. Požadoval také propuštění jednoho parlamentáře vyslaného Lannesem, který byl navzdory všem válečným zákonům zadržován.
Jeho dopis zůstal bez odpovědi. Císař se tedy rozhodl jednat. Berthier s ním 11. května ráno objel okraje města, aby vybral vhodné místo pro přechod Dunaje mezi Praterem a pravým břehem. Jeden z pobočníků generálmajora se vrhl do vln a přivezl první čluny. Jedna rota rameno překročila a stavba mostu byla ihned zahájena.
Večer však již nebylo bombardování města třeba. Arcivévoda, který pochopil svou bezmoc a měl obavy, že mu bude odříznuta ústupová cesta, město se svými jednotkami opustil a přešel na levý břeh, přičemž za sebou zničil most. Rakouský generál, který velel místo něho, obdržel novou výzvu od knížete z Neuchâtelu a bezodkladně se jí podvolil.
12. května v poledne oznámil Berthier Davoutovi obsazení Vídně a vyzval jej, aby připojil své síly k hlavním, nechal je odpočinout a obsadil veškeré přístřešky, jež bylo možné v okolí nalézt.
Stejného dne vstoupil do Vídně v doprovodu generálmajora a svých maršálů císař a projel částí města. Berthier se s ním vrátil do Schönbrunnu, kde byl ustaven hlavní stan.
6. Poslední operace. – Bitva u Wagramu.
Situace nebyla taková jako v roce 1805. Nepřátelská armáda stále držela levý břeh Dunaje; doplnila své stavy a posílila všechny své sbory.
Stále byla cílem, který bylo třeba zničit, a rozkazy vydané k ochraně levého boku našich kolon během jejich pochodu na Vídeň, ukazovaly, jaké starosti představovala. Při obsazování města došlo k události, jež toho byla dalším důkazem. Vandamme nechal přejít na levý břeh jednu slabou kolonu. Císař s tím byl po svém zvyku nespokojen, generálmajor byl pověřen, aby tuto nespokojenost sdělil Davoutovi, pod jehož velení 8. sbor spadal. Tyto výtky byly povahy, jež k Berthierovi vzbudila nepřátelství.
Císař nechal napsat: „Válka, pane vévodo, má jisté principy; statečné vojáky nevystavujeme nebezpečí, není-li podle pravidel nijak zajištěn ústup… Tyto pohyby nemají pro armádu žádný zajímavý výsledek; a nabízejí šanci nepříteli… Jeho Veličenstvo mě pověřuje, abych vám sdělil, že generál Vandamme měl střežit předmostí v Linci, v žádném případě neměl vstupovat do Čech; bylo velkou chybou pochodovat do Freystadtu. Neztrácejte ze zřetele, že císař manévruje jen na jednom břehu Dunaje, vše se musí této zásadě podřídit…“ Davouta se tento dopis nesmírně dotkl.
Současně bylo třeba zorganizovat správu Vídně, jež byla svěřena generálu Andréossymu; následně se postarat o mosty, jež měly být postaveny přes řeku, aby nahradily ten, který nechal zničit arcivévoda Maxmilián.
Za tím účelem byl vybrán Ebersdorf, dvě míle po proudu od Vídně. Ochranou prací byl pověřen Masséna. Z Tyrol a z Itálie přicházely dobré zprávy. V Itálii princ Eugène porazil a pronásledoval arcivévodu Jana, přičemž se blížil k hlavní armádě. Marmont, v Dalmácii, byl rovněž vyzván, aby se připojil. Aby jejich pochod usnadnil, Berthier poslal jezdectvu rozkaz obsadit prešpurskou silnici.
K 17. květnu vše vypadalo pro přechod Dunaje připravené. Mosty byly dokončeny. Generálmajor o tom uvědomil maršály a dodal, že existuje naděje dostat se na levý břeh ještě tentýž večer. Stejnou zprávu poslal knížeti Poniatowskému, a to spolu s komplimenty za pohyby, jež kníže ve Velkovévodství varšavském právě završil; 18. května mu napsal: „Jeho Veličenstvo je spokojeno s vašimi operacemi a s dobrým duchem, jenž vévodství ovládá… Hlavním cílem vašich operací musí být udržovat v šachu nepřátelský sbor stejné síly, jako je váš, a přibližovat se k císaři.
Jeho Veličenstvo nechá pravděpodobně zítra přejít Dunaj svou armádou, aby napadlo sbory nepřátelské armády, jež se zachránily na levém břehu řeky… Doplňujte a posilujte svou armádu všemi dostupnými prostředky…“ [2]
V hlavním stanu se nyní vědělo, že arcivévoda Karel po svém ústupu do Čech doplnil své jednotky a připojil Hillerův sbor. Poté, když se dozvěděl o kapitulaci Vídně, přišel zaujmout pozice čelem k městu a roztáhl svá předsunutá postavení od Prešpurku ke Křemži. Očekával nyní přechod francouzské armády, kterou hodlal napadnout všemi silami.
Rozkazy k přechodu Dunaje se v tu chvíli staly hlavní starostí; 19. května předepsal generálmajor Massénovi, aby nazítří za rozbřesku nasměroval jednu brigádu a poté celý sbor na ostrov Lobau. Lannes jej měl následovat v devět hodin, pak měl přijít na řadu Bessières.
Davout, jenž byl v Sankt-Pöltenu, dostal rozkaz obsadit Vídeň, kromě jedné divize, jež se měla zastavit v Nussdorfu na pravém břehu řeky a hlídat břehy.
Vandamme měl obsadit Enns a znásobit ostrahu mostů v Linci a Steyeru.
Pokud jde o Bernadotta, tomu Berthier poslal rozkaz vstoupit do Čech, manévrovat ve směru na Budějovice či Zwettl, krýt Linec a vzdalovat nepřítele od Dunaje. Dával mu na vědomí, že císař doufá mít celou armádu na levém břehu nazítří večer.
Toho dne vskutku generálmajor po půlnoci odjel s císařem z Ebersdorfu na ostrov Lobau. Přes poslední rameno řeky byl most postaven. Ústil mezi vesnicemi Aspern a Essling. Armáda se připravovala k jeho zítřejšímu překročení.
Během noci se císař dozvěděl, že arcivévoda Karel zaujal na planině pozice.
Časně 21. května vyjel na průzkum levého břehu a terénu boje. Doprovázeli jej Berthier, Masséna a Lannes. Jakmile určil svou bitevní linii, opřenou o Essling vpravo a o Aspern vlevo, jednotky 4. sboru a část záložního jezdectva přešly řeku. Nepřítel zaútočil k jedné hodině odpolední. Boj byl zuřivý a trval až do noci a nazítří bude obnoven. Věc se zdála vyvíjet v náš prospěch, když přišla zvěst o protržení hlavního mostu. Generálmajor takto situaci shrnul, když o ní informoval Davouta:
V ležení, na Dunaji.
…Nepřítel zaútočil všemi silami. Měli jsme jen 20 tisíc mužů. Srážka byla tvrdá. Bitevní pole nám zůstalo…
V noci Oudinotovi granátníci, divize Saint-Hilaire a kyrysnická divize Nansouty přešly řeku; ve čtyři hodiny ráno byl boj se stejnou energií jako předchozího dne obnoven. Jako během 21. května byly Aspern a Essling několikrát dobyty a ztraceny. Boj byl veden se zuřivostí. Nepřátelský střed však brzy zakolísal a zdál se prchat, když jsme se dozvěděli o prolomení velkého mostu.
Ve druhém dopise mu sděluje:
Levý břeh Dunaje, předmostí
Přerušení mostu nám zabránilo v přísunu munice; v deset hodin jsme již neměli žádnou. Nepřítel to zpozoroval a vypochodoval proti nám. 200 děl, jimž jsme od deseti hodin již nemohli odpovídat, nám velmi uškodilo.
Žádal jej, aby nechal opravit mosty, poslal proviant a munici, nechal dohlédnout na vídeňské obyvatelstvo, zabránil Bernadottovi v pronikání do Čech a osobně se dostavil k císaři, co nejdříve to bude možné.
Bitva pokračovala 22. května až do noci, císař se vrátil na ostrov Lobau, aby napravil důsledky protržení mostů. Berthier, který jej neopustil, napsal Massénovi, aby jej seznámil se stavem mostů, vyžádal si od něho sapéry, kteří měli postavit nové a předepsal mu držet vší silou předmostí prvního mostu až do rána 24. května, dobu, kdy jej mohl přejít zpět. Oznamoval mu, že císař přijel na pravý břeh, aby uspíšil zasílání proviantu a munice.
Generálmajor s ním uprostřed noci a za strašného počasí nastoupil do chatrné bárky a odjeli do Ebersdorfu, kde mu sekundoval v úsilí, jež kritická situace vyžadovala.
Bitva u Esslingu byla krvavá. Postihla nás krutá ztráta maršála Lannesa, smrtelně raněného 22. května. Bylo to poprvé, kdy štěstí zradilo naše zbraně a zmařilo Napoleonovy pozoruhodné kombinace. Nakonec se to celé však ukázalo být jen epizodou. Silou své povahy a prostředky, jimiž disponoval, byl schopen uvést věci do pořádku rychle.
Dopoledne 23. května zaujaly naše jednotky pozici na ostrově Lobau, který byl od té doby nazýván ostrovem Napoleon, a byly zahájeny práce na nových mostech.
Generálmajor musel v těchto strašných dnech vyvíjet mimořádnou aktivitu. Jeho tělesný stav mu umožňoval snášet jakoukoli únavu a plnit úmornou službu.
24. května, v dopise Bernadottovi, popsal situaci a připomněl mu císařovy instrukce ohledně ostrahy mostů proti proudu od Vídně, a ohledně četných průniků na levý břeh. Doporučil mu nepouštět se příliš hluboko do Čech, dokud nebudou obnoveny mosty a dokud nebude císař schopen na levý břeh opět přejít sám.
Předal současně různé dispozice přijaté k zabránění jakéhokoli útoku ze směru od Leobenu či Prešpurku a poslal depeši maršálu Lefebvrovi, který se měl přiblížit k Vídni. Ve stejný den se Italská armáda po sérii zářných úspěchu spojila v Brucku s Německou armádou. Koncem května bylo obnoveno spojení s ostrovem Napoleon a Marmont se svým armádním sborem postupoval. Pravý břeh Dunaje byl zbaven nepřítele; boky a týl armády byly kryty proti jakémukoli napadení. Čas vyražení vpřed se blížil.
Generálmajor dostal od rakouského generalissima žádost o výměnu zajatců, jíž měl zprostředkovat císaři. K tomuto kroku došlo následně po zatýkání a hrozbách represemi, jež nepřátelství dodaly charakter mimořádné nenávisti a pomsty.
Rakouský generál Chasteler, který byl postaven do čela tyrolských povstalců, byl obviněn, že nechal pobít více než 2000 francouzských a bavorských zajatců. Byl vydán rozkaz jej zastřelit, padne-li zajetí. Rakouský císař nařídil jednat stejně v případě dvou zajatých francouzských generálů. Napoleon, aby jim zajistil bezpečí,m nechal ve Vídni zatknout, jako rukojmí, knížete Colloreda, velvyslance Metternicha a další osobnosti; jeho záměrem bylo převézt je do Francie.
Berthier byl pověřen tuto záležitost vyřešit s rakouským náčelníkem štábu. Šlo o delikátní misi, během níž prokázal tvrdost, jež odpovídala císařovu přání. Po energických protestech dokázal výměnu zajatců vyjednat, muže za muže, hodnost za hodnost. Tato vyjednávání prokázala, že se rakouská vláda snažila boj vystupňovat, vzbuzovat bez ustání v obyvatelstvu nenávist.
8. června bylo zahájeno vyzbrojování baterií na ostrově Napoleon. Veškeré depeše směřovaly k přípravám nového přechodu na levý břeh.
Jedna z nich, zaslaná Berthierem Augereauovi, datovaná 10. června, kdy mu císař svěřil nové velení, sdělovala: „Dnes jsou naše mosty pevně ustaveny, což z nás učiní pány obou břehů. Armáda nikdy nebyla tak krásná, ani početná, a první srážka zničí zbytky rakouských armád.“
Aby toho snáze dosáhl, císař netrpělivě soustřeďoval všechny své síly; shledal, že Marmont nepostupuje dostatečně rychle a nechal mu Berthierem napsat jeden z těch dopisů, jež, pomalu ale jistě, proměňovaly bývalá přátelství v nepřátelství.
14. června mu napsal: „Jeho Veličenstvo nerozumí, jak jsem mohl zůstat, aniž byste jednal, v Laybachu, zatímco nepřítel, který byl proti vám, směřoval na Pettau a k Dunaji. Císařovým názorem je, že kdybyste byl ve svých pohybech aktivnější, zajal byste Chastelera… Korespondujte se mnou často, abyste mohl být v mocných úderech, jež přijdou v následujících dnech, užitečný.“
Stejného dne dosáhl princ Eugène u Raabu velkého vítězství nad arcivévody palatinem a Janem, kteří se zde spojili. Tato zpráva, jež do hlavního stanu dorazila 16. června, byla nanejvýš uspokojivá. Po zbytek měsíce bylo smyslem na všechny strany generálmajorem rozesílaných rozkazů posílení armády všemi dostupnými prostředky a pokrýt její boky a její komunikace. V průběhu těchto prací ztratil štáb svého podnáčelníka. Generál Vignolle byl jmenován náčelníkem hlavního štábu Italské armády a nahrazen generálem Mathieu-Dumasem, jenž požíval u všech zasloužené důvěry.
Generál Lecamus byl i nadále pověřen dohledem nad válečnými zajatci, sekundoval mu adjutant-komandant Denzel.
Sotva dorazil na své nové místo obdržel generál Vignolle od Berthiera dopis, jenž upřesňoval jeho funkce a dává nahlédnout do nepřetržité práce, jíž generálmajor ukládal všem štábům.
Generálmajor generálu Vignollovi, náčelníkovi štábu Italské armády.
Schönbrunn, 21. června 1809,
11 hodin ráno
Až do této chvíle jsem, pane generále Vignolle, nedostával ze štábu Italské armády žádnou korespondenci a vy dobře víte, jak rádo J. V. dostává zprávy ohledně všech aspektů služby. Pište mi tedy každý den, dokonce několikrát denně, máte-li cokoli, co byste mi sdělil.
Takřka všichni armádou vicekrále zajatí důstojníci byli propuštěni na čestné slovo, což Císař výslovně zakázal. Všichni zajatci musejí být odesláni do Francie. Pověřte jednoho důstojníka svého štábu vším, co se týká válečných zajatců…
Konečně, generále, Italská armáda je jen jedním ze sborů Velké Armády. Vicekrál a vy budete dostávat rozkazy od Císaře a jeho generálmajora, jako kníže z Ponte-Corvo, vévoda z Rivoli, atd…
Okamžitě vyšlete rozkazy guvernérům provincií, místním velitelům jmenovaným a zorganizovaným vicekrálem od hranic Italského království, aby hlášení posílali přímo mně, a to nezávisle na kopii, kterou mají posílat vám.
Pište mi vše do nejmenších detailů, a to dva či třikrát denně, bude-li to možné. Císař od vás očekává reorganizaci Italské armády.
Uprostřed června přišla zvěst o dvou výpadech nepřítele proti Drážďanům a Bayreuthu. Berthier na to téma přeposlal vestfálskému králi rozkaz soustředit v Erfurtu sbor o 10 tisících mužích a zničit nejprve kolonu u Bayreuthu, poté tu u Drážďan, a znovu toto hlavní město obsadit. Psal mu: „Sire, nesmíte ztrácet ze zřetele, že první a nejdůležitější věcí ze všech je to, co se blíží od Bayreuthu a od Dunaje… konečně, v případě potřeby, budete při ústupu směřovat na Würzburg, atd…“[3]
Pro udržení zemí od Bayreuthu k Dunaji a pro podporu vestfálského krále byl zformován zvláštní pozorovací sbor pod Junotovým velením.
Berthier mu vysvětlil jeho úkoly 27. června a poukázal na nezbytnost krýt z této strany komunikační linii armády. Psal mu: „Vévoda z Valmy a vy, generále, nesmíte nikdy zapomenout, že tento účel, nejdůležitější, by ohrozil Císařovy kombinace, nebyl-li by splněn, tj. krýt Dunaj a operační linii armády.“ Stalo se nyní urgentním držet všechny sbory pohromadě. Marmont přesto nepostupoval dostatečně rychle a generálmajor marně opakoval své výtky a doporučení. Dopis, jenž mu adresoval 30. června, jímž mu vysvětloval, co od něho bylo očekáváno, se Marmonta nepochybně znovu dotkl:
„Jeho Veličenstvo nerozumí vaším dispozicím; měl jste být 24. června v Gratzu a došel jste tam až 27. Jeho Veličenstvo mě pověřilo, abych vám sdělil, že ve válce je třeba jednoduchosti a jistoty; přičemž jednoduchost a jistota vašich pohybů by vás musely dostat přímo do Gratzu… Namísto toho jste dal Chastelerovi čas, aby vám unikl; a nyní vám uniká Giulay, který poté, kdy, atd… Přesto vám, pane vévodo, není neznámo, že osud armád a největších událostí závisí na jedné hodině. Svým zpožděním jste se zbavil naděje dostihnout nepřátelský sbor, který pronásledujete, a svým vzdálením jste se dostal Císaři z ruky… Je třeba, abyste urychleně pochodoval a přišel do Vídně, a to do čtyř či pěti dní…“ [4]
Nazítří, 1. července, byly mosty dokončeny. Generálmajor opustil s Císařem za úsvitu Schönbrunn a odjeli na ostrov Napoleon, jenž stal svého druhu pevností. Poslal Oudinotovi, jmenovanému do čela 2. sboru namísto Lannesa, rozkaz zahájit večer přechod prvních mostů, aby se rozmísil na ostrově. Nazítří nechal připravit a rozeslat generální rozkaz týkající se průniku na wagramskou planinu, a to 4. července v noci. Tato obtížná operace, kterou usnadnilo strašné počasí, jež rakouským očím zakrylo francouzské pohyby, dokonale uspěla.
5. července v devět hodin ráno byla skončena; celá armáda, zformovaná do tří linií, byla v bitevní sestavě na levém křídle nepřítele, jehož obranná postavení tím byla obejita. Prvním útokem se zmocnila opěrných bodů u Enzersdorfu a redut u Esslingu a Aspern. Dne bylo využito k dobití vesnic v planině a k zatlačení rakouských předsunutých pozic.
6. července bitva propukla na celé linii a byla vedena až do poledne, s mohutností a silou, o nichž hovoří historie. Kolem poledne bylo vítězství naše. Levé křídlo nepřítele podlehlo jako první a začalo ustupoval. Tento pohyb strhl střed, který nám ponechal ves Wagram, svůj hlavní opěrný bod. Brzy na to bylo donuceno ke stažení také pravé křídlo. Ústup Rakušanů pokračoval v nepořádku a s padající nocí bylo celé bitevní pole naše.
Tato slavná bitva, jedna za císařství z nejpozoruhodnějších, zanechala v našich rukách 10 praporů, 40 kanónů a 20 tisíc zajatců, z nich 300 či 400 důstojníků. Rakouská armáda měla nadto 24 tisíc padlých a raněných.
Generálmajor byl vystaven nebezpečí. Plukovník Lejeune napsal: „U Wagramu zůstal Berthier i se svými důstojníky uprostřed strašné palby po dvě hodiny. Je nepochopitelné, že z ní někdo mohl uniknout. Kníže a dva jeho důstojníci měli zabité koně.“
Během dvou následujících dní předával rozkazy k pronásledování směrem na Mikulov a oznamoval tento skvělý úspěch všem velitelům armády. Každý z nich dostal také doporučení, jež se jej týkala ohledně nových úkolů, před nimiž armáda stála. 10. července Berthier oznámil Davoutovi, že Masséna se znovu střetl s nepřítelem u Hollabrunnu a vrhl jej na Znojmo. Davout měl postoupit a podpořit Marmonta. Následovali jej Oudinot, garda a Císař.
11. července bojoval Masséna s Rakušany stále u Znojma. Během dne dorazil hlavní stan do Laa, kde kníže Jan z Liechtensteinu požádal o příměří a jednání o míru. Císař se souhlasem váhal. Povolal generálmajora, Duroca a vévodu z Bassana, předložil jim návrh, který obdržel a radil se s nimi o něm.[5] Berthier měl příležitost setkat se s knížetem z Liechtensteinu v roce 1806; znal jeho loajalitu. Věděl, že v mnoha ohledech byla náklonnost Německa diskutabilní a že nebylo vhodné provokovat nějakou vzpouru; že náklonnost Rusů k rakouskému domu byla vždy dost silná, aby se postavili jeho zničení, a konečně že mír s Rakouskem byl nezbytný, aby bylo možné pokročit s podmaněním Španělska. V tomto smyslu navrhoval přijetí. Císař byl stejného názoru a ještě toho dne bylo příměří uzavřeno; jeho podmínky byly rychle připraveny a příměří bylo podepsáno na jeden měsíc, a to knížetem generálmajorem a generálem Wimpffenem. Hlavní štáb o této události uvědomil všechny velitelů sborů, oznámil jim podmínky přijaté oběma stranami a demarkační linii mezi oběma armádami. Ta byla vybrána tak, aby nám garantovala obsazení všech zemí, jimiž naše jednotky prošly, což zahrnovalo více než třetinu Rakouského císařství, dočasně nám dala Vídeň jako novou operační základnu pro případ obnovení nepřátelství a nechala v našich rukách hlavní pevnosti. Takové byly záruky podřízení se a míru.
Naše armádní sbory byly umístěny v různých okruzích na této linii. Generálmajor svěřil generálu Mathieu-Dumasovi funkci komisaře pro dohled nad plněním podmínek příměří a vrátil se s císařem do Schönbrunnu. Napsal odsud maršálům a vyzval je, ať využijí čas příměří k „výcviku jednotek, obnovení disciplíny, reorganizaci útvarů a doplnění všeho, co ztratily na lidech a materiálu.“
Současně předal Davoutovi a knížeti Eugènovi zvláštní rozkazy ohledně průzkumu, který měl být prováděn na všech obsazených místech, jež mohly být využity v případě dalších operací.
Událostem spojeným přímo s bitvou u Znojma se generál Derrécagaix věnuje velmi obecně, a zdá se, že do značné míry průběh bitvy u Znojma a jeho vliv na uzavření a podmínky příměří, podobně jako drtivá většina jiných autorů, podceňuje. Příměří nebylo ostatně uzavřeno v Laa, jak by mohl čtenář z Derrécagaixova textu soudit, ale v Suchohrdlech na znojemském bojišti, a to v přímém důsledku vývoje střetnutí a na žádost arcivévody Karla, který jednal z vlastního rozhodnutí a mimo jakoukoli koordinaci s Liechtensteinem, jenž měl ohledně podmínek příměří od císaře Františka, jenž věřil, že se hlavní rakouské armádě daří ustupovat do Čech, zcela jiné instrukce. V dalších textech sborníku budeme mít možnost tento vliv posoudit lépe a detailněji.
[1] Correspondance.
[2] Oficiální relace.
[3] Archivy ministerstva války.
[4] Oficiální relace.
[5] Thiers.