2. Soustředění armády.
Podle Císařových instrukcí, pokud by jej nepřítel uvědomil předem, měla být obsazena linie na Lechu a hlavní stan ustaven v Donauwerthu. Generálmajor v důsledku toho vydal své rozkazy a nechal stáhnout předsunuté sbory na Ingolstadt a za Lech. Hlášení, jež zaslal Císaři, bylo natolik shodné s jeho vůlí, že jej Císař nechal později celé vložit do oficiální relace.
Berthier následně odjel večer do Donauwerthu, a s ním generální intendant a velitel dělostřelectva. Nazítří, po příjezdu k Ettlingenu, oznámil Císaři brzký příjezd bavorského krále do Dillingenu, kde se s ním setkal 13. dubna. Shledal jej neklidného a velmi afektovaného, vynasnažil se jej uklidnit a slíbil mu, jménem Císaře, rozšíření území na úkor Rakouska. Ve stejném dni dosáhl časně Gmündu, a napsal odsud Davoutovi, aby mu oznámil svůj večerní příjezd do Donauwerthu, kde počítal s tím, že bude moci lépe prostudovat zprávy od armády. Protože přemýšlel o soustředění armády za Lechem, popsal mu ideu spojit armádu pro svedení bitvy.
Z Gmündu také napsal maršálu Lefebvrovi, aby mu řekl, že se tři bavorské divize mají stáhnout na Řezno. Stejně jako Císař chápal význam tohoto města a měl za to, že vévoda gdaňský by se mohl při přesunu tam krýt před Rakušany Dunajem.
Ve stejný den v dopise, který Berthier dostal v Donauwerthu, oznamoval Masséna, že „až dosud se nic závažného nestalo… nepřítel pochoduje se značnou opatrností“; a že shromáždí své jednotky na Lechu… a bude se jistit proti Tyrolsku.
Lefebvre mu zase sděloval, že „nepřítel ještě svůj pohyb nezahájil“, ale že povstání v Tyrolsku je závažné. Tato zpráva byla potvrzena Oudinotem, který odhadoval stav sboru pověřeného podporou Tyrolanů na 45 tisíc mužů.
Podle těchto informací se zdálo, že pohyby v Tyrolsku byly významnější než pohyby v údolí Innu, kde, podle Massény a Oudinota, nepřítel nepostupoval.
A pro tento případ Císař řekl: „pokud se Rakušané nebudou hýbat, přeji si, aby se generálové Oudinot a Saint-Hilaire spojili v Řezně… vévoda istrijský by tam přibyl ve stejný den a shromáždil celou jezdeckou zálohu.“[1]
Berthier tedy nařídil Oudinotovi, aby se přesunul do Řezna, a pochodoval „jako ve válce a jistil si pravý bok.“ Setká se tam s oběma dalšími uskupeními a zůstane do dalších rozkazů. Masséna a Davout o tom byli zpraveni, a Wrede byl vyzván, aby znovu obsadil Straubing.
Generálmajor viděl shromažďování nepřítele v Čechách, síly v pohybu v Tyrolsku a jistou pasivitu na Innu, z čehož dospěl k závěru, že nepřítel manévruje oběma křídly armády. Následně napsal Davoutovi, že Císař chtěl „soustředit jednotky v Řezně a ustavit zde svůj hlavní stan, aby odsud manévroval proti nepříteli… je třeba být u armády, aby byla skutečnost zřejmá.“
Ve svém dopise v devět hodin večer podal Císaři hlášení a obdržel, o dvě hodiny později, depeši z Paříže z poledne 10. dubna, jež mu sdělovala:
„Pokud Rakušané zaútočí před 15. dubnem, vše se musí stáhnout na Lech“; Masséna a Württemberčané měli být umístěni v Augsburgu… „Pokud se nepřítel nebude hýbat,“ říkala depeše, bude stále třeba mít Massénu v Augsburgu; Württemberčany v Augsburgu či Rainu; Nansoutyho a Saint-Hilaira v Landshutu či Freisingu. „Vévoda z Auerstaedtu,“ dodal Císař, „bude mít hlavní stan v Řezně; jeho armáda se roztáhne na vzdálenos jednoho dne okolo tohoto města, a to za všech okolností. Bavoři se nepohnou, nepohne-li se nepřítel.“[2]
Tento dopis musel generálmajora přimět k hlubokým úvahám. Podle něj tu bylo významné uskupení, složené z Massény a Württemberčanů v Augsburgu, a jiné, silnější, okolo Řezna. Mezi nimi bylo třeba počítat pět denních pochodů.
Byla v tom změna oproti instrukcím z 30. března, významná tím, že dělila armádu na dvě části, v několikadenní vzdálenosti jednu od druhé, a vystavovala levé uskupení riziku, pokud by Rakušané manévrovali soustředění a s rychlostí, ať už z Čech, nebo přes Inn.
Generálmajor tím musel být znepokojen. Dobře znal výraz za všech okolností. Věděl, že byl u Císaře obvyklý, především u pevně přijatých rozhodnutí.
Nebylo tedy o čem pochybovat; bylo třeba poslechnout. Berthier viděl nebezpečí; o tom není možné pochybovat, a to podle výměny dopisů mezi ním a Davoutem. Byl nyní nucen měnit množství depeší rozeslaných před ani ne dvěma hodinami.
S přesností sobě vlastní a ač bezpochyby pohlcen krutými rozpaky, napsal Davoutovi:
Donauwerth, půl dvanácté večer
Právě jsem, pane vévodo, obdržel dopis od Císaře, jenž mi vyjevuje, že jeho záměrem je, abyste přenesl svůj hlavní stan do Řezna a abyste umístil svůj armádní sbor na jeden den od tohoto města, „a to za všech okolností.“
Císař změnil své dispozice, právě jsem odvolal rozkaz, který jsem vydal generálu Oudinotovi ohledně přesunu do Řezna, atd…
Oznámil Davoutovi rovněž nová nařízení, jež byl nucen vydat. Zrušil to, jež bylo zasláno generálu Wredemu a ponechal ho na místě; ponechal také ostatní dvě Lefebvrovy divize u Ladshutu, dokud se nepřítel neobjeví, ale s rozkazem ustoupit na Lech, pokud by z této strany postupoval.
Depeše, jež zaslal třem bavorským divizím byly určeny touto Císařovou větou: „Bavoři se nepohnou, nepohne-li se nepřítel.“
Poté, kdy takto změnil své původní dopisy, pokračoval Berthier v přijímání hlášení, jež nepřestávala přicházet a jež brzy vyjevila situaci v kritickém světle. Od této chvíle zůstával ve viditelných obavách. Věděl, že Císař přijede bezodkladně; cítil rovněž, že události se mohly nenadále vyostřit a že v důsledku přijatých opatření bylo na místě obávat se nejnepříjemnějších eventualit. Důstojníci z jeho okolí byli ohromeni jeho znepokojením a přisuzovali to odpovědnostem velení, jež jej přetěžovalo. Stav jeho mysli však znát nemohli. Jejich velitel nevykonával ostatně žádné velení. Předával rozkazy, jež mu Napoleon posílal několikrát denně; a pečlivě uváděl, jako ve svém dopise Davoutovi, že jeho rozkazy jednoduše překládají Císařovy záměry.
Nazítří, 14. dubna, odjel do Ingolstadtu. Odpoledne zde dostal Davoutův dopis, kterým maršál popisoval nebezpečí, jemuž jej vystavilo soustředění v Řezně, a protestoval proti takovému opatření, jež bez pochyby přisuzoval generálmajorovi. Navrhoval mu Ingolstadt, pozici blíže k Lechu, jako mnohem vhodnější, ptal se jej, zda trvá na soustředění kolem Řezna, a na závěr jej upozorňoval, že nepřítel byl už na Isaru.
Nicméně v dalším dopise jej Davout, který byl především muž povinnosti, informoval, že provede rozkaz, který dostal.
Davoutův dopis generálmajorovým přesvědčením neotřásl. Přesto věděl, že protichůdné rozkazy, jež vydal, zaviní nedobrý dojem a ocejchují jej jako nerozhodného či neschopného. Císařův rozkaz však byl výslovný. Nadále se jím tedy řídil.
Oudinot, namísto pochodu do Řezna, kde by se spojil se Saint-Hilairem, zůstal v okolí Augsburgu s Massénou. Pokud jde o Davouta, Berthier trval na svém a sděloval mu: „Právě takto si přeje Císař, který přijede zítra či pozítří, věci nalézt.“ A, aby mu nechal lépe poznat, že poslouchal jednoznačně vyjádřenou vůli, zaslal mu rozkaz týkající se soustředění v Řezně ve druhé kopii, a dodal: „Nepřítel pochoduje pomalu a s obezřetností.“
Večer podal hlášení Napoleonovi o tom, co bylo provedeno, aniž by mu zakrýval nevýhody, jež z nově přijatých opatření vyplývaly. „Sire, v současném stavu věcí si velmi přeji příjezd Vašeho Veličenstva, abychom se vyhnuli rozkazům a proti rozkazům, jež okolnosti, stejně jako instrukce a rozkazy Vašeho Veličenstva nezbytně přinášejí; a je čas rozhodnout o nepříteli, který manévruje hodně a má iniciativu.“
Předestřel mu následně situaci a dodal: „Vaše první instrukce byly jasné, uvedl jsem Oudinotovu divizi do chodu ve směru na Řezno; ale váš dopis z 10. dubna přišel dvě hodiny poté, a donutil mě zrušit provedení mého rozkazu.“
Poté, kdy mu vyložil pozici jednotek a opatření, jež přijal, zakončil hlášení sdělením, že Řezno je ohroženo útokem a že odjíždí do Neustadtu. „Budeme-li pány Řezna, soustředíme se tam; pokud se jej zmocní nepřítel, zaujmeme linii u Eckmühlu. Napíši Vašemu Veličenstvu z Neustadtu. Doufám, že nepřítele, jenž ještě nemůže být v plné síle, porazíme.“[3]
Tento dopis Císaři sděloval, že generálmajor postupoval jen podle jeho rozkazů, poukazoval na rozpory, jež existovaly mezi instrukcemi z 30. března a rozkazy z 10. dubna, a závěrem bylo, že bude patrně nezbytné se o Řezno utkat s nepřítelem.
Nazítří upozornil Massénu na možný útok na toto město, vyzval Saint-Hilaira k obsazení Ingolstadtu, až bude Davout v Řezně; a upozornil Vandamma v Rainu na nezbytnost být na pozoru.
Opustil Donauwerth v deset hodin večer a vyrazil do Augsburgu, aby byl blíže nepřátelským vojskům, jež se objevily na Isaru. Byl velmi zaneprázněný nebezpečími, jimž armádu poslední rozkazy vystavily. Aby zmírnil riziko, dovolil Davoutovi ponechat si Saint-Hilaira, pokud by nepřítel byl blízko, a řekl mu, že bude v případě útoku podpořen.
16. dubna ráno odeslal Oudinota na Aichach, aby byl schopen postoupit na Lech či na Ingolstadt; oznámil to Massénovi a nařídil Lefebvrovi, aby si vybral ve své pozici dobré postavení.
Následně přeposlal Císaři poslední zprávy, které začínaly být závažné.
„Nepřítel se ukazuje v síle na různých bodech na Isaru, který přešel; vypadá to, že zamýšlí pohyb proti našemu levému a pravému křídlu… Očekávám Vaše Veličenstvo s netrpělivostí; toto je chvíle, kdy je třeba rozhodnout o plánu tažení. Jeho jednotky jsou takřka v pozicích, kde si je přálo… V tuto chvíli dostávám váš dopis z 8. dubna; shledávám podle pozic jednotek, že jsou vaše záměry naplněny.“[4]
Jeho jedinou starostí bylo vyhovět přáním svého panovníka.
V tuto chvíli, 16. dubna ráno, dostal telegrafickou depeši vyslanou Císařem 10. Ten věřil, že ji přidal k dopisu ze stejného dne, a nešťastným řízením osudu, jež zůstane nevysvětleno, ji generálmajor dostal až tři dny po dopisu. Říkala:
„Myslím, že rakouský císař brzy zaútočí. Dostavte se do Augsburgu, kde budete jednat dle mých instrukcí; a pokud nepřítel zaútočí před 15. dubnem, musíte shromáždit mé jednotky u Augsburgu a Donauwerthu tak, aby bylo vše připraveno vypochodovat.“
Byla to další změna v rozkaze, který posílal Davouta do Řezna a který nechával Bavory na místě. Když si ji přečetl, vzal Berthier, velmi rozrušený, svůj dopis Napoleonovi a přidal následující post-scriptum:
„Byl bych zbaven, Sire, velkých potíží, kdyby vaše telegrafická depeše z 10. dubna, jež dorazila 13. do Štrasburku a byla předána zde (v Augsburgu) 16., dorazila dříve. Naplnil bych vaše vize. Nicméně při pozorném čtení vaší instrukce, zdál jste se silně trvat na Řezně; to je pozice, kterou držíme; byl bych dal přednost té, jež by nás soustředila na Lechu.“
Následně napsal na okraj telegrafické depeše: „Mám tu čest upozornit Vaše Veličenstvo, že tato depeše mi byla doručena až dnes, v Augsburgu, 16. dubna, v šest hodin ráno.“[5]
Bylo to poprvé, kdy se, po důsledném splnění rozkazů svého velitele, ocitl v tak nešťastné situaci. Bylo zřejmé, že telegrafická depeše byla vyslána po dopise, podle nového pohledu na věc, který Císař zaujal. Obsahovala v důsledku toho poslední vydaný rozkaz. Řízením osudu dostal Berthier jen první; a tento neměl, ve chvíli svého předání, již žádný smysl.
Jeho znepokojení dosáhlo vrcholu, když nové zprávy o nepříteli hovořily o ofenzívě nyní již nikoli proti křídlům, ale proti středu. Mnichov byl právě obsazen; pohyby Rakušanů se rozvíjely ve značných silách proti Bavorsku. Nezbývalo než se stáhnout na Lech. Generálmajor k tomu dal rozkaz Lefebvrovi; poté odjel do Donauwerthu, kam přijel ve čtyři hodiny odpoledne. Vyslal odsud několik rozkazů, určil Lefebvrovi most v Rain za místo, jež má na Lechu obsadit, a vrátil se do Augsburgu, kde byl blíže událostem a mohl lépe sledovat postup Rakušanů.
Během této doby Císař, který odjel z Paříže 13. dubna, jakmile dostal od Berthiera depeši o rakouském přechodu Innu, přijel do Stuttgardu. Zde zjistil, že jeho rozkazy, velmi správné ve chvíli, kdy je vysílal, již neodpovídají situaci ve chvíli jeho příjezdu na místo. Tentokrát se Rakušané neukázali být ani pomalí ani nerozhodní. Jednali s rozhodností a aktivitou, podle promyšleného plánu, který nejprve zdůrazňoval pohyby křídel, skrýval pohyby ve středu, a ty následně rozvinul v plné šíři. To vše jej iritovalo; začal výčitkou generálmajorovi ohledně odeslání Oudinota do Řezna, přičemž zapomněl, že mu k tomu dal ve svých instrukcích rozkaz. Řekl mu, že nerozumí opuštění Stranbingu, ani obsazení Landshutu. Nechápal, že účelem první operace bylo stažení se na Ingolstadt; a že druhá byla důsledkem jeho rozkazu, který udržoval bavorské divize v jejich pozicích. Napsal Berthierovi, že by si byl přál koncentraci sborů levého křídla v Ingolstadtu a že Davout, Saint-Hilaire, Nansouty a Montbrun měli být rozmístěni mezi Řeznem, Ingolstadtem a Augsburgem; konečně, že „bylo třeba udělat opak toho, co provedl.“[6]
Přesto to byl on, kdo nařídil koncentraci v Řezně za všech okolností a jehož poslední rozkaz o koncentraci mezi Augsburgem a Donauwerthem přišel příliš pozdě.
Nazítří ráno byl v Donauwerthu a nenalezl zde ani generálmajora ani jeho zástupce, generála Monthiona. Cestou bezpochyby neobdržel poslední Berthierovy depeše, neboť mu chyběly informace a žádal je na všechny strany. Povolal Berthiera, přičemž mu právem vytkl, že neponechal Montiona v hlavním stanu, aby jej mohl informovat.
Brzy nicméně situaci poznal a urychleně napsal Davoutovi… „Zjišťuji, že držíte Řezno. Mým záměrem vždy bylo soustředit své síly za Lechem. Stáhněte se se všemi jednotkami na Ingolstadt.“
Nařídil mu postupoval po pravém břehu přes Neustadt, což vedlo k provedení bočního pochodu v nevelké vzdálenosti od arcivévodových kolon , jež postupovaly od Innu na Dunaj. Napoleon o tom věděl. Nicméně věřil, že Davout je dost silný, aby věc zvládl, byl ostatně kryt Lefebvrovými jednotkami.
Tento Císařův dopis Davoutovi vedl u 3. sboru k přesvědčení, že idea koncentrace sil v Řezně pocházela od Berthiera. Byla v tom spatřována slabost jeho koncepcí, a dokonce zlomyslný záměr vůči Davoutovi. Tyto úvahy, běžný důsledek horlivosti, jež ovládá každý štáb, Berthierovi unikly, nicméně rozšířily se v armádě, s tím větším dopadem, že vycházely z pro své schopnosti renomovaného vojenského prostředí.
Berthier přijel do Donauwerthu 17. dubna, a o jeho setkání s Císařem vznikl působivý příběh. Schopný generál prvního císařství, generál Pelet, který byl v té době kapitánem a Massénovým pobočníkem, napsal, že byl v době tohoto setkání v sousední místnosti, jejíž dveře byly pootevřené, a stal se tak neviditelným účastníkem prudké scény, k níž došlo. Podle něho měl Napoleon strašný záchvat hněvu, tvrdě generálmajorovi vyčetl pozice svých sborů, a zapomněl se do té míry, že mu řekl, že kdyby jej chtěl zradit, nemohl by udělat lépe.
Tato historka se rozšířila tím snáze, že Massénův štáb neměl Berthiera v oblibě, a to od expedice do Říma, v roce 1798, a od té doby, kdy Císař nechal věhlasného vévodu z Rivoli prokázat některé sumy, jichž dobyl.
Je nicméně možné připustit, že se Císař a jeho generálmajor nevystavili riziku být při rozhovoru vyslechnuti někým indiskrétním. Je také pravděpodobné, že Berthierovi stačilo Císaři připomenout jeho dopis z 10. dubna týkající se obsazení Řezna „za všech okolností“ a ukázat mu pozdní datum přijetí telegrafické depeše ze stejného dne, aby mu prokázal, že jen uposlechl jeho rozkazů. Takové vysvětlení bezpochyby stačí, aby jej uklidnilo. Tím, že po svém příjezdu Davoutovi psal, že jeho záměrem vždy bylo koncentrovat síly za Lechem, chtěl předejít tomu, aby si kdokoli myslel, že se zmýlil.
Jisté je také to, že později přijal oficiální verzi, jíž nechal vypracovat Berthiera následujícími slovy:
„…Napoleon prohlédl záměry arcivévody Karla, nechal nařídit knížeti z Eckmühlu (13. dubna) soustředit pod hradbami Řezna všechny jednotky pod jeho velením.
…Francouzi nepřítele v Řezně, tomto významném místě, předešli; kníže z Eckmühlu jej obsadil 15. dubna… Celá armáda se nalézala v pozicích, jež jí bylo nařízeno zaujmout, když Napoleon přijel, 17. dubna před polednem, do Donauwerthu.“ [7]
Císař, s přijetím tohoto popisu nespokojený, později dal generálmajorovi najevo své uspokojení, když jej nechal doslova reprodukovat v oficiální relaci dopis, jenž mu Berthier zaslal ze Štrasburku, ve chvíli svého odjezdu do Donauwerthu.
Ze všech historiků tohoto období, kteří se snažili o tomto dopátrat pravdy, věnoval věci nejvíce píle a nezaujatosti Thiers. Tento incident z roku 1809 přitahoval jeho pozornost; a i on přisoudil rozdělení armády na dvě skupiny Císařovým rozkazům. „Berthier měl rozkazy, od nichž se neodchýlil a Napoleon byl příliš daleko, aby je upravil podle událostí, jež nastaly.“
Později, když Berthier zjistil obsah Císařova dopisu Davoutovi, musel předpokládat, že mu je přisuzována chyby soustředění armády kolem Řezna. Nemohl však nic říci. Napoleonova prestiž nesměla být dotčena, a jeho povinností bylo v tichosti přijmout veškerá obvinění, jejichž objektem se mohl stát. Oddaný náčelník štábu nemohl jednat jinak.
Světlo, zdá se, tedy na tento incident padlo; a jsme si nyní jisti, že, za prvé, Berthier nevelel armádě, za druhé, pouze provedl obdržené rozkazy.
[1] Correspondance.
[2] Correspondance.
[3] Archivy ministerstva války.
[4] Archivy ministerstva války.
[5] Archivy ministerstva války.
[6] Correspondance.
[7] Relation officielle.