V roce 1645 přispívá ku pomoci Turennovi, byl rozhodnutý vyhledat Merciho a svést s ním rozhodující bitvu (1); zbavený podpory, kterou čekal od Švédska a Hesenska, „zdál se s tím být spokojený v naději, že mu rychlé vítězství umožní se bez ní obejít. Rozhodl se otevřít si porážkou generála Merciho cesty na Mnichov a Vídeň a přinutit císaře a bavorského kurfiřta přijmout mír. Vévoda podle takového krásného plánu,“ říká historik, „pochodoval proti generálu Mercimu.“ Od plánu k úspěchu operace však byla ještě dlouhá cesta. Condé došel k Neckaru, narazil zde na připraveného nepřítele a pro nedostatek dělostřelectva schopného účinně postřelovat protější břeh nemohl řeku překročit. Je třeba jít velkou oklikou, neboť nejsou k dispozici žádné pontonové ekvipáže. Uběhne měsíc a Francouzi nebyli schopni opustit Frankonii či zkřížit zbraně se svým protivníkem; pokud jde o Condého, ač dobyl jednu provincii, „tento úspěch vůbec nenaplnil jeho vizi; doufal v rozhodující vítězství: pochodoval tedy proti hraběti Mercimu, který byl vzdálen více než 20 mil.“ Merci na něho nečeká a Condé z beznaděje oblehne Dinkelsbühl, když se náhle dozví, že se nepřítel přiblížil a zaujal pozici. Okamžitě „bylo změněno,“ řekl Gramont, „rozhodnutí o obléhání v pochod přímo na nepřítele, což bylo provedeno ještě té noci.“

Takový je duch války pro velkého Condého, a přesto mohl svést během šesti tažení jen čtyři bitvy, a nikdy se mu nepodařilo pochodovat proti nepřátelským hlavním městům. Jako ostatní generálové jeho století tráví čas obléháním městeček či manévrováním okolo nepřítele, který se postranně skrývá; co však chtěl především, to je bitva.