Maršál Berthier, major général Velké armády, sehrál přirozeně mimořádně významnou úlohu také v tažení, jemuž je věnován tento sborník. Dvousvazkový životopis Le Maréchal Berthier z pera generála Derrécagaixe (1833-1915) poprvé vyšel r. 1904 obsahuje ve svém 2. díle kapitolu osmou, jež je právě tažení roku 1809 věnována. Autor se v ní věnuje mj., a to velice podrobně, velmi významnému, byť ze strany Berthierovy přirozeně skrývanému, konfliktu mezi Napoleonem a jeho náčelníkem štábu na počátku tažení, konfliktu, který pramenil z obtížné role, do níž císař Berthiera ve snaze utajit své záměry před nepřítelem postavil jeho jmenováním do funkce vrchního velitele, aniž by jej vybavil nezbytnými pravomocemi a  aniž by mu umožnil samostatně řídit válečné operace.

Text je úspěšnou a přesvědčivou Berthierovou obhajobou, nadto s sebou zcela přirozeně nese důkladnou studii úvodu i dalšího průběhu dunajského tažení, jehož osud visel v dubnu 1809 na vlásku. Arcivévoda Karel Francouze překvapil, nedorozumění mezi Napoleonem a Berthierem přivedlo francouzské sbory do kritické situace, nicméně již týden po zahájení tažení Rakušané ustupovali zpět se ztrátou 50 tisíc mužů. Tento nečekaný zvrat vede mj. k zamyšlení, do jaké míry byli na válku roku 1809 skutečně připraveni.

Válka roku 1809 je střetnutím dvou velmocí, přirozeným výsledkem reálné politiky v situaci francouzského angažmá ve Španělsku a faktickým důsledkem prešpurského míru z roku 1805, jehož tvrdost, zasloužená či nikoli, Rakouské císařství, a obecně žádná země, jež se chtěla považovat za velmoc, nemohlo dlouhodobě přijmout. Je obtížné zde hledat skutečného agresora a jeho oběť, byť první krok učinilo Rakousko; Francie byla na válku velmi dobře připravena.

Bitva u Znojma, poslední válečná epizoda tzv. Dunajského tažení roku 1809, zůstala poněkud ve stínu velkých střetů, které se odehrály v rozlehlém prostoru Bavorskem počínaje a jižní Moravou konče. Přesto na ni vzpomínala celá řada francouzských pamětníků, kteří, ať už ji shrnovali a rozebírali z taktického hlediska, či o ní hovořili jazykem zcela osobní vzpomínky a uváděli pouhou epizodu nebo prožitek, ji uzavírali vždy stejným slovem: „Mír!“

Šlo sice jen o příměří, mír měl být podepsán až v Schönbrunnu u Vídně, pro ty, kteří táhli z bojiště u Wagramu k roklinám a údolím Dyje, to znamenalo konec bojů, zastavení palby, odpočinek, naději na všechny radosti života vojenského a možná i na návrat domů.

Snad právě příměří, mír a naděje s ním spojené způsobily, že se vzpomínek na znojemskou bitvu dochovalo poměrně dost. Jistě jich bude mnohem více, než se podařilo shromáždit, přesto se domníváme, že jde o výběr jak reprezentativní, tak i pestrý. Jsou v něm obsaženy vzpomínky či dopisy a hlášení všech hlavních sborových velitelé, kteří se znojemské operace zúčastnily, tedy maršálů Massény i Davouta, generála Marmonta (jenž dostal právě u Znojma maršálskou hůl. Jejich operace shrnuje do jednoho celku obsáhlá vzpomínka tehdejšího plukovníka Peleta (z Massénova štábu), která je o to cennější, že nabývá charakter syntetické studie přímého účastníka. Davoutova hlášení pak doplňuje několik z dopisů generála Grouchyho, jenž tehdy velel Davoutovi podřízenému jezdectvu; tyto listy zajímavým způsobem rozšiřují válečné dění na jižní Moravě o události v prostoru Mikulova.

Pohled velitelů je jednou stránkou věci. Druhou představují vzpomínky vyšších či nižších důstojníků štábů, bojových útvarů či armádních služeb: jejich vzpomínky jsou prostší, bezprostřednější a nechybí jim smysl pro detaily,v nichž zachytili nejen boje, ale i útrapy války, osud civilního obyvatelstva, jeho nálady, topografické a někdy i folkloristické střípky. Z těchto většinou drobnějších úryvků se podařilo shromáždit pestrou skupinu zahrnující Massénova štábního důstojníka Marbota, Berthierova štábního důstojníka (a proslulého malíře) Lejeuna, Napoleonova „muže pro všechno“ Savaryho, vrchního armádního lékárníka Cadeta de Gassicourt nebo řadového důstojníka (a jinak synovce císařovny Josefíny, která se zanedlouho měla dozvědět o tom, že její choť požaduje rozvod) Tachera de la Pagerie. Tento výbor uzavírá rozmarně zlomyslná vzpomínka ironického důstojníka Elzéara Blazeho. Spolu se strohým Napoleonovým dopisem císařovně Josefíně, jedním z posledních, které od něho dostala, dává tušit, že doba války přinesla i čas velkých změn…

3) Karel Sáček, Zeměbrana v českých zemích v roce 1809 (podstatně rozšířená Frankenbergerova studie)

Jednou z kapitol českých vojenských dějin je proto i historie zeměbrany zřízené v tzv. dědičných zemích Rakouska  v roce 1808 a povolané do zbraně za války s Francií roku 1809. Role, kterou zeměbrana ve válce sehrála, by sama o sobě nelákala k důkladnějšímu studiu této instituce, je ale velmi zajímavá pro posouzení otázky zapojení Čechů do rakouského branného systému, tak pro poznání problémů, které rozšiřování  vojenské povinnosti přinášelo, poskytnou nám dějiny rakouské zeměbrany v roce 1809 velmi cenné a zajímavé informace a možnost nových, poučných závěrů.

Střetnutí se silnými vojsky vytvořenými francouzskou revolucí donutilo i evropské monarchie hledat nové cesty ke zvýšení početní síly svých armád. Dosavadní konskripční systém k tomu nestačil. Jednak byl příliš nákladný, jednak předpokládal dlouholetý výcvik, jenž měl z násilím odvedeného vojáka udělat spolehlivou součást vojenského mechanismu. Počalo se proto uvažovat o systému, který by si nevyžádal velké výlohy v míru, ale za války by umožnil rychlé zvětšení početních stavů armády.

Pro snazší orientaci byl text rozdělen do osmi kapitol:

1.    Úvod,
2.    Ústup Rakušanů od Wagramu ke Znojmu,
3.    Role sboru polního podmaršála Rosenberga,
4.    Před bitvou,
5.    První den bitvy, 10. červenec 1809,
6.    Noc z 10. na 11. července,
7.    Druhý den bitvy, 11. červenec 1809,
8.    Příměří,
Seznam použité literatury.

Původní text doplňují tři přílohy:

I. obsáhlejší dodatky ke konkrétním pasážím, na něž odkazuje poznámka pod čarou,
II. bitevní sestava francouzské armády – opřená o stav před bitvou u Wagramu, (rakouskou bitevní sestavu najde čtenář v rámci textu Bitva u Znojma ve vybraných monografiích k dějinám c.k. pluků),
III. popis organizace jednotek pěchoty a jezdectva francouzské armády

Monografie k dějinám jednotlivých rakouských vojenských jednotek tvoří bezesporu zajímavý druh druhotných pramenů poznání vojenské historie – přeceňovaný i podceňovaný zároveň. Jejich účelem bylo v prvé řadě zdůraznění historických příkladů vojenských ctností, které měly motivovat následníky k podobným činům. Proto se zpracované dějiny některých pluků omezují pouze na stručný přehled vyznamenaných vojáků, jiné však naopak přinášejí hodnotné kritické edice archivních dokumentů.

Nahlédněme tedy jejich prostřednictvím na bitvu u Znojma. Přestože jejich řádky jsou více či méně protkány nitkou oficiální prorakouské tendenčnosti, přinášejí několik zcela konkrétních detailů doplňujících Wisnarovu studii i plastickou sondu do života jednotlivých vojáků.

Vybrané pasáže nepředstavují kompletní výčet a byly seřazeny podle časové posloupnosti zapojení jednotlivých útvarů do znojemské bitvy.

7) Karel Sáček, Důsledek znojemského příměří pro tažení brunšvického dobrovolnického sboru (původní studie)

Zpráva o znojemském příměří dorazila dne 23. července 1809, tedy 12 dní po jeho uzavření, také k saskému Cvikovu. V blízkosti tohoto města byl právě rozložen dobrovolnický sbor čítající přibližně 2 200 mužů, v jejichž čele stál bývalý brunšvicko-olešnický vévoda Fridrich Vilém. Jeho sen o opětovném usednutí na brunšvický trůn se společně touto zprávou začal rychle rozplývat. Byl více nereálný než před deseti týdny, kdy se svými dobrovolníky vyrážel do pole ze shromaždiště na Náchodsku a Broumovsku. Mezi jeho muži oděnými převážně do černých uniforem s označeními symbolem smrtihlava na pokrývkách hlavy, se nacházelo i několik „Čechů“, z nichž část hovořila pouze česky.

Černý sbor se po boku rakouských jednotek během oněch 10 týdnů několikrát střetl se saskými, vestfálskými, francouzskými a bavorskými vojáky. Znojemské příměří znamenalo pro vévodu velmi nepříjemnou skutečnost – ztratil rakouskou podporu. Povstání obyvatel německých států proti Napoleonovi a jeho německým spojencům, o jehož vyvolání se měl vévoda pokusit, nyní představitele habsburské zahraniční politiky už nezajímalo. Proto v posledním rozkazu, který u Cvikova obdržel od nadřízeného rakouského generála, stálo, že má ukončit veškeré bojové aktivity a vrátit se zpět do Čech. Do 27. července měl být jeho sbor ze Saska pryč…

Konečně máme armádu!

To si mohli říct Poláci již v listopadu 1806 , kdy se ve Velkopolsku začaly formovat první národní jednotky, přestože ještě nějaký polský státní útvar neexistoval. Počátkem prosince se k příkladu Velkopolska přidalo také Mazovsko a v lednu také hlavní město Varšava. Armáda se měla skládat ze tří legií, později přeměněné v divize, nazvané podle místa jejich formování: Poznaňská, Kaliszská a Varšavská.

V době, kdy probíhaly boje mezi rakouským a francouzským císařstvím, odehrávalo se v Evropě několik dalších válečných konfliktů. Kromě Bavorska a zemí habsburské monarchie se bojovalo také v Itálii, v Polsku, ve Španělsku, v Nizozemí (expedice na ostrov Walcheren), v Sasku, Pomořansu i Vestfálsku, v koloniích (Martinik, Ile de France, Santo Domingo atd.), na dolním toku Dunaje (rusko – turecká válka), na mořích i oceánech a také ve Skandinávii. Jedním ze dvou konfliktů, které se odehrávaly již druhým rokem v posledně jmenovaném místě, byla rusko-švédská válka, poslední ze série válek mezi těmito dvěma státy, jež zuřily po mnoho staletí. Jelikož nejsou tyto události v našich končinách příliš známy, snad s výjimkou Severní války na počátku 18. století, bude se tato studie snažit podat alespoň stručný popis událostí na severu Evropy v období napoleonských válek.