Bitva u Slavkova | Austerlitz.org

Stručná chronologie války 1805
I. Strategická situace armád se promítá do bitevních dispozic.
II. rusko-rakouská armáda se snaží obchvátit francouzské pravé křídlo.
III. Lví skok.
IV. Lannes vs Bagration a konečná porážka rusko-rakouského středu.
V. Finální útok do týlu ruských kolon na Zlatém potoce, výsledek bitvy.

I. Strategická situace armád se promítá do bitevních dispozic.

Císař Napoleon vjel 20. listopadu 1805 do Brna. Přestože dosud slavil prakticky jen úspěchy a obsadil dokonce protivníkovo hlavní město, nebyla jeho strategická situace vůbec dobrá. Vzdaloval se od Francie, předlouhé komunikační linie armádu oslabovaly, Francouzi byli nadto obklopeni nepřátelsky smýšlejícím obyvatelstvem. Tažení trvalo již přes dva měsíce, koaličním armádám se blížily posily, neutrální Prusko čekalo na sebemenší francouzské zaváhání. Bylo nevyhnutelné svést rozhodující bitvu, zvítězit a uzavřít výhodný mír.

Zbrkle zahájené tažení a špatný odhad Napoleonových záměrů přišly Rakousko velice draho. Jejich hlavní síly byly vyslány do Itálie, kde byly vázány Italskou armádou maršála Massény. Armáda polního podmaršála Macka zmizela v polovině října u Ulmu. Podolské armádě generála Kutuzova nezbylo než zahájit ústup na Vídeň a bude-li to třeba, pak ještě dále – vstříc ruským posilám. Přes Amstetten, Dürnstein a Schöngrabern se Rusové a zbytky Rakušanů stahovali na Brno a dále k Olomouci, kde se měly soustředit a vyčkat příchodu posil.

Francouzské síly přímo se účastnící operací proti třetí koalici se dělily na tři hlavní složky. V Itálii operovala Italská armáda maršála Massény v síle cca 50 000 mužů a sbor generála Saint-Cyra čítající 25 000 mužů. Jejich úkolem bylo vázat na sebe koaliční vojska a odlehčit tak hlavním silám postupujícím do jižního Německa a dále podél Dunaje na Vídeň. Velkou armádu tvořilo koncem listopadu osm armádních sborů, záložní jezdecký sbor, císařská garda a silná dělostřelecká záloha; byly jí také podřízeny jednotky bavorské, bádenské a würtemberské. Komunikační linie Velké armády vedla od Strasbourgu přes Ulm, Augsburg, Braunau a Vídeň. Ze zmíněných osmi sborů stál VII. (maršál Augerau, 12 000 mužů) v Bavorsku. VI. (maršál Ney, 20 000 mužů) a II. sbor (generál Marmont, 20 000 mužů) kryly komunikační linii mezi Mnichovem a Vídní proti Italské armádě arcivévody Karla. Kolem Vídně byly koncentrovány III. sbor maršála Davouta (15 000 mužů) a VIII. provizorní sbor maršála Mortiera (10 000 mužů). I. armádní sbor maršála Bernadotta a Bavoři generála von Wrede (dohromady 20 000 mužů) byly vysunuty až k Jihlavě, kde kryly týl jádra francouzských sil proti arcivévodou Ferdinandem vedeným rakouským jednotkám, jež buď unikly zajetí u Ulmu, nebo byly narychlo posbírány v českých posádkách. Jádro francouzských sil bylo rozmístěno v okolí Brna a osu jeho postavení tvořila císařská silnice z Brna do Olomouce. Tvořily jej IV. sbor maršála Soulta (24 000 mužů), V. sbor maršála Lannesa (13 000 mužů), Muratovo záložní jezdectvo (5000 mužů) a Císařská garda pod maršálem Bessièresem (v síle 5500 mužů).

Na první pohled vypadala Velká armáda velmi nebezpečně roztažená. Ve skutečnosti je Napoleon, který má k přímé dispozici asi 48 000 vojáků, schopen shromáždit do 24 hodin 56 000 mužů, do dvou dnů již 70 000 mužů, za tři dny může mít 80 000 mužů a za čtyři již 90 000. Musí však jednat rychle a koaliční generálové musí vyrazit proti němu. Bez brzké generální bitvy převáží nevýhody současného postavení Velké armády nad výhodami, koaliční armádě přijdou posily, Napoleon bude nucen přejít do defenzívy, což změní jeho politickou situaci jak na mezinárodní scéně, tak na té domácí.

Koaliční síly, jež se přímo zapojily do rozhodujících událostí konce roku 1805 se dělily do tří hlavních uskupení. Z Itálie postupoval Massénou zdržovaný arcivévoda Karel s jádrem rakouské armády (90 000 mužů), k němuž se hodlal připojit arcivévoda Jan držící s 25 000 vojáky Tyrolsko proti Neyovi. Do bojů nestihnou zasáhnout přímo, ale svou přítomností nutí Císaře Francouzů udržovat v jejich směru poměrně znační síly. V Čechách zformoval arcivévoda Ferdinand sbor v síle 9000 mužů, kteří ohrožují týl francouzských sil u Brna. Hlavní koaliční síly opírající se o ruské armády jsou rozložené u Olomouce. Tvoří je Kutuzovova Podolská armáda, která sem velmi obratně ustupovala před Francouzi až z bavorských hranic. Cestou se ve Vyškově spojila se sborem generála Buxhöwdena. U Olomouce k nim přibyla carská garda pod velením carova bratra Konstantina Pavloviče. Spolu se zbylými rakouskými jednotkami, jimž veleli polní podmaršálové Liechtenstein, Kolowrat a Kienmayer, čítala hlavní rusko-rakouská armáda, jež se střetne s Francouzi u Slavkova 85 000 až 90 000 mužů. Jednotky generálů Essena a Bennigsena se nestihly připojit. Koaliční štáb, s výjimkou několika málo ruských zkušených generálů Suvorovovy školy, byl přesto skálopevně přesvědčen o své drtivé převaze nad Napoleonem.

Napoleonovi stačilo tento dojem jen umě posílit hrou na váhajícího a slabého a svou bitvu, bez níž by byl pravděpodobně ztracen, získal. Spojenci vypochodovali od Olomouce 27. listopadu. Napoleonovi se mocně ulevilo a okamžitě vydal rozkazy k soustředění určených armádních sborů. Proti Ferdinandovi ponechal pouze Wredeho Bavory, Bernadotte dostal rozkaz přesunout se k Brnu. Stejně tak Davout vyrazil neprodleně od Vídně. Bitvy se zúčastní na 75 000 vojáků Velké armády.

Plánem spojenců, kteří měli o francouzských silách a jejich rozmístění jen velice mlhavé představy, bylo odříznout Napoleonovy síly u Brna od Vídně, tamních francouzských sil a hlavní komunikační linie francouzské armády. Budou proto svůj úder směřovat proti pravému francouzskému křídlu, které se pokusí obchvátit. Původně však zamýšleli obchvat ze severu a podle toho uspořádali svou armádu. Zmatek, který změna uspořádání způsobí, bude jednou z hlavních příčin jejich neúspěchu.

Napoleon viděl soupeři do karet a jeho plán byl takřka zrcadlový. Chtěl jej vtáhnout proti svému středu, stočit čelo své armády k jihu, napadnout spojenecký pravý bok a vrhnout Rusy a Rakušany proti posilám povolaným od Vídně, případně je tlačit až k Dunaji, kde by je zničil. Podle toho se obě armády v předvečer bitvy rozmístily. Nadcházející bitva se podle plánů vyvíjet nebude. Spojenci se však změněné situaci nebudou schopni přizpůsobit a dopustí se navíc vážných chyb. Napoleon nezaváhá, nenechá se svým původním záměrem svázat, využije soupeřových chyb a bitvu dovede do zdárného konce.

West Point Atlases

II. Rusko-rakouská armáda se snaží obchvátit francouzské pravé křídlo.

Napoleon přenechal rusko-rakouské armádě výbornou obrannou pozici – Pratecký kopec a Staré Vinohrady. Kdyby se býval byl chtěl bránit a zastavit spojenecký postup, stačilo tyto výšiny neopouštět. On však nechtěl spojence zastavit, on je potřeboval na hlavu porazit. Počítal s tím, že jej napadnou. Proto budou muset tyto výšiny opustit, sestoupit do údolí Zlatého potoka, kde napadnou připravené Francouze. Levé francouzské křídlo se stočí směrem k jihu, obsadí opuštěné výšiny a z této výhodné pozice napadne pravý bok spojeneckých kolon a vrhne je proti Davoutovi.

Dispozice, kterou vypracoval generálmajor Weyrother, náčelník spojeneckého štábu, skutečně s opuštěním výšin počítala. Směřovala však útok poněkud jižněji, než předpokládal Napoleon – do prostoru Telnice-Sokolnice. Zároveň ponechávala levému křídlu armády v cestě jednotky knížete Bagrationa a Liechtensteinovo a Uvarovovo jezdectvo. Napoleon se rovněž dozvěděl, že z Davoutova III. sboru může pro dnešek počítat jen s oslabenou Friantovou divizí a s dragouny generála Bourciera. Nebylo proto možné pomýšlet na to, že by byl Davout schopen účinně napadnout levý bok spojenců, ani zastavit jejich ústup směrem k jihu. Ránu z milosti Napoleonovu plánu dali, aniž by si to takto přáli, sami spojenci.

Rozhodnutí vést obchvat z jihu přinutilo spojence převrátit uspořádání svých kolon. Spojenecká armáda jich měla pět. První tři, čistě ruské, tedy vytvořily levé křídlo a byly určené k proražení francouzské linie na Zlatém potoce mezi Telnicí a Sokolnicemi. Čtvrtá kolona byla smíšená a měla postupovat na Kobylnice. Pátá kolona byla tvořena jezdectvem, jež bylo sice početně silnější než francouzské, ale neschopnost účinně koordinovat ruské a rakouské formace tuto převahu významně relativizovala. Složitý manévr, který převracel uspořádání armády nebyl ještě v ranních hodinách 2. prosince plně dokončen. Pěším kolonám, které si překážely i vzájemně, zkřížila cestu kolona jezdecká a zdržení, jež tím bylo způsobeno, mělo dva zásadní dopady na průběh bitvy. Prvním bylo, že 4. kolona vyrazila s hodinovým zpožděním a postupující Soult, který měl pouze obsadit vyklizené výšiny se o ně musel s touto kolonou utkat. Překvapení bylo oboustranné. Tím vzal Napoleonův plán definitivně za své. Ještě důležitější bylo, že zdržení prvních tří kolon v jejich postupu proti Legrandovi mezi Telnicí a Sokolnicemi umožnilo Davoutovi obranu na Zlatém potoce posílit a tento postup zastavit.

Boj byl zahájen ještě v noci. Předvoj spojeneckého levého křídla tvořený rakouskými jednotkami polního podmaršála Kienmayera se snažil dobýt na předsunutých Legrandových jednotkách Telnici. Kolem sedmé hodiny ranní se již do boje v tomto prostoru zapojily čelní jednotky 1. ruské kolony (generálporučík Dochturov). Namísto plánovaného soustředěného náporu tří kolon se však ruské jednotky zapojovaly do boje postupně a obratně manévrující Legrand je dokázal zadržet. Davout vyrazil od Rajhradu kolem šesté hodiny s Císařovým rozkazem rozvinout se u Tuřan. Při pohledu na mapu můžeme být takovým rozkazem překvapeni. Tuřany byly hluboko v týlu francouzské armády. Napoleon touto dobou totiž stále ještě uvažoval v intencích svého původního záměru; předpokládal, že předvídá spojenecký záměr, který by je k Tuřanům dovedl, neboť jádro francouzské armády by jim stočením svého čela k jihu uvolnilo cestu… aby je vzápětí napadlo z boku. Davout získal rychle přehled o situaci a ze své iniciativy se rozhodl podpořit Legranda mezi Telnicemi a Sokolnicemi. U Tuřan by byl zcela zbytečný. Podobná schopnost samostatného úsudku, či odvaha k němu, bude Napoleonovým generálům v pozdějších taženích scházet čím dál více.

Davoutův příchod na Zlatý potok dal Císaři čas k provedení toho, co později nazve „Lví skok“ a co mělo původně být obsazením výšin bez jediného výstřelu. Skvělá obranná pozice mezi Telnicí a Sokolnicemi bude dějištěm urputných bojů, štěstí se bude přiklánět na jednu i druhou stranu, vesnice budou střídat své majitele. Ale Rusové neprojdou a jejich levé křídlo se bude až do rozhodujícího momentu tísnit proti francouzské obranné linii.

III. Lví skok.

Podobně jako nyní jižní úsek fronty přestal zajímat Napoleona, budeme se i my věnovat rozhodujícímu manévru francouzské armády. Jakmile totiž Císař vidí, že je více než polovina rusko-rakouské armády zatažena do boje mezi Telnicí a Sokolnicemi, nařizuje provést zamýšlený manévr levého křídla, který by je měl přes Pratecké výšiny přivést do pravého boku oněch tří ruských kolon, což rozhodne bitvu. Tři maršálové velí svým jednotkám vpřed. Hlavní masa – Vandammova a Saint-Hilairova divize Soultova sboru na středu, a na krajním levém křídle Lannes, za ním a mírně pod ním Murat, jeho železné vesty, dragouni, husaři i jízdní myslivci. Obrovský obrat celé linie směrem k jihu, který na papíře vypadá prostě, je brzy v troskách. Lannes a Murat narážejí na Bagrationa a spojenecké jezdectvo. Budou s nimi po zbytek bitvy tvrdě a nakonec úspěšně zápolit, ale rozhodnutí zůstává na Soultovi.

Obě Soultovy divize i francouzské zálohy (Bernadotte, garda a granátníci), jež je následují, byly až dosud kryty mlhou. Spojenci o nich neměli tušení. Napoleon měl sice na výšiny dobrý výhled, ale opožděná 4. kolona byla stále ještě kryta terénním zlomem. 4. koloně velel nominálně polní podmaršál Kolowrat. Její ruské části generálporučík Miloradovič. A byl u ní přítomen také generál Kutuzov, nominální vrchní velitel spojenecké armády, který však neměl nejmenší praktickou možnost tuto nesourodou armádu řídit v bitvě, o jejímž smyslu pochyboval, a podle plánu, který nevypracoval (a jehož expozé pravděpodobně prospal, což ale na věci vůbec nic nezměnilo).

Kutuzov byl svědkem zmatku, který před bitvou ve spojeneckých pozicích vládl v důsledku špatné orientace v čase i prostoru. Vyslal nepočetný předvoj obsadit Ponětovice, čímž by kryl postup 4. kolony směrem na Kobylnice. O tom, že tento předvoj poslal vstříc dvěma francouzským divizím nemohl vědět. Hned za vsí Prace narazili ruští vojáci na francouzskou pěchotu Thiébaultovy brigády. Boj byl zuřivý, ale nepoměr sil jednoznačně rozhodl o vítězi. Čelo Saint-Hilairovy divize se rozvinulo na Prateckém kopci, Vandamme postupoval na jejím levém křídle a mírně stažen proti Starým Vinohradům.

Ani spojenci, ani Francouzi nečekali, že se zde střetnou. Přesto se Pratecké výšiny staly dějištěm nejprudších bojů celé bitvy. Na Prateckém kopci se rozvinulo čelo Saint-Hilairovy divize, proti Vandammovi se postavil Miloradovič. Kamenského brigáda, jež byla součástí 2. kolony a nebyla ještě zatažena do boje proti Legrandovi, se stočila zpět proti překvapivému nepříteli ve svém týlu, a od Starých Vinohradů jí přispěla ku pomoci rakouská Jirčíkova brigáda. Nastala pro Francouze nejkritičtější fáze bitvy. Kdyby zde proti početní převaze zakolísali, nemohli by podpořit Davouta, jejich armáda by byla rozražena na dvě části a konec by přišel velmi rychle. Válečná štěstěna se přiklonila na jejich stranu. Legenda o bitvě popisuje „Lví skok“ jako geniální útok do boku nepřipravených spojenců. Ve skutečnosti stálo francouzské generály mnoho sil než podceňované Rakušany a jejich ruské spojence udolali: 4. kolona rozdělena na dvě části musela ustoupit, aby se znovu uspořádala. Kolem jedenácté hodiny je definitivně sražena z výšin směrem na východ a zachytí se za Hostěrádkami a do bitvy již nezasáhne. Soult se stal pánem Prateckých výšin. Vandamme postupoval dál na Staré Vinohrady do mezery, která se vytvořila ve spojenecké linii mezi 4. kolonou na jedné straně a carskou gardou, jezdectvem a Bagrationem na straně druhé.

Napoleon opustil Žuráň a vydal se za Vandammem, za nímž postupovaly také zálohy, kromě gardy také Bernadottův 1. sbor. V Císařově hlavě se již rodil manévr, který z nečekané situace a dosaženého úspěchu vytěží maximum. Nejprve však bude třeba tento úspěch ještě naposledy uhájit.

West Point Atlases

IV. Lannes vs Bagration a konečná porážka rusko-rakouského středu.

Kníže Bagration nedostal v průběhu bitvy žádné rozkazy a řídil se čistě vlastním instinktem. Svou přítomností a dovedným manévrováním znemožnil ve spolupráci s jezdectvem 5. kolony Lannesovi a Muratovi dokončit původní Napoleonův záměr. Vtáhl je do vysilujícího boje, v němž měl chvílemi dokonce navrch a ohrožoval francouzské levé křídlo obchvatem ze severu., který odrazila Suchetova divize, jež tvořila spolu s Treilhardovým lehkým jezdectvem krajní levé křídlo francouzské armády. Caffarelliho divize napravo od Sucheta postupovala na Holubice a úzce spolupracovala s Muratovým jezdectvem, které bylo obratně nasazováno v mohutných srážkách s ruskými hulány, husary a dragouny. Postupně získávali převahu a zatlačovali spojence směrem na Holubice a Rousínov. Do tohoto lítého boje nastoupila jako poslední ze spojeneckých formací a poslední záloha carská garda. Její velitelé znali svou úlohu podle dispozice, ale přišli do naprosto neočekávané situace. Místo aby postupovali coby záloha za vítězícími kolonami, ocitli se z chodu okamžitě v první linii a byli u Blažovic napadeni Lannesovými jednotkami.

Kníže Liechtenstein v čele rakouské části 5. kolony pokryl nechráněný levý bok gardy a ta byla následně nasměrována na Staré Vinohrady, aby se naposledy pokusila zvrátit situaci na výšinách ve prospěch spojeneckých zbraní.

Ruské gardové jezdectvo nejprve rozrazí a obrátí na útěk čelní jednotky Vandammovy divize. Napoleon pak osobně řídí protiútok Císařské gardy. Ta je bezpečně zajištěna zleva i zprava řadovými jednotkami. Císař vysílá do útoku své gardové jezdectvo. První útok ruská gardová pěchota odrazí. Po druhém, vedeném Císařovým pobočníkem generálem Rappem, který v útoku velel eskadronám jízdních myslivců, v jejichž sestavě útočili také proslulí mameluci (význam jejich účasti na bitvě je třeba posuzovat ve světle jejich počtu – nebylo jich více než sto), a jízdních granátníků, je odražena nádherná Kavalergarda. Ve světle následných hlášení je však třeba poopravit legendu o masakru, který měl druhý francouzský útok v jejích řadách způsobit. Porážka to jistě byla, rozvrat nikoli. Konstantinovi nezbývá než bubnovat a troubit na ústup a carská garda v relativním pořádku mizí ze scény, více pod dojmem celkové situace a místní početní převahy Francouzů než v důsledku jezdeckých bojů. Souboj obou elitních formací, v nemž zvítězila ta, která měla nepoměrně bohatší bojové zkušenosti a byla nasazena v účinné souhře s ostatními složkami armády, potvrdil výsledek „Lvího skoku“. Napoleonovu pozornosti již plně zaměstnává dění na jižním úseku bojiště…

Střed spojenecké armády se definitivně rozpadl. Na severu stále bojuje Bagration, nyní již zcela izolovaný od zbytku armády, s Lannesem a Muratem. 4. kolona a carská garda ustupují. Na Zlatém potoce mezi Telnicí a Sokolnicemi stále Davout s Friantem, Legrandem, Bourcierem a Margaronem zadržují Dochturovovu, Langeronovu a Przybyszevského kolonu. Jediné posily, které jim císař dosud poslal, byly čtyři bataliony granátnické divize pod velením generála Duroca. Nyní přišel čas pro konečný císařův manévr. Vzdáleně připomene ten, který plánoval od začátku bitvy. Nebude sice tak mocný, ale k tomu, aby ze zbytku spojenecké armády udělal bezhlavě ustupující a dezorganizovanou masu, bohatě postačí.

Saint-Hilairova divize se na Prateckých výšinách znovu uspořádala. Přidal se k ní Vandamme, který s konečnou platností odrazí Kamenského; a záložní jednotky. Na Starých Vinohradech je zastoupil Bernadotte a jeho dvě divize kontrolovaly ústup spojeneckého středu směrem na Slavkov. Bagration ustupoval na Rousínov, za ním pomalu postupovali Lannes a Murat. Vše bylo připraveno k rozhodujícímu úderu.

V. Finální útok do týlu ruských kolon na Zlatém potoce, výsledek bitvy.

Soult zaútočil s podporou záloh z výšin směrem na jihozápad, do týlu tří ruských kolon spojeneckého levého křídla. Davout přešel do útoku, Rusové musí vzdorovat Francouzům ze dvou stran. Przybyszevského kolona je takřka celá obklíčena a skládá zbraně, zbylé dvě ve zmatku hledají ústupové cesty. Jsou přitištěné na rybníky, které ohraničují jižní stranu bojiště, a z Prateckých výšin na ně prší dělové koule. Legenda, která hovoří o prolomeném ledu a tisících utonulých, má své kořeny v oficiálním bulletinu Velké armády a není ničím jiným než propagandou. Přesto je závěr slavkovské bitvy ze spojeneckého pohledu katastrofální. Z obecného pohledu tragický. O výsledu je rozhodnuto, přesto ještě padne mnoho vojáků.

V půl druhé odpoledne již maršál Berthier píše dopis ministru Talleyrandovi, v němž jej informuje o dokonalém vítězství. Ve skutečnosti je vítězství „dokonalé“ jen na jihu, kde ve spojeneckých řadách řádí panika, zmatek a vše ve spěchu prchá směrem na Hodonín. 4. kolona, která díky svému rannímu zpoždění unikla osudu levého křídla, a carská garda ustoupily relativně spořádaně. Bagration na severu neztratil nic ze své bojeschopnosti, s přibývají tmou se od Lannesa a Murata odpoutal, ustupoval po císařské silnici a u Rousínova se stočil prudce k jihu na Slavkov, kterým prošla i 4. kolona a garda. Lannes ani Murat ho nepronásledovali. Císař na ně pozapomněl a oni si bez instrukcí a jistoty, co se událo na jihu, sami netroufli příliš se vzdálit od hlavních sil.

West Point Atlases

Je dobojováno, bojiště patří Francouzům. Skýtá otřesný pohled na 1500 mrtvých a 7000 raněných Francouzů a Italů a 15 000 padlých či raněných Rusů a Rakušanů. Do zajetí padlo na 30 000 spojenců. Nazítří bude zahájeno pronásledování, ale především mírová jednání. Zbytky ruské armády překonají 60 km ve dvou dnech, Rakousko přistoupí na separátní příměří.

Při zpětném pohledu na plány a dosažení cílů lze konstatovat, že Napoleon dosáhl takřka všeho, v co doufal. Vyprovokoval spojence k bitvě v jím zvoleném místě a za jím stanovených podmínek. Odhadl jejich strategický záměr a podařilo se mu soustředit síly v pravý čas na pravé místo. Neuhodl sice zcela přesně jejich bitevní plán, ale své vlastní jednotky rozmístil k bitvě tak, že byl schopen reagovat na změněnou situaci a využít chyb, jichž se protivník dopustil. Po vojenské stránce nešlo o dokonalé vítězství, které by nastalo, kdyby byl Císař mohl realizovat plně svůj záměr. Politik Napoleon z oslnivého vítězství generála Napoleona ale dokázal vytěžit maximum a bitva u Slavkova se, i díky jeho umným propagandistickým zkreslením, stala legendární.

Naproti tomu spojenci nejen že nebyli sto realizovat svůj záměr, ale nebyli ani schopni zareagovat na pro ně velice překvapivou situaci. S francouzským útokem vůbec nepočítali a dokázali mu vzdorovat jen díky taktickým dovednostem několika generálů. Kromě jediného významnějšího manévru – útoku carské gardy, a osobní iniciativy generála Kamenského se od své dispozice nebyli schopni odchýlit, byť byla od samého začátku vzhledem k situaci neproveditelná. Na jejich straně chyběl vrchní velitel, který by měl přehled o situaci a reálnou možnost jednotlivé formace koordinovat. Kdyby se nenechali k bitvě vyprovokovat, měli by během několika málo týdnů nad Francouzi až trojnásobnou převahu. Ale po bitvě je každý generál.

Prameny:
– Lombarès, Devant Austerlitz, sur les traces de la pensée de l’Empereur, in: Revue Historique de l’Armée, září 1947
– Alombert-Colin, La Campagne de 1805 en Allemagne, Tome V, Éd. historiques Teissèdre, Paříž 2002
– Relations et Rapportts officiels de la bataille d’Austerlitz, La Vouivre, Paříž 1998

Další články:

Odkazy: