Mezi postavy světové historie, jež ovlivnily svým významem dobu nejen svou, patří na jedno z čelných míst bezesporu Napoléon Bonaparte. Položila-li Francouzská revoluce (jejíž byl generál Bonaparte mocnou zbraní) základ moderní Evropy smetením Starého režimu, první konzul Bonaparte a císař Napoléon starou Evropu donutili na tomto základu stavět.

Není důležité, že jeho vlastní představa evropského uspořádání postavená na francouzské hegemonii neuspěla, ani že tu představu prosazoval ponejvíce silou své armády. Válka byla přirozenou součástí zahraniční politiky od nepaměti. Není důležité, zda si „jeho“ Evropu bylo, či nebylo možné přát. Důležité je, že až jeho politika donesla vskutku do celé ostatní Evropy ozvuky revoluce, a to přes jeho výrok, že „revoluce skončila“. Z dnešního pohledu stále ještě příliš autoritativní první císařství bylo na počátku 19. století mezi velmocemi bílou vránou – ať už se budeme zabývat otázkou občanských práv a moderní legislativy, sociální politiky, rozvoje školství a vědy. Není důležité, co Napoleon vytvořil sám, nebo co vytvořili „jeho lidé“, třeba i jemu navzdory. Důležité je, že „to“ fungovalo a bylo „to“ vidět. Z nouze spojená stará Evropa sice nalezla sílu zastavit Napoleonovu rozpínavost (kterou lze jistě odsoudit, stejně dobře je možné ji pochopit jako přirozenou a nezbytnou součást jeho politiky), tím však zároveň zametla mnoho dobrého pod koberec. V roce 1830 a hlavně 1848 se jí to vrátilo i s úroky…

Napoleone di Buonaparte – studující Korsičan

Jsem člověk!

Narodil se v Ajacciu na (již rok francouzské) Korsice 15. srpna 1769 jako čtvrté dítě (dvě první děti však záhy po narození zemřely) Carla Marie di Buonaparte a Laetitie, rozené Ramolino. Rodina Buonapartů byla jednou ze dvou nejvýznamnějších na ostrově. Otec Carlo byl vzdělaný a úspěšný právník s jistým vlivem u dvora ve Versailles, za nějž vděčil zejména pragmatickému přiklonění se na stranu krále ve věci připojení Korsiky k Francii. Jeho nejstarší syn Giuseppe (Joseph) se proti zvyklostem dobře situovaných rodin měl stát duchovním. Druhorozený, ale od útlého věku dominantnější Napoleone pak byl v roce 1779 po otcových přímluvách u dvora a z rozhodnutí krále Ludvíka XVI. přijat se stipendiem do vojenské školy v Brienne. Studoval úspěšně a vynikal zejména v matematice. Byl velmi sebevědomý – na vzteklou otázku vyučujícího: „Kdo si myslíte, že jste?“ odpověděl bez váhání: „Jsem člověk!“. Hodnocení inspektora vojenské školy, rytíře de Keralio, vyzdvihovalo jeho dobré zdraví, poslušnost, čestnost, matematické schopnosti i slušné znalosti historie a zeměpisu. Po absolvování brienneské školy byl 22. září 1784 přijat na pařížskou Královskou vojenskou školu – nejprestižnější ústav svého druhu ve Francii.

Absolvoval osm měsíců po smrti otce, 17. října 1785. V hodnosti poručíka (2. třídy) byl odvelen k dělostřeleckému pluku de la Fere. Od září 1786 strávil rok dovolené na rodné Korsice (byl de facto hlavou rodiny a musel ji v těžkých dobách po otcově smrti zaopatřovat) a osm měsíců v Paříži. K pluku se vrátil až v červnu 1788 a nastoupil službu v pevnosti Auxonne. Volný čas trávil zpravidla v soukromí a studoval (vedle historických, zeměpisných a vojenských spisů zejména Rousseaua, Voltaira a Montesquieua – filosofie osvícenství jej nadchla, ostatně jako celou řadu mladých důstojníků královské armády). A v Auxonne jej také zastihl pád Bastily a počátek revoluce.

Od září 1789 do ledna 1791 opět pobýval na Korsice, kde snil svůj malý sen o její samostatnosti. Nejednotnost jeho krajanů a provinciální charakter jejich zájmů jej však brzy probudily. Navíc byl z dovolené povolán, vrátil se ke svému (nyní 1. dělostřeleckému) pluku a v dubnu byl přeložen do Valence ke 4. dělostřeleckému pluku a stal se poručíkem 1. třídy. 14. července 1791 složil na Martových polích občanskou přísahu věrnosti národu, zákonu a králi.

Napoleone Buonaparte – kanonýr republikán

…soustředit palbu proti jedinému cíli!

Přišlo převelení na Korsiku, kde byl zvolen velitelem (podplukovníkem) dobrovolnického batalionu a otevřeně se střetl s korsickými nacionalisty Paolim a Pozzem di Borgo. V květnu 1792 se vrátil do Paříže a stal se svědkem útoku na Tuilleries. Pro drancující a vraždící primitivní fanatiky měl jen slova opovržení. Po zatčení krále (10. srpna 1792) odjel zpět do Ajaccia. V únoru 1793 se se svým batalionem zúčastnil neúspěšného pokusu o dobytí Sardinie, vinu na neúspěchu měli nepopiratelně paolisté hledící více na své korsické než francouzské zájmy (Konvent je poté označil za zrádce a rodina Buonapartů musela uprchnout do Francie). Napoleon se v hodnosti kapitána vrátil ke svému dělostřeleckému pluku. Komisař Konventu Salicetti, kterého znal z korsického tažení, mu nabídl post velitele dělostřelectva jednotek obléhajících pod velením neschopného generála Carteauxe dosud neúspěšně Toulon. Bonaparte měl vlastní plán, prosadil jej (mimo jiné za pomoci Robespierrova mladšího bratra Augustina, v němž nalezl přítele a velmi významného zastánce) a 10. října byl povýšen do hodnosti šéfa batalionu a 17. prosince Toulon obléhaný dle dispozic mladého důstojníka padl. Již 22. prosince je Napoleon Buonaparte ve čtyřiadvaceti letech jmenován brigádním generálem s dočasným titulem, potvrzeným definitivně 14. ledna 1794. O Napoleonovi psaly prvně noviny, stal se jedním z hrdinů revoluce. Strávil pak nějaký čas v Marseille ve funkci hlavního inspektora dělostřelectva dvořením se budoucí švédské královně Désirée Claryové. Pravda, dvoření to bylo svérázné, leč cit opravdový.

Napoléon Bonaparte – francouzský generál

Běda vojevůdci, který přichází na bojiště s nějakým systémem!

Do života mladého generála však vstoupila politika. Thermidoriáni popravili 28. července 1794 nepodplatitelného, zato krví od hlavy k patě potřísněného Robespierra a stín nepřízně padl na všechny, kdo se jakýmkoli způsobem s jakobíny v minulosti zapletli. Pro brigádního generála Buonaparta to znamenalo zatčení a uvěznění v pevnosti Antibes. Po čtrnácti dnech však byl hrdina od Toulonu po vlastních protestech a žádosti co nejrychlejšího prošetření podezření rehabilitován. Odjel k Italské armádě, kde se neúspěšně snažil prosadit troufalý ofenzivní plán. Bývalý jakobín a přítel Augustina Robespierra narazil na nedostatek politické podpory, byl přeložen a pověřen velením pěchotě ve Vendée. Ani jej nenapadlo, aby do Vendée odjel – neviděl v tom příležitost. Namísto toho se objevil v Paříži a shoda okolností jej opět dostala na výsluní. Byl zařazen do topografické kanceláře Výboru veřejného blaha, na společenských sešlostech poznal řadu vlivných politiků (a vedle nich také budoucí císařovnu). Pád jakobínské diktatury destabilizoval vnitropolitickou situaci republiky, o slovo se opět začali hlásit roajalisté. A to tak vehementně, že proti nim musel Konvent nasadit vojsko. Generál Barras, velitel Vnitřní armády, si byl dobře vědom hranic svých schopností, byl ostatně více politikem než vojákem. Mladý brigádní generál Buonaparte se zdál být ideálním zástupcem a také se jím stal. Budoucí generál-vendémiaire 5. října 1795 (13. vendémiaru roku IV) uhájil sídlo Konventu proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi, povstání bylo potlačeno a 5. listopadu byl Napoleon povýšen do hodnosti divizního generála.

Toulon udělal z dělostřelce generála, vendémiaire otevřel generálovi cestu do nejvyšší politiky nového režimu. Díky Barrasově podpoře se Bonaparte (francouzsky znějící jméno francouzskému generálovi lépe sedí) stal vrchním velitelem Italské armády a mohl tedy konečně realizovat svůj plán. Než vyrazil ke svým jednotkám, oženil se ještě narychlo s Josefínou de Beauharnais, krásnou kreolkou, jež mu přinese štěstí, ne však potomka. Italskou armádu nalezl ve velmi neutěšeném stavu. Nechal ji vybavit nejnutnějšími zásobami, zbytek bude muset poskytnout poražený nepřítel. Sjednal si respekt nedůvěřivého velitelského sboru, nadchl vojáky svou první proklamací a na konci března 1796 vyrazil na své první velké tažení.

S padesáti tisíci muži obešel po „římse“ Alpy a napadl rakouské jednotky v severní Itálii. Za neuvěřitelný měsíc a půl svedl bitvy u Montenotte, Millesima, Dega, Cevy, Mondovi, Fombia, Codogna a Lodi, neztratil jedinou a obsadil bohaté Miláno. A útočil dál. Zvítězil u Borgheta, oblehl Mantovu, porazil Rakušany u Lonata, Sala a Brescie. Dalších úspěchů dosáhl u Castiglione, Arcole, Rivoli a konečně Tagliamenta, jež bylo ranou z milosti rakouskému odhodlání se v Itálii ještě o něco pokoušet. Vítězství na „vedlejší“ italské frontě rozhodlo celou válku. Během tohoto oslnivého tažení několikrát riskoval svůj život, osvědčil vynikající smysl pro taktiku a zejména strategii, nechal vyniknout schopné velitele a dokázal využít všech chyb protivníka ve svůj prospěch. S chabě vystrojenou armádou dosáhl naprostého vítězství nad početně silnějším protivníkem a pod vliv Francouzské republiky dostal jeden z nejbohatších krajů Evropy, kde vytvořil „vazalskou“ Cisalpinskou republiku. Vzrostl tím výrazně jeho politický vliv. Vedl v Itálii již svou vlastní politiku, osobně dojednával podmínky míru z Campo Formia a osvědčil mimořádné diplomatické nadání. Francie byla nadšena, direktoři už méně a právem začali v mladém generálovi spatřovat svého budoucího soka. Zatím však byl užitečný. Malou odměnou za prokázané služby bylo zvolení do prestižního Institutu mezi řadu nejvýznamnějších vědců té doby.

Po vyřazení císaře Františka zbyl Francii jediný nepřítel – Velká Británie. Bonaparte byl jmenován velitelem Anglické armády s cílem provést invazi. Úkol to byl v roce 1797 velmi těžko realizovatelný. Generál měl navíc svůj vlastní plán, jak relativně snadno Anglii těžce zasáhnout a získat zároveň pro Francii vynikající pozici ve východním středomoří.

Abunaparte – sultán El Kebir

Dobyvatelé musí znát mechanismus všech náboženství, musí umět mluvit všemi řečmi. Musí dokázat být mohamedánem v Egyptě a katolíkem ve Francii.

Tím plánem bylo vylodění v osmanské provincii Egyptě a podmanění si této obchodně velmi důležité oblasti. Něco málo přes 30 000 vojáků se nalodilo na 350 lodí a 19. května 1798 vyplulo východním směrem. Cestou byla obsazena Malta a 30. června se Východní armáda vylodila u Alexandrie. V několika srážkách porazila v nerovných bojích egyptské mameluky, získala kontrolu nad Alexandrií a Káhirou a generál Bonaparte se stal pro místní obyvatele Velkým sultánem, nebo také Abunapartem. Admirál Nelson však 1. srpna konečně našel u Abukíru francouzskou doprovodnou eskadru a během krátkého boje ji zničil. Abunaparte byl odříznutý od domácích přístavů, rozhodl se zaútočit do Sýrie, předejít tak tureckému protiútoku, získat čas a vynutit si respekt. Po velmi tvrdých pochodech nehostinnou pouští a neúspěšném obléhaní (problémem byl zejména nedostatek těžších děl) staré křižácké pevnosti Saint-Jean-d’Acre se však musel vrátit po čtyřech měsících do Egypta. Porazil u Abukíru třikrát silnější Mustafovu tureckou armádu i nepočetné britské jednotky, z Francie však dorazily dvě špatné zprávy. První byla o nevěře jeho ženy Josefíny (opovážlivcem měl být dragounský důstojníček Hippolyte Charles), druhá pak hovořila o neúspěších v nové válce s císařem Františkem – výsledky italského tažení měly být ohroženy! Bonaparte neměl možnost na ministerstvu války žádat o dovolenou, bez rozkazu a povolení přesto Východní armádu bez váhání opustil (svým zástupcem jmenoval Klébera) a na fregatě Muiron prokličkoval mezi britskými koráby, zastavil se na rodné Korsice a 8. října byl už v přístavu Fréjus. Na karanténu není pomyšlení a generál s doprovodem okamžitě vyráží do Paříže. Je v podstatě dezertérem, nikdo si však nedovolí proti oslavovanému hrdinovi a spasiteli republiky zakročit (jen několik „statečných“ o potřebě to udělat hovoří). Napoleon nejprve „sjedná pořádek“ doma a pak se již plně věnuje politice.

Napoléon Bonaparte – první konzul republiky

Beru politiku jako válku. Uspím jedno křídlo, abych mohl porazit druhé.

Zprvu se Bonaparte snažil zorientovat v situaci a vybíral správný postup a čas. Stát se direktorem? Záhy se přesvědčil, že Direktorium je neschopné, ustrašené a zkorumpované. Chaos bez vize. S takovými lidmi nebylo možné dosáhnout žádné změny. Rozhodl se tedy direktorium odstranit. Vydatně mu sekundoval mistr pragmatické politiky, bývalý autunský biskup Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord. Talleyrand, který vycítil svou obrovskou šanci (nejen svou – Talleyrandovi nelze vedle diplomatického a politického mistrovství upřít ani to, že měl svou vlastní představu o francouzských zájmech a snažil se ji prosazovat), se pohyboval v pařížské politice jako ryba ve vodě, znal slabiny protivníků a dovedl je využít. Stal se Bonapartovým nepostradatelným rádcem a konstruktérem celého převratu, neboť jej mladý generál přesvědčil o schopnosti postavit Francii na nohy (o následném rozkročení se nad celou Evropou zatím nebyla řeč). Slavný 18 brumaire (9. listopad) proběhl vlastně až o den později. První den se vše připravovalo, bylo třeba dostat Radu starších i Radu pěti set na jedno místo a tam je přimět ke svržení direktoria a nastolení triumvirátu – konzuly by se stali dosavadní direktoři Sieyes a Ducos a samozřejmě Bonaparte. Záměr se nepodařilo utajit a druhý den měl být napínavý. Obžaloba direktoria ze současné situace Francie, jíž pronesl Bonaparte před poslanci, nezněla příliš přesvědčivě, řada z nich se (docela právem) obávala, že před sebou má budoucího diktátora. Na generálovu hlavu se snesla vlna kritiky a obvinění z vlastizrady. Začalo jít do tuhého a museli proto, po krátké přestávce, zasáhnout (generálem Muratem a presidentem Rady pěti set, Napoleonovým bratrem Lucienem zmanipulovaní) granátníci, jež na Bonapartův pokyn: „vyhoďte mi ty lidi ven!“ vedl do zasedacího sálu v Oranžerii fanfarón Murat. Poslanci se rozutekli – následně jich byl počet potřebný k odhlasování žádoucích změn opět pochytán a obě Rady to pak „jménem francouzského lidu svobodně“ udělaly.

25. prosince 1799 byla plebiscitem schválena nová ústava (poměr hlasů byl prý 3 011 004 pro a 1562 proti), třemi novými konzuly se stali Bonaparte a do počtu Cambaceres a Lebrun. V zájmu politické stability byla zavedena cenzura, tvrdě se zasáhlo proti roajalistickým vůdcům ve Vendée. Dne 20. února byl Bonaparte zvolen konzulem na deset let. Snažil se v rychlosti napravit domácí situaci před nevyhnutelným odjezdem k armádě, která byla v Itálii (přes odchod Rusů) v zoufalé situaci. 16. května 1800 už Bonaparte zahájil slavný přechod Alp, jímž vpadl do zad rakouským vojskům generála Melase. Obsadil rychle Miláno a obratnými přesuny směřoval tažení ke generální bitvě – k té došlo 14. června u Marenga. Bitvy to byly v podstatě dvě. První vyhráli početně silnější Rakušané, pak ovšem na bojiště dorazily jednotky generála Desaixe (který byl zabit jednou z prvních ran) a proměnily porážku v grandiózní vítězství. Taktik Bonaparte svou bitvu ztratil (měl-li vůbec teoretickou šanci uspět), stratég Bonaparte ji vyhrál a s ní celé tažení, politik Bonaparte pak z vítězství udělal symbol a skvěle výsledku (nelze zapomenout ani na Moreauovo vítězství u Hohenlinden) využil v mírových jednáních předcházejících podpisu smlouvy v Lunéville 9. února 1801.

První konzul přežije několik pokusů o atentát a sbližuje se s carem Pavlem, který je ovšem záhy v Petrohradě zavražděn. Zbývá urovnání vztahů Velkou Británií (smlouva o Egyptu z 1. října 1801 a Amienský mír z 26. března 1802) a s papežem (konkordát 15. dubna 1802). Je založen řád Čestné legie, 25. ledna 1802 se Napoleon Bonaparte stává prezidentem Cisalpinské republiky a 2. srpna pak i doživotním konzulem (údajný poměr hlasů byl 3 568 888 pro a 8374 proti). Po deseti letech je v Evropě mír. Ne nadlouho. Francie v září 1802 anektovala kontinentální državy Sardinského království a neopustila Holandsko (ne že by to Angličanům slíbila, ale na otázku Holandska byli v Británii obzvláště citliví). Na oplátku si Británie ponechala Maltu… Nedůvěra mezi oběma vládami byla nepřekonatelná, bylo zaseto k novému konfliktu a ten vypukl 22. května 1803. První konzul již v únoru postavil Armádu oceánského pobřeží, která se v táborech při kanálu La Manche usilovně připravovala na invazi do Británie. Její situaci popsal Bonaparte slovy: „Potřebuji jen tři mlhavé dny a budu pánem Londýna.“ Ministerský předseda William Pitt začal horečně skládat novou protifrancouzskou, již třetí koalici.

Na evropské panovníky zapůsobí velmi špatně únos a následná rychlá poprava vévody d’Enghien, na nějž shodou zvláštních náhod padlo podezření z osnování spiknutí proti prvnímu konzulovi. Popuzení monarchové ostře protestují. Ve Francii byl 21. března zaveden nový Občanský zákoník (pozdější Napoleonův), který ovlivní legislativu mnoha evropských zemí. Dne 18. dubna 1804 je z rozhodnutí senátu Napoleonovi udělen dědičný titul císaře Francouzů (opět potvrzený plebiscitem: 3 521 675 hlasů pro, 2579 proti).

Napoléon Ier – císař Francouzů a král Itálie

Dělá-li soupeř chybu, netřeba ho rušit.

10. května 1804 se z Gardy konzulů, jež se vyznamenala u Marenga, stala nesmrtelná Císařská garda. O deset dní později je Napoleon proklamován císařem Francouzů, za přítomnosti papeže se pak sám korunuje v katedrále Notre-Dame v Paříži 2. prosince 1804. V reakci na změny ve Francii povýšil v srpnu německý císař František II. země habsburské monarchie na císařství a přijal titul František I., císař rakouský. V březnu 1805 je Napoleon prohlášen italským králem, Cisalpinská republika se stává Italským královstvím. William Pitt stupňuje své úsilí, druhým členem nové koalice se stává Rusko. Po Napoleonově korunovaci v Miláně i Rakousko, které znovu cítí ohrožení svých zájmů a zapomíná, jak daleko se před Vídní zastavily francouzské jednotky naposledy. V září 1805 vypovídá Rakousko Francii válku a jeho armáda pochoduje do Bavorska, aniž by počkala na ruské posily. Bavorsko má být vedlejším bojištěm. Hlavní střet s Napoleonem se očekává tradičně v Itálii. Ten však sebere svou Armádu oceánského pobřeží, vytvoří z ní Velkou německou armádu a 1. října překročí Rýn. Anglie je v bezpečí (navíc 20. října admirál Nelson porazí spojenou francouzsko-španělskou flotilu u Trafalgaru, císařství již nikdy nebude na moři pro Anglii soupeřem). Proslulým manévrem a díky neuvěřitelné pasivitě rakouského štábu uzavře Velká armáda Mackovy oddíly v Ulmu, přinutí je kapitulovat a vrhne se na Rusy. Kutuzov se rozhodne ustoupit, Napoleon mu jde v patách. Po několika menších srážkách (Amstetten, Dürenstein, Schöngrabern) se armády setkají na Moravě mezi Brnem a Slavkovem. Náporu proti svému pravému křídlu čelí Napoleon překvapivým protiútokem na střed spojenecké sestavy, postupujícím Rusům a Rakušanům do boku. Boj je tvrdý, ale krátký. Sbor maršála Soulta ovládne Pratecký kopec, Císařská garda porazí gardu carovu, levé spojenecké křídlo je obklíčeno v nepříznivém terénu, pravé musí ustoupit. Vítězství je to veliké. Rakousko vystupuje prešpurským mírem ze třetí koalice a Rusové opouštějí střední Evropu…

V první polovině roku 1806 se Napoleon věnoval organizaci dvora, císařství a Evropy. Bratr Joseph se stal neapolským králem, mladší Ludvík králem holandským. Coby francouzský protektorát byl založen Rýnský spolek, který nahradil starou a již dlouho čistě formální Svatou říši římskou národa německého. Mírovou smlouvu mezi Ruskem a Francií odmítl car ratifikovat, a mírová idylka tak nemá dlouhého trvání.

Prusko, které se nepřidalo na stranu třetí koalice a vyčkávalo i v době, kdy by jen náznak hrozby mohl celé Napoleonovo tažení podél Dunaje zastavit, došlo k podivnému závěru, že teď je ten správný čas zasáhnout. Císař se však o berlínských přípravách na válku dozvěděl (nebyly ostatně nijak příliš skrývané, Prusko jednalo o koalici se Švédskem a Ruskem, stranou samozřejmě nezůstala Británie, jednáno bylo dokonce se Španělskem) a byl rychlejší. Velká armáda ověnčená vavříny od Slavkova vtrhla v odpověď na pruské ultimátum, aby se stáhla za Rýn, do Saska-Výmarska a ve dvou paralelních bitvách (u Jeny a Auerstädtu, kde opět vyniknou schopnosti maršála Davouta) napudrovanou pruskou armádu, dědičku slávy Fridricha Velikého, rozdrtila. Pokračovala prakticky již bez vážnějších střetnutí Saskem (saská armáda přešla na Napoleonovu stranu) a již 27. října vjel Napoleon do Berlína. Pro Prusko byla válka z roku 1806 pohromou a ponížením, na které nezapomene – i pro tvrdé reparace, jimiž císař troufalost pruského krále ztrestal. Při obsazování zbývajícího pruského území narazila Velká armáda znovu na pluky ruského cara (záletníku Napoleonovi povije mezitím madam de La Plaigne syna Léona) a začala nesmírně tvrdá polská zimní kampaň. V bitvách u Pultusku, Golyminu, Pruského Jílového a při obléhání Gdaňsku se Francouzi v nepříznivých podmínkách střetli s překvapivě dobře bojujícími Rusy (a ne všichni Prusové složili zbraně). Šťastná hvězda však císaře neopustila (stejně jako náklonnost ke krásným ženám – hraběnka Walewská se stane jeho „polskou manželkou“) a v červnu u Friedlandu je vše opět „v pořádku“. 19. června se v Tylži císař Napoleon poprvé osobně setkal s carem Alexandrem. Oba na sebe zapůsobí velmi dobrým dojmem, poražené Rusko rozhodně nepotká osud Pruska a stane se francouzským spojencem. Do pozadí jsou odsunuty sporné otázky, jež v budoucnu obě země opět postaví proti sobě (např. osud Polska, kde Napoleon vytvoří Varšavské velkovévodství, formálně náležící saskému králi). Car souhlasí s kontinentální blokádou, která má hospodářsky vyčerpat Británii, ruské hospodářství mu však nepoděkuje.

Napoléon le Grand – pán Evropy

Silné prapory vojska mají vždy pravdu.

Napoleon po porážce Pruska a uzavření míru s Ruskem obrátil svou pozornost směrem k Pyrenejskému poloostrovu. Celá Evropa již přistoupila na kontinentální blokádu, pouze v Portugalsku stále britské lodě vykládaly ve velkém své zboží, jež je následně pašováno do Evropy. Z malé trestné výpravy, kterou vede bouřlivák Junot, se během několika měsíců stane odporná válka bez pravidel, která pohltí statisíce císařových vojáků a jež nepřinese Francii žádný prospěch. Španělský trůn, dosud císařův (nepříliš spolehlivý, ale přece) spojenec, se zdá být zralý k obsazení některým z Bonapartů. Napoleon za pomoci Talleyranda rozehraje nečestnou hru a postupně přiměje krále i infanta, aby se vzdali trůnu v jeho prospěch. Španělským králem určí svého bratra Josepha, jehož v Neapoli nahradí maršál Murat, dosud velkovévoda Kleve-Bergský. Španělé si však nechtějí nechat takové šachování s vlastní korunou líbit. V Madridu vypukne povstání, jež Josepha vyžene a rozšíří se do celé země. Nezbývá než nasadit armádu. Pravidelná španělská armáda nepředstavuje vážného protivníka (o to „nepříjemnější“ je Dupontova porážka u Baylénu). Napoleon vytáhne na podzim s Velkou armádou a ta usadí na madridský trůn Josepha pevněji. Po celém Španělsku se však rozhoří gerila, válka zcela nového typu. Potrvá až do roku 1814 a francouzská armáda si s ní neporadí. Britové se již v létě vylodili v Portugalsku a vytlačili z něj Junota. Napoleon je ze Španělska ještě zažene, ale vzhledem k vývoji situace v ostatní Evropě musí Španělsko neprodleně opustit. Přenechá velení svým maršálům. Vypuknou malicherné spory o subordinaci, nekoordinovaný postup francouzských sborů na Pyrenejském poloostrově povede k řadě porážek od Britů, Španělů i Portugalců. Král José nikdy nebude mít úplnou kontrolu nad svou zemí, několik málo úspěchů zůstane nevyužito. Suchet v Aragonsku sice naznačí, že situace řešení snad má, ale to bude vše… Napoleon se do Španělska již nevrátí.

Důvodem pro Napoleonův velmi kvapný odjezd byly zprávy o rakouských přípravách na válku. Rakousko opět po čase nabylo dojmu, že válkou s Francií něčeho dosáhne. Spoléhalo na fakt, že Velká armáda je ve Španělsku a že Napoleon může nasadit jen nováčky a nespolehlivé německé spojence. Napoleon se také nemůže spoléhat na svého ruského spojence. Od jednání v Erfurtu (září-říjen 1808) je jeho vztah s Alexandrem opět chladnější, car si (díky „ne právě loajálnímu“ Talleyrandovi) opět uvědomí, kde leží ruské zájmy a kde se tyto kříží s francouzskými. K otevřené konfrontaci ještě nedojde, ruská armáda však za Francii bojovat rozhodně nebude (a dokonce velmi znepříjemní situaci francouzského nejvěrnějšího spojence – Varšavského velkovévodství). Rakousko zahájilo válku opět útokem do Bavorska (14. dubna 1809) a opět neodhadlo situaci. Bavorský král zůstal loajální k Napoleonovi. Císařova armáda poslepovaná z nejrůznějších jednotek, ale pevně opřená o železné divize maršála Davouta a hlavně císařovu pověst opět postupuje podél Dunaje. Vítězí u Abensbergu, Landshutu, Eggmühlu, Ebelsbergu a obsadí po čtyřech letech opět Vídeň. Rakouská armáda pod vedením arcivévody Karla však rozhodně není ještě u konce s dechem. Ve dvoudenní bitvě u Aspern-Esslingu dokonce Napoleona porazí! Je to první Napoleonova porážka, byť rozhodně ne nějak rozhodující. O měsíc a pár dní nato, po pečlivých přípravách, se na stejném místě odehraje bitva další. Tentokrát Napoleon zvítězí, Karel je nucen ustoupit, před Znojmem dojde k rozhodující srážce, a Karel ve vojensky bezvýchodné situaci přistoupí na Napolénovy podmínky. Císař František se chvíli zlobí, nemá však na vybranou. Výše reparací odpovídá prekérní situaci, do které se Rakousko dostalo.

Napoleon je pánem Evropy. Ve Španělsku se sice bojuje, ale v ostatní Evropě je opět klid. Je čas konsolidovat poměry. Císařovna Josefína Napoleonovi potomka nedala, potomek však je nezbytnou součástí Napolénova plánu a císařovna to musí pochopit. 15. prosince je podepsán rozvodový protokol a císař si hledá novou císařovnu. Obrací se nejprve do Ruska, je však odmítnut a vybírá si proto dceru Františka I. Marii Louisu. Novomanželé se poprvé potkají 27. března 1810. O rok později se Napoleon dočká vytouženého následníka.

Mezitím roste v Evropě napětí. Rusko nedodržuje kontinentální blokádu, mezi oběma zeměmi vypuká obchodní válka, Francie anektuje, mimo jiné, Oldenbursko – zemi Alexandrova švagra. Nedobrou hospodářskou situaci Francie řeší císař subvencemi. Rok 1811 je pak již ve znamení nepokrytých příprav na válku s Ruskem. Prusko (servilně, ale s nechutí) i Rakousko (s nechutí, ale pragmaticky) poskytují pomocné sbory, které budou operovat na křídlech Velké armády. 16. května 1812 se v Drážďanech sjede Napoleon s Františkem a ostatními evropskými panovníky, kteří se zúčastní tažení proti Rusku. 20. května Rusko uzavře mírovou smlouvu s Tureckem, což mu uvolní nezanedbatelné síly pro boj s Napoleonem.

24. června Velká armáda čítající na 450 000 mužů překročila Němen. Ruské armády Barclaye de Tolly a knížete Bagrationa ustupovaly, Napoleon se je snažil oddělené zničit, ale nepodařilo se mu to (mj. díky neschopnosti jeho bratra Jérôma, krále vestfálského). K první velké bitvě došlo před Smolenskem v polovině srpna. Spojené ruské armády však opět ustoupily, velení dostal generál pěchoty Kutuzov a císařovi se stále nedařilo uplatnit svou strategii generální bitvy. Byl vtahován hlouběji do Ruska, zásobovací linie se prodlužovaly, kontinentální počasí postup znepříjemňovalo vedry, deštěm i nočním chladem. Na začátku září to již vypadalo, že generální bitva bude. U vsi Borodino se Kutuzov zastavil a v provizorních, ale silných opevněných pozicích se rozhodl svést s Napoleonem bitvu o Moskvu. Síly byly takřka vyrovnány, Napoleon měl o málo více mužů, Kutuzov zase děl. Bitva u Borodina byla nejkrvavějším střetnutím napoleonských válek. Urputně se bránící Rusové přišli o 44 000 mužů, Velká armáda pak asi o 30 000. Napoleon ovládl klíčové pozice, ale ruskou armádu nerozbil a ta mohla v relativním pořádku ustoupit. Ustoupila až za Moskvu, do které Velká armáda vtáhla 14. září 1812.

Na mírové nabídky, které Napoleon posílal z Moskvy do Petrohradu, Alexandr neodpovídal. Blížila se zima, ruské armády posilovaly, císařovy posily, zásobování a kurýry napadali ozbrojení sedláci, kozáci i odřady pravidelného lehkého jezdectva, rozhořela se partyzánská válka krutostí soutěžící se španělskou. Z francouzského pohledu bylo třeba rychle dosáhnout míru, nebo zkrátit zásobovací linie. Přesto zůstal Napoleon v Moskvě déle než měsíc. Teprve 19. října Velká armáda místními žháři zapálenou Moskvu opustila. V plánu měla přezimovat ve Smolensku a na jaře vytáhnout na Petrohrad. Bylo však již pozdě. Kutuzov ji z povzdálí sledoval a přinutil ji táhnout stejnou (již vyjedenou) cestou, po které přišla. Útoky kozáků a partyzánů se stupňovaly, 30. října poprvé uhodily mrazy. Armáda se rozpadala a jen nemnoho jednotek si udrželo bojeschopnost. Napoleona dostihly zprávy o pokusu o pařížský převrat generála Maleta, který byl sice Savaryho policií potlačen, nicméně dal jasně najevo, že císařova pozice není zcela pevná. Ještě převedl armádu přes Berezinu a pak již předal velení Muratovi (a ten Eugenovi, měl své vlastní královské starosti v Neapoli) a vyrazil přes celou Evropu do Paříže, kam přijel nečekaně již 18. prosince. Z jádra Velké armády neuniklo více než 7000 mužů bez koní a dělostřelectva. Obě křídla Velké armády takové ztráty neměla (Prusové i Rakušané bojovali čestně, velitel pruského kontingentu uzavřel separátní příměří až po Napoleonově odjezdu, Rakušané se stáhli na své území), řada jednotek stála v záloze v Polsku. První, co musel Napoleon udělat, bylo postavit novou armádu.

Naděje umírá poslední

Každý ať pevně drží to, co má.

Do dubna je ve válce s Francií vedle Británie a Ruska i Prusko a Švédsko. Rakousko zůstává stranou a hraje obezřetnou obojakou roli prostředníka. Má s Napoleonem své zkušenosti, nezanedbatelnou roli hraje jistě i fakt, že císař František je dědečkem následníka francouzského trůnu. Armádu Napoleon postaví rychle – vojenský výsledek ruského tažení se často přeceňuje. Na straně Francie stály státy Rýnského spolku, samotné císařství bylo stále schopné odvést přes 350 000 mužů. Napoleonova nová armáda je sice početně slabší a postavená většinou z nezkušených mladíků a národních gardistů, ale je bojeschopná. Početným dělostřelectvem chce císař vyvážit nedostatečný výcvik pěchoty, spoléhá na odvahu a hlavně na svého génia. Nemá však dostatek jezdectva, což se ukáže jako velmi vážný problém.

Francouzské jednotky a jejich spojenci vyklidí Prusko, Polsko i část Saska, posílené a reorganizované pak zahájí jarní tažení roku 1813, které je ve znamení francouzských vítězství – Weissenfels, Rippach, Lützen, Budyšín, Reichenbach. Řada úspěchů, avšak žádný nerozhodl. Slabé jezdectvo nedokáže poraženého nepřítele účinně pronásledovat, spojenecké armády ustupují spořádaně a v týlu se jim formují zálohy, připlul i následník švédského trůnu, Napoleonův bývalý maršál a manžel jeho první snoubenky Désirée, gaskoněc Bernadotte se 40 000 muži. Rakousko se ujme zprostředkování při jednání o příměří, a to je uzavřeno 4. června. Čas hraje ve prospěch koalice. Složitá jednání (Napoleon se rozhodně nemíní vzdát svých pozic, Prusko cítí příležitost odčinit rok 1806, ruským zájmem je porážkou Napoleona posílit svůj vliv a přiblížit se Evropě, Rakousko je opatrné, ale pragmaticky nechce zůstat stranou – a nelze zapomenout na Brity, kteří koalici na vedení další války nabízejí obrovské částky) nemohou vést k jinému výsledku, než k vystoupení Rakouska po boku Ruska a Pruska. Tentokrát se již Napoleonova hrozba Metternichovi: „…v říjnu se uvidíme ve Vídni!“ nenaplní. Napoleon ještě zvítězí u Drážďan, pak ale dají spojenci na radu francouzských přeběhlíků Moreaua a Jomminiho (a Bernadotta), vyhýbají se císaři a porážejí odřady pod velením maršálů a generálů. U Chlumce se do pasti dostane horkokrevný Vandamme a je zajat, Ney je poražen u Dennewitz, Bertrand u Wartenbergu, Marmont u Möckern, Macdonald u Katzbachu. Dílčí Eugenovy a Muratovy úspěchy nestačí a schyluje se k rozuzlení. Velmi nepříznivá mezinárodní situace Francie činí z malých německých států nespolehlivé spojence. Nelze jim to vyčítat.

Třídenní bitva národů u Lipska je největším střetnutím válek let 1792-1815. Císař měl na 165 000 vojáků, koalice asi 220 000. Francouzi a jejich spojenci se první den drželi velmi dobře, na několika místech spojenecký postup nejen zastavili, ale zahájili i vlastní protiútok. Spojencům však neustále přicházely posily, Napoleon takřka žádné neměl. V nejhorší chvíli pak na stranu koalice přeběhly saské jednotky (což jim asi vyčítat lze) a bylo rozhodnuto – poměr sil 1:3 a snižující se zásoby munice Napoleona přiměly vydat rozkaz k ústupu. K dovršení všeho měl v zádech řeku Elsteru s jediným mostem, který byl nešťastným omylem předčasně zničen vlastními ženisty… Koalice triumfovala. Zbylé císařovy jednotky se probily do Francie skrz bavorského generála von Wredeho, který se jim pokusil přehradit cestu a politicky tak v očích spojenců vylepšit obraz své země. V patách jim pochodovala celá Evropa.

Napoleona opustili poslední věrní spojenci, zbylo mu jen několik desítek tisíc mužů (zejména pluky Císařské gardy), jeho domácí politická pozice se otřásala, roajalisté už slyšeli bubny svých „osvoboditelů“, nebezpečí hrozilo přirozeně silněji i z leva. Francie byla dlouhými válkami skutečně vyčerpaná a toužebně si přála oddech. Ne však za každou cenu a nejen armáda byla stále ochotna bojovat. Horší to bylo s politiky, maršály a generály. Obyvatelstvo a vojáci věřili, generálové však znali situaci a neviděli východisko. Napoleon odmítl mírové nabídky, které Francii diktovaly hranice z roku 1792 a císaři titul krále. Nebyl zvyklý přijímat mír v pozici poraženého. Začalo předposlední tažení napoleonských válek. Během něj sice Napoleon „našel své italské boty“ a v rychlém sledu bitev spojence většinou porážel, manévroval mistrovsky, ale lavinu zastavit nemohl a žádné vítězství nemohlo být rozhodující. Ve chvíli, kdy zastavil Blüchera, Wintzingerode a Schwarzenberg postupovali nerušeně na Paříž. Generál Bonaparte by asi neváhal povzbudit obyvatelstvo, jež si dobře pamatovalo revoluci, k všeobecnému odporu proti invazi starých pořádků (a obyvatelstvo by v roce 1814 asi povzbuzení vyslyšelo), císař Napoleon však něco takového přirozeně zavrhl. Revoluci nevěřil, republiku považoval za slabé a „velkých věcí“ neschopné zřízení. Poslední naději spatřoval v úspěšné obraně Paříže, jíž by přišel od východu s posílenou armádou na pomoc a koaliční vojska tak odřízl od zásobování, pak by uzavřel mír z pozice minimálně neporaženého… Paříž se však bez boje vzdala (prsty v tom měl kromě jiných, jaké překvapení, Talleyrand), z císařova vojska se nepříteli vydal (důstojníky oklamaný) sbor maršála Marmonta (Marmont za to jistě odpovědnost nesl, nicméně věci se mu spíše vymkly z rukou, než že by chtěl nečestně zradit).

Nezbylo než podepsat (první) abdikaci (6. dubna 1814), jíž mu osobně přinesli jeho maršálové. 20. dubna se rozloučí se svou gardou a odjíždí z Fontainebleau. Kam? Z vrtochu cara Alexandra na ostrov Elbu, který je od Francie co by kamenem dohodil. Na jaře 1814 se však poraženého Napoleona nikdo nebojí… 4. května se na francouzském trůnu rozvalí Ludvík XVIII., bratr popraveného občana Kapeta (bývalého Ludvíka XVI., z Boží milosti krále Francie). Napoleonovu synovi je nárok na trůn samozřejmě upřen. Po 22 letech je ve Francii opět slyšet provolávání „Vive le Roi!“, začíná pomstychtivý hon na revolucionáře a bonapartisty – Bílý teror, armáda je redukována, Francie platí reparace, ale díky Talleyrandovi se na Vídeňském kongresu opět zapojuje pozvolna mezi velmoci, vítězné armády ji opouštějí.

Sto dní

Bourboni se ničemu nenaučili a nic nepochopili…

Na Elbě mezitím císař (neboť titul mu neupřeli) sleduje s rostoucím zájmem vývoj situace ve Francii. V jeho hlavě zraje plán na návrat. Ludvík XVIII. byl možná vzdělaný a umírněný panovník, vliv na události měli však spíše lidé z okruhu jeho bratra, hraběte d’Artois. Francouzi přišli o řadu práv a svobod získaných za revoluce a zachovaných za císařství. Rostla nespokojenost a napětí. Vojáci nucení provolávat „Vive le Roi!“ dodávali polohlasem „…de Rome“, měli na mysli římského krále – Napoleonova syna Orlíka. V císařových očích se Francie stala zralou pro změnu. Nikdo nic netušil, nikdo se ničeho podobného neobával, mnoho lidí však v něco podobného tajně doufalo. Císař se 1. března 1815 nalodí a s asi tisícovkou gardistů přistane nedaleko Antibes. Okamžitě vyrazí směrem k Paříži. Cestou se k němu přidávají jednotky královské armády, národní gardy i prostí královi poddaní. Zpráva o jeho návratu se šíří rychle, v Paříži se však nikdo nebojí. Král vyšle proti „šelmě“ maršála Neye, který má údajně slíbit, že ji „přiveze v železné kleci“. Netrvá dlouho a žertuje o tom po císařově boku – po urputném vnitřním boji krále zradil, své vojáky tím nadchl a snad z nostalgie, snad z vědomí, že jeho pluky za krále proti císařovým granátníkům bojovat nebudou, přešel na Napoleonovu stranu.

19. března z Paříže prchá králův dvůr, 20. března se ve „svých“ pokojích v paláci Tuillerie usazuje císař. Nastává doba horečného politického jednání, sestavení vlády, výstavby armády… Účastníci Vídeňského kongresu neváhají a jejich armády provedou čelem vzad. Napoleon má jen několik týdnů. Diplomatické řešení neexistuje (navíc francouzské mírové nabídky zpochybní neapolský král Murat, který předčasně vyhlásí válku Rakousku, je poražen a musí prchnout do Francie – kde císař odmítne jeho služby). Francie stojí proti milionové armádě nepřátel, císař ne ně však nečeká a sám zaútočí – vybere si Belgii, chce rozdělit Brity a Prusy, jedny vrhnout za kanál, druhé rozdrtit. Dále se uvidí.

Poslední tažení začíná 14. června. Spojenci jsou překvapeni, ustupují. 16. června se bojuje v paralelních bitvách u Ligny (kde velí proti Prusům císař) a Quatre-Bras (proti anglo-batavské armádě stojí Ney). Snad Neyovou nerozhodností, určitě kvůli špatné práci štábu maršála Soulta (sbor generála Droueta d’Erlon dostal protichůdné rozkazy a nezasáhl ani u Quatre-Bras, ani u Ligny) a s nezpochybnitelnou císařovou odpovědností jsou Francouzi u Quatre-Bras zastaveni, u Ligny však zvítězí. Za poraženými Prusy vysílá Napoleon maršála Grouchyho, za stahujícím se Wellingtonem postupuje s jádrem sil sám. Postup je velmi pomalý a až 18. června se anglo-batavská a císařova Severní armáda střetnou před vsí Waterloo. Francouzská armáda se vysiluje masovými útoky proti silným postavením Britů, Holanďanů, Belgičanů a Němců, přesto získává navrch. Vpadnou jí však do boku Prusové, kteří se rychle vzpamatovali z porážky od Ligny. Grouchy, který je měl odrazit, na to nemá dostatek sil, rozkaz k připojení se k císaři od maršála Soulta, náčelníka štábu, pravděpodobně nikdy nedostal a lze mu jen těžko vyčítat, že se držel císařových dispozic a snažil se je plnit. Francouzskou armádu u Waterloo náhlý útok z místa, odkud čekali posilu (císař své vojáky do poslední chvíle udržoval v nevědomosti v naději, že Wellingtona rozdrtí, než Prusové dorazí), demoralizuje a promění v dezorientované prchající hloučky. Pouze několik batalionů císařské gardy vzdoruje do úplného konce. Napoleon je z boje vyveden a odjíždí do Paříže. Grouchy se se svým křídlem mistrně od Prusů odpoutá a ustoupí k Paříži.

Ta se chystá pod velením ministra války Davouta na obranu, jež má nové vládě vylepšit pozici po prohrané bitvě a ke které nakonec z politických důvodů nedojde. Císař, který později několikrát vládě nabízel své „služby generála“, podruhé abdikuje 22. června 1815. Tentokrát již nikdo nic neriskuje, je vypovězen na ostrov Svaté Heleny v Atlantském oceánu.

Boney – britský zajatec

Tisíce věků uplyne, než okolnosti vynesou z davu muže, který sehraje na jevišti dějin podobné divadlo jako já.

Na Svaté Heleně přistál 17. října 1815. Žije zde v jedenáctipokojové vile, nudí se, vzpomíná, projíždí se na koni. Od roku 1817 se začíná zhoršovat jeho zdravotní stav. Organismus je vyčerpán neuvěřitelným životním příběhem, jehož konec mu znepříjemňuje netaktní správce ostrova Lowe, naopak činí jej snesitelnějším malá Betzy Balcombová. Diktuje své paměti. Nemoc postupně sílí. Sepisuje závěť (přeje si být pohřben na březích Seiny) a 5. května 1821 umírá. Je pohřben na ostrově v neoznačeném hrobu. V roce 1840 pak jsou jeho ostatky převezeny s velkou slávou do Paříže a pohřbeny v Invalidovně. V roce 1940 jsou poblíž jeho sarkofágu uloženy i ostatky jeho syna.

Napoleonova první žena Josefína zemřela 29. dubna 1814, její hrob v Malmaisonu Napoleon navštívil před odjezdem na Svatou Helenu.

Marii Louisu (ani svého syna) po odjezdu na Elbu již nikdy nespatřil, vyměnili se jen několik dopisů. Nalezla „útěchu“ v náruči generála (později polního maršála) Neipperga, za něhož se v roce 1821 provdala. Zemřela v roce 1847.

Napoleonův legitimní syn Orlík byl vychován u rakouského dvora. Jeho přítelem se stal starý maršál Marmont, který mu často vyprávěl o otci. Orlík, vévoda Zákupský, zemřel již v roce 1832.

Napoleonova matka Laetitia zemřela v roce 1836.

Starší bratr Joseph, bývalý španělský král José, emigroval do Spojených států a několikrát se (velmi jemně) jménem Napoleona II. pokusil o bonapartistickou restauraci. Zemřel v roce 1844 v Toskánsku.

Mladší Lucien, Napoleonův rodinný politický protipól, zemřel v roce 1840. Louis, do roku 1810 holandský král Lodewijk, zemřel o šest let později (jeho syn Louis-Napoleon se stane císařem Napoleonem III.).

Nejmladší Jérôme, bývalý vestfálský král Hieronymus, se dožil druhého císařství (stal se maršálem Francie), zemřel v roce 1860. Napoleonova sestra Elisa zemřela již v roce 1820, Pauline v roce 1825 a Caroline, bývalá neapolská královna, v roce 1839.

O Napoleonovi byly sepsány stovky knih, divadelních her, natočeny desítky filmů. Existuje jen málo historických postav, jež dodnes budí takovou pozornost, mají své zarputilé zastánce i odpůrce. V každém případě byl Napoleone di Buonaparte výjimečný člověk a pozornost, jež je mu věnována, si zaslouží. Sám jednou prohlásil: „Přece jen, jaký je to román, ten můj život!“