Jeho současníci nechápou cíl války jiným způsobem. Saint-Evremond vkládá Turennovi do úst tyto rozhodné rady: „Obléhejte málo a svádějte hodně bojů. Když dosáhnete toho, aby byla vaše armáda silnější než armáda nepřátel počty a kvalitou jednotek, když se stanete pánem oblasti, vesnice vám poslouží za pevnosti.“ (1)
Turenne nepsal rád dogmatickou formou, ale jeho protivník Montecuculli sepsal Paměti, v nichž představuje principy vojenského umění 17. století. Začíná těmito slovy: „Válka je akcí armád, jež se napadají všemi způsoby, a jejímž koncem je vítězství. Akce je prováděna s rozhodností, tajně a s rychlostí.“ (2)
Dále říká: „Pro útok na nějakou zemi ofenzívní válkou je třeba být pánem oblasti a být silnější než nepřítel, ať už počtem nebo kvalitou jednotek; svádět bitvy, rozpoutat v zemi teror; představovat si, že lze dosáhnout velkých zisků bez boje, je chiméra.“ (3)
„Je paradoxem doufat ve vítězství bez boje. Cílem toho, kdo vede válku, je bojovat v poli, aby dosáhl vítězství, a kdokoli by neměl záměr toho dosáhnout, je vzdálen přirozenému konci války.“
A přesto jde o muže, který po dvě tažení vedl pomalé manévry proti Turennovi na Rýnu. Kež by se nebesům líbilo, abychom činili stejně v roce 1870, namísto přijetí bitev a aniž bychom se ptali, není-li porážka nevyhnutelnou!
Po Rocroy, Lens, les Dunes uběhlo půlstoletí a my se setkáváme s mužem snad méně talentovaným, který však byl excelentním učitelem někdejších vojáků, Feuquièresem. Pro něho jsou bitvy generálními akcemi jedné armády proti druhé, jež často rozhodují o úspěchu celé války, alespoň, a to takřka vždy, o úspěchu tažení. Mají být proto sváděny jen v nezbytném případě a z významných důvodů. (4)
Tento úvod podtrhává rozhodující význam přiznávaný bitvě, nicméně zdá se, že naznačuje jistou obavu se pro ni rozhodnout; následující věty jakoukoli představu o ustrašenosti rozptylují:
„Důvody proč vyhledávat nepřítele a bít se s ním jsou: převaha v početní síle a v kvalitě jednotek; nesoulad mezi těmi, kdo velí nepřátelské armádě, nebo jejich rozdílné zájmy; neschopnost nepřátelských generálů; jejich nedbalost, pokud jde o tábořeni či pochody; potřeba vyprostit významnou obleženou pevnost; zkáza armády a její rozpad, není-li mu předejito úspěchem v bitvě; jistota, že pomoc dorazivší nepříteli by jej učinila silnějším a mohla by změnit celou válečnou situaci; výhoda, kterou bychom nad ním mohli dříve mít při zvláštních okolnostech, jež, ač není rozhodující, nepřestává být významná; či konečně zájem rozhodnout válku bitvou.“
My jsme dnes zvyklí na přednášky o „krvavé energii“ a „ničení živé síly bitvou“, překvapuje nás klid těchto mužů ze 17. století, kteří prokázali ve válce dostatek odvahy, aby se nemuseli chlubit válečnickými postoji, a máme je za zakřiknuté, neboť je tíží chladnokrevnost z okolností, jejichž cenu znají. Nezapomeňme, že bitva v roce 1643 reálně ničila živou sílu poraženého, zatímco dnes se jí sotva dotýká, a především, abychom posoudili muže, jako byl Feuquières, nechme jej říkat jen to, co sám řekl, a to s nejvyšší možnou jednoznačností a přesností. Chce bitvu, je-li silnější, buď početním stavem, kvalitou jednotek, nebo silou či jednotností velení; dále si ji přeje, pokud si od ní lze slibovat značné výhody, přičemž vítězství není zcela nepravděpodobné, pokud věc, o kterou jde, stojí za riskování. Vezměme jakékoli nejmodernější tažení a nenalezneme tam bitvu svedenou za jiných podmínek, není-li to snad, z francouzské strany, Forbach či Wœrth.
Velmi bychom se mýlili, pokud bychom nabyli přesvědčení, že Feuquières postrádá ofenzívního ducha. Posuďme to podle zásad, jež vyslovuje pro zahájení tažení: „Je-li země ohraničena pevnostmi, je třeba útočit ze směru, který skýtá volný vstup a který vede nejsnáze k hlavnímu městu, jemuž je třeba být schopen, je-li to jen trochu možné, ukázat armádu již na počátku války, aby bylo uvrženo do strachu… Je-li země otevřená, je třeba mít silné jezdectvo, abyste rychleji pronikli do jejího středu… Byl-li nepřítel překvapen vstupem vašich vojsk na své území, je třeba nasadit nejvyšší rychlost a dostat se tak daleko, jak to jen bude možné, abyste tím zamezili shromáždění jeho vojsk, jež má na různých místech svého státu; a pokud se nepřítel může shromáždit kryt nějakou řekou, je třeba, při vší obezřetnosti, tuto řeku přejít a napadnout nepřítele předtím, než shromáždí své síly…
Bitva na začátku války svedená ve vhodný okamžik rozhoduje takřka vždy o jejím úspěchu. Nesmíte také nijak váhat s jejím svedením, pokud se nepřítel nějakým pohybem směřujícím ke spojení svých sil dostává do riskantní pozice.“ Pokud generál sám sebe nepovažuje za dostatečně nadřazeného svému nepříteli, aby mohl podniknout ofenzívní válku, opírající se o velké pohyby a velké srážky, musí vést válku defenzívní či válku mezi dvěma rovnocenými silami; ale „nechť se neustále snaží získat převahu malými výhodami a dosáhne vždy svého cíle, jímž je zničení nepřátelské armády; v takovém případě změní charakter války a učiní ji ofenzívní.“
Uběhne takřka století a Montenotte, Lonato, Arcole, Champaubert budou stále doslovnými aplikacemi těchto zásad starého Feuquièresa.
Bosroger, který se věnuje výkladu prvků válečného umění půl století po Feuquièresovi, je prudší, nervóznější, dbalejší morálních vlivů. Cítíme, že se vzdalujeme od velkého století, jeho klidu a jeho všemohoucnosti:
„Ofenzívní válka vyžaduje silný začátek, který překvapí nepřítele a způsobí leknutí mezi jeho vojsky a v jeho zemi; jsme již velmi daleko, podařilo-li se nám vnutit mu strach. Rozhodně je třeba nedat mu čas, aby se z něj dostal.“
„…Jsou-li vaše síly větší než síly nepřítele, a můžete-li se spolehnout na dobré dispozice vašich vojsk, je třeba neváhat využít této výhody k rozhodným úderům. Bitva vyhraná na počátku tažení vám zajistí pro celý jeho zbytek klid a nové úspěchy.“ (5)
Poznámky.
(1) Saint-Evremond, Éloge du maréchal de Turenne.
(2) Montecuculli, Mémoires, kap. I.
(3) Montecuculli, Mémoires, kap. III, čl. V, a kap. VI.
(4) Feuquières, díl III, s. 176
(5) Bosroger, Éléments de la guerre, s. 58.