Nová organizace završí důležitý vývoj snížením počtu rot na osm v batalionu (nepočítaje granátníky). Peloton, jednotka manévru, se tak prolíná s rotou, jednotkou organizační. Slova peloton a rota se stávají v ordonancích o manévrech synonymy. Sekce je půlpelotonem, tj. půlrotou. (1)
Předpis z roku 1764 sepsaný maršálem de Broglie či alespoň pod jeho vedením je přímým důsledkem událostí, k nimž docházelo během sedmileté války.
Protože byl našim jednotkám vyčítán především nedostatek disciplíny a přesnosti, věnuje tato ordonance přesnosti zvláštní pozornost a obsahuje mnoho pravidel vztahujících se k disciplíně a výcviku, z nichž mnohé jsou vypůjčené z pruské armády.
Je sepsána s puntíčkářskou pečlivostí, nesrovnatelně vyšší ve všech směrech než ordonance předcházející. Jsou v ní explicitně zformulována veškerá nařízení v dnešní době obnovená pro výcvik roty a výcvik individuální.
Ordonanance jde do nejmenších detailů ohledně postoje vojáka, na místě i za pochodu, a ohledně různých kroků. Snaží se vysvětlit, že přísná přesnost těchto prvků všech manérvů je první podmínkou, jež vyloučí pomalost a zmatky celku. (2)
Stejně jako předcházející ordonance připouští formace ve třech a šesti řadech, ale tuto jen výjimečně. Granátníci musí být vždy ve třech řadech. Rozchod mezi sevřenými řady je jedna stopa; dvě stopy pro polootevřené řady a čtyři stopy pro otevřené.
„Mimo přehlídky pokaždé, když bude batalion ve třech řadech rozložen do kolony po jakýchkoli podjednotkách, budou mezi sebou řady udržovat rozchod dvou stop, podjednotky mezi sebou budou udržovat rozchod rovnající se šíři jejich čela…
Pokud chceme nechat rozložený batalion v šesti řadech otevřít řady, necháme udržovat stejný rozchod mezi každým řadem, stejně jako mezi důstojníky-šikovateli, kteří zůstanou v této vzdálenosti od posledního řadu jejich podjednotky a od důstojníka, který bude na čele podjednotky následující, jenž bude vzdálen rovněž dva kroky od svého prvního řadu.“ (3)
Na první pohled se útočná kolona z roku 1764 liší od kolony přijaté v roce 1755 jen málo; je rovněž složena z po době jdoucích pelotonů, jež se svinou jeden za druhý tak, že dvě středové sekce tvoří čelní článek a dvě vnější sekce zadní článek. (4) Tyto pelotony jsou ještě v šesti řadech, ale tentokrát jsou dva kroky rozchodu mezi posledním řadem jednoho pelotonu a prvním řadem následujícího; tyto dva kroky postačují, aby bylo zřejmé opuštění Folardových idejí, jež chtěly kolonu „sevřenou a stisknutou“. Namísto kompaktní masy, odsouzené ke zmatkům, budeme mít od tého chvíle relativně pružnou formaci. (5)
Ordonance z roku 1764 připouští kolonu o dvou batalionech se stejnou hloubkou jako kolona jednoho batalionu, a tedy s dvojnásobným čelem: formuje se na dva pelotony, jimiž se bataliony dotýkají.
Ústupová kolona je stejná jako ta podle předpisu z roku 1755.
Velmi propracovaná je kapitola paleb. Palby sekcí, pelotonů, čtvrtřadů, půlřadů a batalionu jsou definovány s nejvyšší pečlivostí; k nim byla přidána feu de parapet, předprsňová palba. Ta je návratem ke starší praxi: dva zástupy o třech mužích postoupí vpřed, zformují se do dvou řadů, vypálí a vrátí se na své místo, zatímco dva další provedou tentýž pohyb.
Tato kapitola končí pasáží, jež činí tento předpis velmi originálním, neboť je jediným mezi všemi ordonancemi o výcviku pěchoty, který zmiňuje tirajéry.
Předepisuje dispozice užívané pro nasazení tirajérů během sedmileté války:
„Bylo by zbytečné učit se střílet za pochodu, neboť je třeba usadit v hlavách důstojníka i vojáka myšlenku, že se nikdy nesmíme bavit vedením palby, než je-li zcela nemožné, s ohledem na nepřekonatelné terénní překážky, napadnout nepřítele chladnou zbraní; že skutečná síla pěchoty spočívá v jejím nárazu, že je třeba dostat je k nepříteli urychleně a bez střílení, a že není nikoho, koho by francouzský národ nemohl touto metodou zdolat; nic však nebrání, pokaždé, když budeme pochodovat vpřed či ustupovat, detašovat z pravého či levého křídla každého batalionu půlsekci, aby se rozptýlila na celém čele a vedla zde volnou a dobře mířenou palbu, a následně se vrátila rozstupy za batalion, jakmile budeme velmi blízko nepřítele.“ (6)
Shrneme-li to, zdá se, že tento předpis z roku 1764 si vzal ze všech teorií vyslovených v minulosti to nejlepší: pěchota zůstává zformována ve třech řadech a bojuje nejčastěji palbou; útočná kolona je nejen přijatá, ale také doporučená, a lze říci, že nařízení vztahující se k boji jsou inspirovány typickým ofenzívním duchem. Nová přijatá forma kolony dodává několika přesným idejím Folardovým a Mesnil-Durandovým pružnost, jež chyběla plésiím z roku 1755. A konečně, nasazení tirajérů, jež je dlouho prováděné v praxi, se dostává oficiálního posvěcení. (7)
Poznámky:
(1) Nepřesné tvrzení. Je pravda, že výrazy peloton a compagnie bývají v textech o manévrech zaměňovány, nicméně doslova synonymy nejsou. Liší se strukturou, liší se účelem, liší se složením. (JS)
(2) V čemž ovšem nemá zcela pravdu; existuje hranice, za níž se ona „přísná přesnost“ stává samoúčelnou a zbytečnou; současně nelze očekávat, že v průběhu vleklého konfliktu bude armáda schopna vést nováčky, jimiž musí doplňovat ztráty jednotek v poli, k dokonalé přesnosti pohybů. Jean Colin se tohoto problému dotkl ve své předchozí práci, jež na tuto chronologicky navazuje, a sice La tactique et la discipline dans les armées de la révolution, kde cituje generála Fririona (Considérations générales sur l’infanterie française z roku 1822): „…nechť tanečník v Opeře drží své tělo hezky rovně, špičku chodidla skloněnou a vytočenou ven, jeho úspěch na tom záleží; ale pro manévry armády, a ani pro pochod pelotonu, není nijak důležité, aby byl pro dosažení takto elegentního kroku voják tímto týrán (…) Nejsem sto přijmout článek předpisu, kde se říká, že se nepostoupí k držení zbraně, dokud voják nebude pochodovat s jistotou (odst. 46 Školy vojáka). Zkušenost nám dokazuje, že v jednotce pochoduje dobře, až když manévroval delší dobu. (…) Co voják musí umět, aby byl schopen ihned nastoupit válečné tažení? Pochodovat vedle svého souseda, otáčet doprava a doleva, nabít svou pušku a střílet. Tento výcvik je nově odvedenému muži dán velice brzy (…) Aniž bychom ztráceli čas, je třeba postoupit k manévrům batalionu a evolucím linie, a věnovat se jim bez přestání. Jsou tak jednoduché, tak snadné, tak dosažitelné všem, že pouhé vyjádření povelu stačí k jejich pochopení i provedení. Bylo by zbytečné o tom mluvit více.“ (JS)
(3) Autor tuto citaci předpisu zkrácením učinil zcela nesrozumitelnou; zde uvedená pasáž je překladem původního a úplného textu předpisu z 20. března 1764, s. 67. (JS)
(4) Pro pochopení tohoto tvaru je třeba doplnit, jak jeho formování probíhá: středovými sekcemi jsou myšleny dvě středové fyzilírské sekce batalionu (celkem 16 fyzilírských sekcí); tyto vypochodují vpřed, zatímco zbytek pravého půlbatalionu provede vlevo v bok a zbytek levého půlbatalionu vpravo v bok, za středovými sekcemi se následující spojí, obrátí čelem vpřed a vypochodují, a takto vzniknou postupně podjednotky kolony, přičemž vnější fyzilírské sekce batalionu vytvoří poslední podjednotky (postavení lichého granátnického pelotonu je specifické a vně kolony). (JS)
(5) Autor v tomto směru přisuzuje předpisu z 20. března 1764 možná příliš moderní přístup k problému, neboť o rozchodu dvou kroků mezi pelotony v textu nic řečeno není. Kolona o osmi podjednotkách, z nichž každá pochoduje v šesti řadech, je rozdělena do čtyř částí po 12 řadech, první část tvoří čtyři čelní sekce, druhou čtyři následující, atd., přičemž mezi těmito částmi má být udržován rozchod čtyř kroků (s. 87); na povel velitele jsou však poslední tři části sevřeny ve zdvojeném kroku na první, čímž vzniká Folardova kolona o 48 řadech. (JS)
(6) Tato „originální pasáž“ je možná zbytečná, a to s ohledem na prostý fakt, že tirajéry armáda nasazovala bez ohledu na to, zda o nich ordonance o manévrech hovořily, vždy, a jistě i tímto přirozeným způsobem. Těchto pár vět toto nasazení nijak neusnadňuje ani mu nestanovuje jakékoli zásady, jež by jej učinily pravidelným (což poprvé učiní až ordonance z roku 1831). Nepřehlédnutelný je naopak úvod, který autor cituje, ale nechává bez komentáře. Sebepropracovanější kapitola věnovaná palbám je zbytečná, pokud je podle autora předpisu palba zbytnou „zábavou“, kterou je možné nasadit pouze v případě, kdy nelze nepřítele napadnout bajonety. Vedle útočné kolony bez rozchodů jsou tyto věty dalším zásadním prvkem, který lze snadno přičíst vlivu Folardových idejí na teorii pěchotní taktiky ve Francii 18. století. (JS)
(7) Z obsažnosti kapitoly o palbách nelze usuzovat, že by předpis velel „bojovat nejčastěji palbou“, zejména ne, pokud autor předpisu explicitně napíše, že vést boj palbou je možné jen v případě, kdy nelze bojovat chladnou zbraní. Ve skutečnosti se spíše zdá, že předpis z roku 1764 je velmi malým krokem vpřed; následuje kapitola věnovaná kritice tohoto předpisu, z níž bude zřejmé, že již ve své době byl tento text zastaralý a v žádném případě neřešil problémy, s nimiž se francouzská pěchota potýkala během sedmileté války. (JS)