Boj palbou se stává nejvýraznější částí bitvy po míru v Nimvégách (1678) (1). Mušketa ustupuje pušce s křesadlovým zámkem, nejprve velice pomalu v naší armádě, poté rychle v Německu, kde je zaváděna od roku 1689. Nevýhody doutnákového zámku mizejí, rychlost palby výrazně vzrůstá. Spotřeba munice je taková, že je nezbytné zřídit její doplňování přímo na bitevním poli. Tulejový bajonet se objevuje od roku 1689, což brzy povede ke zrušení pikenýrů.
Účinnost palby budila v tomto období tak silný dojem, že určovala taktické dispozice zaujímané na bitevním poli. Boj chladnou zbraní se zdál tak málo důležitý, že se oddíly řadily výhradně za účelem boje palbou. Hloubka formací je upravena tak, aby v palbě nebyly delší odmlky; v zásadě se zastaví na pěti řadech a jakmile v průběhu tažení klesne síla batalionu, raději se formace ztenčí na čtyři řady, než by se zužovala šíře čela. Od této doby zaplňuje pěchota většinu bitevního pole a upouští se od nasazování oněch malých odřadů, jež Turenne rozptyloval jako tirajéry, aby ovládl úseky nasazení jezdectva. U Fleurusu (1. července 1690) ohradí Luxembourg velkou masu jezdectva, s níž provede svůj obchvat, postavením dvou batalionů na každé křídlo a dvou do středu. Po celém zbytku fronty je vedena mohutná palba, což zajišťuje nepřetržitá linie pěchoty.
Zde je počátek lineárních formací, jež se stanou charakteristickou bitevní sestavou na více než jedno století a jež budou mít tak významný vliv na způsob nasazení armád. Oddíly nejsou schopny příliš manévrovat a seřadit je na bitevním poli představuje časově náročnou operaci. Velké vzdálenosti mezi řady a zástupy, jež mají usnadnit ovládání muškety, nedovolují přesné evoluce. Bude třeba více než půl století k odstranění omylů, jež nemají od chvíle, kdy puška nahradí mušketu, žádné opodstatnění. Do té doby budou oddíly těžkopádné a možná méně schopné manévrovat než římské legie.
Na počátku tažení je batalion zformován v šesti řadech, poté v pěti či čtyřech (2), s rozchodem čtyři kroků (2,6 m) mezi řady, což dává celkovou hloubku dvaceti kroků (13 m). Rozložíme-li batalion doprava či doleva po půloddílech (demi-manches) o dvaceti zástupech, má každá složka hloubku rovnou šíři svého čela, a získáme nepřetržitou kolonu. Rozložíme-li batalion po oddílech (manches) o čtyřiceti zástupech, zůstává mezi dvěma oddíly rozchod dvaceti kroků; ale chceme-li zformovat kolonu po čtvrtoddílech (quart-de-manches), kde je hloubka každé složky rovna dvojnásobku šíře čela, nelze tak učinit obratem, ale je třeba nechat první čtvrtoddíl postoupit vpřed a nechat oddělit postupně každou další. Výsledkem jistě je omezení komplikací při rozkladu, to však již neplatí, chceme-li kolonu opět rozvinout. Je takřka nemožné zachovat během pochodu rozchody, jež je tak obtížné dodržovat, což platí i pro kolony po oddílech či po půloddílech, a obrat doleva či doprava každé složky kolony nevede k okamžitému zformování batalionu do linie. Rozvinutí kolony většího počtu batalionů vyžaduje dlouhé vyrovnávání. Rozvinutí kolony po čtvrtoddílech, kde se čela složek následují po dvaceti krocích, zatímco jejich šíře činí deset kroků, je pak dlouhou a na bitevním poli těžko proveditelnou operací.
Pochody jsou pomalé a obtížné, neboť všechny obraty jsou prováděny na pevném pivotovi a každá složka se musí zastavit a čekat, dokud předchozí složka svůj obrat nedokončí.
Rozvinutí či svinutí jednotky na jednu z jejích podjednotek čelem vpřed je přirozeně nemyslitelné.
Pro pochod v koloně po oddílech o nejméně dvaceti zástupech je třeba se vyhýbat cestám a postupovat podle předem prostudovaných itinerářů přes pole, což způsobuje značnou pomalost pohybů armády. Doba nezbytná pro rozvinutí a k tomu i pro jakoukoli úpravu bitevní sestavy činí vnucení bitvy nepříteli velice obtížným. Z těchto důvodů jsou války pomalé a strategie získává formalistický charakter, který si zachová v průběhu celého století.
Pěchota se k boji formuje do dlouhých a čím dále tenčích linií. Střílí na nepřátelskou pěchotu, dokud utrpěné ztráty, nebo jakákoli událost, k níž by došlo na bocích, jedním z protivníků otřese. Pro útok je rozchod mezi řady omezen na dva kroky (1,3 m; Catinatova (3) instrukce z roku 1690 (4)).
Do útoku se vyráží vpřed pomalým krokem, velmi zlehka. Velký důraz je kladen na to, aby voják nebyl zbaven možnosti pálit ve chvíli, kdy se dostane do kontaktu s nepřítelem, neboť zkušenost z posledních válek vetkla do myslí všech přesvědčení, že jedině palba je, až do srážky tělo na tělo, skutečnou hrozbou. Generálové jsou jednotní v názoru, že jednotka pochodující na nepřítele musí mít nabité zbraně.
Catinat říkal: „Vojáky připravíme na to, aby nestříleli a strpěli palbu nepřítele, neboť ten bude spolehlivě poražen, zachováme-li si my plnou palebnou sílu. Je dobré vojákům a seržantům vpravit do mysli, aby se toho drželi, což povede k tomu, že v případě potřeby na to budou bez potíží připraveni. Tento rozkaz se týká jen srážek, jsou jiné příležitosti, kdy je třeba se snažit střílet více než nepřítel.“ Tato zásada bude ctěna až do 19. století, ale bez upřesnění vzdálenosti, v níž lze vystřelit a vrhnout se na nepřítele, dojde ke krutým omylům. Vojákův instinkt ostatně půjde často proti této praxi a i Catinatovy jednotky vystřelily u Marsaglie (4. října 1693) dříve než na ně dopadla palba nepřítele.
Jsou tři druhy palby: po řadech (feu par rang), po zástupech (feu par file) a po odděleních (feu par division). Palba po řadech je prováděna na místě, za pochodu vpřed, nebo při ústupu. Při palbě na místě postoupí první řad o tři kroky vpřed, vystřelí, provede čelem vzad, projde mezi zástupy ostatních řadů a znovu nabije zbraně. Každý řad postupně provede totéž. Tento manévr je víceméně stejný i při pochodu vpřed či při ústupu a postupné pohyby jednotlivých řadů působí v sestavě nepořádek. Byly provedeny pokusy o palbu celého oddílu (manche) současně se zakleknutím prvního řadu; kvůli dlouhému nabíjení, během něhož zůstal batalion bez možnosti palby, od toho však bylo upuštěno.
Palbu po zástupech bylo možné provádět jen na místě. Vedly ji skupiny o deseti zástupech, jež předstoupily o šest kroků před čelo batalionu, rozvinuly se do jednoho řadu, vystřelily a vrátily se na své místo.
Palba po odděleních se prováděla po odděleních o čtyřech či šesti zástupech; nechalo se vystoupit jedno, dvě či tři současně a rozvinout do dvou či tří řadů. Tato palba se užívala zejména ve chvíli, kdy bylo čelo batalionu zakryté překážkou, plotem, potokem, či opevněním.
Devítiletá válka (1688-1697) je posledním konfliktem, kde byla pěchota vyzbrojena mušketami. Němci zaváděli pušku od roku 1689 a v bitvě u Steenkerku, roku 1692 (5), naše pěchota trpí mnohem rychlejší palbou nepřítele. Uniknout jí může jen protiútokem s kordem v ruce. Ordonance z 15. prosince 1699 tedy předepíše definitivní zavedení pušky s tulejovým bajonetem, jež muškety nahradí.
Rychlost střelby v roce 1700 je asi jedna rána za minutu. Bude se poměrně rychle zvyšovat, ale puška z roku 1699 podstoupí až do poloviny 19. století jen detailní úpravy. To co následuje, je jen historie postupného vývoje taktického uspořádání za účelem lepšího využití této pušky a dělostřelectva s hladkou hlavní.
Poznámky:
(1) Viz k tomuto období:
Journal des marches, campements, batailles, etc. depuis 1690 jusqu’à présent, VAULTIER, 1695;
Histoire militaire du règne de Louis le Grand, QUINCY. Paris, 1726;
Histoire militaire des Flandres, BEAURAIN. Paris, 1784;
Mémoires de FEUQUIÈRES. London, 1737;
PUYSÈGUR. Art de la guerre. Paris, 1749.
(2) Hloubka sestavy je snížena ordonancí z roku 1693 oficiálně na pět řadů, což nás vede k přesvědčení, že taková byla v praxi v průběhu předchozích let.
(3) Nicolas de Catinat de La Fauconnerie (1637-1712), příslušník nižší šlechty, který díky svým schopnostem a zásluhám dospěl až do hodnosti maršála Francie (1693; maréchal de camp 1680, generálporučík 1686). Pozn. překl.
(4) BELHOMME, díl II., strana 307.
(5) Autor uvádí rok 1694, bitva u Steenkerku (Steinkerque) proběhla 3. srpna 1692. Pozn. překl.