Nejsem si jistý, jaké „všechny objektivní důvody“ proto, aby Napoleona vinil ze smrti milionů lidí, Ondřej Neff zná. Ve svém textu je velice smířlivý vůči první světové válce, jež dle jeho soudu postrádá „démoničnost“ války druhé. Podobnou démoničnost však patrně spatřuje v konfliktech přelomu 18. a 19. století, neboť tam velmi zřetelně vidí „démona“, který je veleben i těmi, jež hodlal pozřít. Nemám dojem, že by Napoleon byl nějak převelice všeobecně veleben, spíše naopak, přístup k němu je často právě takový, jaký dnes předvedl Ondřej Neff. Napoleon je takový Hitler 19. století, v „jeho válkách“, do nichž „uvrhl kontinent“, zahynuly miliony lidí.Tedy popořadě. Generál Napoléon Bonaparte se chopil ve Francii moci převratem v listopadu 1799 a zdědil tím po Direktoriu v roli hlavy státu konflikt, jemuž říkáme druhá koaliční válka. Druhou protifrancouzskou koalici zformovala Velká Británie, zahrnovala mj. a především Rusko (jež koalici relativně záhy opustí) a naši Habsburskou monarchii. Díky vítězství u Marenga a předevím u Hohenlinden tato válka skončila francouzským vítězstvím, Lunévillským mírem (1801) s Habsburkem Františkem a Amienským mírem s Velkou Británií (1802).

Nepředpokládám, že by Ondřej Neff v případě tohoto konfliktu připisoval jeho oběti Napoleonovi. Nesla-li Francie svou část odpovědnosti za situace, jež vedly k válce, Napoleon osobně byl dosud jen jejím nástrojem.

Kratičké období Amienského míru skončilo tím, že Velká Británie vyhlásila válku Francii. V roce 1803. Napětí mezi oběma státy, po staletí tradičními rivaly, rostlo mj. a především proto, že Velká Británie, která si uvědomovala rostoucí vliv Francie na kontinentě a nevýhodnost mírové smlouvy, jednoduše nedodržela její podstatná ustanovení. Není možné se zde zabývat detaily. Důležité z hlediska komentáře k Napoleonově vině za smrt milionů lidí je, že ani válku z roku 1803 nezahájil on, byť jistou míru spoluodpovědnosti za situaci opět samozřejmě nese. Ve světě ale nebyli, nejsou a nebudou hodní a zlí. Někdo hodnější a mírumilovnější by se jistě v čele Francie dokázal s problémem vypořádat jinak a Velká Británie by pak možná nemusela, chudinka, vyhlašovat Francii válku.

Příprava invaze do Anglie. Bývává to nadšenými srovnávači Napoleona s Hitlerem přirovnáváno k Mořskému lvu z roku 1940, a britská snaha zformovat třetí protifrancouzskou koalici je pak vydávána za bezmála diplomatickou „bitvu o Británii“. Pomiňme nyní mimořádně zajímavé úvahy, jež zazněly již ve své době, o tom, že invaze je technicky neproveditelná a že Napoleon svými přípravami sleduje jiné cíle. V každém případě se Velké Británii podařilo za dva roky novou koalici sestavit, zahrnovala opět Rusko a Rakousko, jež se cítilo právem dotčeno pro změnu francouzským nerespektováním míru z Lunéville (Napoleonova korunovace králem Itálie), ale především ve věci vidělo naději získat zpět ztracený vliv v Itálii, snad ho i posílit, proč by ne. Koncem srpna 1805 Napoleon zvedá invazní armádu a míří vstříc Rakušanům, kteří mají jednak hlavní síly v Itálii, jednak nečekají na Rusy a bez vyhlášení války vstupují do Bavorska, jemuž Napoleon tak trochu vnutil spojenectví.

Díky vítězství u Slavkova, jehož dosáhl v bezmála zoufalé strategické situaci, Napoleon ve třetí koaliční válce uspěl. Do jaké míry je možné její oběti připsat jemu? Může například za utrpení, jež válka přinesla jižní Moravě, spíše Napoleon, nebo císař František svým rozhodnutím vést s Francií válku? Nebo generál Kutuzov, který se rozhodl nebránit Vídeň? Nebo car Alexandr, který nedal na rozumné rady Liechtensteinovy, např., a podlehl vidině snadného vítězství nad oslabeným Napoleonem před Brnem? Možná Velká Británie, bez jejíchž subvencí by si Rakousko ani Rusko nemohly dovolit vést na kontinentu válku tohoto rozměru? V každém případě přišla porážka Rakousko velice draho. Vae victis. Rusko o ničem nejednalo, neboť si car uměl dobře spočítat, že za ním francouzská armáda do Ruska nepotáhne. Desetitisíce padlých a zajatých Rusů (nejen od Slavkova) pro něj nebyly argumentem k ukončení války, nic jej k němu nenutilo.

Rok 1806. Prusko, jež mělo skvělou příležitost rozhodnout válku roku 1805 ve prospěch koalice, si po Slavkovu uvědomilo, že vliv Francie v Německu přesahuje míru, jíž je ochotno snášet, a vyhlásilo Francii válku, pro jistotu vedlo ofenzívu rovnou podle defenzívního plánu. Namísto triumfálního návratu do Paříže proto Napoleonova slavkovská Grande Armée prošla neméně triumfálně Brandenburskou bránou. Ponížení, jež Prusko zažilo, je těžko popsatelné. Zrodila se mimořádná nenávist. Válka pokračovala na území dnešního Polska (jež si koncem 18. století rozdělily mezi sebe Rusko, ‚Rakousko‘ a Prusko, tedy ony mocnosti, jež pak budou v letech 1813-1815 ‚osvobozovat‘ Evropu) proti Rusku, jež si u Friedlandu na Němenu zopakovalo Slavkov, aby se car poté s Napoleonem teatrálně objal a slíbil mu spojenectví. S ohledem na geografické parametry Ruska a svou strategickou situaci si Napoleon nemohl dovolit nebýt velkorysý.

Již rok poté si car ovšem začal uvědomovat, že ona Napoleonova velkorysost přece stále nebyla dost velká a že Rusko kvůli své porážce opravdu o mnoho přišlo, že stav věcí není rozhodně v jeho zájmu. Napoleon je mezitím ve Španělsku. Přivedl ho tam nepřetržitý konflikt s Velkou Británií, snaha přimět Portugalsko k dodržování kontinentální blokády, jež se v důsledcích ukázala být jedním z hlavních příčin Napoleonova pádu. A ‚naskytla se příležitost‘ obsadit podlou manipulací španělský trůn. Ať už byl autorem kombinace kdokoli, Napoleon za ni nese jednoznačnou odpovědnost, podobně jako obecně za vše, co následovalo, byť i španělské hrůzy  měly svůj vývoj a Napoleon zde nebyl jediným hráčem. Obludnou a do té doby prakticky neobjevenou formu partyzánské války nestvořil on, ale jeho nepřátelé (jistě, nic jiného jim nezbývalo, nechci se pouštět do debat o vejci a slepici).

Císař František, který po bitvě u Slavkova prohlásil při setkání s Napoleonem u Spáleného mlýna, že proti němu již nikdy válku nepovede, viděl skvělou příležitost k obnově starých dobrých pořádků v Evropě v tom, že měl Napoleon jádro slavkovské armády za Pyrenejemi. Z Británie začaly proudit příslušné obnosy, a Rakousko, věrno tradicím, opět vpochodovalo do Bavorska bez vyhlášení války. Pro Napoleona to samozřejmě nebylo žádným překvapením. Po krátkém zavrávorání, jež předznamenalo Napoleonovu proměnu z generála a císaře přes císaře a generála v císaře, stáli Francouzi mocně podporovaní svými německými spojenci, měsíc po zahájení rakouské ofenzívy, ve Vídni. Poprvé Dunaj nepřekročili, podruhé ano, zvítězili, a toto vítězství završili u Znojma. Třetí Františkova kapitulace. Někdo hodnější a mírumilovnější než Napoleon by se na rakouského císaře asi v této situaci usmál a vše mu odpustil. „Chápu, že hájíte své zájmy, pokusme se to příště řešit u jednacího stolu. Svou armádu nyní urychleně stáhnu, budu rád, pokud pokryjete alespoň část nákladů, jež mi touto válkou vznikly.“ Tak by si to asi mj. ti, kdo srovnávají Napoleona s Hitlerem, představovali? Těžko. Pochybuji, že mají byť matnou představu o základní chronologii, o příčinách a následcích. Byl-li prešpurský mír po Slavkovu tvrdý, byl mír schönbrunský tím tvrdší. Rakousko se stalo z donucení spojencem Francie, dalo mu jednu ze svých dcer za „břicho“, jež potřeboval ke splození potomka. A rakouský pomocný sbor také za dva roky potáhne spolu s Napoleonem proti Rusku. Ani ne rok poté již bude mít c.k. armáda opět dost sil na to, aby se František odvážil vyhlásit válku Francii počtvrté, Napoleonovi potřetí.

Rusko je mezitím stále méně spokojené s výsledkem války s Francií z let 1805 až 1807. Slibovalo si od ní rychlé vítězství a větší vliv v evropské politice. Dostalo se mu drtivé až ostudné porážky, kterou odnesl především ruský zahraniční obchod. Přes sérii ‚nedorozumění‘ a prakticky otevřené nedodržování podepsané mírové smlouvy vedla cesta obou zemí k další konfrontaci. Nebudeme-li brát v úvahu specifické a složité podmínky války ve Španělsku, je válka proti Rusku v roce 1812 JEDINOU válkou, kterou někomu Napoleon, tento kazisvět, ničitel, lidožrout a vrah Evropy, vyhlásil. V jistém okamžiku bylo třeba podle jeho soudu pokračovat v politice jinými prostředky. Sérií fatálních strategických i taktických chyb přivedl svou armádu do situace, z níž nebylo východiska.

Následovala válka roku 1813, resp. války, první, jarní, nerozhodná, druhá, podzimní, do níž vstoupilo před ruským tažením spojenecké a dosud neutrální Rakousko, rozhodující a rozhodnuvší. Jeden proti třem dlouho bojovat nemůže. A co teprve jeden proti deseti. Někdo hodnější a mírumilovnější by možná po návratu z Ruska řekl, že to už stačí. Vše, co dosud vybudoval, by zahodil, a šel by dělat jinou ‚práci‘, možná vstoupil do kláštera. Napoleon postavil novou armádu a nebýt rakouského vstupu do války, mohly napoleonské války trvat ještě deset let. Kdo by za ně nesl vinu…

Jednoznačnou Napoleonovu odpovědnost za španělskou tragédii doplňuje podobně jednoznačná odpovědnost za válku roku 1815, ač mu ta byla opět vyhlášena, nevyhlásil ji on.

Je jistě možné tuto nejobecnější historii podat jinými slovy, z jiného úhlu pohledu. Dost dobře však není možné dospět k závěru, že by Napoleon byl odpovědný za smrt milionů lidí. Neexistuje objektivní důvod, proč by měl být Napoleon proklet a považován za vyvrhele, jímž se z vůle vítězů stal. Císař František, car Alexandr, král Fridrich Vilém III., a v první řadě britské vlády, nenesou menší odpovědnost, nechovaly se v principu jinak.

Co je pak v každém případě obludné, je srovnávání Napoleona s Hitlerem. Ne vůči Napoleonovi. Ten by se jistě cítil uražen, ale podstatnější je relativizace skutků, jichž se dopustil Hitler. Podmínky fyzicky srovnatelné s nacistickými koncentračními tábory by počátkem 19. století člověk našel na britských zajateckých pontonech. Byli tam vězněni vojáci. Politický teror v krvavém slova smyslu by našel ve druhé fázi francouzské revoluce. Nikoli za prvního císařství. Fouchého tajná policie? Co by dali Habsburkové, Romanovci či Hohenzollernové za to, aby jejich tajné policie byly podobně efektivní.

Není divu, že na Napoleona vzpomínají mnohé národy v dobrém (jmenujme Poláky či Slovince). Není divu, že ve Španělsku je všeobecně považován za netvora. Ale jen na okamžik připustit, že by za sto let někdo považoval Hitlera za „skvělého vojevůdce, který porazil Francii a dobyl celou Evropu, ale prohrál v Rusku“, protože tak je prý dnes pohlíženo na Napoleona, je absurdní. Srovnat politický režim a míru společenské svobody v období prvního císařství ve Francii (s přihlédnutím k témuž v ostatních evropských zemích) a režim Hitlerův je snad až trestuhodným, byť zřejmě nevědomým, zlehčováním nacismu. Jde o zkratkovité klouzání po povrchu, vytržení událostí z jejich dobového kontextu, a to vše opepřené při neznalosti pojmů dojmy. Napoleon nelikvidoval ani systematicky ani jinak žádné skupiny obyvatelstva. Je-li možné chápat z německého pohledu výsledky první světové války jako tragické a nespravedlivé a vidět v nich příčiny frustrace obyvatelstva, jež později nadšeně podporuje toho, kdo slibuje nápravu, a v tomto směru hledat historické paralely, k tomu, co je nacistickému režimu vlastní a co jej definuje, žádné paralely nalézt nelze.