Studovat průběh bojů výhradně z oficiálních dokumentů, nebo z povšechných hlášení o bitvách znamená riskovat pokřivení jejich podstaty. V historii válek je například obecnou skutečností, že tirajéři hráli často zásadní roli, vždy důležitou, a přesto jsou zmiňováni jen zřídka. Předpisy o manévrech zase vyžadují vysvětlení, doplnění tradicemi, jejichž stopy se nenacházejí snadno. Nelze proto skutečně psát o historii taktiky než za pomoci množství druhořadých, nevydaných nebo málo známých dokumentů. Na to, abychom byli schopni obsáhnout dějiny taktiky ve Francii od 18. století, nám je válečné archivy poskytují v dostatečně velkém množství.
Není však možné omezit se tímto rámcem bezvýhradně. Nebylo by možné posoudit ani vysvětlit proměny naší taktiky, aniž bychom ji porovnali se sousedními armádami a aniž bychom připomněli, víceméně stručně, teorie, postupy a válečné události, jež významně ovlivnily naše myšlení a náš způsob boje. Předmět práce by rovněž utrpěl tím, kdybychom neukázali, jak se vyvíjela taktika od svých počátků; tak, abychom vystihli smysl změn podstoupených v průběhu 18. století a místo, jež zaujímají v celku. Jedině takový způsob projednání této otázky umožní moderním taktikům diskusi o tom, čím se taktika může stát na počátku 20. století. A právě zde se dostáváme k praktickému cíli, který si může historik vytknout.
Pro studium moderních doktrín samotných je užitečné podívat se na starší období. V diskusích, jež pravděpodobně dosud neskončily, a jichž se zúčastnila řada našich současníků, byl vzpomenut příklad starověkého boje. Pro navázání na tyto debaty a pro možnost vyslovit se k tématu s jeho znalostí je třeba vrátit se k pramenům, k tomu, co určitě o starověkém válečnictví víme. Buďme si jisti, že toho není mnoho. Tento návrat k antice přináší i další výhody. Materiální i morální podmínky boje zde jsou jednodušší, analýza snazší a závěry zřejmější. Nebylo to právě k antice, k níž se vrátil Ardant du Picq (1), jinak muž činu se zájmem výhradně o praxi, když chtěl stanovit pravidla moderního boje? Napsal: „Vyzkoušejme tuto studii, zprvu však nikoli v moderním boji, příliš komplikovaném, aby byl rámcově pochopen, ale v boji starověku, jednodušším a především přehlednějším.“ (2)
Změny v taktice jsou způsobeny různými důvody. Politická a sociální situace států má na vojenskou organizaci a její způsob boje velmi citelný vliv. Jejich morální stav, energie, smysl pro disciplínu a fyzické předpoklady působí ještě silněji. Ale to, co určuje vývoj taktiky, je pokračující vývoj zbraní a jejich užití. Chladné zbraně nemohou být významně zdokonalovány. Jsou to zbraně střelné, jež v průběhu věků získávají na síle, a každé historické období přináší nové výhody střelných zbraní nad zbraněmi chladnými, jež ustupují do pozadí. Boj na dálku zaujímá stále významnější místo na úkor boje zblízka. Právě toto určuje obecný charakter vývoje taktiky a je to jádrem našeho tématu.
V průběhu dlouhých staletí byly luk, prak a oštěp jedinými střelnými zbraněmi. Východní národy a Řekové raného období je měli v úctě a vojevůdci se jich nezdráhali užívat. Nicméně úcty brzy pozbyly a řecké republiky považovaly za jediné zbraně hodné svobodných občanů kopí a meč. Luk a prak byly ponechány bojovníkům nižšího stavu. O důvodech a okolnostech této změny, jež byla definitivně završena v období řecko-perských válek (490-479 př.n.l.), nevíme nic. Omezíme se zde na její konstatování. K 6. století př.n.l. byl válečník-občan řeckých měst ozbrojen kopím a chráněn obrannou zbrojí příliš těžkou na to, aby mohl být ještě vybaven zásobou jakýchkoli projektilů, mohl tedy bojovat jen zblízka. Kopí řeckých hoplítů bylo lehce ovladatelné, neboť bylo dlouhé jen 2 až 3 metry. Každý válečník měl kolem sebe prostor asi jednoho metru do hloubky i do šířky, což zajišťovalo jak potřebnou soudržnost, tak dostatečnou volnost pohybů. Falanga byla formována v osmi řadech, někdy dvanácti, výjimečně i více. Je účinná v čelním útoku a velmi vhodná v ofenzívě. U Marathónu (490 př.n.l.) prudce útočila bez rizika rozpadu; útok na Asiaty, jejichž zbroj byla nedostatečná a oblečení jim překáželo, byl pro ni snadný. (3)
V této prvotní řecké falanze nacházejí uplatnění individuální udatnost a obratnost bojovníka a hrají rozhodující roli. Elitním oddílům, jako Thébanům u Leuktry a u Mantineie (371 a 362 př.n.l.), se daří prorážet nepřátelskou linii. Není-li mezi oběma protivníky velký rozdíl v úrovni, čelní boj trvá věčně. Jen oba první řady se jej mohou účastnit, následující poskytují náhradníky za padlé či raněné. Řekové obecně nebyli zastánci příliš hlubokých formací. Takto nechává Xenofont kritizovat Kýrem lydského vůdce po bitvě u Thymbry (547 př.n.l.): „Věříš snad, že by oddíly, jejichž tloušťka brání většině mužů v zasažení protivníka svými zbraněmi, poskytly bezpečí vlastním a uškodily opačné straně? Přál bych si, aby egyptští pikenýři byli namísto ve stu řadech v hloubce deseti tisíc. Měli bychom bitvu s mnohem menším počtem mužů.“
Výjimkou jsou Boioťané; hloubka jejich falangy jde často až do dvaceti čtyř i více řadů. Epaminondas se snaží u Leuktry a u Mantineie prorazit poměrně tenkou linii Sparťanů pomocí hluboké kolony o padesáti řadech, „jako klounem válečné lodi“. Taková masa je však zbytečná, spartská falanga se svými osmi či deseti řady snadno Thébany, z nichž se zapojí jen první dva řady, zastaví. Aby nepříteli vyrval vítězství, Epaminondas musí vynaložit velké osobní úsilí. Shromáždí kolem sebe nejstatečnější ze svých krajanů, zlaté Pelopidovo vojsko, a s touto elitou se energicky vrhne na Sparťany. U Leuktry po dlouhém a krvavém úsilí uspěje. U Mantineie je smrtelně raněn, než se mu podaří vítězství zajistit (4). Zdá se tedy, že k dosažení jistějšího a rychlejšího úspěchu by bývaly lépe posloužily jiné prostředky než hluboká kolona. Ale řecká antika nabízí jen málo příkladů manévrů a obchvatů, jimž bránila strnulost formací.
Boky falangy byly její zranitelnou částí, sebemenší útok zde mohl způsobit pohromu. Boj svedený na Korfu v roce 373 př.n.l. je toho pozoruhodným příkladem. Spartská falanga napadená z boku se pokouší zformovat lomenou obrannou formaci, hák (crochet); ale tento prostý manévr způsobí v jejím čele průlom a vede k její porážce. Křídelní zálohy, byť velmi slabé, jsou jedinou účinnou prevencí, je tak nasazeno především jezdectvo.
Aby nezvyšovala počet boků, falanga se nikdy dále nedělila. Tato zásada jí zároveň činila neschopnou snadných pohybů, pochodu jakýmkoli terénem, manévrování, obchvatů a pronásledování. Dlouhou dobu se obdivně hovořilo o změně směřování čela prováděné v sevřené formaci spartskou falangou; byl to jediný manévr, který byla schopna na bitevním poli provést. Tato nedělitelnost falangy, jež jí nedovolovala pohybovat se s rychlostí a napříč jakýmkoli terénem, dodávala válce onen charakter pomalosti a konvenčnosti, jaký opět nalézáme v 18. století. Aby se dvě falangy utkaly, bylo nezbytné, aby jedna jako druhá měla vůli bojovat. Postavily se k sobě čelem, ve vhodném terénu. Přes prostorově omezené dějiště válečných operací bylo vzácností, aby generál dokázal dohnat nepřítele k bitvě. Neexistuje příklad drtivého vítězství ani pronásledování.
Stejný důvod bránil falanze v jakémkoli nasazení v roli lehké pěchoty, považované za čistě pomocnou. Ale ta, byla-li zbavena jakékoli nucenosti, měla neobyčejnou sílu. Lučištník, nebo prakovník se nemohl nenechat napadnout obrněným válečníkem vyzbrojeným kopím. Museli se v boji neustále držet v odstupu, tj. přesunovat se vždy, když nepřítel pochodoval jejich směrem. Nicméně metací zbraň poskytovala takovou výhodu, jakou boj chladnou zbraní nikdy nezaručil: působit nepříteli vážné ztráty, přes jeho kyrysy a štíty, někdy jej zcela zničit, nebo donutit ke kapitulaci. Právě to probíhalo v Řecku, jakmile některé národy, méně vzhlížející ke cti než Sparťané, nasadily proti falangám silné oddíly žoldnérů, peltastů (5), lučištníků či prakovníků, s menšími a velmi mobilními podpůrnými oddíly obrněných hoplítů vyzbrojených kopím.
Je velmi obtížné popsat starověkou historii lučištníků a prakovníků, neboť jen stěží nalézáme sebemenší zmínky o metacích zbraních a jejich užití v boji. Přesto čím více prohlubujeme analýzu událostí, tím více se přesvědčujeme o tom, že lehká pěchota musela hrát důležitou roli. Dostáváme se přitom do období, kdy již získává takovou výhodu, že ji již nelze skrývat. Droysen poznamenává (6): „V průběhu Peloponézské války (431-404 př.n.l.) lze často konstatovat užitečnost lehkých oddílů, jejich převahu nad hoplíty. Peltastům a jezdectvu se podařilo rozvrátit a zničit athénskou armádu u Spartolu roku 429 př.n.l. a aitolští akonisté silně pocuchali athénské hoplíty v roce 426. Nejzářnějším válečným činem Archidamské války (první fáze Peloponézské války pojmenovaná podle spartského krále Archidáma II.) pak bylo zajetí Sparťanů na ostrově Sfakteria (425 př.n.l.) díky Démosthenovým dispozicím, jenž obratně kombinoval nasazení svých athénských hoplítů a messenské lehké pěchoty. Sparťané napadli athénské hoplíty, zatímco byli sami napadeni na bocích a v týle lehkými oddíly a utrpěli značné ztráty. Neustále napadáni stáhli se na severní cíp ostrova, kam je následovali athénští hoplíté, aniž by se jim podařilo nepřítele dorazit. Ale lehkým jednotkám se je podařilo obklíčit průnikem skrz skály a završily tím spartskou katastrofu. O tři desetiletí později, v roce 392, Ifikratés rozdrtil spartskou moru (7) u Lechaia svými peltasty, jejichž zálohu tvořili athénští hoplíté. Tento boj, stejně jako Sfakteria, je důkazem bezmoci samotné falangy proti kombinované pěchotě.“
Zásadní je povšimnout si v obou příkladech schopnosti lehké pěchoty zničit či zajmout celé nepřátelské vojsko. Falanga hoplítů se nikdy podobnému úspěchu nemohla pro svou nepohyblivost a nedostatek pružnosti ani přiblížit. Armády, jejichž základem byla falanga a lehké jednotky jen jejím doplňkem, byly paralyzované, ztrácely veškeré své výhody a v zahajovací fázi srážky hrály jen nevýznamnou roli.
Makedonská armáda a falanga se ve své funkci o řeckých lišily. Zatímco je řecké jezdectvo nepříliš významné jak počtem, tak kvalitou, makedonští jezdci jsou početní a obratní; a podobně tomu je i v sousedních oblastech. Falanga je zde vyzbrojená a organizovaná tak, aby dokázala vítězně odrazit úder jezdectva. Její kopí (sárissa) je dlouhé 6 až 7 metrů a drženo oběma rukama, zástupy jsou sevřené, hloubka formace činí šestnáct řadů a falanga tak staví proti jezdectvu kompaktní masu ježící se kopími. Nicméně bojovník v ní ztrácí veškerou volnost pohybu, veškerou iniciativu, a každý těžký stroj je nevhodný pro útok; je omezena jen na svou obrannou úlohu. Zásadní roli hraje jezdectvo podpořené lehkou pěchotou, jež jsou určeny pro ofenzivní úkoly. Oddíly jezdectva a lehké pěchoty chrání boky falangy, jež je určena jako podpora či záloha pro případ nezbytnosti odražení nepřátelského útoku.
Například u Gaugamely (331 př.n.l.) vedl Alexandr rozhodující útok svým těžkým jezdectvem za podpory lučištníků a prakovníků. Tento útok byl na pravém křídle doprovázen a chráněn smíšenými oddíly pěchoty (vyzbrojenými kopím, ale ne tak těžce obrněnými jako hoplíté), následně hoplíty řazenými stupňovitě. Vzadu zůstala silná záloha. Levé křídlo, jež se na útoku nepodílelo a krylo bok falang, bylo tvořeno jezdectvem.
Proti asijským národům, jejichž výzbroj není vhodná k obraně, tato taktika dokonale uspěje. Promění se, když budou Alexandrovi nástupci muset bojovat jeden proti druhému. Vítězné jezdectvo narazí na falangy, jež nemůže rozrazit a jejichž odpor dá lehkým jednotkám čas k novému shromáždění. Proti sobě se pak stavějí falangy obou armád a jejich střetnutím je rozhodnuto o vítězství. Opět tedy získají rozhodující roli v bitvě; a to ve chvíli, kdy se musí postavit proti římským legiím.
Poznámky.
(1) Charles Ardant du Picq (1821-1870), narozen v Périgueux, absolvent vojenské školy v Saint-Cyr (1842), zařazen u 67. pěšího pluku, poté u 9. batalionu pěších myslivců, s nímž se zúčastnil krymské války. Sloužil v Sýrii a Alžíru, v roce 1869 byl jmenován plukovníkem, padl v průběhu své první srážky s Němci, u Gravelotte, 16. srpna 1870. Napsal Etudes sur le combat antique (Studie o antickém boji), jež byly po jeho smrti znovu vydány v roce 1880, doplněny jeho poznámkami o moderním boji, pod názvem Etudes sur le combat (Studie o boji; k dispozici na serveru digitální knihovny BNF Gallica, http://gallica.bnf.fr/document?O=N086484). Dílo bylo vydáno ještě třikrát – v letech 1902, 1978 a aktuálně 2004 (Etudes sur le combat – combat antique et combat moderne. Paris, Economica, 2004). Jeho ústřední myšlenkou je na detailním rozboru konkrétních antických bitev stojící přesvědčení, že o výsledku války nerozhoduje tolik materiální zabezpečení jako morální vlastnosti, odhodlání, vůle, disciplína a solidarita bojujících; slabší, ale houževnatější síly dokáží porazit silnějšího, ale méně odhodlaného protivníka; v důsledku se vyslovuje pro to, aby organizaci armády neurčovaly jen ohledy na nejúčinnější využití zbraní, ale především snaha o snížení dopadů lidských slabostí, především strachu. (pozn. překl.)
(2) Etudes sur le combat, 2. vydání, strana 2. (1. vydání, dostupné na http://gallica.bnf.fr, s. 8, pozn. překl.)
(3) Ohledně řecké taktiky viz následující díla:
Handbuch der klassischen Altertumswissenschaft, herausg. J. v. MÜLLER. A. Die griechischen Altertümer. 3. Die Kriegsaltertümer, Dr. A. BAUER, 2. vydání, Munich, 1893;
Hermann’s Lehrbuch der Griechischen Antiquitäten. IIer Band; 2. Abteilung. Die griechischen Kriegsaltertümer, Dr. H. DROYSEN. Fribourg-en-Brisgau, 1888;
Legion und Phalanx, taktische Untersuchungen, R. SCHNEIDER. Berlin, 1893;
Geschichte der Kriegskunst im Rahmen der politischen Geschichte, H. DELBRÜCK. Berlin, 1900-1902;
Geschichte der Infanterie, von W. RÜSTOW. Gotha, 1857;
Précis de l’histoire militaire de l’antiquité, B. RENARD. Paris, 1875;
Handbuch einer Geschichte des Kriegswesens von der Urzeit bis zur Renaissance, Max JAEHNS. Leipzig,1880;
Geschichte der Kriegswissenschaften, vornehmlich in Deutschland, Max JAEHNS. Munich a Leipzig, 1890;
Histoire de l’art de la guerre, E. de la BARRE-DUPARCQ. Paris 1860;
Díla Thúkydida, Xenofonta, Diodora, Polybia;
Antike Schlachtfelder in Griechenland, J. KROMAYER. Berlin, 1903.
(4) Diodorus Sicilský, LXV, 85-87.
(5) Válečníci vyzbrojení kopím a oštěpem, ale ne tak těžce vystrojení jako hoplíté. Akonisté jsou lehká pěchota stejného druhu.
(6) Strana 96.
(7) Sbor o 400 mužích pod velením polemarcha složený ze čtyř oddílů po 100 hoplítech (pozn. překl.).