„Kdo mrtvé ctí,sebe ctí!“
P. Alois Slovák
Narodil se v Boskovicích v nezámožné rodině kožešnického mistra Eduarda Slováka. Jeho manželka Marie, rozená Randulová, přivedla na svět, po nejstarším Aloisovi ještě dalších osm synů. Osm z devíti synů studovalo na českých středních školách a to tehdy nebylo v poněmčených Boskovicích úplnou samozřejmostí.
Alois začal v roce 1871 studovat na Slovanském c.k. gymnaziu v Brně, na první české škole na Moravě. Mezi jeho učiteli i spolužáky byli mnohé významné osobnosti tehdejší společnosti. Jejich vliv mu dal základy pro pozdější činnost učitele, kazatele i propagátora všeho českého.
V roce 1878 vstoupil do bohosloveckého ústavu v Brně, kde patřil mezi nejlepší žáky. 10.září 1882 byl vysvěcen na kněze a ustanoven druhým kooperátorem ve farním kostele v Ivančicích. Nadřízení si schopného kněze všimli a po roce byl povolán jako druhý kaplan k brněnskému katedrálnímu chrámu sv. Petra a Pavla. V roce 1885 se stal katechetou na české národní škole v tehdejší Hutterově ulici. Po roce přešel na I.německé státní gymnazium jako výpomocný katecheta. Církevní úřady jsou s ním spokojeny a pověřují ho přednáškami na teologickém ústavu. Roku 1887 byl ustanoven prefektem a 1889 regentem chlapeckého semináře, jímž zůstal do roku 1896. Mohl dosáhnout významných církevních hodností. On byl ale přesvědčen, že jeho místo je při výchově české mládeže.
Roku 1888 se stal katechetou na České státní reálce na Křenové ulici. Prošel obvyklou dráhou profesora a po pětatřicetileté činnosti odešel v 8.listopadu 1923 na odpočinek.
Jako učitel byl velmi uznávaný. Nejlépe o tom svědčí slova jeho žáka A.V.Kožíška v řečí nad Slovákovým hrobem na boskovickém hřbitově:
„Jestliže veliký Napoleon, jehož jste byl nadšeným obdivovatelem, v denním rozkaze z 3.prosince 1805 k slavkovským hrdinům pravil, že komukoliv z nich postačí říci :“Já jsem byl u Slavkova“ aby se mu řeklo: „Ejhle hrdina“, postačí každému z Vašich žáků říci: „Byl jsem žákem profesora Slováka“, aby se mu odpovědělo : „Ejhle, šťastný !“
Jako kazatel si Slovák vytvořil okruh svých posluchačů v bývalém jezuitském později vojenském kostele. Ten byl přikázán k bohoslužbám české reálce. Chodili tam ale i dělníci, řemeslníci,studenti a inteligence. Slovák si byl vědom významu svých kázání. Důkladně se na ně připravoval a vypracovával je písemně. Přednášel samozřejmě česky, pomalu a zřetelně. I jeho vlastenectví mělo svůj vývoj. Kázání prokládal příklady ze života významných lidí a citáty českých i světových spisovatelů. Byl přítelem Ruska i balkánských Slovanů.
Pro svá kázání byl vyšetřován rakouskou policií. Nový prostor dostal ve vzniklé republice. Věnoval svou pozornost i legionářům. V Brně vykonal mnoho, ale není po něm žádná památka.
Ta stojí na prateckém návrší a jmenuje se Mohyla míru. Vyrostala ze Slovákova zájmu o dějiny národa i ze zájmu o historii nejbližšího okolí jeho životního působiště. Prvotní myšlenka vyšla ze soucitu s obětmi bitvy v roce 1805. Od roku 1896 byl Slovák zproštěn řízení chlapeckého semináře a věnoval se studiu válečných dějin a zvláště pak bitvy u Slavkova. Roku 1897 vydal v nákladu 2000 kusů útlou publikaci „Bitva u Slavkova“. Náklad byl v krátké době rozebrán a vyšlo druhé rozšířené vydání v nákladu 10 tisíc kusů. Zájem o bitvu byl probuzen. V roce 1899 vytvořil Slovák v Sokolnicích šedesátičlenný komitét pro zřízení pomníku na slavkovském bojišti a stal se jeho předsedou a vůdčím duchem. Bylo nutno získat 100 tisíc Kč. P.Alois Slovák se obrátil na vlády zemí bývalých tří císařů. Nejochotněji přispěli Rusové a to již v roce 1904 částkou 50 tisíc Kč. V roce 1906 přispěla francouzská vláda částkou 11 000 Kč a v Rakousku bylo vybráno 30 000 Kč. Z toho věnoval císař František Josef I. 10000 Kč a protektor památníku arcivévoda Bedřich 2000 Kč. Stavba tak byla zajištěna.
Umístění pomníku bylo určeno na prateckém návrší. Pro názor o podobě pomníku projel Slovák mnoho bojišť v Čechách,Rakousku i v Itálii.
Na Slovákův návrh dal komitét pro vzhled Mohyly míru tyto směrnice:“Uprostřed bojiště slavkovského, na hoře 324 metrů vysoké, u osady Prace, klíče bitvy slavkovské, vztyčena budiž vysoká mohyla zděná, zakončená mohutným křížem, symbolem míru, pod ní kaple s oltářem, na němž bude obětována oběť míru za padlé vojíny, jejichž ostatky budou ukládány do hrobky pod kaplí k důstojnému míru časnému a jimž vyprošovati budou věřící živí blažený mír věčný“.
Komitét koupil 14 měr pozemků a vybral jeden ze šesti návrhů profesora české techniky v Praze Josefa Fanty. Základní plocha má 18 x 19 metrů. Výška je 26,5 metru. Starokřesťanský kříž na vrcholu je uměleckým dílem Franty Anýže z Prahy. Vnitřek pomníku je kaple s oltářem a hrobem nalezených ostatků vojínů pod deskou s nápisem : Pax-Honor (Pokoj-čest). Předmětem tohoto článku ale není zabývat se detaily stavby.
Zbývá doplnit že stavba pod vedením architekta Václava Nekvasila byla zahájena v roce 1910 a dokončena v roce 1912. Veřejnosti měla být odevzdána v roce 1913. Nestalo se tak. Začala I.světová válka. Státní správa nového státu mohylu nepřevzala a tak ji Slovák v roce 1923 předal splynutím komitétu se Zemským cizineckým svazem v Brně do jeho správy. Vykonával v něm až do roku 1929 čestnou funkci předseda Mohylové komise.
Za velké zásluhy se Slovákovi dostalo mnoha poct a to zvláště když dovršil sedmdesátiny. Jeho zdraví se ale horšilo a 23.března 1930 v nemocnici na Starém Brně zemřel. Jeho ostatky byly vystaveny v jezuitském kostele a po obřadech ve farním kostele sv.Jakuba převezeny do rodných Boskovic a tam 27.června pohřbeny.
28.září 1935 byla za účasti mnoha významných hostů před Mohylou míru odhalena busta P.Aloise Slováka, která je dílem sochaře Josefa Axmana. Za německé okupace byla nacisty poškozena a ukryla ji rodina Štěpánkova. Nyní je součástí expozice Mohyly míru stejně jako Slovákova posmrtná maska.
P.Aloise Slováka připomínají nejen názvy ulic v Boskovicích, v Brně a ve Slavkově, ale i pamětní deska na jezuitském kostele v Brně, věnovaná absolventy I.české reálky v Brně.
Pro zájemce o širší informace doporučuji publikace Hugo Sáňky „P.Alois Slovák-buditel českého Brna“ a Jana Špatného „Brněnský tribun“, ze kterých jsem pro tento článek čerpal.