Běžné znalosti o francouzské účasti v sedmileté válce se omezují na to, že bylo našim jednotkám špatně veleno a že byly často poráženy. Nebudeme nyní s tímto polemizovat tím, že bychom srovnali tažení let 1757-1762 s vychvalovanějšími, ale je třeba v první řadě odmítnout myšlenku, že jednotky, protože pod špatným velením, musely být mizerné ze všech úhlů pohledu, zejména pak mít špatnout taktitku.
Období 1757-1762 je naproti tomu z hlediska taktiky jedno z nejzajímavějších, neboť během něho vidíme různé během uplynulých třiceti let navržené systémy vystavené válečné zkoušce: tenké linie, koony, tirajéry; vyčkávací sevřené sestavy; batalionní kanóny; divizní systém, atd. Vidíme zkoušet vše, rutina se neujímá a přání dalšího vývoje povede k celkovému přetvoření našich předpisů a naší taktiky.
Kanón à la suédoise, do nichž se kolem roku 1740 vkládalo tolik nadějí, u Fontenoy zcela selhaly; od té chvíle se dělostřelecké ekvipáže skládaly z dlouhých a mocnějších kusů. Přesto, neboť nebylo dost kanonýrů k obsluze stejného počtu kanónů, jaký užívaly cizí armády, dala ordonance z 20. ledna 1757 každému pěchotnímu batalionu jedno švédské dělo. Hlášení, bohuže málo podrobná, nám neumožňují ocenit roli těchto kanónů v bojích; zdá se, že efekt jejich kartáčů se sečetl s efektem palby pušek, aniž by byl rozeznatelně účinnější.
Pokaždé, když bylo třeba svést bitvu v málo členitém terénu, jako u Crefeldu, zachovala si pěchota klasickou dispozici ve dvou liniích rozvinutých batalionů. Granátníci a pikety byly nasazeni jen k odražení předních stráží nepřítele před vlastním čelem.
V několika bitvách nicméně najdeme hlubokou sestavu, jako u Rosbachu či Mindenu. Během neblahé srážky u Rosbachu pochodovaly francouzsko-císařské jednotky ve třech kolonách sevřených těsně k sobě, byly překvapivě napadeny, vzájemně si překážely a neměly čas se rozvinout. Čelní pluky, jako Piémont a Saint-Chamant, se přesto pohnout mohly, a povšimneme si, že neměly jiný nápad než se zformovat do útočné kolony a napadnout nepřítele. Pruská palba je těchto choutek zbavila a naše důstojníky přiměla k přesnějšímu hodnocení převahy chladné zbraně. Více zde o této pohromě hovořit nebudeme; její důvody neměly se základní taktikou nic společného. Jediným pro nás důležitým bodem je formace, v níž se řadily jediné jednotky schopné manévrovat, totiž útočná kolona.
Rozkaz vydaný maršálem de Contades (1) pro bitvu u Mindenu, 1. srpna 1759, je zvláště zajímavý, protože se v něm objevuje smíšená sestava:
„Každá brigády pěchoty první linie zformuje svůj první batalion do kolony, ostatní do bitevní sestavy. Druhá linie bude zfomrována ve stejné sestavě jako první.“
Pro útok „bude každá brigáda pěchoty a jezdectva čelně pochodovat v kolonách po batalionech a po eskadronách, a dodržovat přitom vzdálenost (2) od jedné brigády k další, aby se mohly řadit do bitevní sestavy. První batalion každé brigády, jemuž je nařízeno se zformovat do kolony, zachová toto uspořádání za pochodu i v bitevní sestavě. Pan vévoda d’Avré (…) bude mít posty pěchoty svých lehkých jednotek na výšinách a držet je proti myslivcům a další lehké pěchotě nepřítele.“
Během bojů, jež byly svedeny v členitých terénech Hessenska a Vestfálska, je různost formací ještě větší.
U Hastembecku (3), Chevert nasazuje svou divizi na zalesněných výšinách. Nejprve nechá postoupit granátníky a své čtyři brigády s několika pikety a dobrovolníky. Ač hlášení není v tomto nijak podrobné, zdá se, že v lese nemohl tento slepenec různých odřadů bojovat jinak než jako tirajéři, snad kromě granátníků držených v záloze.
Brigáda Picardie postupovala podél okraje lesa v koloně po batalionech; brigády de la Marine a d’Eu ji následovaly ve stejné formaci; když bylo třeba proniknout do houštin, rozložily se po pelotonech, aby jimi prošly ve více kolonách. Jakmile se jich zmocnily, bylo posouzeno jako nemožné udržet je v takto husté sestavě a byly vráceny na okraj lesa, a to tak, že brigáda d’Eu stála vedle houštiny v koloně po pelotonech, a tři ostatní brigády se postavily 5 nebo 6 kroků jedna od druhé. Zbytek dne z této strany nepřináší žádnou zajímavou operaci, neboť se omezuje takřka jen na kanonádů bez valných výsledků.
U Clostercampu (4), 16. října 1760, brigáda d’Auvergne pochoduje proti nepříteli v koloně s levým křídlem v čele a útočí na něj ztečí na výjezdu z Campu. Brigáda d’Alsace se naproti tomu rozvine v planině, aby okraj vesnice napadla čelně. Brigáda de La Tour-du-Pin vyráží v koloně, pak rozvine postupně své druhé a první bataliony; a konečně dva zbývající se také formují u posledních plotů vesnice do bitevní sestavy, „jejich čtyři kanóny s výhledem na vřesoviště„. Brigáda Normandie (šest batalionů) nastoupí mezi Auvergne a Alsace a růzstane dočasně v koloně, pak, když nepřítel získává převahu nad Auvergne, rozvine svůj první batalion a útočí.
U Sundershausenu (5), 23. července 1758, je jádro francouzské divize (dvanáct batalionů) rozvinuté; 200 metrů vpředu je rozptýleno sedm granátnických rot jako tirajéři; tři další jsou rovněž jako tirajéři v malém lese, který kryje naše pravé křídlo, a dobrovolníci jsou v lesích na levém křídle. V okamžiku útoku obchvátí tito dobrovolníci pravé křídlo nepřítele, a to velmi účinným způsobem. Brigády Rohan a Royal-Bavière korektně provedou, aby odpověděli na pohyb, o který se pokusil nepřítel, změnu směřování čela doleva.
V boji u Lutternbergu (6), 10. října 1758, stejné uspořádání; žádné kolony, jen rozvinuté bataliony a tirajéři, tj. oba způsoby boje palbou. Naše pravé křídlo se formuje do tří malých kolon, aby prošlo lesem, a při výstupu z něj se rozvine. Na čele a především v pravém boku, kde jsou všichni myslivci a lehké jednotky, je kryto tirajéry. Bataliony tvořící jádro armády jsou rozvinuté od zahájení boje.
5. srpna téhož roku, ve zcela odlišném terénu, byl Chevert překvapen u Meer (7). Dopis napsaný plukovníkem pluku Périgord nám poskytuje nejúplnější detaily o způsobu, jakým jeho jednotka bojovala:
„Naše pěchota poté, kdy vyrazila v bitevní sestavě a následně se, podle různých pozic v terénu, rozložila po čtvrtřadech a pelotonech, obsadila různé sady a ohrady, kde zůstala stát v bitevní sestavě… Nějaké jednotky na našem levém křídle urychleně ustupovaly. Jakmile jsem si toho všiml, vrhl jsem celý pluk Périgord okamžitě mezi nejpřednější ploty, dobývje jednoho plotu po druhém s pokřikem ‚Vive le Roi!‘ Pluk Royal-Lorraine následoval pluk Périgord, postupoval na stejné úrovni, a rovněž obsadil přední ploty. Na oba tyto pluky následně dopadla salva nepřítele z bezprostřední blízkosti. Strpěly ji nehybně, s bajonety na ústí hlavně, aniž by vypálily jedinou ránu, aniž by byly otřeseny či rozbity pohledem na umírající a raněné. Nechal jsem následně pluk Périgord pálit po pelotonech, a ještě chvíli držel pozici. Nakonec, když jsem viděl terén na levém křídle neobsazený a množství nepřátelských jednotek, jež obcházely náš bok, provedl pluk Périgord ústup, když byl předtím třikrát rozbit nepřátelskou palbou. Pokaždé jsem jej opět zformoval, postavil čelem k nepříteli, a za paleb pelotonu a volné palby jsem provedl svůj ústup.“
Melfodrovo hlášení (8) o boji u Lippstadtu je tím zajímavější, že je k němu přiložen detailní náčrtek, kde jsou znázorněni tirajéři obou stran a současně jednotky, od nichž byli odřazeni. Melford, který postupoval na Lippstadt, nechá nejprve sesednout dragouny, aby zahnali hanoverské myslivce; pak, aby pokryl své pravé křídlo, postaví piket pěchoty do rohu jednoho plotu. A konečně, poté, kdy jeho kolona dorazila na úroveň předvoje, rozvinou jeho bataliony své tirajéry na linii širokou asi 500 metrů. Tyto tirajéry následují v nevelké vzdálenosti podpůrné oddíly.
Bitva u Bergeru (13. dubna 1759) (9) je první, jež nám přináší hlavní zálohu v masivní formaci, na místo druhé obecně zavedené druhé linie: za vsí Bergen, obsazenou osmi bataliony, vévoda de Broglie „postavil do kolon pět batalionů pluků Piémont a Royal-Roussillon a dva pluku Alsace, aby je podpořil, kdyby bylo třeba, a za tímto plukem stály Castella a Diesbach, zformované rovněž v kolonách, stejně jako pluky Rohan a Beauvoisis, aby byly připraveny pochodova do vsi, bylo-li by to nezbytné.
Na levém křídle byl umístěn saský sbor a za ním, v záloze, pluky Dauphin, Enghien, Royal-Bavière, Nassau, Bentheim, Berg a Saint-Germain, formující tři brigády.
Tato dispozice byla dokončena v 8 hodin, a současně jsme viděli přicházet několik lehkých jednotek nepřítele, jež zaútočily na naše Dobrovolníky v lese před naším levým křídlem a na předních plotech vesnici na pravém křídle.“
Tento boj tirajérů v lese bude trvat celý den a bude nerozhodný. Okolo Bergenu bojovaly řadové jednotky střídavě v linii (či jako tirajéři) a v kolonách: „Nepřítel se objevil kolem půl desáté poté, kdy zaujal svá postavení s výhodou clony, jež jej kryla, a pochodoval ve třech kolonách proti vesnici Bergen. Útok byl zahájen v 10 hodin a byl velmi zuřivý. Jakmile pan vévoda de Broglie uviděl, že napřítel nasadil hodně sil, pověřil pana rytíře de Pelletier, aby směřoval na čelo vesnice, kudy přicházel nepřítel, největší část záložního dělostřelectva, et po ulici vesnice nechal nastoupit pluk Piémont a Royal-Roussillon, současně dva bataliony Alasace a pluky Castella a Diesbach pochodovaly na pravý bok. Toto nepřítele zastavilo, tlak však okamžitě obnovil s většími silami a donutil naše jednotky o několik kroků ustoupit. Pan vévoda de Broglie následně vedl pluk Rohan podél sadů, nechal nastoupit pluk Beauvoisis ulicí vesnice a přikázal, aby byly podpořeny pluky Dauphin a Enghien.“
Jak je na tomto příkladu vidět, vévoda de Broglie (10) se zcela oprostil příliš běžných omylů předcházející generace a nasazoval formace v bitevní sestavě a v kolonách či tirajéry podle situace; pokud jde ovšem o ty poslední, hlášení o bojích jsou příliš stručná, aby zmínila to, co bude později nazváno „batalionní tirajéři“, takové, jaké jsme viděli v boji u Lippstadtu; všimneme si jen dobrovolníků, celých batalionů, bojujících jako Grassinové, tj. „tirajéři ve velkých skupinách“. Z jiných dokumentů naštěstí víme, že vévoda de Broglie ustavil v každém řadovém batalionu myslivecké roty, aby bojovaly jako tirajéři.
Obviněný, že je chce oddělit od jejich pluků a nasazovat je zvlášť, se ohrazuje u ministra (30. března 1760) a protestuje, že nemá v úmyslu je formovat ve zvláštních odřadech a že, zejména ve dnech bitvy, je nechává jejich batalionům, kde jsou velmi užiteční:
„Několik pluků pěchoty, jako Champagne, Navarre, Belsunce, Auvergne, Le Roi a mnoho jiných cvičily poslední zimu 50 vojáků v batalionu střílet a bojovat stylem lehkých jednotek. Posloužili jsme si jimi užitečně během posledního tažení, a zejména během ústupu od Mindenu, v den, kdy armáda přešla na stranu Hamelnu. Je třeba si povšimnout, že tento nápad nevzešel vůbec ze mne, že v mé záloze nebyl jediný pluk, který by je měl, a že ani žádný z těch, jež je zformovaly, nebyl po mým velením ani nezimoval na Mohanu.
Po skončení tažení mi o výhodách a užitečnosti tohoto opatření za mnoha okolností, totiž mít 50 mužů v batalionu, kteří by byli vycvičeni v přesné palbě, bylo mnoho řečeno; bylo mi navrženo obeslat všechny pluky, aby takto 50 mužů v každém batalionu vycvičili, čímž jsem pověřil pana de Belsunce.
Několik plukovníků mi předneslo stejné námitky, jež jsou obsaženy v dopise, jímž jste mne poctil, a pověřil jsem pana de Belsunce, aby jim odpověděl, že jejich obavy jsou plané, že mým záměrem nebylo žádným způsobem nechat tyto pikety provádět službu lehkých jednotek ani je držet neustále oddělené od jejich pluků, a především v den srážky s nepřítelem.“
Ministr odmítne v roce 1762 myslivecké roty v řadových batalionech definitivně ustavit (11), ale mašál de Broglie, v ordonanci z roku 1764, sepsané jím, doporučí nasazení jedné sekcí en tirailleurs před každou útočnou kolonou.
Během války, současně s vytvořením mysliveckých rot, nechává maršál de Broglie cvičit všechny jednotky ve volné palbě (feu de billebaude), kterou považuje za nejúčinnější, a nasazuje postupně všechny bataliony armády způsobem, jemuž se říkalo „malá válka“, tj. průzkumy, výpravy, odřady všeho druhu, během nichž získávaly kádry i mužstvo více válečných zkušeností než v běžném sledu pochodů a pravidelných bitev, získávaly pružnost a schopnost iniciativy a, když narazily na nepřítele, bojovaly v terénu jako tirajéři.
Jaký závěr je třeba podle těchto různých příkladů učinit? V první řadě, že rozvinutá linie zůstává nejběžnější bitevní formací, takovou, kterou zaujímají téměř všichni generálové, byť bývali byli v době míru otevřenými zastánci hluboké sestavy. Bataliony zůstávají v tenké linii, nejen v otevřeném terénu, v poli, ale také na okrajích sadů a zahrad, podél plotů. Přesto jsou kolony nasazovány dosti často, a to v boji o pozice či v případě překvapení, a je zřejmé, že všichni důstojníci považují hlubokou sestavu za v mnoha situacích výhodnou. Smíšená sestava se dostává do povědomí. Nevede se boj bez tirajérů. Dost často je vidíme rozptýlené před pravidelnou jednotkou, ať už je ta v linii či v koloně, ale častěji ve velkých skupinách, jednoho či více batalionů, nasazené ofenzivně i defenzivně na křídlech armády, v lese či vesnici.
Kolona, jak jsme řekli, je nasazena občas jako bitevní formace; ale na bitevních polích jde především o formaci vyčkávací a pochodovou. Příklady nasazení početných malých kolon procházejících lesem a vesnicemi, několikrát se rozvinující se a opět formující, jako během bojů ve Vestfálsku či Hesensku, nejsou bez zajímavosti. Jisté je, že naše pěchota získala hodně pružnosti a, v rukách schopných velitelů, by dokázala dosahovat rozhodujících úspěchů, a to přes vyšší přesnost svých protivníků.
Poznámky:
(1) Archives de la guerre, registr 3520.
(2) Distance; zde nejspíše ve smyslu rozestup, totiž vzdálenost mezi jednotkami na linii, tedy intervalle (JS)
(3) Archives de la guerre, 3435, 3440, 3441.
(4) Archives de la guerre, č. 3563, a archivy map.
(5) Archives de la guerre, registr 3587-3479.
(6) Archives de la guerre, registr 3484.
(7) Archives de la guerre, registr 3480.
(8) Archives de la guerre, registr 3518.
(9) Viz relace vytištěná v roce 1759.
(10) Nebo jeho poradci.
(11) Ustavení jedné myslivecké roty v každém pluku (o dvou batalionech) přinese až ordonance z 25. března 1776; tento stav potrvá do 1. ledna 1791, kdy budou myslivecké roty opět zrušeny, a oficiálně znovu budou zavedeny až v podobě voltižérských rot Napoleonovy lehké a řadové pěchoty v letech 1804 a 1805. (JS)