Generál, patrně kníže de Montbarey, napsal:
„Pochodovat s udržováním rozchodů, pořadovým krokem;
provádět rozklad do všech možných směrů, po sekcích, půlsekcích, divizích, půlbatalionech, batalionech;
provádět čtvrtobrat;
zdvojovat a rozdvojovat zástupy po sekcích;
na toto bych chtěl manévry omezit; toto by bylo třeba vyžadovat od vojáka i důstojníka, a být přitom co nejpřísnější, aby dosáhli nejvyšší úrovně dokonalosti ve všech prvcích, čímž se stanou veškeré manévry a pohyby snadnými.
Dodávám, že všechny ostatní manévry nejsou k ničemu, že ve válce se nikdy neformuje útočná kolona, ani ústupová, že přechod přes most není nikdy proveden předepsaným pohybem, že veškeré zdvojování a rozdvojování zástupů s rozpočítáváním vojáků nemůže být ve válce nikdy provedeno a nemohly být vymyšleny zkušeným vojákem; že je mnohem jednodušší je nahradit zdvojením, jež by nebylo ovlivňováno náhodnými narušeními výstřely a jež lze provádět kdykoli; a konečně že všechny tyto manévry jsou výmysly aide-majorů a zbytečnými znalostmy, jež přetěžují vojákovu mysl.“
Další kritikové se věnují koloně, stále poněkud komplikované, a rojnici tirajérů, kteří ji mají předcházet, hrabě de Puységur píše:
„Útočná kolona nebude ve válce nikdy nasazena; na přípravu jejího zformování je třeba příliš mnoho času. Neexistuje důstojník, který by pod palbou nepřítele zastavil, aby přepočítával zástupy, počítal sílu pluku, provedl jeho přesné rozdělení, atd. Ústupová koloná má ještě více než předchozí nevýhodu, že v ní není pochod snadný, nemůže se rozdělit a reagovat na situaci. První metoda průchodu zúžením může být ve válce sotva nasazena…
Zdá se mi vhodné nahradit tyto manévry kolonami zformovanými jednoduše po divizích jedna za druhou, jimž by bylo určeno čelo podle okolností; mezi těmito divizemi bychom udržovali malý rozchod, aby byl pochod snadný, a v případě útoku na nepřítele bychom divize sevřeli a vytvořili jednu masu…“
Maršál de Broglie odpověděl: „Naopak, tyto kolony by se formovaly mnohem déle, neboť by některé divize musely urazit asi dvojnásobek dráhy…“
Zdá se, že tato odpověď nestojí na pevných základech. Kolona podle ordonance je s jistotou komplikovanější než ta, o níž hovoří Puységur, a dráha určená jednotlivým pelotonům je v obou případech vecí málo významnou.
Jistý důstojník mušketýrů řekl: „Instrukce všech armád Evropy, schopnost, jíž uvykly, střílet za pochodu a nabíjet velmi rychle, by pro nás představovaly zásadní nevýhodu, pokud bychom během útoku chladnou zbraní proti nim zanedbali palbu v odpovědi na prudkost palby jejich. Řešení, jež ordonance nabízí, totiž detašovat část pěchoty od pelotonů a rozptýlit je před čelem batalionů, jež pochodují proti nepříteli a nechat je vést volnou palbu, mi připadá velmi slabé.“
Maršál de Broglie odpovídá: „Nevěřme, že jednotky našich sousedů pochodují nějak rychle, když za pochodu pálí; při nabíjení každá část jejich batalionů zpomalí, a zbytek batalionu se tomu přizpůsobí. Nepochodují vpřed, aby dosáhly na nepřítele chladnou zbraní, ale aby byla jejich palba z blízkosti účinnější. Co vyhovuje těmto flegmatickým národům, nevyhovuje v žádném případě našemu, a takovou krutou zkušenost jsme získali, kdykoli se naše jednotky bavily palbou, namísto toho, aby pochodovaly přímo proti nepříteli s chladnou zbraní.
Ostatně, pokud volná palba jedné sekce, jakou nabízí ordonance, není dost, stačí detašovat peloton z každého křídla. Je prokázáno, že tato volná palba dvou pelotonů je mnohem účinnější než celková palba batalionu, který střílí po pelotonech či jiných podjednotkách.
Vyplývá ze zkušenosti, že francouzský voják přestane pochodovat, jakmile začne střílet. Co může v tomto směru vyhovovat jiným národům, je zcela nevhodné pro náš. Řeknu více: naše jednotky budou vždy poraženy, kdykoli je necháme za pochodu proti nepříteli střílet; ale jak jsem řekl jinde, není třeba nechat střílet jádro batalionu, abychom zabránili nepříteli v míření a způsobili mu ztráty během pochodu, stačí detašovat jednu či dvě sekce zprava a zleva a rozptýlit je před celým čelem, aby tam vedly volnou palbu, a stáhnout se rozestupy, jakmile se batalion přiblíží k nepříteli, jemuž způsobíme touto dobře mířenou volnou palbou vážnější ztráty než palbou celého batalionu; myslivecké roty, jaké jsem již dříve navrhoval, by byly pro tento účel skvělé; ostatně, po nových zkušenostech, jež získalo dělostřelectvo (1), je třeba, aby se taktika a dnešní způsob vedení války celý změnil, neboť je jisté, že dvě děla ráže 4 nebo 8 liber zničí batalion předtím, než bude schopna dostat se na dostřel pušky.“ (2)
Jinde napsal: „Je jisté, že palba nepřítele není nikdy tak málo nebezpečná, jako když současně střílíme my na něj; možná, že metoda, jíž nabízí autor, totiž střílet za pochodu, může vyhovovat Němcům, kteří jsou ducha flegmatického; říkám možná, protože se nezdálo, že by této metody pruský král často v průběhu války užíval, a víme, že palbu maršál de Saxe neschvaloval; ale i kdyby tato metoda byla skvělá pro Němce, dovolím si tvrdit, že není vůbec vhodná pro Francouze, neboť je prokázáno zkušeností, že je nemožné nechat naše jednotky pochodovat vpřed, jakmile začaly střílet.
Abychom spojili výhodu pochodu vpřed k prudkému napadení nepřítele chladnou zbraní s výhodou učinit jeho palbu méně účinnou během našeho pochodu, je třeba rozptýlit vojáky na čele našeho batalionu, kteří, spolu s dělostřelectvem každého batalionu, povedou během pochodu batalionu nepřetržitou palbu na nepřítele. Za tímto účelem jsem navrhl při poslední reformě ustavit v batalionu mysliveckou rotu, aby nebyla přijata.“
Markýz de Mesmes, maréchal de camp, žádá, aby byl batalion ohraničen granátnickou a mysliveckou rotou: „Chtěl bych, aby byly tyto roty dobře vyzbrojené, zvyklé rychle nabíjet a přesně střílet. Ve všech válkách vídáme, že při zahájení každého tažení shromáždí generál roty dobrovolníků či myslivců… Kryly by levý bok kolony, zatímco granátníci by kryli pravý bok… V den bitvy by tyto roty postoupily o 150 kroků před svůj pluk, aby zneklidňovaly nepřítele na jeho čele a na jeho bocích. Zdá se, že prostřednictvím této sestavy, pokud by se nepřítel rozhodl proti nám postupovat, by musel podsoupit velmi prudkou palbu ze strany těchto lehce ozbrojených, kteří by v ní mohli pokračovat a stáhnout se na levé křídlo svého batalionu.“
Na poznámky markýze de Mesmes odpověděl maršál de Broglie: „Vždy jsem měl na mysli, jako on, ustavení nové myslivecké roty. Můžeme si vzpomenout, že jsem ji ve chvíli všeobecné reformy ministrovi navrhoval; ale chtěl bych, aby tato rota byla v síle alespoň stejné jako roty fyzilírské, a aby byla v den srážky s nepřítelem neoddělitelná od svého batalionu, aby se rozptýlila před jeho čelem, když bude pochodovat proti nepříteli, postřelovala jej, dokud by k němu batalion nedospěl, a bránila mu v přesné palbě.“
Po této výměně názorů byla ordonance přepracována a podle takřka jednomyslného názoru nejzkušenějších generálů bylo přijato, že tenká sestava, ve třech řadech, bude základní sestavou, i v útočné koloně, a že není třeba zmiňovat tirajéry rozptýlené před kolonami. Nebyly tímto zrušeni a setkáme se s nimi v různých textech, oficiálních či nikoli, i v následujících letech.
Poznámky:
(1) Gribeauvalův materiál.
(2) Jak dospěl pan maršál k představě, že dvě čtyřliberky „jistě zničí batalion“, než se dostane na dostřel pušky, je záhadou, nejen proto, že z hlediska přímé účinnosti se 4- a 8-liberní kanóny systému Vallière od nových zbraní systému Gribeauval zásadně nelišily. Pokud dvě čtyřliberky „zničí batalion“, co by s ním provedla baterie 12-liberních kanónů? (JS)