Přes tyto tak silné zásady a z důvodů materiálního charakteru je válka 17. století pomalá, přičemž tato pomalost ze zvyku často panuje, ač ji nic neospravedlňuje. Chyba je však brzy odhalena.
Feuquières činí samotnému králi v roce 1668 pro jeho pomalost tuto výčitku:
„Bývalo by bylo snadné přenést zpočátku válku do středu země a dobýt ji v jediném tažení, atd.“ Stejný soud je vysloven také o operacích roku 1690, když je Luxembourgova ofenzíva po skvělém vítězství u Fleurusu přerušena. Podobná pomalost je označována za význačnou chybu jak v 17. tak v 19. století. Pasivita následující vítězství Maurice de Saxe je přísně kritizována všemi jeho současníky.
Jiné operace, jež se nám zdají být také diktovány bojácným duchem a jsou v protikladu ke skutečným principům válečného umění, si vysloužily od současníků souhlas; ani ty však nemůžeme rozhodně odsoudit. To proto, že do věci vstupují prvky velice složité politiky, jež pokládáme za přežité, ale které mohou v různých dobách nabýt svůj plný význam. Jeden jejich příklad si vybereme ve Villarsových válkách, a to pro jejich příbuznost s prvním Bonapartovým tažením, a protože dílo, z něhož si jej vypůjčíme, je z těch, jež Napoleon musel během své služby u pluku znát (1):
„Kdyby král vedl válku s královnou uherskou v Německu a spojil se s jednou z italských mocností, mohl by v Itálii vést diverzi, jež by nutila panovnici udržovat v Lombardii významnější armádní sbor, nebylo by v králově zájmu skončit válku v Itálii příliš rychle, neboť uherská královna by převedla všechny své síly do Německa a král by nebyl nadále podporován vojskem italské mocnosti, jež by mu tuto diverzi umožnila. Následující příklad postačuje k prokázání správnosti tohoto postřehu, a pan maršál de Villars si jím výhodně posloužil v roce 1733 v Itálii, když přesvědčil sardinského krále, aby si zajistil několik opěrných bodů jako Pizzighettone, Miláno či Tortone, namísto výhodnějšího záměru, jenž se tomuto panovníkovi marně pokoušel nabízet pan maršál de Rebinder, jenž spočíval ve vedení spojené armády Francie, Španělska a Piemontu na hranice Trenta, kde by se postavila pochodu vojsk, jež chtěl císař vyslat do Itálie; díky tomuto záměru, který byl mnohem vojenštější, bychom bývali mohli zatím v klidu tyto pevnosti oblehnout; ale pan maršál de Villars, který viděl pochodovat 70 000 císařových mužů do Lombardie, soudil, že díky de Rebinderově záměru by mohla válka skončit v jediném tažení, a že těchto 70 000 mužů by posílilo německou armádu, kam by sardinský král nepochybně odmítl pochodovat, a kde by Francie jen těžko takto posílené německé armádě odolávala; jeho politika tedy byla pro Francii mnohem výhodnější.“
Existují tedy okolnosti, za nichž pro více či méně přesný politický kalkul nesledujeme nejvojenštější záměr; ale profesionální vojáky to nemate a na principech vojenského umění to nic nemění. Dnes, v brutální jednoduchosti našich válek národní odplaty, tíhneme na toto zapomínat; nicméně tyto principy, jakkoli přesné, nesmějí být nikdy jediným určujícím aspektem operací; válka je jen nástroj ve službách politiky a nemůže od ní být izolována. Když ještě existovaly malé státy střední Evropy, Německa a Itálie, nebylo války bez množství více či méně nespolehlivých aliancí, a muži de Villarsovy či Fridrichovy povahy a důvtipu hráli vždy z fronty dvojí hru. A to proto, že ve válce se nečiní nic pro nic za nic, a určitá oprerace, jež by vypadala z vojenského hlediska jako chybná, může být motivována politickými okolnostmi a přijatá bez výhrad. Charakter války Villarsovy či Fridrichovy, diplomatů stejně jako generálů, se tedy musí zcela zřejmě vzdalovat od principů, jež tito stejní muži prosazovali coby danosti vojenského umění.
Trváme-li na takovém rozlišení, jež lze označit za příliš jemné, pak proto, že nám jako zásadní připadá ukázat, kterak může být ve válkách posledních staletí politický výsledek operací občas chudý, jejich průběh pomalý, aniž by však tím byly doktríny přednášené vojákům pokřiveny, a to zde shledáváme podstatným.
Starý Feuquières šel až k prohlášení, že kdo chce dobře vést válku, musí se obejít bez spojenců. Guibert, který předpovídal Revoluci, současně ohlašoval éru válek za nezávislost, zbavených veškerých diplomatických komplikací:
„Ustavené a silné království, jakým by měla být Francie, potřebuje vzácně velké spojence a nikdy malé; mělo by se vždy vyvarovat toho, aby je mělo v zemi či v okolí země, kde plánuje mít dějiště války. Naše politika ohleduplností, tajných podpor, je nízká a pro velký národ zničující; neblahá je především pro vojenské operace: obtěžuje generály a nepůsobí dobře na armády… Slabé a špatně ustavené státy, vlečené politikou svých sousedů, jsou takřka vždy nuceny jít proti svým skutečným zájmům, nuceny neustále lavírovat, měnit postupy, držet se cesty, jež je odvádí od jejich cíle.
U státu řádně ustaveného a skutečně silného tomu tak nebude; říkám skutečně, neboť je třeba dobře rozlišovat opravdovou sílu, postavenou na dobrém rozměru a ústavě státu, a zdání síly, postavené na přílišném rozšíření držav, na okamžitých triumfech, jedním slovem na všem, co nemůže trvat. Takový stát bude nucen se svými sousedy vyjednávat jen vzácně. Takřka veškeré zájmy ostatních národů mu budou lhostejné. Je-li pak přes svou umírněnost napaden ve svých zájmech, na svém území, na své cti, povede válku. Ale když ji povede, pak s nasazením svých veškerých sil; bude to s pevným rozhodnutím neodložit zbraně, dokud nedosáhne odškodnění úměrného své urážce. Bude strašlivý ve svém hněvu, do země svého nepřítele vnese oheň a železo. Svou mstou bude děsit veškeré národy, jež by se pokusily rušit jeho klid. A nechť nejsou nazývány barbarstvím ani porušením domnělých zákonů války represe opírající se o zákony přirozenosti. Šťastný a mírumilovný lid byl napaden. Povstane, opustí své domovy. Zhyne do posledního, je-li to třeba; ale dosáhne zadostiučinění, pomstí se, a leskem této pomsty zajistí si budoucí klid.
Takový stát, bdělý potírat křivdy, nebude svou politikou spojencem žádného národa.“
Liší-li se tato koncepce války od Carnotovy či Napoleonovy, pak jen tím, že je jednodušší a prudší. Tato Guibertem koncipovaná národní pomsta má poněkud divoký charakter, jenž jsme naštěstí nikdy neuvedli do praxe, opovržení aliancemi také ne.
Taktici 18. století tedy zamýšlejí vést národní válku, válku do krajnosti, a takové učí Bonaparta od jeho prvních školních let; a aniž bychom tvrdili, že jde o koncepci státníků a generálů 17. století, viděli jsme alespoň to, že ti spatřují skutečný úspěch jen ve vítězství v otevřené krajině, že „zničení živé síly nepřítele“ přisuzují ještě větší význam než spisovatelé 19. století. Pomalost jejich operací nepochází z ducha, který je řídil; je jim vnucena primitivním stavem výzbroje.
Poznámky:
(1) Bourcet, Principes de la guerre de montagne.