(Předpis týkající se výcviku a manévrů pěchoty z 1. srpna 1791.)

Stručná úvaha na téma aplikace dobových zásad při formování batalionu pěchoty z několika různě početných skupin re-enactmentu. Napřed malý úvod, převzatý ze staršího textu:

Batalion, prapor, to je přece alespoň 400 vojáků, a spíš 600 či 900? Ve skutečnosti je to jinak. Batalion je první řadě struktura, základní taktická jednotka pěchoty, jež umožňuje pružný pohyb ve všech směrech, přičemž zajišťuje soudržnost tvaru, pořádek a schopnost reagovat na změněnou situaci. Batalion francouzské řadové pěchoty se dělil, v roce 1805, do devíti pelotonů, lichého granátnického na pravém křídle, sedmi fyzilírských, a jednoho voltižérského na levém křídle, který byl určený mj. pro rozvinutí řetězu volných střelců před sestavou. Pěchota se formovala standardně ve třech řadech a při reálném stavu pelotonu kolem 70% stavu tabulkového (průměrné reálné stavy francouzské pěchoty u Slavkova), představoval sílu asi 90 mužů, tj. cca 30 zástupů.

Předpis přitom výslovně uvádí možnost stavět v mírovém stavu pěchotu do dvou řadů, a zároveň říká, že nejmenší počet zástupů v pelotonu je dvanáct. Kombinace těchto dvou prvků spolu s tím, že pro fungování batalionu je lhostejné, tvoří-li jej devět, osm, šest, čtyři nebo tři pelotony, činí školu batalionu relativně snadno dostupnou i v re-enactmentu.

Při vší skromnosti a vědomí, že naše snažení je jen nepatrným zlomkem skutečného fungování pěchoty před 200 lety, si můžeme dovolit tvrdit, že přesně víme, co měl na mysli generál Fririon, jeden z nejznámějších instruktorů své doby (bojoval mj. u Znojma), když psal:

„Zkušenost prokazuje, že voják pochoduje správně, až když manévruje delší čas ve škole batalionu… co potřebuje voják, aby mohl okamžitě vypochodovat na tažení? Umět pochodovat vedle svého souseda, zatáčet doprava a doleva, nabíjet pušku a střílet… Je třeba, aniž bychom ztráceli čas, přejít k manévrům batalionu a evolucím linie…“

Nepodceňuje zde roli základního výcviku, ale netrvá na dokonalosti, na pruské dokonalosti, chcete-li. Umět číst předpis, pochopit, co v něm má zásadní význam, a co je zbytné, resp. co je velmi přesně a správně popsáno, leč žádoucího stavu dosáhne přirozenou cestou veterán, a je nesmyslné žádat totéž od nováčka, držet jej týdny v základním výcviku, protože ve skutečnosti jej tím nepřipravíme na to, co je z obecného hlediska podstatné – společné manévry batalionu. Batalion, nikoli jeden voják, je nástrojem generála v boji s nepřítelem.

Re-enactment je ve velice podobné situaci. Úroveň vycvičenosti jednotlivých jednotek je různá. Obecná potřeba, aby fungovaly v rámci společného systému, však existuje také. Účastní-li se vzpomínkové akce u Slavkova v řadách francouzské pěchoty 20 různě silných jednotek v celkové síle 390 mužů, jejich efektivní řízení v polní bitvě, tak aby pokud možno co nejlépe zpodobnila způsob vedení války roku 1805, se bez redukovaných batalionů nemůže obejít. Potvrzuje se přitom vše, co generál Fririon říká, včetně toho, že voják, který má opakovanou zkušenost z manévrů v batalionu, jednoduše začne lépe chápat i to, že detaily školy vojáka mají svůj dobrý smysl.

A zcela automaticky jsme dospěli i k pochopení a přijetí následujícího výroku, jehož autorem je generál Roguet:

„Striktní a doslovné provádění teorie manévrů a obecně všech vojenských předpisů, pořádek, jednotnost a přesnost pohybů spíše než jejich různost a novost musí armádu v době míru zajímat po udržování morálky a disciplíny nejvíce ze všeho. Jednotky vedené podle těchto principů dokáží dlouhou dobu vzdorovat nepořádku, této věčné příčině velkých neúspěchů; ve válce, kdy se veškeré vztahy rozvolňují, tyto jednotky se dokáží držet alespoň těch nejzásadnějších pravidel.“

Re-enactment je z technického hlediska prakticky neustále v jakémsi „válečném stavu“, každá vzpomínková akce obsahuje bitevní ukázku, a času na výcvik v „mírovém stavu“ mnoho nemáme. Tím zásadnější roli v našem případě hraje individuální příprava, a to především teoretická příprava důstojníků a poddůstojníků. Schopnost „držet se alespoň těch nejzásadnějších pravidel“ je cílem, cesta k tomuto cíli vede přes pečlivost při výcviku.

Naše bataliony nastupují v síle tří či čtyř pelotonů, tedy 90 až 120 vojáků, výjimečně šesti. Ty slavkovské, jež stavíme od roku 2004, jsou již řádně ustavené a dlouhodobě fungující, jejich důstojníci a poddůstojníci přivykli svému „řemeslu“. Ani zdaleka není stav ideální, a časté opakování je nezbytné, stejně jako příprava nových kádrů těchto batalionů. Skrze schopnost manévrovat v batalionech se již dostáváme o patro výše, k nutnosti efektivní koordinace těchto batalionů. I zde dobové předpisy nabízejí řadu řešení, nicméně je třeba připustit, že re-enactment má svá zřejmá omezení, a úrovní, jíž dosahujeme, se těmto omezením, především časovým, značně blížíme.

Není snadné pro všechny najít motivaci ke studiu a výcviku manévrů, jež reálně použijeme na dvou či třech velkých akcích v roce. Není to projekt pro všechny. Nemá však alternativu. Opustit školu batalionu jako osu našeho snažení znamená pokřivit smysl veškerého výcviku, vzít mu směr a cíl, znemožnit účinnou koordinaci jednotek během bitevních ukázek a rezignovat na to nejpodstatnější: pěchota zde nebyla od toho, aby žila v táboře, aby držela hlídky, aby vařila polévku nebo aby byla krásná na přehlídce; pěchota zde byla od toho, aby byla v batalionech, jako základních taktických jednotkách, účinně nasazena ve srážce s protivníkem.

Principy formování batalionu

Principy formování batalionu jsou v předpisu z 1. srpna 1791 jednoznačně popsané. Každému důstojníkovi, poddůstojníkovi i řadovému vojákovi je předepsané místo a role.

Struktura batalionu je následující: jak bylo uvedeno, batalion se dělí do určitého počtu tzv. pelotonů; dva pelotony tvoří divizi; peloton je dále dělen do dvou sekcí, a přirozeně do řadů (dvou či tří) a zástupů (podle stavu od dvanácti nahoru). Polovina batalionu se nazývá půlbatalion (pravý a levý), a vstupuje do hry jen v případě v praxi neužívaných paleb půlbatalionu. Příliš slabé pelotony (tj. pod 12 zástupů) nedělíme do sekcí, ale mohou velmi dobře fungovat v rámci batalionu.

Pelotonu velí šéf pelotonu z pravého křídla prvního řadu, za ním ve třetím řadu stojí tzv. zastupující poddůstojník, za levým křídlem pelotonu stojí levý krajník, za středem druhé sekce šéf druhé sekce, a za pelotonem pak další tzv. šikovatelé, jejichž úkolem je dohled na prováděním vyslovených povelů a udržování kázně.

Z důvodů, které si přiblížíme, je důležité, aby počet zástupů v pelotonech byl vyrovnaný; a to zcela bez ohledu na počet vojáků v rotách, které ony pelotony formují. Pěchotní příručka pro vyrovnávání počtu zástupů v pelotonech nabízela následující postup:

Manuel d’infanterie, č. 243 (Způsob rovnoměrného rozdělení pelotonů): Má-li adjutant rovnoměrně rozdělit pelotony, zde je způsob, jakým to provede: předem zná počet zástupů, který mu může poskytnout každý seržant-major, a spočítá na papíře, jaký je jejich průměrný počet pro všechny roty; nechá krokem vzad vystoupit z řadu muže, zástup, nebo zástupy levého křídla pelotonů, v nichž je tento počet překročen; a nařídí těmto zástupům, aby přešly za střed batalionu a tam se spojily.

Sám přejde na místo, kde se tito muži shromáždili, a zde je také rozdělí, přičemž každému zástupu určí peloton, který má doplnit.

Schopný adjutant musí být schopen srovnat pelotony batalionu v síle osmi set mužů během pěti minut, neboť tento poddůstojník bude dvě minuty pochodovat výhradně zrychleným krokem (tempo jeho kroku musí být minimálně 120 v minutě) a musí projít před celým čelem, jež lze odhadnout na přibližně dvě stě kroků; je třeba asi jedné minuty, aby se přebytečné zástupy spojily za středem; a jedné minuty, aby se dostaly na své nové místo.

Jakýkoli jiný způsob by byl delší a nejistější a jeho nevýhodou by ostatně mohlo být, že by narušil pořadí podle výšky, pomíchal nevhodně pompony, nebo nutně by vedl k přeházení a náhradám všech kaprálů, kteří jsou zařazeni v řadech.

Důvodem pro potřebu rovnoměrnosti počtu zástupů v pelotonech byla symetrie kolon a jednotná směrnice krajníků, podle níž se kolona při pochodu řídí, předvídatelnost při změnách formací, snadné vyrovnávání.

Pokud například má jeden z pelotonů výrazně méně zástupů než ostatní, při rozkladu po pelotonech doprava jeho pochodující levé křídlo nedostoupí až na směrnici krajníků budoucí kolony; je třeba následně krajníka tohoto pelotonu na onu směrnici postavit a peloton na něj vyrovnat: a tento peloton nebude ve správné vzdálenosti od ostatních. Budeme-li hned opět velet zformování doleva do bitevní sestavy, aniž bychom upravili postavení slabého pelotonu, narazíme na zřejmý problém, který vysvětlí jednoduché schéma:

V tomto jednoduchém případě je řešení relativně snadné: krajník červeného, slabého, pelotonu je postaven na směrnici ve správné vzdálenosti, jak to předepisují odst. 50 nebo 65 školy batalionu pro granátníky – ti jsou nicméně v čele či týlu kolony; ovšem při nestejné šíři více pelotonů už bude pro důstojníky odhad správné vzdálenosti mimořádně obtížný, vyžádá si čas, je to zbytečné. Mezera, kterou vidíme na posledním obrázku, se sevře automaticky při vyrovnávání (v tomto případě doprava), ale čím větší je rozdíl mezi pelotony, tím déle to trvá, a zdržení se přenáší na pelotony levého křídla.

Problémy vznikají při pokusu o svinutí do sevřené kolony po divizích; v tomto příkladě svinutí na druhou divizi s pravým křídlem v čele nemá první divize dostatek prostoru, resp. zahajuje svůj boční pohyb uvnitř své finální pozice, a její následné vyrovnání v koloně tak je improvizované:

Analogické problémy vznikají při formování karé, kde slabší nebo silnější pelotony působí mezery a nepravidelnosti. Problém v kolonách nastává při změnách směru, kdy slabší pelotony musejí provádět obraty kolem bodu, který leží mimo křídlo ve směru ke středu opisované kružnice (což je pro vnitřní zástup obratu obtížné k odhadnutí), a silnější zase kolem bodu, který leží mezi jejich zástupy (zástupy pochodující za tímto bodem musejí couvat a překážejí pohybu následující podjednotky):

Problémů a starostí a zmatků dost a dost a je zbytečné se jim vystavovat.

Zatímco ve skutečné armádě neexistuje při vyrovnávání síly pelotonů žádný problém, v re-enactmentu se setkáváme prakticky vždy s tím, a je to přirozené, že různé jednotky („regimenty“) formující batalion mají zájem na tom, aby jejich členové pochodovali pospolu, v jednom pelotonu. Při nízkých stavech tomu lze vyhovět tím, že se postaví tzv. nekompletní zástupy. Voják je jen v prvním řadu, a slabší jednotka tak je schopna zformovat peloton v požadované šíři. Taková praxe pochopitelně není ideální zejména z hlediska paleb, ale z hlediska manévrů ji lze využít dobře.

Vážnější „řešení“ nastává, pokud je jednotka příliš silná na jeden peloton, a ne dost silná na dva, případně pokud ze dvou či tří sloučených jednotek část přebývá. Narážíme na neochotu vojáků „jít od svých“; doplnit slabší pelotony sousední či jiné, a ve výsledku se pak potýkáme se všemi výše uvedenými problémy. Jistě, část z nich není citelná, protože se v praxi z důvodů celé řady dalších nedostatků potýkáme i s dalšími nepřesnostmi; a současně je nás relativně celkově velmi málo, nejsme pod ostrou palbou, máme čas, můžeme se vyrovnávat, můžeme se přeformovat improvizovaně, nedostatky jsou řešitelné, případně nepříliš viditelné, pokud se na problém přímo nezaměříme, atd. Může to ovšem vést i opačným efektům: naši důstojníci a poddůstojníci velmi často váhají, tápají, špatně odhadují, dělají chyby, vyslovují chybné povely. Proč jim přidávat ještě starost s tím, že budeme své bataliony formovat nepravidelně.

Snažíme se rekonstruovat pěchotu revolučních a napoleonských válek. Až na zanedbatelné výjimky, jež se hrubě z neznalosti mýlí, všichni souhlasíme s tím, že formovat bataliony jako taktické jednotky nemá alternativu. Všichni se známe, jsme přátelé a v případě manévrů pěchoty nám jednoznačně jde o společnou věc. Vyrovnanost podjednotek batalionu je důležitá pro hladký průběh manévrování, jeho předvídatelnost, stálost, pravidelnost. Co na tom záleží, stojí-li pět našich kamarádů se stejným číslem na knoflíku v sousedním pelotonu pod velením důstojníka s jiným číslem na knoflíku? Všichni provádíme totéž, podle stejných zásad, stejných povelů.

Je skvělé, budují-li si jednotky re-enactmentu svůj esprit de corps, ducha pospolitosti, a jsou-li náležitě hrdé na to, čeho dosahují, kolik mají členů, jak dobře dokáží manévrovat a obecně fungovat pohromadě.

S nadhledem by však neméně měly dbát toho, že úspěch je závislý na fungování batalionů, že jeden peloton vůbec nic neznamená a je jen součástí celku. A teprve skrze hladké fungování celku se vyplatí také zodpovědný přístup v jednom každém pelotonu. S bataliony jsme začali seriozně jako první v Evropě, v praxi na jaře roku 2004. Postupně tento přístup převzala celá francouzská pěchota napoleonského re-enactmentu. Na různé akce v průběhu roku jezdíme společně; pestrost uniforem a různé přístupy jsou současně naší určitou slabinou i výhodou. Ale prestiž a obecně smysl našeho počínání nejlépe všichni najdeme právě v tom, co nám jde nejlépe: ve formování batalionů a jejich manévru na velkých akcích.

Přirozeně je třeba k problému formování batalionu přistoupit citlivě; v předstihu; domluvou. I kdybychom chtěli, dobový výše popsaný postup si nemůžeme dovolit. Dovolit si ale lze leccos. Stačí, když si některé principy vysvětlíme, potvrdíme v diskusi jejich správnost, jejich pochopení, a budeme se jimi řídit. Jednotky hlásí často vyšší stavy, než jaké pak reálně máme na poli k dispozici. Ty rozdíly jsou mezi 5 a 10% zpravidla, a počítáme s tím předem. Již začátkem listopadu jsem napsal:

„…122 pušek na papíře může ve skutečnosti být 110; a chceme zformovat naše tři bataliony v šesti pelotonech o deseti zástupech ve dvou řadech, s 1 šéfem pelotonu, 1 zastupujícím poddůstojníkem a 1 levým krajníkem. S nekompletními zástupy, bude-li třeba. Tato formace, kterou jsme vyzkoušeli už letos v Porcii a v Rueil-Malmaison, nám nabízí možnost manévrovat po divizích a formovat útočnou kolonu (čl. 13 5. části školy batalionu).“

A jestliže pak z teoretických dvaceti pušek v pelotonu máme reálně šestnáct či sedmnáct, stále lze deset zástupů zformovat; je třeba dopředu počítat s tím, že velké jednotky bude třeba rozdělit, malé doplnit, převelet zleva doprava podle potřeby a situace. Je to v zájmu všech zúčastněných, od šéfa batalionu, přes šéfy divizí, pelotonů, sekcí, pod krajníky; ale i samotné vojáky, kteří v pravidelně zformovaném batalionu ztrácejí méně času tím, že čekají, až si velící vysvětlí nedorozumění a nepřesnosti.

Zkušenosti ukazují, již mnoho let zpět, že nemá smysl soustředit se na nahlášené stavy, a ještě v pátek večer se nelze na počty spolehnout, protože někteří přibudou až v sobotu, atd., atp. Přesto existuje záměr, o kterém velitelé jednotek a další zúčastnění vědí dostatečně dlouho dopředu. Pokud pak zjišťují, že mají ve své jednotce vojáků oproti záměru více, než je třeba, mohou začít hledat řešení; je chybou nechat to na poslední chvíli. Při vlastním formování batalionu jde o čas a je marné mrhat trpělivostí nastoupených vojáků diskusemi. Přístup by mělo ovlivnit vědomí, že dnes příliš silná jednotka může být příště příliš slabá, a sama bude potřebovat doplnit, aby mohla dobře fungovat. Aby mohla dobře fungovat v rámci batalionu, aby batalion mohl dobře fungovat; a zpětně aby byli zúčastnění spokojeni, protože batalion, jehož jsou součástí, manévroval dobře, střílel dobře, a obstál.

Diskuse nechť je vedena o pojmech, ne o dojmech.