Různé evropské státy vyvinou v této válce nejvyšší úsilí a jelikož je obtížné výrazně zvyšovat sílu jezdectva, počet batalionů se stane velmi značným. Díky tomu a díky účinnosti palby pušek získá pěchota velkou důležitost. V mnoha srážkách, jako u Speyerbachu (Spire) a Denainu (2), hraje hlavní úlohu. Přesto u Höchstädtu (1703) a Malplaquetu (1709) (3) je to ještě jezdectvo, jež přináší rozhodující výsledek.
U Malplaquetu (4) jsou účinky palby strašné. Na našem levém křídle pluky de Bretagne, de Provence, La Sarre, Charost a le Roi vedou palbu na účinnou vzdálenost a působí nepříteli značné ztráty. Všichni plukovníci, podplukovníci a majoři nepřátelských pluků jsou zabiti či zraněni a v některých batalionech zůstávají jen dva či tři důstojníci. Na naší straně je polovina stavu vyřazena z boje. Nepříteli se podaří díky početní převaze dobít naše opevnění, ale jeho postup se omezí jen na to. Irové a brigáda de Champagne provedou protiútok, který jej zcela zastaví. Útok našeho jezdectva proti spojeneckému, jež se objeví na našem levém boku, ukončí další pokusy z této strany.
Nepřítel zatlačil naše linie ve středu, vyslal vpřed své jezdectvo ale naše jeho eskadrony rozhodným útokem v čele s maršálem de Boufflers zastavilo. „Šestkrát nepřítel zaútočil a šestkrát uragán našeho jezdectva pole vymetl“, ale nemohli jsme o nic více než náš nepřítel získat větší převahu, neboť se při každém útoku naše eskadrony „musely zastavit před palbou z opevnění a stáhnout se, odraženy nikoli spojeneckým jezdectvem, ale jejich pěchotou.“
Na našem pravém křídle je nepřátelská pěchota rozdrcena palbou z našich opevnění, před nimiž nechává husté řady mrtvol. „Bez možnosti obnovit úsilí, jež ji zcela vyčerpalo, spokojí se s udržováním palby na dálku“; zdá se, že střelba nikdy nedosáhla takových výsledků. „V této získali naši vojáci pocit, že bitva je vyhraná a že stačí vyrazit na pravém křídle do útoku, aby byla porážka batalionů, jež byly právě zdecimovány palbou, završena.“ Ale myšlenka dosažení velkého vítězství útokem pěchoty ještě nebyla zažitá.
Ztráty způsobené palbou pěchoty a význam materiálních výsledků jsou tak nesrovnatelně vyšší než v době mušket, nicméně role, kterou hrají obě zbraně je víceméně stejná jako v bitvách let 1674 a 1675. Jako u Zintzheimu je jezdectvo ofenzivní složkou armády, pěchota užívá své palby především k zastavení jezdeckého útoku. Přesto nabyla vědomí o své síle a chtěla by útočit, dosáhnout nepřítele. Zdá se, že jí v tom brání převládající předsudky. U Denainu stejně jako u Speyerbachu (5) o vítězství rozhoduje pěchota útočící v kolonách, tedy ztečí, nikoli palbou. Je pravda, že v těchto srážkách útočí překvapivě a že se nejedná o pravidelné bitvy.
Jsme nuceni se zde omezit jen na několik charakteristických událostí, jež nám poslouží za vhodné příklady. A je samozřejmé, že kdybychom se věnovali válkám Ludvíka XIV. do podrobností, narazili bychom jako vždy na zmatky, směs různých protismyslných zvláštností, z čehož by bylo v prvním okamžiku obtížné dospět k určitým závěrům. Vícero událostí zásadního významu by se zjevilo v každém případě s takovou zřejmostí, že by bylo nemožné vyhnout se jejich zmínce. V první řadě zrušení píky završené postupně vývojem událostí, vynucené obecným míněním ještě před tím, než jej nařídí předpisy. Převaha přiznaná boji palbou, převaha, jež se prokazovala již déle než sto let zvyšováním počtu mušketýrů na úkor pikenýrů a jejich takřka úplným zrušením ještě před tím, než přišlo na řadu nahrazení píky bajonetem. Tato převaha je citelná také ztenčováním formací. Stejně jako zmizí díky vývoji událostí pikenýři, v průběhu válek, z vůle všech, tak také každé tažení vede ke ztenčení formací, zatímco ordonance by chtěla udržet jejich hloubku v pěti řadech.
Co je na těchto proměnách završených za Ludvíka XIV. zvláště pozoruhodné je, že nejsou dílem nějakého ministra, generála, právě naopak, jsou provedeny v armádách, na bitevních polích, pod tlakem událostí. Mají tedy s ničím nesrovnatelnou vypovídací hodnotu.
Konečně poslední pozoruhodný moment válek let 1689-1715 je značné omezení, mohli bychom až říci zmizení tirajérů v bitvě. Ani u Fleurusu, ani u Höchstädtu, ani u Malplaquet nenalézáme ony rojnice dragounů, pikety, ony odřady, jež dodávaly Turennovým manévrům tolik pružnosti a pestrosti. (6) Dragouni, zprvu jízdní pěchota, se pomalu více blížili jezdectvu, mají za šlechetnější útočit v sedle než bojovat jako rozptýlení pěší střelci.
Pokud jde o pikety o padesáti mužích na batalion, ty stále existují, ale v těchto vyrovnaných bitvách o širokých a pravidelných frontách nejsou nasazovány mimo linie. Jsou užívány v bojích o pevná postavení a v polní službě. Na hranicích je mnoho svobodných rot (compagnies franches), ale po většinu času jsou nasazeny daleko od armády, v okolí pevností či opevněných postavení, kde mají takřka absolutní nezávislost.
Poznámky:
(1) 1701-1714.
(2) 15. listopadu 1703 a 24. července 1712.
(3) 13. srpna 1704 a 11. září 1709.
(4) U Speyerbachu (1703) naše pěchota kvůli větší rychlosti neztrácí čas formováním, ale útočí v cestovní koloně. U Denainu (1712) je útok proveden v kolonách, jejichž šíři čela neznáme, ale jež se skládaly z po sobě následujících složek, batalionů, či pelotonů, před nimiž postupovali granátníci a pikety.
(5) Viz kapitán SAUTAI. La Bataille de Malplaquet. Paris, 1904.
Generálporučík DE VAULT. Mémoires militaires relatifs à la Succession d’Espagne, vydné generálem Peletem. Paris, 1835-1862.
QUINCY, FEUQUIÈRES, atd.
(6) Vymizení tirajérů je třeba přičíst tomu, že byla konečně k dispozici zbraň v řadech velice snadno ovladatelná a že záměrem bylo dát palbě co nejvyšší možnou hustotu.